Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo... (Gen 15,1)

Abram právě prožil jeden z nejsilnějších momentů svého života. Vstoupil do války a bojoval o život svých blízkých, viděl zranění a smrt. Vše se seběhlo tak rychle, že teprve s odstupem k němu doléhaly všechny vjemy - potřeboval je zpracovat, potřeboval se vrátit zpátky do normálu. A právě poté - Písmo to výslovně uvádí do souvislosti - "po těchto událostech" - k němu Bůh znovu osobně promluvil.

Bůh sám volí, kdy k člověku mluví. Někdy zakoušíme jeho různorodou řeč často, jindy prožíváme časy mlčení. Pokud to není způsobeno tím, že jsme se od Boha vzdálili (a pak je třeba hledat cestu zpět), nemusí to být nutně špatně. Protože stejně jako strom potřebuje klidná období, v nichž zapouští kořeny, i nám jsou dána období tichého růstu, kdy neprožíváme cestu následování jako drama stálých změn. Tehdy v nás má Boží slovo zakořenit, působit v hlubinách, mají se postavit základy, na kterých bude poté moci vyrůst viditelná stavba.

Abram byl ovšem ve velice specifickém rozpoložení, když k němu nyní Bůh promluvil. Jak velmi si přejeme, aby naši blízcí rozuměli, jak se v nitru cítíme, a teprve podle toho na nás mluvili! Zjišťujeme však, že je pro člověka těžké, ba nemožné, aby vždy přesně rozeznal, co se odehrává v nitru druhého. Nicméně, budeme-li spravedliví, uznáme, že to často nedokážeme dát druhým ani my sami, a to nás přivede k milosrdnějšímu (a realističtějšímu) očekávání, jak by se k nám blízcí měli chovat.

Pokud jde ale o Boha, je úžasné, že On tento problém nemá a my to tak též očekáváme - máme za to, že nám vždy rozumí. Když Bůh nyní promluvil k Abramovi, dokonale věděl, jak se cítí. Ví to, kdykoli mluví ke komukoli. Nezraní člověka úmyslně nebo nevědomky slovem proto, že by si potřeboval zchladit žáhu; pokud musí kárat, není to z nelásky, ale naopak z lásky, která přesahuje naše chápání, protože je láskou pro věčnost.