Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka...Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,3.5-6)

Jsme-li uvězněni ve svých "ach", musí nás Bůh vyvést ven! Tam se Abramovi nabídl pohled na rozlehlou blízkovýchodní noční oblohu, na níž jsou hvězdy vidět jasněji než u nás a jakoby blíže. "Tak tomu bude i s tvým potomstvem". Bůh během rozhovoru s Abramem své stanovisko neměnil, ale konečně ho změnil Abram a aspoň pro tuto chvíli uvěřil Bohu, že co říká, se také stane.

Jedná se o klíčovou větu Písma, na které později Pavel stavěl novozákonní ospravedlnění z víry a dokazoval, že nejde o novou, nýbrž velmi starou teologii. Ale jak tomu vlastně tehdy rozuměl Abram?

Abram o teologii neměl žádné ponětí. Kdybyste s ním chtěli zapříst rozhovor třeba o trojjedinosti Boží, nerozuměl by příliš, o čem mluvíte. (Rozdíl by ale možná byl v tom, že u něj trojjediný Bůh skutečně přebýval...) Během rozhovoru s Bohem však Abram pochopil, že si Bůh velmi přeje, aby uvěřil, že naplní své slovo - a když  se to stalo, že se to Bohu líbí. Pojem spravedlnost však Abram nemohl chápat teologicky, jak to dnes pod vlivem Nového zákona chápeme my.

Nejen, že Abram neměl ponětí o teologii, ale ani o jazykovědě. Pojmy, které používal, braly své významy z běžného jazyka. "Spravedlivý" ve starověku označoval toho, kdo je hodný uznání, respektu, kdo jedná čestně, je důvěryhodný, přímý. Abram věděl jako každý člověk o svých minulých selháních. Nicméně ve chvíli, kdy Bohu uvěřil, mu Bůh dal najevo, že je to pro něj tak velká věc, že díky tomu připsal Abramovi novou kvalitu: vidí jej díky tomu jako "spravedlivého". Abrama to jistě dost překvapilo a přemýšlel, proč na tomto Bohu tak záleží? Neznamená snad víc, jak se Abram konkrétně chová (a není to v důsledku těžší)?

Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?“ Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ (Gen 15,3-4)

Bůh přišel, aby Abramovi oznámil, že mu požehná, že ho ochrání, jinými slovy, že ho obdaruje... a on mu odpovídá velkým: "ach" Minule jsme pověděli, že vylévat své byť smutné srdce Bohu je v pořádku a že Bůh to Abramovi nevyčítal, naopak ho znovu ujistil o tom, co mu již předtím řekl: že se mu narodí syn, jakkoli se to zdá nemožné. Je přesto zajímavé se nad jejich rozhovorem zamyslet.

Jeden člověk kdysi napsal, že na začátku naší cesty, dokud neznáme Boha, je nám všechno jasné a předpokládáme, že Bůh vidí a chápe věci stejně jako my. Teprve později a postupně poznáváme, že ve skutečnosti se Bůh od nás liší, ale jen stěží jsme schopni si připustit, jak mnoho. Všimněte si tohoto rozhovoru: oba to myslí dobře, nemají jeden proti druhému nepřátelské úmysly, a přece se zcela míjejí. Bůh Abramovi opakuje to, co už řekl - on své slovo ostatně NIKDY nemění. Ale člověk to nemůže pojmout, to slovo je příliš, je přece nade vše zjevné, že to takto nemůže být. Obchodník Abram byl zvyklý vyjednávat, ale jeho protistrana (v tomto případě ovšem spíše pro-strana) nijak neustupuje, nenabízí kompromisy, nesnižuje laťku dobra, kterým ho zahrne - a Abramovi to přijde NEuvěřitelné. Načež vypouští z úst své veliké "ach"... vždyť to se nemůže stát...

