V tzv. vyspělých zemích jsme vychováni a vzděláni v racionálním náhledu na svět, který utvořila osvícenská věda. Obraz, který nám o světě dává, považujeme za realitu, protože je kolem nás obecně přijímán a předáván. Nicméně tento pohled na svět má zásadní vliv na naši schopnost vnímat věci za hranicí racionality. Ne nadarmo se současná exploze duchovna a esoteriky objevuje u lidí, kteří se dívají kriticky, často až úzkostně, na svět a jeho budoucnost. (Kdo se cítí v tomto světě doma, nevydává se do nových prostor, nehledá jiné cesty. Stačí však nahlédnout na pulty dnešních knihkupectví a uvědomit si, kolik procent dnes vydávané literatury se týká alternativních duchovních cest a obav z budoucnosti).

Koncept existence jediné poznatelné, rozumové pravdy, jak ho zrodilo osvícenství, připravil ovšem věřícím vážný problém pro výklad Bible. Jelikož její pravda byla zpochybněna, bylo na to nutno reagovat. Někteří to činí tak, že popírají vědu jako mylnou a věří, že se nakonec ukáže, že Bible měla fakticky pravdu. Jiní začali chápat Bibli především jako poselství o transcedentních věcech, které ve skutečnosti s vědou nekolidují; podle nich Bible a věda "hrají na různém hřišti". Další, byť se mají za věřící, Bibli de facto odložili jako sbírku mýtů a zaměřili se na člověka, kážou psychologii osobního rozvoje a usilují o sociální pokrok.

Ale i těm, kdo hodlají Bibli nadále věřit, připravil osvícenský způsob myšlení jistý problém s jejím výkladem: domnívají se, že je-li něco "pravda", musí to platit vždy a stejně. Tak tomu s vědeckým pohledem na skutečnost je (pomineme tu teorie relativity a chaosu, která později zasadily osvícenské vědě vážnou ránu, to ale stále ještě nemá tak dalekosáhlý vliv na proměnu celé kultury poznání, jako předchozí etapy vývoje). 

Bible však obsahuje jak pravdy univerzálně platné, jako jsou otázky spasení skrze víru, tak i pravdy velmi osobní, které jsou platné v závislosti na daném člověku. Proč jeden člověk dosáhne v životě mnoha zaslíbení, zatímco jiný duchovně živoří? Jestli teoreticky oba věří v totéž, proč stejná pravda při nich přináší různé výsledky? Kdyby shrnuli na papír svá osobní vyznání víry, téměř by se nelišila! A přece je veliký rozdíl v tom, jaké ovoce tato pravda v jejich životě přinese - protože svou pravdu různým způsobem uchopí.

Abrama jsme zatím opustili po vysvobození Lota. Od té doby, co se vydal následovat svého nového Boha, neurazil ještě ani polovinu své cesty, která ho čeká. Nicméně zjistil už, že od Boha sice obdržel řadu věcí, ale stále ne tu, o kterou stál nejvíce - slíbeného potomka. Zkoušel se možná také různě zapřísahat, zaklínat a zaříkávat, že se nyní a ihned narodí potomek, kterého mu Bůh zaslíbil, protože když mu to Bůh řekl, musí to platit. Jenže nic se nestalo; aby tato pravda platila, nestačilo ji rozumově pochopit a určit si vlastní "tady a teď". Slovo se muselo stát tělem, naděje skutečností, pouhé pochopení realitou, kterou Bůh zhmotní. K tomu musel Abram dorůst, k tomu, jak uvidíme, ho budou čekat ještě další údolí a zaslíbené výšiny.

Aby jich dosáhl, Abram měl, ba spíše musel, růst.

Abram měl růst. Ale nebyl to osobní růst, jak mu většinou lidé rozumí dnes, totiž forma studia, osvojení nějakého know-how, získání nových informací. V tom se od lidí dávnověku velmi lišíme. Když nastoupila doba osvícenství a s ní prudký rozvoj poznání a vědy, hledali lidé univerzální pravdy o světě, v němž žijí. Poznání mělo být oproštěno od přeporozumění a předsudků, hledal se pokud možno nezatížený pohled na skutečnost, důležitá byla jen ověřitelná fakta. Tehdy se věda postavila proti náboženství, které z jejího hlediska jednak nepracuje primárně s fakty, ale s přesvědčeními, a navíc vyžaduje, aby nově nalezené poznatky zapadaly do daného myšlenkového schematu. S postupem času většina vědců proto odmítla náboženství jako nevědecký fenomén.

