26 května 2021

Ale faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji. Farao tedy Abrama předvolal a řekl: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: ‚To je má sestra‘? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu. Tady ji máš, vezmi si ji a jdi!" (Gen 12,17-19)

Abram je kromě víry znám také jako muž modlitby, ale nevíme, zda už v tuto chvíli znal její tajemství. Zasáhl zde Bůh svrchovaně nebo vyslyšel Abramovy prosby poté, co ztratil milovanou ženu? Můžeme se jen domnívat, nicméně náznaků k porozumění nemáme málo. Protože lidé všech epoch a ras mají jisté rysy společné, je téměř jisté, že ho právě tato krizová situace naučila o Bohu víc, než když zakoušel pokoj a prosperitu - tak tomu prostě v životě chodí. Obtížné etapy nás mění, přehazují výhybky našich zvyklostí, návyků a hodnot. Abram se velmi pravděpodobně právě skrze obtížné situace, jako byla tato, mužem modlitby stával, protože ho donutily pokořit se (musel si přiznat, že se do Egypta vypravil na svou pěst, bez Boha) a volat Boha o pomoc. Tehdy ještě mnoho zkušeností s vyslyšenými modlitbami neměl. A nebyl si ani jist, jestli ho Bůh bude ochoten slyšet, když si musel připustit, že někde selhal. Jenže mu nic jiného než prosit o pomoc shůry vlastně nezbývalo, nikdo jiný už tady pomoci nemohl. 

Proto i tyto zkušenosti byly základními kameny, z nichž se od počátku stavěla stavba jeho víry. Bůh do situace náhle a nečekaně vstoupil a Abrama zachránil. Sára mu byla vrácena dokonce bez toho, že by o ni musel faraona prosit. Byla to pro něj zároveň byla první velká zkušenost neposlušnosti, opuštění Boží cesty. Ještě netušil, zda je tento Bůh ochoten smilovat se nad našimi selháními a nedostatky a znova ho přijmout. Přijmout - a nevyčítat?

Ne, Bůh nevyčítal. 

Abram však z celé situace nevyšel jen tak, "bez ztráty kytičky". Musel si trpce prožít jeden z nejdůležitějších duchovních principů: člověk sklízí to, co zasel. Bůh nevyčítal, ale zato vyčítal farao, celý dvůr a celé město. Veřejná ostuda byla tak velká, že bylo zcela nemožné dále zde zůstávat, Abram byl doslova vyhnán. Jak tragické je, když Egypt kárá Božího muže za nemorálnost, která by nebyla možná ani mezi nimi...

A jak povznášející je vědomí, že když o Abramovi později mluví Písmo i sám Ježíš, připomínají úplně jiné věci než ostudu v Egyptě.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2) P...