A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gen 12,20)

Jak hrdě se nesla Abramova karavana směrem k hlavnímu městu, když do Egypta vstupovala! Lidé se zastavovali a všímali si jejich vozů, dobytka, počtu lidí, všeho nákladu - a byli si vědomi, že Abram k nim nepřichází jako žebrák, ale spíše jako významný host. Potřebuje teď útočistě jejich země, ale přináší své bohatství, bude zde nakupovat na trzích a potřebovat další služby. Takoví hosté byli vítáni, dveře pro ně byly otevřené.

A s jakou hanbou se Abram vracel zpátky... Zpráva o tom, co se stalo, se rozkříkla - něco tak peprného se v Egyptě dlouho nestalo, aby sám farao byl pokořen kvůli lži tohoto cizince. Abram si nyní všímal stejných lidí, kteří se okolo zastavovali a dívali se na něj s rozhořčením a pohrdáním. Zdálo se mu, že nejen lidé, ale snad i stromy u cesty, zvířata a ptáci si švitoří tu zlou pověst: hleďme, to je ten, který oklamal Egypt, který přivedl faraona, jejich boha, k zoufání a hněvu, takže ho musel potupně vyhnat!

Karavana po cestě ztichla. Nahlas si sdělovali jen nejnutnější pokyny pro cestu, ani děti neprojevovaly obvyklou radost, jakoby i na ně dolehla vážnost okamžiku. Mezi Sárou a Abramem panovalo napjaté mlčení.

To samo stačilo na to, aby se Abram octl v hluboké sklíčenosti, ale navíc ho zaměstnávala zvláštní věc. Svého nového Boha poznal až po sedmdesátce. Domníval se, že v tomto věku už ví, o čem je život a náboženství, vždyť je jako ostatně každý pěstoval celý život. Ale nyní zjišťoval, že se od té doby, co přijal svého nového Boha, uvnitř mění. Nyní hanbu, kterou zažil, bere daleko osobněji než dřív. Navíc má dojem, že selhal nejen před Egyptem a svým okolím, ale že se o jeho život a počínání Bůh velmi osobně zajímá, jakoby byl nějakým zvláštním způsobem propojen s jeho svědomím. Bylo to jiné, než to zažil dříve - modlám stačilo docela neosobní dodržení požadovaných rituálů a několika nařízení. Ale nyní, jako ctitel neviditelného Boha, před ním stál tak trochu jako otevřená kniha a zdálo se, že se Bůh velmi citlivě zajímá o to, jaké postoje má Abram v srdci.

A navíc, hanbou, kterou si odnáší, jako by byla před okolním světem poskvrněna i pověst tohoto Boha. Abram si stále více připadal jako jakýsi jeho vyslanec na zemi. Nemohl se ubránit překvapení, jak velmi mu vadí jeho selhání i v tomto světle - jestliže ho kárají Egypťané za jeho počínání, nepadá tím stín hanby i na jeho Boha? 

Uvědomoval si jasně, že nikdy dřív ho jeho náboženství tak hlukoko uvnitř nezasahovalo, nebylo nikdy tak osobní.

Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!" (Gen 12,17-19)

Abram je kromě víry znám také jako muž modlitby, ale nevíme, zda už v tuto chvíli znal její tajemství. Zasáhl zde Bůh svrchovaně nebo vyslyšel Abramovy prosby poté, co ztratil milovanou ženu? Můžeme se jen domnívat, nicméně náznaků k porozumění nemáme málo. Protože lidé všech epoch a ras mají jisté rysy společné, je téměř jisté, že ho právě tato krizová situace naučila o Bohu víc, než když zakoušel pokoj a prosperitu - tak tomu prostě v životě chodí. Obtížné etapy nás mění, přehazují výhybky našich zvyklostí, návyků a hodnot. Abram se velmi pravděpodobně právě skrze obtížné situace, jako byla tato, mužem modlitby stával, protože ho donutily pokořit se (musel si přiznat, že se do Egypta vypravil na svou pěst, bez Boha) a volat Boha o pomoc. Tehdy ještě mnoho zkušeností s vyslyšenými modlitbami neměl. A nebyl si ani jist, jestli ho Bůh bude ochoten slyšet, když si musel připustit, že někde selhal. Jenže mu nic jiného než prosit o pomoc shůry vlastně nezbývalo, nikdo jiný už tady pomoci nemohl. 