Pokud bychom neměli osobní zkušenost s Bohem a naše víra by stála jen na přesvědčení, argumentaci, byla by to velmi slabá a vrtkavá věc. Ne že by snad neexistovaly i racionální argumenty pro víru, ale obvykle nestačí k tomu, aby uchvátily srdce člověka, aby byl ochoten obstát proti všem problémům, ať to stojí, co to stojí. Kdyby naše víra byla jen otázkou přesvědčení, podobali bychom se spíše Svědkům Jehovovým a podobným církvím, které potřebují své členy neustále vyučovat (tj. dávat jim trvyle přísun myšlenkových argumentů), aby vytrvaly v tzv. víře. Ve skutečnosti to však není víra, nýbrž názor. Jeho těžistě není v srdci, nýbrž v hlavě.

Musíme proto prožít to, co již tenkrát zažil Abram a o co stál apoštol Pavel "...aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží" (1K2,5). Jedině osobní setkání nás posune za omezené hranice naší racionality, kde Bůh z pohledu člověka přebývá (v "duchovní sféře"). Poté s překvapením zjišťujeme, že Bůh se nám ani trochu nesnaží dokazovat, že je vědecky v pořádku. Prožití jeho přítomnosti prožíváme jako zkušenost z jiného světa, z nějž do toho našeho vstupuje Jeho moc a komunikuje s námi (přichází "zjevení").

Bůh žádného člověka nepřijal za odměnu, protože měl na věci správný názor. Přijal ale řadu lidí, kteří měli v lecčems sice nesprávné názory, ale jinak správné postoje (srdce). Proto pracoval na vnitřní proměně Abrama a bude to dělat i s každým z nás, aby mohlo Jeho království v našem životě růst a přinášet drahocenné ovoce pro věčnost... abychom zrcadlili víc a víc Boha samotného.

 

Abram měl jako člověk následující Boha stoupat výše, Abram měl růst. Ale proč vlastně? Nespočívá snad náboženství jen v účasti na liturgii, úlitbě božstvu ve formě nějaké nemilé povinnosti, aby člověk, má-li splněno, mohl klidně pokračovat ve svém životu, dělat, co ho těší a jeho bůh mu už nepůsobil komplikace, nic dalšího po něm nechtěl, nestál mu v cestě?

Ale Abramovo náboženství bylo jiné a jeho Bůh se od ostatních lišil. To, co s ním Abram prožil, neprožil s žádnou předešlou modlou. Jeho Bůh mluvil, dával mu zjevení. A jak s ním Abram kráčel dál a dál, skutečně uchvacoval jeho srdce. Nešlo jen o plnění nepříjemných povinností, Abram to nemohl popsat jinak, než že k Bohu cítí stále více hlubokou úctu, oddanost, která nebyla vynucená, ale zcela upřímná.

Abram měl růst - předně ne jenom proto, že by chtěl být sám u sebe lepší, ale protože byl z určitého pohledu vyslancem tohoto Boha na zemi.

Abram měl růst - avšak ne proto, že by snad trpěl narcisními sklony a dělalo mu dobře uspokojovat se neustálým zdokonalováním se, nýbrž proto, že takový, jaký byl, zatím nemohl obdržet zaslíbení, která mu Bůh dal.

Jsou věci, které jsou od Boha dostupné každému člověku. Evangelium o spasení je určeno lidem všech epoch a ras, malým, velkým, starým, mladým... Člověk ho může přijmout takový, jaký je, nemusí se nejprve polepšit, změnit.

Ale to neznamená, že všechny dary Boží jsou pro každého stejně dostupné! Jsou věci, které nám Bůh nesvěří, dokud se naše charaktery nepromění. Podobně jako otec nepředá rodinnou firmu synu, o kterém ví, že ji za rok rozfofruje. Neznamená to, že ho nemiluje; musí ale čekat, až syn doroste úkolu, který před ním stojí.

Možná jsme přijali zaslíbení, která se ještě nenaplnila, protože bychom je zatím neunesli. Možná nás překvapuje, proč procházíme těžkými etapami, které nás drtí a zkouškami všeho druhu. Ale zachováme-li v nich věrnost, pak si při ohlédnutí zpátky uvědomíme, že stejně jako u Abrama byla i u nás při práci neviditelná moc, která tkala předivo našich životů tak, abychom sílili a rostli ve víře a na našich ramenou tak mohlo spočívat víc a víc věčného Božího bohatství.

„Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: Já jsem učinil Abrama bohatým." (Gen 14,22-23)

Napsal jsem již dříve, že skutečná velikost člověka je v tom, kde hranice obecného, okolím přijímaného dobra převýší, a že Abram je dosud překonal přinejmenším třikrát. 

Poprvé, když se rozhodl nepřizpůsobit se ve věci náboženství a ponechat si jiné navzdory okolí. Utrpěl tím společensky a z pozemského hlediska znesnadnil život dalším generacím svých potomků.

Podruhé utrpěl ztrátu v oblasti podnikání, když se zachoval velkoryse k Lotovi a dal mu zvolit si, v které části země bude přebývat. Lot si samozřejmě vybral tu lepší - což pro Abrama znamenalo omezení na méně výnosné pastvy. Nebylo to jistě jednoduché, i on musel jako každý podnikatel "uprostřed měsíce shánět na výplaty" (tj. získat tolik, aby trvale uživil celé osazenstvo farmy, které postupně narostlo na stovky lidí).

Potřetí se u Sodomy zřekl zisku, který se svou výší mohl rovnat dnešnímu jackpotu v loterii. Abram byl člověk z masa a kostí a jistě věděl, jakou ztrátu podstupuje. Uvnitř se mu ozýval stejný vnitřní hlas, který jako komukoli jinému v podobné situaci neopomene sdělit, že se asi zbláznil, když nechá takovou příležitost uplynout.

Vždyť to není tak dlouho, kdy Abram zbohatl v Egyptě díky klamu. A dnes odmítá bohatství, na něž by měl nezpochybnitelný nárok, s odkazem na svého Boha! „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům..."

Náboženství, které nic nestojí, za nic nestojí. Dokud by Abramovo náboženství spočívalo ve svobodomyslném žvanění o duchovnu, dokud by se nedotklo jeho peněženky, těžko bychom mu ho uvěřili. Ale on se za tu dobu, kdy následuje svého Boha, hluboce změnil - protože tam, kde se změní postoj člověka k penězům, to nelze zpochybnit.

Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům..." (Gen 14,21-23)

Abram již nebyl stejný, následováním Boha se změnil. Je to viditelné na jeho rozhodnutí pro vědomou ztrátu - mohl si ponechat majetek Sodomy a podle tehdejších zvyklostí by mu nikdo nemohl říct, že na něj nemá právo. Nikdo se však nestane velkorysým jen tak, musí k tomu vyrůst. Každý růst osobnosti provází přinejmenším trojí bolest: bolest prozření, bolest přerodu a bolest odmítnutí.

Prozření znamená uvidět věci jinak, než je člověk doposud viděl; opustit běžný, přijímaný způsob nahlížení a odvážit se pozvednout výš a pohledět odtud nově. Bolest prozření, která tento proces provází, je jako světlo, které nepříjemně proniká do otevírajících se víček a přináší narušení dosavadního spánku: věci tedy nejsou zcela takové, jako jsem je dosud viděl? Nejsem tím, za koho jsem se považoval? Říká se, že průměrný člověk se na světě cítí dobře, svět je jako zrozen pro něj, vzájemně si rozumí a nikde nenaráží. Jak dobré dosud bylo notovat si s lidmi kolem, jak nám bylo "vše jasné a určitě jsme se nemýlili"?

Nové světlo přinese člověku nové poznání a s ním i zaslíbení nové svobody. Nicméně s ním přichází i krize - bolest přerodu, protože nyní je třeba se mu přizpůsobit. Nastává etapa, kdy člověk začíná jinak smýšlet, jinak žít. Přitom zjišťuje, že to není vždy snadná cesta a staré návyky, onen "starý člověk" ještě tahá za otěže mocí setrvačnosti. Kdo vytrvá, zvítězí, neboť toto "pravé světlo" s sebou přináší i novou moc k vítězství.

Jestliže se pak člověk v té či oné oblasti změní, dosvědčí mu to, že věci opravdu jsou jinak, než si on sám a jeho okolí dříve mysleli a že je mnohem lepší žít na vyšší rovině, na kterou ho nové poznání přivedlo. Nicméně tím se zákonitě vzdálí těm, kdo toto světlo nepřijali (nebo přijali, ale nenásledovali). Je jiný a jakkoli vnitřně vyrostl, z vnějšího hlediska zakouší neporozumění s těmi, se kterými byl dříve tak zajedno. On může pochopit je, oni však nejsou s to pochopit ho. Zakouší proto bolest odmítnutí - určitou míru samoty a nepochopení ("je nějakej divnej"), jako v minulosti všichni, kdo svou dobu přerostli a stoupali výše. Ostatně, i v naší historii o tom nacházíme dostatek příkladů.

Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘ (Gen 14,21-23)

Válka patří k nejvýnosnějšímu podnikání: opanovat území, násilím pobrat jmění obyvatel a vyplundrovat nerostné zdroje, patřilo odedávna k nejrychlejším způsobům zbohacení. Dělo se to tak v Evropě ještě ve 20. století a děje se to ve světě dodnes. Dříve byli navíc prodáváni i porobení obyvatelé do otroctví. Když se Abram vracel zpátky se s lidmi a jměním Sodomy, které vychvátil dobyvatelům, předpokládal proto král Sodomy, že si Abram bude chtít obojí nebo alespoň majetek ponechat, má na něj přeci nepsané právo. Král se domníval, že Abram je stejný jako všichni ostatní. Stejný jako on sám - vždyť by se tak na jeho místě také zachoval...

Ale Abram již nebyl stejný! Pokud něco ukazuje na velikost člověka, je to jeho velkorysost. Dokud nám morální zásady nutí naše rodina nebo komunita, zkrátka okolí, dodržujeme je, protože se přizpůsobujeme. Navenek pak působíme jako "dobří lidé". Ano, je lépe mít kolem sebe lidi takové než špatné, ale přesto má tato dobrota své hranice. Skutečná velikost člověka je však v tom, kde hranice obecného, okolím přijímaného dobra přesáhne, kde je překoná. Abram je nyní překonal přinejmenším potřetí.

Poprvé tím, že se nepřizpůsobil okolí ve věci náboženství. Bylo by pro něj mnohem jednodušší, kdyby netrval na uctívání jediného Boha a přijal i božstva a způsoby Kanáanu. Měl by více přátel a mnohem jednodušší život. Nepopuzoval by řadu Kanáanců svými oltáři, "se kterými se tu ten cizinec pořád roztahuje". Bylo to zásadní rozhodnutí, o kterém musel vědět, že ovlivní jej a celou komunitu na dlouhá staletí, a že to pro ně nemusí být vždy jednoduchá cesta.

Aby k tomu našel sílu, musel vnitřně vyrůst. Tento růst je však jako každá změna spojen s bolestí, a proto se k němu odhodlá jen malá část lidí.

Pak řekl Abramovi král Sodomy... (Gen 14,21)

Dva králové (Malkísedek a král Sodomy) se po bitvě setkali s Abramem. Jak jsem už psal, byl už vlastně i Abram v podobné pozici jako tehdejší králové, jen bez vlastní země. Měl však v té chvíli jistě větší moc a jmění než král sodomský, takže bychom z hlediska jejich postavení mohli směle hovořit o setkání "tří králů".

Abram rozpoznal v Malkísedekovi Božího posla, který mu v té vyhrocené chvíli přináší pro něj to nejcennější: Shalom, svrchovaný Boží pokoj. Jeho autorita a důstojnost mu dovolila nadechnout se nebeské atmosféry a v obecenství chleba a vína od něj přijal posilu, kterou potřeboval.

Ale jak vidno, byl u toho i král Sodomy! Musel se dívat na to, jak Abram dává desátek knězi Nejvyššího Boha jako dar za vysvobození - desátek ze jmění jeho města! Král Sodomy ctil ovšem jiné bohy a jistě by sám Malkísedekovi desátek nedal, nýbrž obětoval by svým božstvům. Jenže Abram byl jejich zachránce, bez kterého by skončili možná smrtí, jistě však ve zneuctění, v potupě a otroctví a tak nemohl nic namítat. Abram má za to, že mu jeho Bůh daroval pomoc, a proto ctí jeho vyslance.

Nabízí se tu ale zvláštní otázka: jestliže i král Sodomy byl přítomen příchodu Malkísedeka, jak je to možné, že pro Abrama bylo Malkísedekovo zjevení tak významné a pro krále Sodomy přitom mnoho neznamenalo? Nedotklo se ho, nijak ho neproměnilo, jak je zjevné z dalších osudů Sodomy?

