Hebrejským slovem pro víru je "emunah", což se dá přeložit mj. jako "věrnost". Není to však věrnost tradici či příkazům, ale vnitřní nasměrování. Odtud je odvozeno slovo, které jsem pro víru zde již použil, a to je "přilnutí". Člověk, který má víru, přilnul v srdci k Bohu. Nahlíží věci Jeho pohledem a chodí po Jeho cestách. Není to jen přesvědčení o něčem (i když také) a není to jen víra k věčnému životu dle Ř 10,9 (i když také). Ale v tom nejširším významu slova jde to trvalé vnitřní nastavení - připojení se k Bohu.

Říkáme, že Bůh je věrný a stejně tak to dosvědčuje i Písmo. Ale věrný komu nebo čemu? Pokud jsme neprošli jákobovský zápas víry, bude nám (z našeho pohledu) připadat, že někdy věrný není - nehraje totiž podle našich not. Jestliže však porozumíme významu Boží věrnosti, zjistíme, že Bůh je věrný svému charakteru.