Proto i tyto zkušenosti byly základními kameny, z nichž se od počátku stavěla stavba jeho víry. Bůh do situace náhle a nečekaně vstoupil a Abrama zachránil. Sára mu byla vrácena dokonce bez toho, že by o ni musel faraona prosit. Byla to pro něj zároveň byla první velká zkušenost neposlušnosti, opuštění Boží cesty. Ještě netušil, zda je tento Bůh ochoten smilovat se nad našimi selháními a nedostatky a znova ho přijmout. Přijmout - a nevyčítat?

Ne, Bůh nevyčítal. 

Abram však z celé situace nevyšel jen tak, "bez ztráty kytičky". Musel si trpce prožít jeden z nejdůležitějších duchovních principů: člověk sklízí to, co zasel. Bůh nevyčítal, ale zato vyčítal farao, celý dvůr a celé město. Veřejná ostuda byla tak velká, že bylo zcela nemožné dále zde zůstávat, Abram byl doslova vyhnán. Jak tragické je, když Egypt kárá Božího muže za nemorálnost, která by nebyla možná ani mezi nimi...

A jak povznášející je vědomí, že když o Abramovi později mluví Písmo i sám Ježíš, připomínají úplně jiné věci než ostudu v Egyptě.

... (Sára) byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. (Gen 12,15-16)

Už v době, kdy Abram sestupoval do Egypta, byl zámožným člověkem, ale nyní ho obohatil sám farao o další majetek a stáda, takže celá jeho družina se opět vydatně rozrostla. Musela čítat přinejmenším  desítky lidí. Ale jak může člověka - navíc člověka jako Abram, který poznal realitu přesahující tento svět - uspokojit bohatství či jiné věci? Mnozí snad Abramovi záviděli, ale on věděl, že se octnul ve zlaté kleci. Necítil se v ní dobře, nemohl se upřímně radovat z toho, co získal. K faraonovým darům mu pomohla polopravda (on i Sára měli stejného otce, nikoli matku - taková manželství se ve starověku připouštěla). Teď tu dobře placenou roli musel hrát a neodhalit pravdu. Ale jeho manželství bylo poskvrněno, možná svou ženu už navždy ztratil.

Stále s tím bojoval: znepokojoval ho vnitřní hlas, který mu říkal, že se nezachoval správně a je tím vším vinen. Znovu jako by ožíval červík pochyb, zda bylo nutné vůbec do Egypta jít. Ale Abram tomu hlasu oponoval, že neměl jinou možnost. "Ale měl", říkal onen hlas. "Neměl!" vzrušeně odpovídal Abram. "Jen kdyby ses na to podíval z jiné strany". "Ne, protože jiné východisko nebylo!" křičel Abram zpátky. Jenže ten hlas pokračoval: "A co Sára, přemýšlel jsi vůbec, jak je v tom všem asi jí...?"

V nastalé situaci Abram nenacházel řešení. Nemohl jen tak přijít k faraonovi a vzít si Sáru zpět. V této temné chvíli se však stala podivuhodná věc: na scénu vstoupil jeho nový Bůh.



 

Když pak Abram vešel do Egypta, spatřili Egypťané tu ženu, jak velice je krásná. Spatřila ji také faraónova knížata a vychválila ji faraónovi. Byla proto vzata do domu faraóna... (Gen 12,14-15)

Abram vstoupil do Egypta s neradostným srdcem plným obav. Nejen, že předtím ztratil jistotu, že jim v zaslíbené zemi bude vždycky dobře, ale navíc měl od začátku egyptského dobrodružství pocit, že je na tom něco zcela špatně. Jaký rozdíl oproti dřívějším měsícům, kdy ho provázela vnitřní jistota, potvrzovaná i vnějším úspěchem. Ale nyní to bylo pryč a v srdci teď musel bojovat se strachem.