D.L.Moody kdysi přirovnal Boží požehnání k dešti, který shůry dopadá na úrodnou nebo neúrodnou půdu. V nížinách se udrží a způsobuje zde bohatý život. Ale na vysokých štítech, které se vypínají vzhůru, nezůstane. Steče, aniž by jím byly dotčeny. Moody sice tenkrát mluvil o pokoře, ale tento princip platí na všechny Boží dary. Dva lidé se mohou ocitnout v Boží přítomnosti, jeden je požehnán, druhý nedotčen; jeden je vděčný za každý Boží dar, druhý vše bere jako samozřejmost. 

Vždyť i o tisíce let později se různí lidé znovu setkávali s šálemským Králem Malkísedekem, Knížetem pokoje. Jedni ho milovali nade vše, druzí ho nenáviděli k smrti.

A šálemský král Malkísedek...mu požehnal: „Požehnán buď Abram Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gen 14,18-20)

Touhou a bytostným charakterem Krále pokoje je především žehnat. Už když Bůh Abrama povolal, zaslíbil mu požehnání nad jeho životem. To bylo požehnání, které mělo nastat jako výslednice jeho kroků poslušnosti a je základem, bez něhož pouhá slova nefungují. Na druhé straně však nyní Malkísedek nad Abramem požehnání vyslovil a je zjevné, že takto vyřčená slova měla projevit svou moc. Je to první takto pronesené požehnání nad jeho životem, nikoli člověkem, ale samotným Božím Synem.

Nevíme, o čem všem Malkísedek s Abramem hovořil. Jedno je však jisté: Abram v něm rozpoznal někoho, kdo má duchovní autoritu, jenž nehovoří do větru a jehož slova mají velkou váhu. Kdyby to byl duchovní kejklíř, jakých od té doby bylo a je na zemi mnoho, nedával by mu totiž desátek "ze všeho", to znamená z celé válečné kořisti. Byl to jistě jeden z největších desátků, jaký byl kdy odevzdán - pokud uvážíme, že Sodoma měla přinejmenším stovky obyvatel, muselo jít o kompletní jmění desítek osob, což převedeno na na dnešní poměry obnášelo mnoho milionů korun.

Takže neplatí, co jsem napsal minule, a člověk přece jen má co Bohu dát? Lze si jeho požehnání něčím koupit, nebo ho aspoň splatit?

Kdepak, Bůh nečeká, až mu zaplatíme a není bez našich peněz vyřízený. Malkísedek sám také od Abrama nic nežádal. Ale Abram mu dal desátek jako výraz díků za zachování života a za zdar riskantní výpravy, která mohla znamenat smrt jeho samého i nejbližších. Abramovy peníze požehnání nezpůsobovaly ani nesplácely, nicméně toto požehnání provázely. Je zjevné, že už tehdy byl desátek používanou dávkou (daní) králům a kněžím. Ve starověkých říších byli kněží páteří systému, podobni dnešním státním zaměstnancům a desátky jsou indicií toho, kolik jich vykonávalo svou činnost jako hlavní formu obživy. Také to potvrzuje známý fakt, že Egypťané už tenkrát počítali v desítkové soustavě.

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20)

Zde na samém konci Písma stojí opět Malkísedek - Kristus, "kněz navěky podle řádu Melchisedechova..., vždyť mu bylo řečeno: ‚Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky." (Žd 7,17.21). Abramovo zjevení Boha postupně rostlo, jak se jeho srdce přibližovalo Bohu. Bůh mu odhaloval své srdce, svůj plán záchrany, jak ještě uvidíme. Přestože žil z tohoto hlediska v jiné periodě času, setkal se s Kristem a "viděl jeho den" (J 8,56).

Nyní se Malkísedek obrací s pozváním už ne k jedinému Abramovi, ale ke kterémukoli člověku. Chce s ním večeřet - touží tím po obecenství s kýmkoli, kdo je mu jen ochoten otevřít a vpustit jej dovnitř.

Člověk skutečně nemá, čím by Boha obohatil. Jen v jednom ano, a je to vlastně jediné: Bůh, který je láska, touží tuto lásku dát, touží po obecenství s člověkem, zasednout s ním k jednomu stolu. Nyní plnému obecenství ještě brání naše padlá přirozenost, kterou Duch svatý postupně proměňuje v Kristovu podobu. Teprve v příštím věku budou všechny opony strženy a uzříme tváří v tvář. Nyní ochutnáváme jen závdavek, vidíme jen "jako v zrcadle" (1 K 13,12). 

A přesto, jak vzácné chvíle jsou to, když ucítíme závan nebeskosti v blízkosti Boží, když jsme mu otevřeli dveře a stolujeme spolu.