tag:blogger.com,1999:blog-78908242216353527602023-12-23T23:04:22.610+01:00Duchovní manaJosef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comBlogger216125tag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-28166379395403814202023-02-14T14:41:00.001+01:002023-02-14T14:41:11.025+01:00<p><i>Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19)</i></p><p>Abraham prožil emocionálně nabité dny. Vlastně to byly tři nejextrémnější dny jeho života. Nikdy předtím se nemusel chystat na blízkou smrt milovaného syna, kterou má navíc vykonat vlastní rukou. Nikdy předtím nemusel řešit otázku, zda je mu následování Boha tak drahé, aby mu stálo i za toto, a jaký je to vlastně Bůh, jestliže žádá život dítěte, které mu po dlouhých letech čekání sám zázračně daroval. Zkrátka, vír myšlenek a pocitů, které se v něm odehrávaly, byl dramatický, strhující a stával se až nesnesitelným. O takových věcech se nikdy nedá uvažovat příliš racionálně, ale s pohledem na poslední hodiny života vlastního dítěte je to naprosto vyloučené.</p><p>Ale Abraham nakonec na hoře prožil jako již mnohokrát..., že Bůh je mnohem lepší, než si doposud myslel. Někdy ho zavedl do extrémních situací, ale pokud v nich prokázal věrnost, nakonec z nich vyšel v každém ohledu lépe, než dříve. Bůh sám našel beránka k oběti a ukázalo se, že to celé byla zkouška Abrahamovy vydanosti. Ta byla nyní bohatě odměněna vysloveným požehnáním, které nejen přesáhne další generace, ale které na sobě Abraham takřka hmatatelně cítil, když se z hory vracel. </p><p><i>"Abraham se pak vrátil..."</i> Potřebujeme své hory a setkání na výšinách. Ne snad, že bychom milovali zkoušky, ale právě ony nás k nim často vynesou. Ale z každé hory, z každého setkání se jednou vrátíme zpátky, do míst normálních všedních starostí. Pokud naše setkání bylo pravé, vracíme se odtud jiní a naše každodennost dostane jiný nádech i význam. Náš život se, stejně jako Abrahamův, stává nádobou Božího pokladu na zemi (2K 4,7). </p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-69319418913287751152023-02-08T20:51:00.008+01:002023-12-23T18:28:58.015+01:00<p><i>To nejvyšší pro Jeho slávu (My Utmost for His Highest)</i></p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">...je název knihy Oswalda Chamberse, muže neobyčejného
duchovního vhledu, který zemřel již před více než 100 lety. A přece jeho úvahy
zní naprosto aktuálně i pro dnešní hledače Boha, protože jsou zcela nadčasové.
Oswald Chambers v nich vyjádřil princip "požehnané ztráty", kdy
člověk dá Bohu to nejvyšší, co sám může – ale tím také to nejvyšší nalézá.</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Je to rozhodnutí, ke kterému člověk není nucen, je k němu
zván. Ale pokud chce výš, je to jediná cesta. Jinou se nelze do výšin
dopracovat: nestačí samotná víra, horlivost, zbožnost, jinými slovy naše konání.
Je to otázka vztahu srdce: člověk je postaven před volbu, zda dokáže odepsat,
co mu bylo dosud nejdražší (Fil 3,7-9). <i>"Ztrácím vše, abych Jej
nalezl..."</i></p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Právě tehdy Abraham dosáhl výšiny svého života. Ale jako
každý na své hoře Mórija nakonec mnohem víc nalezl, než ztratil. Znovu nalezl
nejen Izáka, ale nově i svého Boha. V plnosti, v jaké ho doposud nepoznal.</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Duchovní vítězství však vypadají pohledem světa
nepochopitelně, bláznivě a uboze. Stejně jako když byla nádoba nardu vylita na
Ježíšovy nohy. Mnozí reptali: jaká ztráta...! Ta žena vylila s nardem i
celou svou budoucnost – ta nádoba byla její budoucí věno, její poklad. A podobným
vylitím se jevilo i putování stoletého starce, již notně znaveného životem a
přece se vydávajícího brzo zrána na dalekou cestu, aby vyprahlou krajinou stoupal
vstříc smrti svého nejdražšího. To vše daleko od domova, který opustil kvůli
suchu, a netušil, kdy se vrátí. Nyní proto pobýval v Geraru, kde měl sváry s
místními obyvateli a necítil se zde příliš bezpečně.</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Abraham měl ve svém životě také slavné a úspěšné
kapitoly, ale kdyby je měli lidé seřadit podle toho, jak se jevily zvenčí, vybrali
by si na první místa jistě kapitoly jiné než horu Mórija. Ostatně na ní zůstal sám, a tak
kromě něj nikdo jiný ani nevěděl o tom, co se zde odehrávalo. Pokud uvažujeme o výšinách našeho života, často se liší podle toho, zda jsou nahlíženy očima lidskýma nebo Božíma. A o těch, které byly skutečně nejdůležitější, víme často jen my sami.</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Protože jen my sami se musíme spolu s Abrahamem
rozhodnout zvolit <i>"to nejvyšší pro jeho slávu"</i>. Nikdo nás
nedonutí dojít na horu Mórija proti naší vůli. Ta cesta je vždy dost dlouhá na to,
abychom se z ní mohli kdykoli vrátit.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-2969712377066513722023-02-04T19:47:00.006+01:002023-02-05T19:57:42.441+01:00<p><i>Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po
tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu... (Ž 42,2-3)</i></p><p class="MsoNoSpacing"><i><o:p></o:p></i></p>
<p class="MsoNoSpacing">Čekání na Boha neznamená, že člověk nic nedělá. Pisatel
tohoto Žalmu to znal velmi dobře - toužil po Bohu, dychtil po Něm. Nebylo v tom
nic pasivního, stejně jako dychtící jelen je obrazem touhy po uspokojení,
nikoli pasivity. Vnitřní žízeň představuje duchovní kvalitu a je v pořádku,
když ji člověk pociťuje, protože díky ní je zaměřován správným směrem, je
přiváděn do Boží blízkosti k jejímu uspokojení. Čekat na Boha znamená obracet
pozornost k Bohu a být schopen se na něj trvale vnitřně napojovat. K tomu
člověk po pádu už není přirozeně uzpůsoben a navíc, v dnešním světě nás
neustále rozptyluje neuvěřitelné množství vjemů, které naši předkové neměli. Člověk potřebuje vnitřně sílit v duchu, aby Boha mohl trvale vnímat i
během činností, kdy na Něj přímo nemyslí. Je to celoživotní proces duchovního růstu,
kterým musel projít každý Boží muž a žena.</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Člověk před sebou vlastně nemá vyšší cestu, než aby se
jeho život stával svatyní živého Boha. Právě aktivní čekání na Něj je tím, co ho
k tomu přivádí. Je to cesta, kterou začal před tisíci let kráčet jistý muž z Uru. Přes
všechny své chyby a přešlapy na ní směřoval stále výše. Jeho život samozřejmě odráží
kulturu a svět té doby, a proto všechny jeho kroky dnes třeba už plně nechápeme, ale
přesto nemůžeme přehlédnout, jak se svému Bohu postupně přibližoval.</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Proto jsem mnohokrát použil výrazu, že nakonec <i>"dosáhnul výšin"</i>. Zde dal Bohu nejvíc, vlastně své vše. Ale zde také
prožil, že od Boha nejvíc dostal a Bůh mu byl nejblíž, kdy byl. V tomto světle si není
bez zajímavosti položit otázku, s ohledem na dlouhou dobu a celé drama jeho
putování, zda něčeho litoval, když se ohlížel zpátky?</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>