Bůh věci vidí z hlediska věčnosti, člověk ze svého horizontu padlé lidskosti. Jejich náhledy se proto nemohou potkat, dokud člověk nevystoupí do výšin. Jedině zde začne být s Bohem ve shodě a zde mu začíná rozumět. K tomu výstupu potřebuje žebřík, či chcete-li - výtah. A tím je naše víra a posvěcení.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ Abram však řekl: „Panovníku Hospodine, co mi chceš dát?" (Gen 15,1-2)

Pokud jsme v Písmu svědky rozhovoru člověka s Bohem, pak obvykle snáze rozumíme člověku. Mluví z naší perspektivy, chápeme jeho svět, myšlenky, pohnutky, obavy - jsme zkrátka téhož "rodu". Rozumět Bohu je pro nás obtížnější. Zdá se nám, že je jaksi nevyzpytatelný - někdy přichází nečekaně, a jindy, kdy by bylo tak záhodno, aby přišel, protože člověk má problém, se kdesi skrývá či prodlévá. Jindy přijde, a místo aby se zaměřil právě na onen problém, začne hovořit o něčem jiném, co s tím zdánlivě nesouvisí. Často mluví v obrazech, náznacích... Je zřejmé, že duchovní komunikace není snadná disciplína a člověk se jí musí celý život učit.

Jestliže jsme nyní svědky rozhovoru Boha s Abramem, pak je nutno si uvědomit, že to není běžná modlitba. Abram ohledně své uvadající naděje na narození syna vzdychal jistě už vícekrát. Nyní ho však Bůh navštívil ve vidění, a mluví tak spolu "tváří v tvář". Bůh přichází a ujišťuje ho o tom, že ho odmění. Načež se ho Abram smutně zeptá: a co mi chceš dát, Bože?

Je to tak v pořádku?

Bůh, zdroj všeho, dávající své dary zdarma a přicházející nyní k němu se zcela pozitivním poselstvím, obdaroval již Abrama mnohým a ten to ví. Stále však se mu nedostalo toho, po čem nejvíce toužil. Navzdory slavnému vítězství v bitvě, navzdory nadpřirozené ochraně, všemu požehnání, které dosud obdržel, je v jeho srdci stále jedno prázdné místo. Smutek jeho srdce nyní vytryskl ven.

Jedno z poselství Bible, zejména knihy Žalmů je, že u Boha je skutečně místo nejen pro chválu či prosbu, ale i pro smutek našeho srdce. Můžeme ho zde vylít... ale pak pozvednout oči vzhůru, sebrat se a uvěřit, že všechno není ztraceno, poslední bitva ještě není prohrána, náš Bůh není mrtev a svět se nám ještě nezhroutil. Bůh chápal Abrama v jeho slabosti a chápe i nás. Nic mu nevyčítal, naopak, ještě více ho ujistil.

A proto, je to tak v pořádku.

„Nic se neboj, Abrame, já jsem... tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Abram rozhodně netrpěl nouzí, ba dokonce ho Písmo předtím označilo jako "velmi zámožného" (Gen 13,2). Peníze pro něj určitě nebyly problém, neměl materielní starosti - a přece s ním Bůh mluví o penězích. Proč? Protože naše postoje se projeví velmi konkrétně právě v tom, jak smýšlíme a jak nakládáme s penězi.

Watchman Nee kdysi napsal, že duchovní úroveň nějakého díla poznáme rychleji, podíváme-li se na to, jak je financováno, než podle rozboru jejich teologických východisek. Člověk může klamat vznešenými úmysly a slovy, ale nedokáže to v otázce peněz, protože to, jak s nimi zachází, ho vždy odhalí. Pro W.Neeho a jeho spolupracovníky to znamenalo přijetí zásady života z víry, tj. naprosté finanční závislosti na Bohu. Chtěli, aby tak bylo zajištěno, že i celý jejich život bude na Bohu naprosto závislý. Nechtěli náboženství, které by si mohli vytvářet sami, bez Boha, a žádat druhé, aby je v tom sponzorovali. Z dnešního pohledu bylo jistě šokující, když jedna z jejich zásad byla odmítnout finanční kampaně, tj. hovořit o svých potřebách primárně s Bohem, ne s lidmi.

Pro Abrama to ovšem nyní nebyla záležitost jeho hmotné nouze. Šlo o jinou otázku, kterou se postupně musel učit: vyplatí se být s ohledem na Boha velkorysý, šlechetný, jít vyšší cestou, i když to v okamžiku rozhodování evidentně vypadá, že tím ztratí?

