Jákobovi synové, sami u sebe "poctiví lidé" (Gen 42,11), uvažovali možná takto: nejsme přeci z těch nejhorších. Nekrademe cizí úrodu, jako to dělají mnozí kolem nás. I když je nás početně dost, nejsme násilníci, kteří by přepadali osady a odvlékali jejich stáda. Ano, někteří jsou asi lepší než my, ale kolem je tolik horších, že by Bůh nemohl přijmout skoro nikoho, kdyby měl laťku tak vysoko.
Člověk nechá svou třináctou komnatu raději zavřenou, stejně jako synové - násilníci, a spoléhá na to, že kdyby náhodou, vyřeší to trocha náboženství (ale nic se nemá přehánět), a kdyby přeci, pak nějaký ten očistec. A tak zlé to tam být nemůže, určitě tam nebudu sám...
Právě pro tyto "poctivé lidi" byla postavena většina kostelů. To, že i v nich v posledních letech výrazně ubývá lidí, neznamená, že by byl člověk se svým svědomím usmířenější; spíše se (v duchu doby, která chce mít vše tady a teď) problém vztahu k věčnosti transformuje na vztah k současnosti a neuróza svědomí vůči Bohu se mění na neurózu identity.