<p class="MsoNoSpacing">Mám za to, že kdyby byl mohl něco vrátit, byly by to prázdné
roky, čas, <i>v němž nedokázal čekat</i> a v nichž se Bohu vzdálil nebo přinejmenším se mu nijak nepřibližoval. Ony roky
mlčení po narození Izmaele byly z toho hlediska stagnací a jeho život se svatyní
nestával, jen přešlapoval na místě. Později, při pohledu ze svých duchovních výšin
si jasně uvědomoval, že to byla ztráta i přesto, že v té věci nakonec nalezl u Boha milost. Kdyby bylo možné to vrátit, žil by dnes jinak. </p><p class="MsoNoSpacing">To však dovede chápat jen <i>ten, kdo žízní</i>.</p><p class="MsoNoSpacing"><o:p></o:p></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-17327570040742435692023-02-01T19:56:00.002+01:002023-02-02T18:39:50.067+01:00<p><i>Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gen 22,17-18) </i></p><p>Na hoře Mórija Bůh Abrahamovi zopakoval a ještě rozvinul požehnání, které mu oznámil na počátku při jeho povolání v Kaldejském Uru. Tehdy ho vyzval: <i>Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!</i> (Gen 12,2) Ač ta slova znějí podobně, je mezi nimi velký rozdíl. Na začátku Abram Boha neznal, ale byl ochoten vyjít na dlouhou a ne vždy snadnou pouť následování. První Boží slova k němu nebyla tvrzením něčeho, co už nastalo, ale pozváním. Byla zaslíbením pro budoucnost člověka, který, pokud uposlechne, okusí, že Bůh je dobrý.</p><p>Tatáž slova vyřčená na hoře Mórija jsou již řečena jinému Abrahamovi, pro něhož nejsou jen něčím potenciálně možným a budoucím, nýbrž požehnáním, které na něm spočívá <i>tady a teď</i>. Je jeho nositelem. Nejdůležitější dávná výzva k němu zněla <b>"staň se"</b>. Být nositelem požehnání nespočívá v prvé řadě v tom, co děláme, ale kým se stáváme. A k Abrahamově cti nutno dodat, že "se stal".</p><p>Mezi těmito dvěma vyhlášeními, mezi Urem a Mórijou, putoval Abraham svou dlouhou a dramatickou duchovní pouť. Na hoře Mórija došel svého vrcholu, po němž už další zásadní duchovní zkušenost neprožil. Jeho pouť k tomuto milníku trvala víc než třicet let. Je zajímavé položit si otázku, co Abraham celou tu dobu vlastně dělal? V čem jeho cesta k získání zaslíbeného potomka a požehnání spočívala především?</p><p>Možná nás překvapí, že kromě několika velkých událostí jako třeba vysvobození Lota, prakticky celou dobu <b><i>čekal na Boha</i></b>. Jakkoli se to zdá dnešnímu člověku divné a nepochopitelné, duchovní cesta je ve skutečnosti <i><b>především čekání</b></i>. Ne však pasivní "Bůh to má v rukách, tak o co jde?". Je to čekání aktivní. Čekání na Boha, aby naplnil mou duši, mou cestu, dal východisko a vítězství. Nevím kdy, nevím jak, ale <i>"jistotně přijde a neopozdí se"</i> (Žd 10,37). Člověk, který ví, že ze svých sil nemůže nic, že veškerá moc k vítězství je svrchovaně Boží, takový člověk je ochoten <i>čekat</i>. Nepovažuje to za ztrátu, neboť ví, že tím svůj život stále více naplňuje Bohem a směřuje k vítězství.</p><p><i>Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. (Ž 42,6)</i></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-58666616522681004072023-01-29T16:58:00.002+01:002023-02-01T19:44:16.961+01:00<p><i>...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)</i></p><p>Mesiáš tedy bude z rodu Abrahamova. O Kristu však nemluvíme jako o muži z rodu Abrahamova, byť je to nesporný fakt. Má jiný přídomek, "z rodu Davidova". V potomstvu Izákovu se totiž nacházeli také třeba Kórachovci, první král Saul nebo později Menaše, tedy lidé, kteří přinášeli druhým hodně <i>nepožehnání</i>. Samotný původ člověka k trvalému požehnání zjevně nestačí, musí se přidat něco víc. Tak i mezi těmi, kteří později z Izáka vzešli, byl prováděn výběr, jehož podstatným znakem byla poslušnost, zájem konat Boží vůli. Některé větve stromu byly vyťaty a jiné byly místo nich naroubovány, další se zazelenaly a vydaly plody. Jednou z takových byl David; spojil v sobě izákovský původ a charakter s touhou po Bohu a následování Jeho záměru.</p><p>Když Abraham slyšel Boží hlas na hoře Mórija, naprosto si neuvědomoval, jak daleko do budoucnosti v té chvíli Bůh hledí. V Izákovi již přijal požehnání pro sebe, ale nyní to byl jiný level, naplnění původního povolání <i>"Staň se požehnáním"</i> (Gen 12,2) Tedy, už nehleď jen na to, jak ti věci fungují nebo nefungují, jak jsi nebo nejsi happy, ale co dobrého, co nebeského se může skrze tebe na tomto světě stát. </p><p>Z našeho hlediska teď bude Bůh neuvěřitelně dlouhou dobu připravovat příchod Mesiáše, muže všeho požehnání. Ten čas vypadal na zemi velmi, velmi různorodě a většinu té doby to popravdě nevypadalo, že k tomu vše směřuje! Tak i my jsme ve svém životě na plnost požehnání nezřídka <i>připravováni</i>; tím či oním způsobem jsme tvářeni, abychom se stali pramenem, darem požehnání pro druhé. Náš kristovský původ, který je nám darován shůry, se k tomu musí propojit s něčím dalším - ochotou poslechnout a touhou konat Boží vůli, aby zde zanechal trvalé ovoce.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-80789604439164545222023-01-26T20:10:00.003+01:002023-02-02T18:35:15.630+01:00<p><i>...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)</i></p><p>Bůh začal připravovat požehnání pro svět, o kterém s Abrahamem mluvil na hoře Mórija, asi 1700 let před tím, než přišlo v osobě Ježíše Krista. Dnes je to pro nás trochu nezvyklá myšlenka, že existuje proces, vývoj, než je něco Božího zjeveno, a že mohl být tak neuvěřitelně dlouhý. My nejsme zvyklí tak dlouho čekat. Ve skutečnosti nejsme už zvyklí čekat vůbec na nic. Smýšlíme tak, že se vše pro nás podstatné odehraje za období našeho života. </p><p>Ano, je pravdou, že dnes jsme už ve věku Nové smlouvy, a tedy máme přístup ke všem požehnáním Božím v Kristu: <i>"Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘."</i> (2 K 1,20). Dnes už nečekáme na to, až Bůh otevře novou epochu, v níž bude cesta následování snazší a Boží věci dostupnější, než se nám teď zdají. V epoše, v níž se nacházíme, bylo řečeno a shůry nabídnuto vše. Ale my přece vše nemáme! I v Novém zákoně zřetelně vidíme, že se určité věci nezískávají okamžikem poznání, nýbrž procesem vrůstání do Boží plnosti (Písmo pro něj má souhrnný název "posvěcení"). Stačí se podívat na životy apoštolů. Ježíš jasně sdělil, že jsou věci, kterých ještě nedosáhli (viz Mt 17,19-21). Přibližně třináctiletý proces růstu vidíme u Pavla, než mohl vyrazit na svou první misijní cestu. A jak převeliké rozdíly jsou mezi církvemi, které Ježíš oslovuje ve Zjevení. Některé měly plnost požehnání, jiné jen živořily. Ježíš přitom žádné z nich neřekl, že problém je v jejich teologii. Byl jinde, v postojích srdce.</p><p>Je dobré vědět, že jsou před námi věci, kterých jsme ještě nedosáhli. Mnohé nelehké situace, kterými dnes procházíme, nás přetavují a připravují na to, abychom jednou mohli být zaplaveni plností požehnání.