Tím co, mu Bůh řekl, mu jasně odpověděl: ano, zvol vyšší cestu vždy, je-li pro tebe moje blízkost víc než pozemské statky. "Já jsem tvoje bohatá odměna." Bůh nyní mluvil o praktických věcech a nikoli v hádankách, a proto je jeho sdělení prosté: jsem pro tebe mnohem větší bohatství než to, čeho ses zřekl. Zvolil jsi správně. Ale neboj se, ani v těch časných věcech tě nikdy nenechám žít s pocitem, že to byla chyba.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Bůh ujišťuje Abrama, že je nejen jeho záštita, jejíž potřebu si v této chvíli uvědomoval ze všeho nejvíce. Ale bude i jeho "přehojná odměna". Už jsme si ukázali, že Abram zbohatl nejvíce v Egyptě, tedy díky své neposlušnosti, ale že se v něm muselo od té doby něco zásadního odehrát. Po bitvě se čtyřmi králi si totiž odmítl vzít válečnou kořist a být tak zbohacen způsobem, který by mohl vyvolat zášť a kontroverzi, ačkoli by na to podle tehdejších zvyklostí měl právo. Zvolil vyšší cestu, jenže ta bývá obtížnější. Stejně jako my byl Abram jen člověk z masa a kostí. Ačkoli se zachoval morálně na výši - a to s ohledem na svého Boha - přesto se v něm nepřestávaly ozývat pochyby, jestli tuto situaci přece jen vyřešil správně. Ta otázka je navěky stejná a zná ji každý: což si přece jen nemohl vzít, co mu náleželo (a každý na jeho místě by to byl udělal), a dál si věřit, modlit se, pěstovat své náboženství? A moment, to mu v první chvíli ani nedošlo, copak by tím nemohl ještě víc přispět na dobročinnost a udělat kdejaký dobrý skutek?

Pěstovat své náboženství, to jistě ano. Ale Abram chtěl víc, chtěl Boží blízkost. A Bůh v ní nedovolí žít člověku, který se nechce připodobňovat nebeskému obrazu. S Bohem nelze hrát nízkou hru. Je to jedna z duchovních zákonitostí: s Bohem je nutno stoupat na výšinu, jinak ho člověk bude míjet.

Abram ztratil, co mohl získat, odepsal zisk - ale poté Bůh přichází a ujišťuje ho o tom, že On sám bude jeho "přehojná odměna". Chce mu říci to, co mnohokrát opakoval Ježíš: není nikoho, kdo vědomě ztratil pro věčné království, aby nakonec nezískal mnohem víc.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Bůh věděl, jak se Abram cítí a jaké myšlenky se mu honí hlavou. Tím, že vstoupil do války, vyvolal proti sobě nenávist druhé strany. Nikdy se nechtěl zapojovat do místních sporů a válek, ale situace ho k tomu nakonec donutila. Čtveřici dobyvačných králů sice porazili a zahnali na útěk, ale nezničili je - oni se mohou vrátit a mstít. V tehdejším světě byla msta, a to bez jakékoli milosti a slitování, téměř jistou reakcí na způsobenou újmu. Abram si uvědomoval, že od nynějška bude muset napořád žít s vědomím, že se u jeho stanu mohou objevit nájezdníci, kteří ho už nebudou vnímat jen jako potulného farmáře prohánějícího svá stáda kdesi na výšinách, ale jako válečnou protistranu. A budou mít pádný důvod se mu pomstít.

A právě tehdy k němu Bůh opět přišel ve zjevení a promluvil k němu: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít..."

V té chvíli, v Boží blízkosti, Abrama znovu prostoupil hluboký pokoj. Pokoj, který byl těžko pochopitelný, protože odporoval tomu, jak situace vypadala navenek. Těkavé myšlenky plné obav se znova vracely do řečiště klidného toku, a přese vše, co je mohlo čeřit, se klenul dojem, že jeho Bůh je nade vše a nedopustí, aby "uklouzla jeho noha" (Ž 121,3). Bůh oslovil tu největší potřebu, kterou Abram nyní pociťoval: potřebu bezpečí. "Já jsem tvůj štít". Jsem připraven tě bránit, nemusíš se bát!

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo... (Gen 15,1)

Abram právě prožil jeden z nejsilnějších momentů svého života. Vstoupil do války a bojoval o život svých blízkých, viděl zranění a smrt. Vše se seběhlo tak rychle, že teprve s odstupem k němu doléhaly všechny vjemy - potřeboval je zpracovat, potřeboval se vrátit zpátky do normálu. A právě poté - Písmo to výslovně uvádí do souvislosti - "po těchto událostech" - k němu Bůh znovu osobně promluvil.