Abramovi připadalo, že se v celém svém životě ještě nenacházel v tak svízelné situaci, aby musel lhát o své ženě. Rozhodl se k tomu pro jistotu ještě před vstupem do Egypta, kdy ani netušil, co vše je čeká. Jeho karavana ale již působila tak impozantně, že se mezi mnoha jinými, kteří také sestoupili do Egypta hledat potravu, jednoduše nemohla skrýt. Předpokládal, že vzbudí rozruch. Abram zjevně měl již důstojnost knížat, a nevyhýval se ani vládnoucím sférám - nešel na venkov, nýbrž do hlavního města, blízko sídlu vládců, kde si ho všimli faraonovi dvořané.

Jeho lež nakonec způsobila, že mu Sára byla vzata a nabídnuta faraonovi. Abrama pohltilo skutečné zoufalství. Nechápal, jak se ocitnul v tak šílené situaci. Celou výpravu by nejraději zrušil a vrátil se zpátky, ale byl v pasti: nemohl přece bez Sáry odejít, ale nevěděl, jak ji dostat zpět.

Abram zkusil volat na pomoc svého nového boha, ale nešlo mu to lehce, protože cítil, že se v poslední době od jeho cesty nějak odchýlil. Přemýšlel o tom, že strach opravdu není dobrý rádce, a pokud člověka ovlivňuje, rozhodne se málokdy správně.

Když už se chystal vejít do Egypta, řekl své ženě Sáraji: „Vím dobře, že jsi žena krásného vzhledu. Až tě spatří Egypťané, řeknou si: ‚To je jeho žena.‘ Mne zabijí a tebe si ponechají živou. Říkej tedy, žes mou sestrou, aby se mi kvůli tobě dobře dařilo a abych tvou zásluhou zůstal naživu. (Gen 12,11-13)

Něco zásadního se změnilo navenek - nadešlo sucho a země přestala dávat úrodu. Ale jakkoli se měnily vnější okolnosti, Abram s překvapením zjišťoval, že uvnitř prožívá věci jinak než před lety. Nyní má v sobě zvláštní klid, jako by se ho vnější krize nedotýkala zdaleka tak silně jako lidí okolo, kteří Boha neznali. Dokonce byl chvílemi v pokušení nechat věci prostě běžet spádem a nepodnikat nic - vždyt jak se mu zdá, jeho nový Bůh ho přivedl sem, ale teď ho neposílá odtud. Je tedy správné odcházet? Jenže nedělat nic je zcela nelogické, rovná se to čirému bláznovství. Pastviny jsou zdevastované a naděje na obnovu malá. Všichni kolem to vidí podobně a ujišťují ho - nyní je třeba odejít, aspoň na čas.

Jenže ve chvíli, kdy se pro odchod definitivně rozhodl, si všiml, že ho opustil jeho vnitřní pokoj. Neuměl si to vysvětlit, vždyť dřív, když se pro něco po zralé úvaze rozhodl, to bylo přesně naopak: vnitřní pokoj nabýval, jakmile tu záležitost konečně "rozetnul". Ale nyní...

Jakmile člověk opustí místo, kam ho Bůh uvedl - a na rozdíl od Abrama je to v Novém zákoně v prvé řadě místo duchovní - ztrácí vnitřní sílu. Ten kompas je neúprosně přesný. To je poselství J 15,4: zůstává-li člověk v Kristu, má sílu odolávat, jestli tuto půdu ve svém srdci opustí, vnitřně uvadá.