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-30759492147180462022023-01-22T13:28:00.007+01:002023-01-22T14:24:30.069+01:00<p><i>Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)</i></p><p>Není to divné, když vládce nebes a země vyhlašuje největší dosud vyslovené požehnání (od stvoření větší nenajdeme), a mezi těmi úžasnými zaslíbeními musejí zaznívat i slova o nepřátelích? </p><p>Jako by tím Bůh sám doložil tu skutečnost, že náš život není jen o hezkých věcech, které si můžeme "užívat", když budeme mít na své straně Boží přízeň. I v takovém případě totiž s překvapením zjišťujeme, že jsme se ocitli na území, kde probíhá konflikt protichůdných sil. A možná by bylo správné říct, že jsme se tam neocitnuli omylem, ale právě proto, že máme na své straně Boha. </p><p>Pro někoho je to překvapivá myšlenka, že by ho poznání Boží dobroty mělo dovést k místu boje. Vždyť i v Písmu jsme vybízeni hledat pokoj, smíření a lásku. Kde je v tom místo pro střet? Ale Boží slovo je jednoznačné: Abraham na svém duchovním vrcholu na hoře Mórija slyší slova požehnání, ale v nich je obsažen i přemáhající boj nad nepřáteli ("brána nepřátel" charakterizuje centrum nepřítele). Totéž však říká i Ježíš, když Petrovi na jeho dosavadní duchovní výšině zaslibuje klíče království a zbudování církve, již brány pekel nepřemohou.</p><p>Dějiny Izraele, Ježíšova příchodu i církve dokládají, že kdekoli se na této zemi zrodily Boží věci, zrodil se i svár. Nelze se tomu vyhnout. Herodes, zákoníci, Římané, islám, odpadlá církev, komunismus... všichni, kdo v dalších dějinách pronásledovali Boží lid, byli nevědomky aktéry předpověděného dramatu. Jakmile přišlo světlo, pronásledovala je temnota. </p><p>Máme zaslíbení, že <i>"tma je nepohltí"</i> (J 1,5). Ale v životě víry se určitému zápasu nelze vyhnout. Stojíme na Boží straně, používáme jiné zbraně a metody než temnota ("odění světla" Ř 13,12), a máme zaslíbení o vítězství. A přece si nebudeme nalhávat, že ve svém životě máme vítězství vždy. Ostatně dějiny Abrahamových potomků jsou v Písmu zaznamenány mimo jiné i proto, aby nás poučily, že existuje něco, co nás o ně dokáže připravit. Není to však moc nepřítele, ale naše duchovní selhání.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-71304958173960033992023-01-17T16:47:00.001+01:002023-01-18T12:24:00.415+01:00<p><i>„Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“</i> (Gen 22,16-18)</p><p>Bůh žehná tomu, co nese jeho charakter. Abraham jej právě prokázal v plnosti, a proto Bůh nad ním vyslovuje největší požehnání, které mu v jeho životě udělil. Přesahuje všechna předchozí - už se netýká jen jeho potomka, rozmnožení rodu a vzniku národa; Bůh skrze něj požehná doslova celý svět. Je to samozřejmě odkaz na požehnané símě, milovaného syna Izáka - Krista, který bude dán jako věčné požehnání celému světu, nejen Izraeli. </p><p>Většinou se domníváme, že Bůh žehná konkrétním lidem a motivem je to, že je tzv. má rád. Přemýšlíme, jak na to, aby aspoň kapka jeho požehnání spočinula i nás. Ale často je to jen myšlenková zkratka, odpovídající spíše pojetí lásky ve světě kolem, která nemá s duchovní realitou nic společného. Bůh totiž v prvé řadě žehná tomu, co je jeho, co nese jeho charakter, co má jeho podstatu. Takový člověk, dílo či církev dostává Boží požehnání v podstatě okamžitě a bez nutnosti rvát se o ně na modlitbách. Klíčem k tomu je být v souladu s Bohem. Vždyť Bůh žehnat chce, je to jedna z hlavních vlastností jeho srdce! Ale žel, často nemá komu. Vždyť celé Písmo ukazuje, jak přestává žehnat tomu, co odporuje nebeskému charakteru, co se svou povahou vymyká jeho povaze, co je vůči němu ve vzdoru. Proč by to měl dělat? Vždyť k jakým koncům by to vedlo? </p><p>Nejdůležitějším základem k cestě požehnání je proto slovo dané Abrahamovi: <i>"...protože jsi uposlechl mého hlasu"</i>. Dodejme, že ne jako někdo, kdo poslouchá, nicméně v podstatě nesouhlasí s tím, co dělá. Ale jako ten, kdo jedná ze srdce, protože je vnitřně naladěn na stejné vlně s Bohem. Takový člověk svou poslušnost prožívá jako svobodu.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-59779120779773479052023-01-12T20:20:00.004+01:002023-01-12T20:20:43.231+01:00<p><i>„Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gen 22,12-13)<br /></i><br />V celém příběhu není napsáno, s jakým srdcem Abraham ty tři dny k hoře Mórija kráčel. Někdo ho vidí jako zlomeného muže, zdrceného ztrátou nejdražšího potomka. Ale ten, kdo není vůči víře zrovna přátelsky naladěn, v něm může vidět fanatika, který nelituje čehokoli, jestli se tím zalíbí svému bohu. Pak by sice prožíval ztrátu, ale na druhé straně by byla vykompenzovaná pocitem povznesenosti, stejně jako u rodičů, kteří jsou schopni být hrdí nad sebeobětováním svých dětí při bombových útocích na "nevěřící". <br /><br />Není to tam napsáno - a přece je to pro celý příběh ta nejdůležitější otázka! Na ní totiž záleží, zda Abraham obstál. <br /><br />Když člověk Bohu vnitřně vydá určitou věc, prožije obvykle úlevu a osvobození. Uvolní se pouta, které ho k té věci vázaly. Byl Abraham tímo způsobem svoboden, takže ho vydání Izáka už tolik netížilo? Z textu to nevíme, a přece tu odpověď ukryta je. Klíčem k odpovědi je Boží pokyn <i>"vezmi svého jediného syna, <b>kterého miluješ</b>"</i>. Není pravda, že by Abraham jednal ze zaslepeného fanatismu nebo že by jeho city byly otupené. Musel si svou poslušnost vnitřně vybojovat a musel prožívat velikou bolest. Jakmile však dospěl k okamžiku, kdy by to byl opravdu udělal, Bůh ho zastavil a dal mu jiného obětního beránka, protože lidskou oběť opravdu nechtěl. Chtěl ale jinou věc. <br /><br />Bůh kdysi stvořil člověka ke svému obrazu. Avšak od pádu se člověk tomuto obrazu odloučil a zůstalo v něm z něj, pokud vůbec, spíš rozbité zrcadlo, střípky toho, čím kdysi byl. Kromě několika málo světlých výjimek Bůh na zemi svůj obraz už nezahlédal.</p><p>Než se objevil muž z kaldejského Uru, který jej byl ochoten následovat, věřit nade vše jeho slovu a zejména charakteru. Který Boha přes všechny své nedokonalosti a chyby poznával a miloval. A jak v tom rostl, bral na sebe jeho charakter do té míry, že když Bůh během těch tří dnů Abrahamova putování k hoře Mórija, tedy pozdějšímu Jeruzalému, pohleděl na zemi, spatřil v tomto člověku to, co zde tolik toužil znova uvidět: svůj vlastní obraz obětující lásky.</p><p>Neboť to bude milovaný Boží syn, kterého Bůh o staletí později vydá, aby byl právě zde obětován pro hříchy člověka. Ale tehdy žádný anděl tuto oběť už nezastaví. Neboť Bůh <i>"tak miloval svět..." </i></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-62655664221952382172023-01-07T15:18:00.001+01:002023-01-07T15:18:26.159+01:00<p><i>Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo... (Gen 22,4)</i><br /><br />Abraham dospěl až k místu, kde se podle ortodoxních Židů odehrály klíčové události duchovní historie. Zde bude mít později Jákob vidění otevřeného nebe; zde padne oheň na Davidovu oběť a označí tak místo pro oběti; zde bude stát Šalomounův chrám; a "<i>až se naplní plnost času"</i> (Gal 4,4) bude na této hoře znovu obětován milovaný Syn, Beránek Boží.