Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19)
Abraham prožil emocionálně nabité dny. Vlastně to byly tři nejextrémnější dny jeho života. Nikdy předtím se nemusel chystat na blízkou smrt milovaného syna, kterou má navíc vykonat vlastní rukou. Nikdy předtím nemusel řešit otázku, zda je mu následování Boha tak drahé, aby mu stálo i za toto, a jaký je to vlastně Bůh, jestliže žádá život dítěte, které mu po dlouhých letech čekání sám zázračně daroval. Zkrátka, vír myšlenek a pocitů, které se v něm odehrávaly, byl dramatický, strhující a stával se až nesnesitelným. O takových věcech se nikdy nedá uvažovat příliš racionálně, ale s pohledem na poslední hodiny života vlastního dítěte je to naprosto vyloučené.
Ale Abraham nakonec na hoře prožil jako již mnohokrát..., že Bůh je mnohem lepší, než si doposud myslel. Někdy ho zavedl do extrémních situací, ale pokud v nich prokázal věrnost, nakonec z nich vyšel v každém ohledu lépe, než dříve. Bůh sám našel beránka k oběti a ukázalo se, že to celé byla zkouška Abrahamovy vydanosti. Ta byla nyní bohatě odměněna vysloveným požehnáním, které nejen přesáhne další generace, ale které na sobě Abraham takřka hmatatelně cítil, když se z hory vracel.
"Abraham se pak vrátil..." Potřebujeme své hory a setkání na výšinách. Ne snad, že bychom milovali zkoušky, ale právě ony nás k nim často vynesou. Ale z každé hory, z každého setkání se jednou vrátíme zpátky, do míst normálních všedních starostí. Pokud naše setkání bylo pravé, vracíme se odtud jiní a naše každodennost dostane jiný nádech i význam. Náš život se, stejně jako Abrahamův, stává nádobou Božího pokladu na zemi (2K 4,7).
