Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1)

Bůh věděl, jak se Abram cítí a jaké myšlenky se mu honí hlavou. Tím, že vstoupil do války, vyvolal proti sobě nenávist druhé strany. Nikdy se nechtěl zapojovat do místních sporů a válek, ale situace ho k tomu nakonec donutila. Čtveřici dobyvačných králů sice porazili a zahnali na útěk, ale nezničili je - oni se mohou vrátit a mstít. V tehdejším světě byla msta, a to bez jakékoli milosti a slitování, téměř jistou reakcí na způsobenou újmu. Abram si uvědomoval, že od nynějška bude muset napořád žít s vědomím, že se u jeho stanu mohou objevit nájezdníci, kteří ho už nebudou vnímat jen jako potulného farmáře prohánějícího svá stáda kdesi na výšinách, ale jako válečnou protistranu. A budou mít pádný důvod se mu pomstít.

A právě tehdy k němu Bůh opět přišel ve zjevení a promluvil k němu: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít..."

V té chvíli, v Boží blízkosti, Abrama znovu prostoupil hluboký pokoj. Pokoj, který byl těžko pochopitelný, protože odporoval tomu, jak situace vypadala navenek. Těkavé myšlenky plné obav se znova vracely do řečiště klidného toku, a přese vše, co je mohlo čeřit, se klenul dojem, že jeho Bůh je nade vše a nedopustí, aby "uklouzla jeho noha" (Ž 121,3). Bůh oslovil tu největší potřebu, kterou Abram nyní pociťoval: potřebu bezpečí. "Já jsem tvůj štít". Jsem připraven tě bránit, nemusíš se bát!