30 prosince 2020

Jákobovi synové, sami u sebe "poctiví lidé" (Gen 42,11), uvažovali možná takto: nejsme přeci z těch nejhorších. Nekrademe cizí úrodu, jako to dělají mnozí kolem nás. I když je nás početně dost, nejsme násilníci, kteří by přepadali osady a odvlékali jejich stáda. Ano, někteří jsou asi lepší než my, ale kolem je tolik horších, že by Bůh nemohl přijmout skoro nikoho, kdyby měl laťku tak vysoko.
Člověk nechá svou třináctou komnatu raději zavřenou, stejně jako synové - násilníci, a spoléhá na to, že kdyby náhodou, vyřeší to trocha náboženství (ale nic se nemá přehánět), a kdyby přeci, pak nějaký ten očistec. A tak zlé to tam být nemůže, určitě tam nebudu sám...
Právě pro tyto "poctivé lidi" byla postavena většina kostelů. To, že i v nich v posledních letech výrazně ubývá lidí, neznamená, že by byl člověk se svým svědomím usmířenější; spíše se (v duchu doby, která chce mít vše tady a teď) problém vztahu k věčnosti transformuje na vztah k současnosti a neuróza svědomí vůči Bohu se mění na neurózu identity.

23 prosince 2020

 "Jsme poctiví lidé" (Gen 42,11) Stejně jako Jákob na začátku netušil, v čem se mýlí (protože se mýlil v podstatě sebe sama, ne nějakém detailu), stejně tak i jeho synové považují sami sebe za "poctivé lidi". Jak je možné, že sami sebe označují za poctivce ti, kteří ze záště téměř zabili svého bratra, a když už ho nezabili, alespoň z něj udělali otroka a zbavili jej rodiny, vlasti, majetku, práv a celé budoucnosti? Jak mohli žít se lží, kterou téměř utrápili vlastního otce, a celý život se na to dívat?
Člověk uklidňuje své svědomí tím, že se poměřuje jen v oblastech, v nichž ví, že nepropadá, a k ostatním je rád slepý. Proto je náš svět plný "poctivých lidí" a mnozí z nich mají stejně jako Josefovi bratři své malé (pro všechny případy) náboženství.

19 prosince 2020

Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost, ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu. (Ž18,26-27) Aby mohl člověk poznat Boha, potřebuje určitou upřímnost, ryzost srdce. Bez ní se bude s Bohem vnitřně míjet, nebude mu věřit - život ho totiž naučil, že nic vyššího, nic čistého není. (A i když to tak náhodou vypadá, nakonec se ukáže, že je to stejně podvod). Kralický překlad 27. verše dokonce říká, že Bůh "s převráceným převráceně zachází". Neznamená to, že Bůh nutně chce s člověkem hrát falešnou hru, ale že převrácený člověk to tak ze svého pohledu opravdu vnímá. (Sorry, ale toto náboženství nefunguje.)

Bůh se nedává poznat komukoli, protože ne každý je k tomu ochoten. Člověk se musí rozhodnout pro naprostou upřímnost vůči Bohu, jinak mu Bůh bude unikat.

16 prosince 2020

Na počátku naší cesty se domníváme, že známe Boha, nicméně ve skutečnosti známe jen vlastní představu o Něm. Ta se skutečnosti více či méně přibližuje, ale rozhodně se s ní neshoduje, protože přirozený člověk nechápe duchovní věci (1K2,14). K jejich poznání je třeba zjevení a zápas víry. Díky tomu jsou naše představy s realitou postupně konfrontovány a v srdci se formuje odraz skutečnosti - pravda. Mohli bychom být za tento leckdy bolestný proces vděční, ale faktem je, že je to často naopak: pravda nás už nenadchne ve stejné míře. Nevnucuje se, nepodbízí, nesvádí, není vymalována reklamními barvami. Aby ji člověk miloval, musí se mu (gastronomickým přirovnáním) změnit chuťové preference. Ale oč blaženější je, když k tomu svolí, a oč hodnotnější a trvalejší chutě přitom objeví. Právě proto "staré víno lepší jest".

13 prosince 2020

Martin Buber kdysi napsal, že bez "Ty" by neexistovalo ani "Já". Chtěl tím říci, že charakter člověka je utvářen druhým člověkem, jsme formováni naší existencí mezi druhými lidmi. Je to možné vztáhnout i na Boha a člověka - podstata Boha (láska agapé) byla nejsilněji zjevena, když byl stvořen člověk. Pro nás vynikla tím více v příkrém kontrastu, když člověk padl. Bůh je sám v sobě takový, jaký je, nemusí svůj charakter odvozovat od čehokoli nebo se čímkoli poměřovat, ale padlý člověk ho zákonitě vidí jako svatého, dokonalého, nedostižného. Pokud to nechce uznat, nezbývá mu, než Boha popírat.

10 prosince 2020

Zmínil jsem níže, že Bůh je věrný svému charakteru. Ale právě to je pro nás nezřídka matoucí. Bůh často vyslyší naše prosby a pošle pomoc v nouzi, ale někdy je naše prožívání duchovní reality složeno jen z těchto občasných nouzí a občasné pomoci, protože ve skutečnosti Boha jako osobu neznáme. Netušíme, jak smýšlí a cítí, jak věci "prožívá". Podstrkujeme mu své Izmaele a modlíme se, aby je přijal. Předpokládáme, že pochopí, že jsme neměli jiné cesty. Bůh Izmaele požehnal, protože Jeho povahou je Abrahamovým synům - synům víry - žehnat, ale stejně jako v jeho případě to neznamená, že by s tím souhlasil nebo změnil své plány. Je rozdíl obdržet požehnání, a znát Boha.

06 prosince 2020

Jákob musel být poté, co prožil pokořující období u Lábana a zlomení v zápase s Bohem, překvapen tím, jak se měnil jeho pohled na život, na lidi, na Boha... Když na počátku opouštěl svou rodinu, zdálo se mu, že dobře ví, jak se věci na světě mají. Věděl, co je pro něj důležité, oč mu jde, co chce. Lidé měli pro něj hodnotu podle toho, jak zapadali do jeho plánu. Neměl o sobě mnoho pochyb. Pyšný, nezlomený člověk to vidí podobně. A přesto, oč požehnanější je, když nám srdce změkne ve zkouškách, které jsou nám v životě darovány. Jak se rozšíří naše schopnost vnímat, kolik bohatství nabydeme třeba jen díky schopnosti radovat se z věcí, které jsme dříve míjeli bez povšimnutí.

02 prosince 2020

Každý z nás vede na nějaké rovině svůj zápas s Bohem. Stagnujeme v růstu, dokud jej požehnaným způsobem neprohrajeme. A v těch okamžicích zjišťujeme, že naše představy o tom, co znamená následovat Boha, byly doposud zkreslené. 

V Boží škole to není stejné jako při studiu či vyučení se řemeslu. Nepomůže víc vědět, víc se snažit, předběhnout ostatní, přeskočit laťky. Klíčem je změna síly, která nás táhla kupředu. Namísto vlastních schopností přijmout Kristovu duchovní moc, namísto sobectví AGAPÉ. K tomu (podobně jako Jákob) dospíváme prožitím, ne pouhým poznáním, vědomostí.

Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19) Abraham prožil emocionálně...