<br /><br />Bůh dal Abrahamovi znát svou vůli. Od toho okamžiku bylo na něm, zda uposlechne a do jaké míry. Ještě se mohl zastavit. Mohl se otočit a vrátit se zpět. Mohl pokračovat, ale vyhledat sám náhradu za svého syna. Pak na hoře uspořádat velkolepé obětní shromáždění a předložit Bohu jinou variantu uctívání, než Bůh chtěl. Abraham nic z toho neudělal, ale to neznamená, že se mu i takové věci nehonily hlavou. Když k němu Bůh mluvil, cítil jeho blízkost, ale ten prožitek vyprchal a on poté zůstal už jen "sám se sebou". Musel vážit, jak se zachová, a zda ten hořký pohár vypije až do dna.</p><p>Napadlo ho mnohé, ale vůbec se s Bohem nepřel. Je zřejmé, že svůj ani Izákův život už nepovažoval za soukromou věc. Bůh ví, co prožívám, a i to, zda Izák žije, budu brát z Boží ruky. Boha znova uslyšel až poté, co uposlechl. Je to obecný princip zkoušky - po jejímž skončení se Bůh člověku přiblíží ještě víc než kdy dřív.<br /><br />Pokud zde Jákob později nahlédl do duchovního světa, byl v jiném postoji. To poznání bylo jistě vzrušující a povznášející, ale bylo mu málo platné, leccos viděl, ale Boha neposlouchal. Bůh mu proto nežehnal, Jákob měl poté naopak velmi krušný život. Mnoho lidí se snaží dodnes o totéž - dostat se k poznání duchovního světa, aniž by museli Boha poslouchat. Ale je to marnost. Jákob musel být nejprve proměněn, ba zlomen. Požehnání přichází na ty, kdo poslouchají.<br /><br />Což někdy znamená být připraven vydat Bohu to nejcennější, vstávat brzy zrána a kráčet dlouhou cestou, kterou nám ukázal. Tak dlouho, dokud znova neuslyšíme Jeho hlas.<br /><br /><br /><br /></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-35083003772195579372022-12-30T18:45:00.004+01:002023-12-23T18:20:39.874+01:00<p><i>Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo... (Gen 22,3-4)<br /></i><br />S jakým srdcem asi Abraham kráčel směrem k oznámenému cíli? Někteří mají za to, že v podstatě věděl, že Bůh po něm něco takového nebude chtít. Vysvětlili jsme si ale, že o nepřijatelnosti lidských obětí nemusel vědět, kromě vlastních zkušeností s Bohem neměl jiný pramen poznání (ústní nebo sepsanou teologii), a sám tuto otázku dosud nikdy neřešil. Naopak tedy vše připravil na dlouhou cestu, vzal s sebou dříví a služebníky. Je zřejmé, že neponechával otevřené dveře k variantě, že by se oběť neuskutečnila. Vždyť celá zkouška by nedávala smysl, kdyby měl za to, že je to celé jen hra. <br /><br />Ostatně i výklad, který k tomu dává epištola Židům, hovoří jasně o tom, že Abraham byl připraven syna obětovat. Pokud měl nějakou naději, nespočívala v tom, že se oběť neuskuteční, nýbrž že se odehraje a Bůh Izáka vzkřísí (Žd 11,17-19).<br /><br />K takové víře se ale člověk musí prodrat. Je snadné si ji barvitě představovat, když ten příběh čteme v Bibli, ale zkusme se vžít do Abrahamova rozpoložení, když po tři dny kráčí za svými služebníky a stále se ohlíží za svým milovaným synem, který má brzo skonat. Mít víru ve vzkříšení v takové situaci je něco jiného než v teple domova nad knihou.<br /><br />Abraham se s Izákem, kterého zázračně zplodil a miloval, musel v srdci navždy rozloučit. Těžko si lze představit, co v těch chvílích prožíval. Jediná naděje, že se s Izákem znovu shledá, by bylo vzkříšení. Přijal by z Boží ruky zpátky syna, který okusil smrt, zemřel a byl vzkříšen. Ale je Bůh něčeho takového mocen? Ale když si skládal dohromady obraz, který za ta léta o Bohu získal a zaslíbení, která mu dal, opatrně se ptal sám sebe: <i>ale může to Bůh po tom všem neudělat?</i><br /><br />My dnes víme, co Abraham cestou ještě nevěděl, že totiž Bůh oběť Izáka skutečně nechtěl. Z Božího pohledu byly Abrahamovou zkouškou právě ony tři dny putování, kdy se Abraham ocitnul ve vnitřním zápase o to, zda svého syna vydá nebo si jej ponechá.</p><p>V jeho srdci se odehrálo to, co se o staletí později znovu odehraje na stejném místě: <b>otec zde na tři dny ztratí svého milovaného syna.</b></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-15292853065825439582022-12-25T20:43:00.005+01:002022-12-25T20:43:38.589+01:00<p><i>A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj... (Gen 22,2)<br /></i><br />Zkouška, které byl Abraham vystaven, nespočívala jen v tom, jestli bude ochoten vrátit Bohu největší dar, který od Něj dostal. Tedy, jestli Izák patří cele jemu, Abrahamovi, nebo patří Bohu a Abraham tento dar jen spravuje. Pro většinu lidí je takový vztah k nejdražším věcem a lidem těžko představitelný, ale je to skutečně něco, do čeho Bůh svého člověka uvádí. Radost z života v takto osvobozených vztazích není umenšená, naopak. Ale tomu plně porozumí jen ten, kdo to prožije.<br /><br />Syn Izák Abrahamovi už dávno nebyl jen tím, kdo představoval Boží zaslíbení, vyslyšení, dar, pokračování rodu, plán pro svět. Abraham nyní nemusel zpracovávat jen teologickou stránku věci - jak to, že od něj Bůh žádá jediného potomka, skrz nějž má přijít národ, který mu několikrát přišlíbil? Proč něco takového, změnil snad Bůh svou vůli ohledně budoucnosti? To se mu ještě nikdy nestalo, dříve naopak poznal, že Bůh na svém slovu trval i tehdy, když Abraham pochyboval. Zpracovat tyto otázky nebylo snadné, ale nebylo to zdaleka to nejtěžší. "Vezmi svého jediného syna, <i>kterého miluješ...</i>" <br /><br />O Bohu víme, že "je láska" (1J4,16). Je láska od počátku stvoření, a přece je to nyní první místo, kdy je v Bibli výslovně použito slovo milovat. Ne že by láska na světě neexistovala už dřív, jak mezi Bohem a člověkem či mezi mužem a ženou. Ale je pozoruhodné, že poprvé, kdy Písmo mluví o tom, že někdo někoho miluje, je otec (Abraham) syna (Izáka).<br /><br />Když Abraham kdysi přilnul k Izmaelovi, velmi se trápil, když ho pak musel poslat pryč. Nebylo to ale nic proti tomu, co prožíval nyní ve vztahu k Izákovi. Nejhlubší podstata zkoušky na hoře Mórija je v něčem jiném, než v zápasu o víru. </p><p></p><p>Je to otázka, zda by člověk dokázal pro Boha ztratit svého milovaného syna.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-46623277810653939022022-12-22T19:06:00.000+01:002022-12-22T19:06:05.093+01:00<p><i>A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22,2)<br /></i><br />Tak podivné zkoušce nebyl Abraham dosud nikdy vystaven. Zažil již zkoušku, kdy Bůh mlčí a nenaplňuje své zaslíbení. Trvala předlouho, a v těch letech se učil, že Bůh neklame a nakonec dokáže nemožné.