Důležité je všimnout si, že Abram zakusil ztrátu pokoje nikoli až v Egyptě, nýbrž ještě v zaslíbené zemi v tom okamžiku, když se pro odchod rozhodl. Instruuje Sáru ještě dřív, než do Egypta vstoupil, aby předstírala, že je jeho sestrou. Měl strach, že by ho kvůli ní zabili. Ale ten stejný důvod k obavě - žárlivost na krásnou ženu cizozemce - existoval přece celou dobu i mezi Kenaanci! Dokud však Abram zůstával v Boží linii, měl vnitřní moc a sílu odolávat, navzdory okolnostem. Jakmile ji opustil, tuto sílu ztrácí - a v jeho nitru k tomu dojde dříve, než ty okolnosti nastávají. Ve skutečnosti je tedy na nich nezávislý, je to daleko víc otázka toho, co se odehrává v jeho srdci a vztahu k Bohu.

Jak podivuhodná věc je onen "Shalom" - pokoj Boží, kterým nás Bůh doprovází po svých cestách! Často se uvnitř našeho srdce projevuje jakoby nelogicky, nepochopitelně, ba často až v protikladu k tomu, co se odehrává kolem nás navenek. Jak dobré je neopouštět místa, na kterých ho v plnosti zakoušíme a neměnit je za jiná, kde ho ztrácíme.

I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta. (Gen 12,10)

Abramova zkušenost byla, že od té doby, co následoval nového Boha, mu život fungoval lépe než dřív. To ale skončilo, když v zemi nastal hlad.

Doposud ho Bůh vedl (hlasem, viděním či silným vědomím - ať už to nazveme jakkoli,  byla to nějaká forma "zjevení"), kam jít. Když ale Abram nyní poznal, že následování Božího vedení neznamená, že mu nemohou vyvstat problémy, rozhodl se na nepříznivou situaci zareagovat sám. Neptal se Boha, co dělat, a pokud ano, nedostal žádnou odpověď. Kdyby tehdy už byl mužem víry, ke kterému dospěl později, počkal by a nejednal bezhlavě. Ale svíral ho vnitřní neklid, a tomu nepřidávali ani ostatní členové karavany, kteří na něj naléhali, že teď přece je třeba něco udělat.

Abram zatím nechápal, že ta země, kterou mu Bůh daroval, má význam v jeho svrchovaném plánu se světem a že ho Bůh chce dovést ke zvláštnímu způsobu, jak jeho dar uchopit. Je to tak s jeho dary ostatně dodnes. Abramova víra ještě nedosahovala té úrovně, aby se mohl utkat s obtížemi takového rozsahu, ani nemluvě o ostatních. V reakci na kritickou situaci sestoupí člověk obvykle o stupeň níže, než byla jeho dosavadní morální výše a reaguje zkratkovitě (okolí se nestačí divit, co ho to jen popadlo, že je teď takový?) I Abram se rozhodl raději to už nepřehánět s nějakou duchovností a vrátit se k jistotám. Což ovšem na cestě následování bývá počátek pádu.

Začali se tedy balit, aby opustili místo, kam je Bůh uvedl.

I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10)

Abram byl zmaten. Jeho následování nového Boha bylo pro něj zatím mnohem úspěšnější, než by si byl pomyslel. Tento Bůh ho provázel a přivedl sem - nevíme sice, jakým způsobem, ale víme, že mu cestu ukazoval („odejdi... do země, kterou ti ukážu. 12,3) Vědomí zvláštní ochrany, vědomí, že je s ním nadpřirozená síla, která mu dává prospěch, chrání ho na jeho cestách - to všechno se z jeho nitra ještě úplně nevytratilo, jenom se těžko orientoval v rozporu mezi tím, co cítil uvnitř a jak věci vypadaly navenek.

Abram se samozřejmě ptal sám sebe, jestli se nespletl a neudělal chybu - je opravdu na tom správném místě? Ale ať se na to díval z jakéhokoli úhlu pohledu, nemohl než konstatovat, že o tom nemůže být pochyb. Šel pouze tam, kam ho tento Bůh vedl a nezmýlil se v tom. Vždyť mu to zde znovu dosvědčil, když se mu zjevil.

