Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20)
Zde na samém konci Písma stojí opět Malkísedek - Kristus, "kněz navěky podle řádu Melchisedechova..., vždyť mu bylo řečeno: ‚Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky." (Žd 7,17.21). Abramovo zjevení Boha postupně rostlo, jak se jeho srdce přibližovalo Bohu. Bůh mu odhaloval své srdce, svůj plán záchrany, jak ještě uvidíme. Přestože žil z tohoto hlediska v jiné periodě času, setkal se s Kristem a "viděl jeho den" (J 8,56).
Nyní se Malkísedek obrací s pozváním už ne k jedinému Abramovi, ale ke kterémukoli člověku. Chce s ním večeřet - touží tím po obecenství s kýmkoli, kdo je mu jen ochoten otevřít a vpustit jej dovnitř.
Člověk skutečně nemá, čím by Boha obohatil. Jen v jednom ano, a je to vlastně jediné: Bůh, který je láska, touží tuto lásku dát, touží po obecenství s člověkem, zasednout s ním k jednomu stolu. Nyní plnému obecenství ještě brání naše padlá přirozenost, kterou Duch svatý postupně proměňuje v Kristovu podobu. Teprve v příštím věku budou všechny opony strženy a uzříme tváří v tvář. Nyní ochutnáváme jen závdavek, vidíme jen "jako v zrcadle" (1 K 13,12).
A přesto, jak vzácné chvíle jsou to, když ucítíme závan nebeskosti v blízkosti Boží, když jsme mu otevřeli dveře a stolujeme spolu.