<br /><br />Ale nyní šel mnohem dál. Jestliže mu prvně nedával, nač Abraham toužebně čekal, nyní mu chce vzít, co má a miluje. Bůh po něm nikdy nechtěl lidské oběti a ani když Abraham zvítězil v boji, k takovým praktikám nesáhl. Ale ještě neměl v ruce Tóru a Proroky, neměl žádné učitele, aby si mohl ověřit, že je to v Božích očích ohavnost. Tušil sice, ale s jistotou nemohl vědět, jestli Bůh něco takového zavrhuje nebo ne. Když mu Bůh oznámil, co má udělat, Abraham to musel vzít tak, jak mu bylo řečeno a rozhodnout se, zda uposlechne. <br /><br />Zkoušku, kdy se zdá, že Bůh nekoná, známe jistě všichni. I Ježíš ji označuje za normální duchovní zkušenost, když jsou dveře zavřeny a přítel neochotný vyslyšet prosby (L 11,5-8). Jako by chtěl říct, že tak se nám Bůh bude někdy jevit, ale je třeba pokračovat, vytrvat, nevzdat se. <br /><br />Ale výzva k obětování syna, to byl pro Abrahama "nový level". Bůh koná, ale proti své zjevené vůli, proti svému plánu, doslova proti svému lidu. <br /><br />Na rozdíl od Abrahama víme, jak příběh dopadl. On ale tuto výhodu neměl. Hlava se mu točila a težce oddechoval, polykal naprázdno. Dvacet pět let stoupal na výšinu víry, dokud neuvěřil v život ze smrti. Nyní chápal, že její vrchol je stále ještě před ním a má jméno Mórija. Právě svítalo a on se začal chystat na cestu.<br /></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-31747664473358205382022-12-17T20:11:00.000+01:002022-12-17T20:11:17.001+01:00<p><i>Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22,1-2)<br /></i><br />Řekli jsme už, že Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet nikoli proto, aby na něm našel chyby a selhání. Připomíná to zkoušení ve škole, kde většina učitelů jistě zkouší své žáky s tím, že by jim přáli dobrou známku, což je nakonec i vizitka jejich práce, a ne proto, aby je před tabulí ponížili. I když výjimky se možná někdy najdou, to ale není případ našeho Boha. Bůh se raduje, když na zemi najde člověka podle svého srdce.<br /><br />Abraham však zkoušku tohoto druhu určitě nečekal. Vždyť jen před několika lety slavně dosáhl toho, co mu Bůh zaslíbil a dosud žil s vědomím veliké vděčnosti. Jak dlouho na ten okamžik čekal! Věděl, že nic většího si pro svůj život už nemůže přát, a měl na tom dost. Jediné, oč někdy prožíval obavy, byla obvyklá rizika, která mohla ublížit komukoli, i jeho synovi - nemoci, zranění, války. Ale učil se pohlížet na Izáka z jiného úhlu. Pokud má Bůh, soudce celé země, s tímto dítětem plán, pak mu jej nedal proto, aby o něj zakrátko zase přišel. Přinejmenším dokud se nenaplní onen zvláštní záměr, který s ním Bůh má.<br /><br /><i>"Odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím."</i> Bůh nevyzval Abrahama, aby obohatil své náboženství o nový prvek a stavěl na zemi oltáře pro lidské oběti jako tomu bylo u některých dávných kultů. Mnohý by to tak pochopil: jestliže po mě Bůh něco žádá, pak je to jistě nové pravidlo, které má platit pro každého. Ale zde se jednalo o něco jiného, o zvláštní a osobní Abrahamovu cestu, jednorázový akt poslušnosti. Něco, co se odehrávalo mezi ním a Bohem. Abraham si ve vztahu k Izákovi prošel velkým vývojem a musel si probojovat nelehké otázky: bude na něj pohlížet jako na plod svého stáří, přivlastní si jej a upne se naň jako na svého jediného potomka, zkrátka, je Izák jeho nejcennějším vlastnictvím nebo spíše Božím darem, který Abraham na zemi jen spravuje?<br /><br />Bůh nyní svým podivným požadavkem vybídl Abrahama, aby mu Jeho dar vrátil. Zkouška spočívala v tom, jestli to Abraham bude ochoten udělat.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-20909756085919477122022-12-14T19:36:00.005+01:002022-12-15T08:04:52.639+01:00<p><i>Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. (Gen 22,1)</i><br /><br />Abraham přijal na počátku zaslíbení o narození syna, a pak byl 25 let zkoušen, jestli bude schopen Bohu věřit, že se opravdu narodí. Izrael přijal zaslíbení o vyjití z Egypta do zaslíbené země a pak byl zkoušen na poušti, než měl vejít. Gedeonovi bylo sděleno, že vysvobodí Izraelce z moci Midjánců, ale pak byl několikrát zkoušen, měl svrhnout oltář svého otce a pak s malou hrstkou nastoupit do boje proti neskutečné přesile. Uvěří? Ježíš byl po křtu a <i>naplnění</i> Duchem svatým zkoušen, když byl <i>"hned veden na poušť"</i>. Poté, co v pokušeních zvítězil, se vrátil <i>"v moci Ducha"</i> do Galileje. To je jen několik příkladů, které dokládají, že mezi zaslíbením a obdržením, nebo chcete-li mezi zaslíbením a naším skutečným pozvednutím na vyšší rovinu života s Bohem, kde oplýváme Božími věcmi ve mnohem bohatší míře než na předešlé (nazvěme to tedy jednoduše vítězstvím) leží zkouška. </p><p>Když byl člověk vyhnán z Edenu, zůstal Eden střežen anděly s taseným mečem. Zmínka o meči nás má ujistit o tom, že je naprosto vyloučené, abychom se tam kdy vrátili. I když přijdeme k Bohu a jsme přijati za jeho vlastní děti, nepřenáší nás zpátky do ráje. Tato cesta je v tomto věku už uzavřena. Bůh ale přesto JE s námi - v údolí tohoto světa, v němž nás doprovází na cestě k novému stvoření, nové zemi a nebi, tedy něčemu mnohem vyššímu, než byl ráj. Ale na zemi budeme vnímat svůj život asi daleko více jako určitou zkoušku než ráj, přinejmenším proto, že stále znova volíme Boží cestu. A přece, Bůh je na této "poušti" s námi a dává nám pít, takže <i>"nebudeme míti nedostatku"</i>, ale platí to, protože se necháme vést, kam on jde před námi. Nehledáme už vlastní cesty.<br /><br />Mnozí kazatelé v bohatých zemích káží evangelium, v němž lidem slibují nějaký ráj (uvěř, a bude ti dobře, Jesus is good, přijď k Bohu a on vyřeší tvůj problém). Jistě, mnozí jsme také toto prožili, ale jako sekundární efekt svého následování. Všimli jste si, že ti, kdo k Bohu přišli primárně s tímto motivem, to ve skutečnosti nezakoušejí? Evangelium, které kázali apoštolové, totiž znělo jinak: zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj Krista do věčnosti - za jakoukoli cenu, přes všechna protivenství, které tě to bude stát.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-50090188320386913522022-12-11T13:16:00.002+01:002022-12-11T17:29:10.389+01:00<p><i>Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. (Gen 22,1)</i><br /><br />Proč chtěl Bůh vyzkoušet člověka, který mu byl na celé zemi nejblíž? Nebylo by logičtější, kdyby Abrahama naopak trochu protěžoval, zahrnoval přízní a zkoušel spíš ty ostatní, u kterých bylo mnohem víc důvodů, proč oddělovat zrno od plev?<br /><br />V běžném životě bývají nejčastěji zkoušeni studenti. I řemeslníci mají své závěrečné zkoušky, než jsou připuštěni vykonávat svá řemesla, lékaři musejí absolvovat atestace, aby bylo jisté, že vědí, jak postupovat v léčbě. Zkoušky jsou branou k něčemu následnému, vyššímu - a to platí i na Boží cestě.<br /><br />V Písmu se neustále opakuje vzorec ZASLÍBENÍ - ZKOUŠKA - POŽEHNÁNÍ. Bůh člověku předloží svou cestu a dá mu k ní i zaslíbení, ale poté člověk prochází určitým testem, za nímž obdrží přislíbené požehnání. Vlastně celá Bible se dá vidět tímto prizmatem: člověku je v ráji nabídnuto to nejvyšší bytí, ale musí nejprve prokázat svou volbu ve zkoušce, v níž Adam selhal. Nyní dosahujeme věčnosti díky milosti Ježíše Krista, ale pokud se na to díváme z pohledu člověka, pak náš pozemský život je určitou formou zkoušky, v níž se opakovaně v různých situacích a životních etapách rozhodujeme pro Krista nebo sebe, volíme nebeské nebo časné. Pokud ve zkoušce obstojíme, přijmeme požehnání toho, <i>„co oko nevidělo a ucho neslyšelo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují“</i>.