Zápasy víry nás pročišťují. Jákob chtěl na začátku své cesty na Bohu vydělat, nešlo mu o Jeho věc. Chtěl stejné požehnání, jaké viděl na svém otci, ale z docela sobeckých pohnutek. Proto musel na dlouhá léta do Boží školy, kde nejde o studium, nýbrž o proměnu charakteru. Bylo to nelehké pokořování v zemi svého strýce, na jehož konci ho čekal zlom - zápas s Bohem. Na začátku cesty za Lábanem "vykročil lehkým krokem"; po letech se vrátil do svého (požehnaného) dědictví kulhající. Poznal, že Bůh je silnější a Jeho cesty vedou jinam, než by šel sám. Od těchto zlomů už nevolil tak snadno vlastní cesty. I když se v něm ještě projevovala jeho stará povaha, už v jiné síle a jen načas. Naučil se spočívat pod Boží rukou, v dědictví, kterého se mu dostalo darem a nebylo třeba si je přivlastňovat podvodem.

 Hebrejským slovem pro víru je "emunah", což se dá přeložit mj. jako "věrnost". Není to však věrnost tradici či příkazům, ale vnitřní nasměrování. Odtud je odvozeno slovo, které jsem pro víru zde již použil, a to je "přilnutí". Člověk, který má víru, přilnul v srdci k Bohu. Nahlíží věci Jeho pohledem a chodí po Jeho cestách. Není to jen přesvědčení o něčem (i když také) a není to jen víra k věčnému životu dle Ř 10,9 (i když také). Ale v tom nejširším významu slova jde to trvalé vnitřní nastavení - připojení se k Bohu.

Říkáme, že Bůh je věrný a stejně tak to dosvědčuje i Písmo. Ale věrný komu nebo čemu? Pokud jsme neprošli jákobovský zápas víry, bude nám (z našeho pohledu) připadat, že někdy věrný není - nehraje totiž podle našich not. Jestliže však porozumíme významu Boží věrnosti, zjistíme, že Bůh je věrný svému charakteru.

 Víra je možná jen tehdy, je-li Bůh pevným bodem, o který se člověk může opřít. Budeme-li ale zcela upřímní, pak většina z nás s tím má problém (i kdybychom tvrdili, že ne). Bůh je pro nás často nepochopitelný. Někdy se nám zdá, že rozumíme jeho cestám, vnímáme jeho blízkost, ale jindy tomu tak není. Někdy nás slyší ihned, ale jindy se nám zdá vzdálený, a my nevíme proč.

Povzbudivé může být, že naprosto stejně to vnímali i učedníci. Ježíš se málokdy zachoval tak, jak předpokládali, spíš naopak. Vadilo jim to a často je to uráželo. Pokud by se v jeho škole nenaučili lekci pokory, jistě by ho opustili, byl by pro ně nepřijatelný. Na počátku cesty následování se člověku "zdá cesta přímá"; teprve později odhalujeme, jak mnoho jsme se ve svých úsudcích mýlíli. Čím více člověk Boha poznává - a to je celoživotní proces - tím více může věřit, protože mu rozumí a díky tomu ví, kdy a jak se o něj může opřít. Bůh už mu tak snadno neuniká.

Podmínky které prospívají růstu víry, nejsou vnější. Je to přesně naopak: lidé s největší vírou vyrostli v těch nejobtížnějších podmínkách, zatímco tam, kde je člověku vše usnadněno, snadno upadá. K růstu víry proto neoddělitelně patří krize víry, jakkoli se to zdá podivné. Člověk si může příliš snadno plést víru se životem na růžovém obláčku, kdy se záměrně snaží nevidět, co jeho přesvědčení odporuje a utíkat před tím. Ale právě srážka s realitou, kterou prožíváme snad až jako vykolejení, nás přivádí k přehodnocení naší víry, k akceptování reality a k hledání Boha takového, jaký skutečně je. Pokud by k tomu nedocházelo, byli bychom v pokušení zůstávat stále na stejné úrovni. Krize víry nemilosrdně odhalí, kde jsme za víru pokládali spíše vlastní naivitu. Je to bolestné, ale nutné prozření.

 Zmínil jsem níže, že víra se dá možná nejlépe definovat jako přilnutí srdce k Bohu. Je to proto, že nestačí jen prosté přesvědčení o něčem (skálopevně přesvědčeni jsou třeba i marxisté), ale musí za ním být vztah. Nejenže něčemu věřím, ale existuje důvod, proč, a ten je založen v důvěrném vztahu k osobě - a její známosti. Abraham věřil tím více, čím déle s Bohem chodil a čím více Ho znal. Proto je možné ve víře stále růst bez ohledu na věk, proto je "staré víno lepší". Ale jen pokud má podmínky, aby s věkem skutečně zrálo, a ne degradovalo.

 Když učedníci viděli proměnění Ježíše na hoře, v tom světle byly všechny otázky bezpředmětné. Zdálo se jim, že od této chvíle už nebudou klopýtat v ničem, všechno bylo jasné, zážitek Boží přítomnosti je nesl ještě dlouho poté. Ale jen tak dlouho, než sešli z Božích výšin do údolí temna k posedlému chlapci, z nějž nemohli vyhnat démony. Zde jejich víra narazila na duchovní realitu našeho světa. Toto byla duchovní krize - nelze jít dál, ani znalosti, ani minulé zkušenosti nestačí, jakkoli byly slavné. Zdá se, že je dokonce možné říci, že duchovní krize nastává tehdy, když realita stojí v protikladu tomu, co pro nás dosud na cestě následování fungovalo a popírá to.

 Ať už hledáme příčinu našich duchovních krizí kdekoli, jedná se v podstatě vždy o krizi víry. Člověk může mít v životě lecjaké problémy, ale dokud si zachovává víru, stále jde kupředu; když začíná stagnovat, není to proto, že se mu něčeho zvnějšku nedostává, tj. měly by mu být zajištěny lepší podmínky, ale že ztrácí víru uvnitř. 

Co je víra? Je to zajisté přesvědčení o něčem, ale říct jen to by bylo málo, protože přesvědčením je i každý fanatismus či popírání skutečnosti. Víra, jak vyplývá z Písma, je přilnutí srdce k Bohu.  

 Tak snad už po posledních úpravách můžeme opravdu začít... Ještě postupně dořeším nastavení domény, aby blog fungoval jak na verzi s doménou napsanou do vyhledavače s www tak i bez www.

 Přiznám se, že o čem zatím nemám potuchy, je kolik reklam se tam bude zobrazovat. Trochu nepříjemné tak může být, že nad reklamami nemám žádnou kontrolu. Tak uvidíme.

 Milí přátelé, v tuto chvíli zkouším přesunout stránky Duchovní many na blog Google. Bude to zmanemat pár dní pokusů, ale snad se to pak bez problémů podaří.