...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)

Bůh začal připravovat požehnání pro svět, o kterém s Abrahamem mluvil na hoře Mórija, asi 1700 let před tím, než přišlo v osobě Ježíše Krista. Dnes je to pro nás trochu nezvyklá myšlenka, že existuje proces, vývoj, než je něco Božího zjeveno, a že mohl být tak neuvěřitelně dlouhý. My nejsme zvyklí tak dlouho čekat. Ve skutečnosti nejsme už zvyklí čekat vůbec na nic. Smýšlíme tak, že se vše pro nás podstatné odehraje za období našeho života. 

Ano, je pravdou, že dnes jsme už ve věku Nové smlouvy, a tedy máme přístup ke všem požehnáním Božím v Kristu: "Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘." (2 K 1,20). Dnes už nečekáme na to, až Bůh otevře novou epochu, v níž bude cesta následování snazší a Boží věci dostupnější, než se nám teď zdají. V epoše, v níž se nacházíme, bylo řečeno a shůry nabídnuto vše. Ale my přece vše nemáme! I v Novém zákoně zřetelně vidíme, že se určité věci nezískávají okamžikem poznání, nýbrž procesem vrůstání do Boží plnosti (Písmo pro něj má souhrnný název "posvěcení"). Stačí se podívat na životy apoštolů. Ježíš jasně sdělil, že jsou věci, kterých ještě nedosáhli (viz Mt 17,19-21). Přibližně třináctiletý proces růstu vidíme u Pavla, než mohl vyrazit na svou první misijní cestu. A jak převeliké rozdíly jsou mezi církvemi, které Ježíš oslovuje ve Zjevení. Některé měly plnost požehnání, jiné jen živořily. Ježíš přitom žádné z nich neřekl, že problém je v jejich teologii. Byl jinde, v postojích srdce.

Je dobré vědět, že jsou před námi věci, kterých jsme ještě nedosáhli. Mnohé nelehké situace, kterými dnes procházíme, nás přetavují a připravují na to, abychom jednou mohli být zaplaveni plností požehnání.