<br /><br />Vzorec ZASLÍBENÍ - ZKOUŠKA - POŽEHNÁNÍ platí i pro dílčí epizody života. V nich rosteme a dosahujeme požehnání poté, co v nich zvítězíme tím, že většinou po určitém osobním zápasu upřednostníme v té či oné oblasti Boží cestu. (Epizoda vyprahlé pouště, kterou museli Izraelci projít před vstupem do Zaslíbené země oplývající mlékem a medem, je asi nejznámější obraz tohoto principu ve Starém zákoně.) Období zkoušky se nám věru nejeví jako příjemné, ale pokud obstojíme, zjistíme, že se pro nás poté otevře nové požehnání shůry. <br /><br />Abraham se za poslední roky nesmírně změnil. Byl několikrát zkoušen a obstál - ne vždy, ale často ano. Nyní má být vyzkoušen znova. Ne proto, že by Bůh na něm chtěl "něco najít", ale proto, aby ho pak zahrnul ještě větším požehnáním. Jak uvidíme, jeho zkouška má navíc ještě jiný, velmi specifický rozměr.</p><p>Kdyby byly všechny Boží věci levně k mání, neměly by nakonec ani valnou cenu.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-5848955613228403842022-12-08T22:07:00.005+01:002022-12-08T22:11:29.218+01:00<p><i>Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní. (Gen 21,34)</i><br /><br />Být u někoho hostem je většinou příjemná zkušenost. Člověk si může odpočinout od veškerého starání a vaření, které by ho doma neminulo, a může si v klidu vychutnávat, co pro něj hostitel připravil. (A navíc mají většinou i vzorně uklizeno!)<br /><br />Ale ukázali jsme si, že Abrahamův pobyt u Pelištějců do této kategorie nespadal. Pelištejci ho nepozvali, a už vůbec ho neměli v plánu hostit. Krátce poté, co přišel, protože mu nic jiného nezbývalo (dohnalo ho k tomu sucho), mu dali najevo, kdo je zde pánem, když si abímelek nechal přivést Sáru. Abraham si pobyt v jejich zemi zjevně neužíval, nýbrž od počátku tu prožíval strach o vlastní život. Ve svém věku už nebyl naivní a nemýlil se. Mohlo to s ním opravdu skončit špatně. <br /><br />Když Bůh nadpřirozeně zasáhl, získal Abraham u Pelištejců respekt, takže si na něj sice nedovolili sáhnout, ale stále platilo, že tu byl jen <i>trpěný host</i>. Tak je třeba rozumět uvedenému verši: je nazýván hostem, protože byl mimo svou domovskou zemi, ale ve skutečnosti tu byl cizí. <br /><br />Ale ani v původní oblasti zaslíbené země, kde pobýval, neměl vlastní domov v tom smyslu, jak mu rozumíme my, na nezcizitelném kusu pozemku nebo ve vlastním bytě, se zajištěnou bezpečností, právním prostředím a teplou vodou na otočení kohoutku. Jaká víra se usídlila v jeho srdci, že dokázal vidět dál, za hranice vlastního života a věřit tomu, že právě na těchto místech budou jeho potomci jednou již ne jenom hosty jako on, ale budou tu skutečně doma. Necítil se handicapován – protože věřil. <i>"Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. … Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město."</i> (Žd 11,13.16) <br /><br />Pravděpodobně čím je člověk starší, tím víc mu dochází, že je na této zemi, v tomto životě, podobně jako Abraham jen hostem a jeho pravý domov je ve skutečnosti jinde.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-14481624258949523332022-12-03T19:50:00.002+01:002022-12-03T19:50:37.690+01:00<p><i>Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní. (Gen 21,32-34)<br /><br /></i>Návštěva abímeleka a píkola u Abrahama věru nebyla srdečným setkáním starých přátel. Byla spíš vynucena potřebou najít smír a ustanovit vzájemné hranice, jak geografické, tak toho, jak si obě strany budou vůči sobě počínat. Ne nadarmo je proto zmíněno, že jakmile byla domluva skončena, oba hosté se <i>"hned"</i> navrátili do pelištějské země. Ani jedna strana neměla potřebu rozpravu prodlužovat.<br /><br />Vydechl si i Abraham. Byl rád, že na tomto místě může zůstat, ale bylo zjevné, že ani on, ani Pelištejci se nebudou chtít sbližovat víc, než bylo nutné. Po odchodu jejich velitelů si znovu s vděčností uvědomil, že ho jeho Bůh provází na jeho cestách. Vždyť nebýt toho, mohlo to tu s ním dopadnout velmi špatně, konflikt málem vzplanul přinejmenším dvakrát. Udělal proto to, co bylo již charakteristickou součástí jeho života, ale obzvlášť to platilo po významných událostech. Udělal to už tolikrát, a přesto to o něm Písmo znovu neopomíná zmínit: <i>"vzýval jméno Hospodina, Boha věčného".</i> <br /><br />Abraham stavěl oltáře a vzýval Boha po celé zemi, kterou mu Bůh zaslíbil. Vynechal Egypt, který mu nepatřil, ale ne Pelišteu. Vždyť mu Bůh sdělil o celé té zemi včetně Geraru, že bude patřit jeho potomstvu; tomu ji sice ještě předat nemohl, ale svěřoval ji již svému Bohu. Rozuměl už dobře tomu, že tento dar, který je mu Bohem darován, tu není jen proto, aby si ho jeho potomci užívali. Ta země má kromě toho naplňovat i vyšší záměr věčného Boha - být zjevením Jeho slávy pro celý svět. <br /></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-88538141540598116732022-11-30T22:15:00.005+01:002022-12-01T09:48:48.090+01:00<p><i>I vzal Abraham brav a skot a dal abímelekovi. Pak spolu uzavřeli smlouvu. Sedm ovcí ze stáda postavil Abraham zvlášť. Tu se abímelek Abrahama otázal: „Co s těmi sedmi ovcemi, které jsi postavil zvlášť?“ A on řekl: „Sedm ovcí si ode mne vezmi na svědectví, že jsem tuto studni vykopal já.“ (Gen 21,27-30)<br /></i><br />Život patriarchů lze nahlížet pomocí ryze duchovních významů, mít za to, že mysleli především na to, jak následovat Hospodina a hledat paralely s přenesenými významy odhalenými v Novém zákoně. Nebo se lze postavit nad ně, dívat se na ně jako na zaostalé lidi nižší kulturní úrovně, kteří jako každý usilovali získat ze života co nejvíc pro sebe, ale k tomu praktikovali jakési nové náboženství. <br /><br />Jak to tak bývá, pravda o člověku <i>(o jakémkoli člověku)</i> není výhradně černá ani bílá. I lidé Starého zákona jsou jen lidé, ne andělé. Jejich výšiny jsou v tom, kdy rovinu svého průměrného života překročí a vystoupají výš, i když to jejich tehdejší "výš" je viděno zvenčí výrazně jiné než to naše. <br /><br />Abraham byl sice poutníkem následujícím věčného Boha, ale musel denně řešit zcela obyčejné pozemské problémy. Abímelekovi lidé ho připravili o studnu a on ji teď žádá zpátky. Dává proto Abímelekovi na svědectví sedm ovcí, aby on a všichni navždy uznali, že tato studna bude patřit Abrahamovi.<br /><br />Abraham nemohl chodit celý den zahleděn do dáli jako ve snách a modlit se; kolem byla farma, stáda, každodenní rutinní práce, obchod, zajištění bezpečí. A přesto, když pomyslel na Boží přísliby, s jakým srdcem asi dával Abímelekovi ovce jen proto, aby mu byla v Geraru přiznána aspoň obyčejná spravedlnost - <b>v zemi, která dle Božího úradku patří jemu, Abrahamovi</b>? <br /><br />Zakoušel vlastně totéž, co provází jeho následovníky po tisíciletí: "nic nemáme, a přece nám patří vše" (2K6,10). Nechodil jistě zahleděn do dáli celý den, ale aspoň občas zvedl hlavu a do té dáli se podíval. A vzdal chválu Bohu za všechnu Jeho milost k němu a zaopatření, kterého se mu dostávalo. Pak se ale musel v myšlenkách vrátit zpátky na zem, vzít ovce a dát je bezbožnému vládci, aby mohl v jeho zemi aspoň nějak žít.