Neudělal tedy chybu. Ale chyba tu každopádně je, a velká - věci už nefungují. Jestliže se Abram nepletl, znamená to jediné - tento Bůh není tak mocný, dokonce snad všemocný, jak se mu někdy zdál. Ve svém životě byl svědkem toho, že lidé z okolních kmenů vyměnili svou modlu za jinou, když zjistili, že jim nepřináší ochranu, úspěch a vítězství v bojích, která čekali. Nebo nevyměnili, ale přidali ke stávající novou, od které čekali víc. Zřejmě to tak už s Bohy chodívá. Každý sice něco uctívá, ale nastanou chvíle, kdy si každý musí pomoct sám.

Zřejmě tedy nezbývá, než zemi opustit a vydat se někam, kde ještě je hojnost. Jestli v tomhle na světě existuje nějaká jistota, pak se jí ne nadarmo říká "obilnice světa" - Egypt.

Pohleděl na jeden z posledních oltářů, který v zemi vybudoval. Tušil, že v Egyptě žádný oltář Hospodinu nepostaví, a připadal si trochu podivně při myšlence, že odtud odejde. Jakoby těmi oltáři zvěstoval obyvatelům Kannánu něco, čemu teď už sám tak úplně nevěří.

I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10)

Přišel zlom a kouzlo, kterým ho Bůh doposud obestíral, zjevně přestalo působit.

Abram si samozřejmě všiml souvislosti mezi tím, že Boha uposlechl a tím, jak se mu stále víc dařilo. Poprvé vykročil na nejistou půdu, když s celou rodinou definitivně opustil Ur. Ale věci byly stále lepší, až do Cháranu. Zde, kde ekonomicky vyspěl, udělal velké rozhodnutí mezi časným a věčným. Poprvé "odepsal" to, co od Boha získal a šel do méně civilizované země, do větší nejistoty. Následování Boha se mu zatím vyplatilo, zbohatl a dařilo se mu dobře. Kdyby to bylo jediné, na čem mu záleželo, z Cháranu by neodešel. Co ho pohnulo k odchodu? Byla to pošlušnost Bohu nebo spíše fakt, že stále nedosáhl plnosti zaslíbení - neměl slíbenou zemi a neměl potomka? Ve světle toho, jak poznáváme jeho charakter doposud a změny, ke kterým dozrál teprve později, si nebudeme dělat velké iluze. Abram byl zatím schopen ztratit své pozemské věci - protože očekával, že najde pozemské věci ještě lepší.

Jakkoli to není snadné přijmout, na své cestě následování býváme někdy nečekaně vykolejeni, jinak řečeno: Bůh si používá k našemu růstu "hlad". Existuje-li něco, co v životě velmi postrádáme, kde nás tlačí pata, je to možná místo, kde nás Bůh chce obzvášť požehnat. Ale chce to udělat svým zvláštním způsobem, ve kterém nás vede k vnitřní proměně. Jak jednou řekl A.W.Tozer: "Má-li Bůh člověka požehnat, nejprve ho musí přemoct". Tyto zvláštní Boží způsoby však Abram ještě neznal - zatím šlo všechno jako po drátkách, jednoduše a z Abramova pohledu směřovalo k cíli. Nemůže to už trvat dlouho, a přijde potomek, kterého mi Bůh přislíbil, říkal si.

Nastalá krize s ním proto hluboce otřásla. Co si počne, když mu nyní mezi rukama utíká vše, co prozatím od Boha dostal? Věci přestaly fungovat, slíbená země se stává neobyvatelnou... Abram ještě v plnosti neznal víru, jejímž otcem se měl stát. Zareagoval proto zkratkou. Byly to právě krize, tato, a mnohé další, které ho dovedou k poznání a nabytí skutečného bohatství, které nám i dnes, po čtyřech tisících letech, může předávat.