Bůh sám volí, kdy k člověku mluví. Někdy zakoušíme jeho různorodou řeč často, jindy prožíváme časy mlčení. Pokud to není způsobeno tím, že jsme se od Boha vzdálili (a pak je třeba hledat cestu zpět), nemusí to být nutně špatně. Protože stejně jako strom potřebuje klidná období, v nichž zapouští kořeny, i nám jsou dána období tichého růstu, kdy neprožíváme cestu následování jako drama stálých změn. Tehdy v nás má Boží slovo zakořenit, působit v hlubinách, mají se postavit základy, na kterých bude poté moci vyrůst viditelná stavba.

Abram byl ovšem ve velice specifickém rozpoložení, když k němu nyní Bůh promluvil. Jak velmi si přejeme, aby naši blízcí rozuměli, jak se v nitru cítíme, a teprve podle toho na nás mluvili! Zjišťujeme však, že je pro člověka těžké, ba nemožné, aby vždy přesně rozeznal, co se odehrává v nitru druhého. Nicméně, budeme-li spravedliví, uznáme, že to často nedokážeme dát druhým ani my sami, a to nás přivede k milosrdnějšímu (a realističtějšímu) očekávání, jak by se k nám blízcí měli chovat.

Pokud jde ale o Boha, je úžasné, že On tento problém nemá a my to tak též očekáváme - máme za to, že nám vždy rozumí. Když Bůh nyní promluvil k Abramovi, dokonale věděl, jak se cítí. Ví to, kdykoli mluví ke komukoli. Nezraní člověka úmyslně nebo nevědomky slovem proto, že by si potřeboval zchladit žáhu; pokud musí kárat, není to z nelásky, ale naopak z lásky, která přesahuje naše chápání, protože je láskou pro věčnost.

Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘ Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl. (Gen 14,22-24)

Abram se vzdal podílu z válečné kořisti, která by ho udělala možná nejbohatším mužem široko daleko - znovu zopakujme, že i kdyby měla Sodoma jen stovky obyvatel, pak převedeno na dnešní poměry muselo její jmění činit přinejmenším desítky milionů korun. Abram se jich zřekl, i když by na ně měl nárok. Vždyť se tak chovají armády dodnes - na dobytém území si přisvojují, co chtějí. Co teprve v dávných dobách u necivilizovaných kmenů!

Abram se však kvůli pověsti rozhodl nést ztrátu a neobohatit se způsobem, který mu nebyl vlastní. Se svědomím před Bohem nechtěl, aby byl spojován s tím, že jako cizinec zbohatl na jmění místního města, protože by to budilo nevoli a závist. Přesto, kdyby mu šlo v prvé řadě o majetek, si toto jmění vzít mohl. Ostatně mnoho z našeho srdce se odhalí ve chvíli, kdy bychom určitou věc mohli, ale zřekneme se jí. Zdůrazňuji slovo mohli - ne museli - "musejí" ti, kteří se z donucení podrobují křesťanské morálce a jejich osobnost tím trpí, postupně se scvrkává a vrhá šedé stíny. Vítězný život je jiný: mohli bychom vrátit ránu, ale najdeme při sobě větší milost. Mohl bych se zbohatit, ale nevyužiji situace. Ne musím, ale mohu převýšit běžnou morálku - to je podstata Kázání na hoře. Jsem tedy silnější než okolnosti, nikoli otrok vyšší vůle, jíž se nezbývá než podrobovat.

Abram se rozhodl ke šlechetnosti, ale stejně jako se to často stane nám, se nacházel v situaci, v níž nebyl sám. Nemohl chtít, aby i ti, kdo ho v boji podpořili (okolní kmeny spřízněné s ním smlouvou) prokázaly vůči kořisti stejnou velkorysost jako on. Proto, ačkoli si sám podíl nevzal, nechává je si ho vzít. Osobní velikost nevnucuje svou cestu druhým. Chce-li někdo sám k výšinám, pak druhé k témuž nenutí, jen jim ukazuje cestu. A pokud jeho šlechetnost znamená nést ztrátu (a ona znamená ztrátu téměř vždy), pak po nich nežádá, aby ji byli nuceni nést, pokud ji sami nést nechtějí.