<br /><br />Pohled do dáli nám dává naději, že jednou přijde čas, kdy už nic podobného nebude třeba.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-4107409346268783522022-11-26T15:14:00.002+01:002022-11-26T21:42:59.799+01:00<p><i>Ale (Abraham) domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. Abímelek na to odvětil: „Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel.“ (Gen 21,25-26)<br /></i><br />Minule jsem napsal, že Abraham se necítil v Geraru zcela bezpečně, jako by byl na přátelské půdě. Se svými služebníky tvrdě pracoval, vykopali studnu (v pouštních oblastech se jednalo o hlubokou a díky úrovni tehdejší mechanizace náročnou stavbu), ale jakmile se to dověděli Abímelekovi služebníci, přišli a uchvátili mu ji. U té studny tehdy jistě nestál Abraham sám. Na jeho farmě bylo přinejmenším 300 mužů, kteří se však nepustili vojáky do boje, ale raději ustoupili. Je možné, že o tom incidentu Abímelek nevěděl? Gerar nebyl velký a bylo v tom zaangažováno mnoho lidí, navíc jmenovitě "jeho služebníci". Je to tedy zřejmě lež. Každopádně o tom musel vědět píkol, protože Pelištějci studnu uchvátili vojenskou silou. Museli mít v místě připraveno tolik mužů, aby byli v přesile a Abrahama o studnu nenapadlo bojovat. (I když možná by nebojoval, stejně jako o vykopané studny později nebojoval v téže oblasti Izák (viz Gen 26), a pravděpodobně tím následoval tento příklad svého otce. Jelikož i Izák zde zakusil ze strany místních úplně stejné jednání, je to zjevně jakýsi vzorec, jak se zde věci řešily.) Ale Pelištejci předpokládali, že by bojovat mohl. Vždyť řešit věci násilím bylo v tehdejším světě ještě běžnější než dnes. Bývá to ostatně vždycky tak, že jedni se snaží něco vytvářet, a druzí jejich ovoce uchvacují. Válka byla v tomto smyslu vždycky výnosný podnik.<br /><br />Boží lidé prožívají na zemi dvojí: Boží přízeň, ale i nepřátelství okolí. Nejsme zde vždy milováni, často spíše trpěni. Jediná smysluplná cesta stejně zůstává nepoddat se malomyslnosti a snažit se vymýšlet a vytvářet věci, i když jsou nám pak někdy vzaty.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-39137652213535561852022-11-20T18:59:00.004+01:002022-11-20T18:59:39.282+01:00<p><i>V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host.“ (Gen 21,22-23)<br /></i><br />Abímelek předtím prožil kvůli Abrahamovi děsivou zkušenost, při které mu Bůh na rovinu řekl, že zabije ho i jeho muže, jestli si přivlastní Sáru. Tu si předtím přišel vzít právem kmenového vůdce oblasti, do níž Abraham přišel přebývat. Po této Boží intervenci byl Abímelek otřesen, jak jen může být otřesen člověk, který se na vlastní kůži setká s živým Bohem, s nímž není usmířen, a poznává ho tedy primárně jako soudce. Po této zkušenosti měl Abímelek k Abrahamovi zvláštní vztah respektu, ale nikoli lásky. Někdy jsou podobné vztahy mezi dvěma stranami, jež jsou ze zcela jiného těsta, docela užitečné. Tím, že je mezi oběma uctivá vzdálenost, zabraňují totiž vzniku konfliktů.<br /><br />Abímelek měl zjevně silnější vojsko než Abraham, který měl jen dobrovolnickou armádu (můžeme-li tak nazývat ozbrojené sedláky) v počtu stovek mužů (Gen 14,14), zatímco Abímelek měl profesionály <i>(...píkol, velitel jeho vojska...)</i>. A přesto se Abrahama obával. Nebo možná jinak: bál se jeho Boha. Chtěl se proto pojistit tím, že s ním uzavře smlouvu, cítil, že s tímto mužem není radno si to rozházet - mohl by přijít jeho Bůh a něco velkého nám vyvést.</p><p>Snaží se proto na Abrahama zapůsobit tím, že prý mu "prokázal milosrdenství". Myslí snad, tím že ho rovnou nezabil? Jsou to klamavá a dost neupřímná slova. Jak ještě uvidíme, Abraham se v jeho zemi od začátku zjevně necítil moc přátelsky, byl tu spíše trpěn.<br /><br />Někdy to má Boží símě v tomto světě prostě tak. Jsme odlišní, a proto druhými někdy jen trpěni. Ale musíme být vděční, že i v takových chvílích a na takových místech se v našich životech může zrodit něco svrchovaně Božího, stejně jako Abrahamovi se právě tady narodil Izák.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-39135670734082891092022-11-12T18:50:00.003+01:002022-11-13T12:50:29.321+01:00<p><i>A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. Usadil se v Páranské stepi a jeho matka mu dala ženu z egyptské země. (Gen 21,20-21)<br /></i><br />Člověk se životem pohybuje po trajektorii, která je dána jeho nejsilnějšími charakterovými vlastnostmi. Můžeme si je fyzikálně znázornit v podobě sil, které působí na nějaký předmět a vychylují ho určitým směrem, nebo trochu poetičtěji třeba jako provázky, které člověka někam táhnou, aniž by si toho často byl přímo vědom. Protože jsou to rysy jeho vlastní povahy, připadá mu docela přirozené, že se jeho cesta stáčí tam, kam ho to táhne.<br /><br />Jakmile člověk pozná Boha, leccos se změní. Nad to, k čemu přirozeně inklinuje, se postaví nová měřítka. Zapojí se tu "nové síly“, nebo chceme-li, „nové provázky". Od té chvíle probíhají volby mezi starým a novým, někdy v podobě až usilovných zápolení, kdo s koho. <br /><br />O dalším praktickém životě Izmaele a Hagar toho kromě shora uvedených dvou vět moc nevíme, snad jen to, že Písmo později uvádí, že Izmael se rozrostl v národ. Ale nelze si nevšimnout znatelného rozdílu v tom, jakým způsobem probíhají u Izmaele a Izáka životní rozhodování. Jaká opatrnost byla později v tom, aby Izák našel tu správnou ženu, jež neměla být z okolních národů. Vždyť jsou to především ženy, které určují vnitřní rozpoložení rodiny. Navíc si do ní ze svého kmene často přinášely i způsob zbožnosti. Volbu ženy pro Izáka Abraham proto cele vydal Bohu a žádal Ho o zázračné jednání. Písmo to podrobně popisuje v Gen 25. <br /><br />Izmael byl povahově prudký, stal se lučištníkem. Žili v Páranu blízko Egypta, jeho matka mu tedy dala ženu z okolí, vždyť to byl její národ. Ne snad, že by tyto volby byly samy o sobě hříchem. Nicméně trajektorie života Izmaele a Izáka a jejich potomků se postupně stále více rozcházejí, protože na ně působily jiné síly, jiné „provázky“. Abraham už dávno nechtěl dělat jen přirozené volby. Chtěl do nich zapojit svého Boha. Šlo mu o to, aby Izák později převzal i jeho duchovní dědictví, víru v ojedinělého Boha a cestu, po níž Abraham kráčel v Boží blízkosti. Proto s Bohem naléhavě řešil rozhodování o Izákově životě (což byl, jak je patrno z Gen 25, docela zápas) a nenechával věci běžet samospádem.</p><p>Jestli se lze v něčem z Abrahamova života učit, pak právě v tomto ohledu.