V tzv. vyspělých zemích jsme vychováni a vzděláni v racionálním náhledu na svět, který utvořila osvícenská věda. Obraz, který nám o světě dává, považujeme za realitu, protože je kolem nás obecně přijímán a předáván. Nicméně tento pohled na svět má zásadní vliv na naši schopnost vnímat věci za hranicí racionality. Ne nadarmo se současná exploze duchovna a esoteriky objevuje u lidí, kteří se dívají kriticky, často až úzkostně, na svět a jeho budoucnost. (Kdo se cítí v tomto světě doma, nevydává se do nových prostor, nehledá jiné cesty. Stačí však nahlédnout na pulty dnešních knihkupectví a uvědomit si, kolik procent dnes vydávané literatury se týká alternativních duchovních cest a obav z budoucnosti).
Koncept existence jediné poznatelné, rozumové pravdy, jak ho zrodilo osvícenství, připravil ovšem věřícím vážný problém pro výklad Bible. Jelikož její pravda byla zpochybněna, bylo na to nutno reagovat. Někteří to činí tak, že popírají vědu jako mylnou a věří, že se nakonec ukáže, že Bible měla fakticky pravdu. Jiní začali chápat Bibli především jako poselství o transcedentních věcech, které ve skutečnosti s vědou nekolidují; podle nich Bible a věda "hrají na různém hřišti". Další, byť se mají za věřící, Bibli de facto odložili jako sbírku mýtů a zaměřili se na člověka, kážou psychologii osobního rozvoje a usilují o sociální pokrok.
Ale i těm, kdo hodlají Bibli nadále věřit, připravil osvícenský způsob myšlení jistý problém s jejím výkladem: domnívají se, že je-li něco "pravda", musí to platit vždy a stejně. Tak tomu s vědeckým pohledem na skutečnost je (pomineme tu teorie relativity a chaosu, která později zasadily osvícenské vědě vážnou ránu, to ale stále ještě nemá tak dalekosáhlý vliv na proměnu celé kultury poznání, jako předchozí etapy vývoje).
Bible však obsahuje jak pravdy univerzálně platné, jako jsou otázky spasení skrze víru, tak i pravdy velmi osobní, které jsou platné v závislosti na daném člověku. Proč jeden člověk dosáhne v životě mnoha zaslíbení, zatímco jiný duchovně živoří? Jestli teoreticky oba věří v totéž, proč stejná pravda při nich přináší různé výsledky? Kdyby shrnuli na papír svá osobní vyznání víry, téměř by se nelišila! A přece je veliký rozdíl v tom, jaké ovoce tato pravda v jejich životě přinese - protože svou pravdu různým způsobem uchopí.
Abrama jsme zatím opustili po vysvobození Lota. Od té doby, co se vydal následovat svého nového Boha, neurazil ještě ani polovinu své cesty, která ho čeká. Nicméně zjistil už, že od Boha sice obdržel řadu věcí, ale stále ne tu, o kterou stál nejvíce - slíbeného potomka. Zkoušel se možná také různě zapřísahat, zaklínat a zaříkávat, že se nyní a ihned narodí potomek, kterého mu Bůh zaslíbil, protože když mu to Bůh řekl, musí to platit. Jenže nic se nestalo; aby tato pravda platila, nestačilo ji rozumově pochopit a určit si vlastní "tady a teď". Slovo se muselo stát tělem, naděje skutečností, pouhé pochopení realitou, kterou Bůh zhmotní. K tomu musel Abram dorůst, k tomu, jak uvidíme, ho budou čekat ještě další údolí a zaslíbené výšiny.
Aby jich dosáhl, Abram měl, ba spíše musel, růst.