<br /><br /></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-34750993931129579892022-11-05T17:39:00.001+01:002022-11-05T17:39:19.216+01:00<p><i>V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. (Gen 21,22)<br /></i><br />Abímelek neznal osobního Boha. Takového, který by s ním mluvil a měl k němu vztah, který by po něm nepožadoval jen oběti, ale i poslušnost, spojenou s hledáním nejvyšší možné cesty. U bohů, které poznal, stačila oddanost značce a oběti. Nemohl tedy vůbec chápat, jakým způsobem přistupuje ke svému Bohu Abraham a jak své následování prožívá. Abímelek neznal nic, co by se tomu podobalo.<br /><br />Abrahamovu náboženství rozuměl proto jen v tomto světle. Ano, Bůh opravdu byl s Abrahamem ve všem, co činil, ale pokud o cestě následování něco víme, pak sem na rozdíl od Abímeleka budeme muset vložit "již". <i><b>Bůh již je s tebou ve všem, co činíš,</b></i> Abrahame. Po všech letech, kdy ses učil jej následovat, což pro tebe nebylo vždycky snadné, někdy jsi scházel z cesty a znova ji hledal.<br /><br />Abímelek chápal, že bohové mohou člověka požehnat, dopřát mu zdar, ale nerozuměl tomu, že u Hospodina existuje požehnání darované a získané. Darované je to, které člověk přijímá zdarma shůry, zcela bez zásluh. Rodiče dávají dobré dary svým dětem, těm, které jdou po dobré cestě, i těm, které jim často dělají vrásky na čele. Bůh podobně <i>"nechává své slunce svítit na dobré i zlé"</i> (Mt 5,45), nebo vztaženo na Boží děti, žehná jim díky jejich synovství. To však nutně neznamená, že kráčejí životem tou nejlepší cestou. <br /><br />Použiji příměr hospodáře, který ze svých bohatých úrod dává svým dětem, co potřebují. To je ono darované požehnání. Když ale hospodář uvažuje nad tím, že nadešel čas, aby své hospodářství předal, pak potenciálnímu následníkovi nestačí splnit to jediné kritérium, že je dítětem. Musí být ochoten se od hospodáře učit, zapřít se, pracovat a vědět, jak věci dělat, protože jinak by přivedl celou farmu i se všemi jejími lidmi k pádu. Kdo je ochoten vstoupit do takové školy a vyučit se u otce, bude pak moci užívat darů mnohem větších, než jaké by měl coby syn a bude z nich moci žehnat i druhé. <br /><br />To je požehnání získané. Přichází, když Bůh může člověku říct: <b><i>"vím, že ti mohu důvěřovat"</i></b>.</p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-5191369314100055602022-11-02T21:58:00.001+01:002022-11-02T21:58:42.847+01:00<p><i>V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. (Gen 21,22)<br /></i><br />Abímelek měl nejprve s Abrahamem konflikt, když ho káral za to, jak se k němu zachoval (ze strachu zatajil, že Sára je jeho žena, a když si ji Abímelek vzal do harému, Bůh ho vyděsil výhružkou smrti, pokud se s ní vyspí). Ze shora uvedeného verše lépe pochopíme, proč se Abraham tehdy bál: <i>"... a píkol, velitel jeho vojska"</i>. Abímelek byl prakticky sice jen kmenový vůdce v obasti Geraru, ale měl i vlastní vojsko s určitou strukturou velení, nebylo to tedy jen pár lidí. Když Abraham přišel pobývat na jejich území, byl zjevně v menšině a v obavě se podle toho zachoval, ale o tom jsme už pojednávali dříve. Je spíše zajímavé uvědomit si, že narození Izáka se odehrálo právě zde, pro Abrahama v ne zcela pohostinném prostředí, kde se musel cítit stále trochu na pozoru.<br /><br />Po Boží intervenci měl tedy Abímelek strach Abrahamovi ublížit, ale jeho postoj k němu jistě nebyl zcela přátelský. Dal by se spíše označit jako "respekt s dostatečným odstupem". Ale právě proto je tak cenné jeho pozorování, že <i>"Bůh je s tebou, Abrahame, ve všem, co činíš"</i>. Kdyby Abímelek byl jeho přítel, byl by nakloněn říkat mu jen pozitivní věci a vidět realitu trochu zkresleně, jako to obvykle u přátel bývá. U těch, s kterými se máme navzájem rádi, leccos omluvíme. Ale když o nás řekne něco pozitivního člověk, který nás nemá zrovna v lásce, pak si můžeme být jisti, že je to pravda. Tak i Kostnický koncil nesmyslně odsoudil Jana Husa za hereze, ale nemohl mu upřít (jak konstatoval), že žil velmi mravným životem. Je jisté, že o tomto nemůže být jakýchkoli pochyb, pokud to uznali i jeho nepřátelé!<br /><br />Abímelekovo pozorování, že je Bůh je s Abrahamem "ve všem", dokládá míru velikosti Božího požehnání nad tímto Božím mužem. Jenže Abímelek rozuměl jen té jeho části, která byla vidět navenek, a mohla proto oslovit i mysl pohanů. Jinými slovy poměřoval Boží přízeň podle pozemského úspěchu. O té daleko vzácnější části, která se nachází v nitru člověka, je-li naplněno živým vztahem k Bohu, neměl zřejmě ponětí. Osobně soudím, že po dlouhé cestě, kterou urazil na cestě následování, byla právě tato část pro Abrahama již důležitější a daleko víc si jí cenil.<br /><br /><br /></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-7890824221635352760.post-56312016423490845652022-10-30T18:23:00.004+01:002022-10-30T18:54:07.291+01:00<p><i>A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. (Gen 21,20)</i><br /><br />Není pro nás jednoduché porozumět tomu, že Bůh často žehná i věcem, které nevzešly z Jeho vůle. Dokonce takovým, se kterými by nesouhlasil. Nemyslím takovým, které by byly namířeny proti němu, nebo které svým charakterem vychází rovnou z pekla. Ale požehná mnoha rozhodnutím, krokům, aktivitám, které sám neinicioval, nezamýšlel, jen proto, <i>že je uskutečnili jeho vlastní lidé na zemi.</i> <br /><br />Písmo nám říká, že <i>"Bůh byl s chlapcem"</i>. Co to znamená? Nic víc a nic míň, než že Boží ruka ho chránila, aby dospěl. Lidský život visel na vlásku a okolností, kdy se jeho nit mohla přetrhnout v důsledku nemoci nebo násilí, bylo mnoho, ještě víc než dnes. Izmael nebyl ctitelem Boha a nositelem Jeho požehnání na zemi v tom smyslu jako Izák. Nevíme, jestli v Abrahamova Boha věřil (a neopustil víru v něj poté, co byl od Abrahama vyhnán). Pokud ano, netušíme, zda a jak se jeho víra projevovala. Víme tedy, že <i>"Bůh byl s chlapcem"</i>, ale už nevíme, zda <i>"chlapec byl s Bohem"</i>. Spíše lze uvěřit tomu, že Izmaelova víra splynula s náboženstvím okolních kmenů, takže vznikla další z mnoha směsí pravé víry a pohanských pověr, jakými je země od nepaměti poseta. <br /><br />Být požehnán podobně jako Izmael je jistě dobré. Ale je to požehnání, které končí u svého příjemce, dělá mu dobře, ale nestačí na to, aby skrze něj dál požehnalo zemi. Na něco takového Izmael nepomýšlel, a jeho neklidná povaha na to rozhodně neměla. Stal se lovcem, hlavou kmene, okolí z něj jistě mělo respekt, možná až strach. Ale moc si neumíme představit, že by byl světlem pro druhé v cestě za Bohem, jako Abraham. Jak často nám jde jen o to, aby nás Bůh požehnal, prostě proto, aby nám bylo dobře. Ano, je to fajn, když se to děje. Je čas si to užívat, těšit se. Ale jestli zde nechceme skončit a chceme jít dál, musíme se ve svém smýšlení <b>dostat od Izmaele k Izákovi.</b> Nechtít jen, aby nám bylo (byť s Bohem) dobře, nýbrž hledat, která věc je svrchovaně Boží, abychom do ní vstoupili a stali se požehnáním této zemi. </p><p>Tato řeka požehnání vytéká od pramene, který my sami nevlastníme. Jediná možnost, jak z její plnosti brát a dávat dál, je do ní vstoupit.<br /><br /></p>Josef M.http://www.blogger.com/profile/17846522036220507723noreply@blogger.com