"Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam." (Gen 12,4-5)

Karavana putovala úrodnou Mezopotámií, až se dostala na sever od zaslíbené země, do města Cháranu, které leží na severovýchod od dnešního Aleppa. Zde, kde pomalu opouštěli pás nejrozvinutější oblasti tehdejší civilizace mezi Eufratem a Tigridem, se usadili.  

Začali hospodařit a dařilo se jim. Zde Písmo poprvé, ale zdaleka ne naposled mluví o Abramově majetku: "...jmění, jehož nabyli, i duše, které získali". V Cháranu se z rodiny stala pospolitost, rozvinuli své hospodářství, přibyla jim stáda i otroci.

Když se člověk vydá na cestu za Božím povoláním, prožije v první fázi většinou velké změny a zakusí lecjaké požehnání. Každý má nějaký Cháran - k tomuto bodu, kde nám Bůh žehná, se putuje snáze, protože se zdá, že jsme tím dosud jenom získali.

Vlastně by bylo jednodušší zde zůstat a užívat dobrých darů, kterými jsme zahrnuti. Kdo chápe cestu následování jen ve smyslu "co mi to může přinést", tomu se jeho Cháran opouští jen těžko, přetěžko.

Abram opustil své jistoty a svůj dosud známý svět. Jak jsme viděli, neuposlechl zcela a vzal s sebou i ty, kteří s ním jít neměli, ale v tom hlavním ano - vydal se na cestu. Nevíme, jestli už předtím navštívil tak daleká místa, každpodádně se však vzdal dosavadního života, bylo téměř jisté, že se zpět už nevrátí.

Nová situace znamenala, že se ve skupině, která putovala na východ, stal hlavou. Nyní bylo na něm, aby určoval, kde se karavana usadí, kdy půjdou dál, ale s tím začal určovat i jiné věci. Dříve nebo později jistě svým blízkým řekl o mocném setkání s neznámým bohem a o jeho zaslíbení. Jeho - ale tím i jejich - bohoslužba se proměnila a je zřejmé, že nejen Abram, ale celá skupina přestali uctívat jiné bohy. Pro ostatní členy karavany, kteří na rozdíl od Abrama neměli s Bohem svůj osobní zážitek, to musela být nelehká volba! Jistě kolem toho vypukly lecjaké spory (významný prvek kultu je strach z trestu). To dokládá, že Abram měl ve skupině opravdu velkou autoritu.

Přitom v tuto dobu ještě ve mnohém Boha neznal. Je však pozoruhodné, jak rychle hned na počátku pochopil obsah prvního přikázání: ctít tohoto Boha lze jen výlučně, jako jediného. Nelze mít vedle něj ještě bohy jiné.

Abram měl opustit své rodiště a dům svého otce - ale proč vlastně? "Proč" je dvousečná otázka a ne vždy se vyplatí ji klást, zejména ne ve smyslu "proč se tohle děje zrovna mě?". Jednak pravděpodobně nenajdeme rozumnou odpověď, aspoň ne v oné těžké chvíli, a jednak nám takové hloubání odčerpá obrovský kus energie, který potřebujeme na to, abychom v dané situaci obstáli či se z ní posunuli dál. Proto je v takových situacích lepší ptát se "JAK mám reagovat, CO konkrétně teď mohu udělat?".

Nicméně pokud otázku "proč" klademe proto, že chceme Bohu více porozumět ("proč Bůh chce po člověku to či ono, proč Bůh jednal v té situaci tak a ne jinak?"), je to otázka zcela regulérní. Musíme však počítat s tím, že odpověď nebude vždy nasnadě a budeme ji chápat podle úrovně, na níž se vůči Bohu právě nacházíme.

Dům otce představoval širokou rodinu včetně služebnictva, tedy lidi, kteří spolu žili, ale i hospodařili. Starší zde měli větší slovo než mladší a nejstarší otec, hlava kmene, požíval obzvláštní úcty. Dům sdílel společné božstvo. O něm rozhodoval otec - stařešina, ale většinou v tom smyslu, že bylo děděno od předků.

Abram, jehož otec byl stále ještě naživu, nemohl uprostřed své rodiny jednoduše začít uctívat jiného boha a přestat uctívat staré. Právě proto, aby mohl v plnosti a svobodě následovat Hospodina, žádal ho Bůh, aby opustil stará pouta rodinnných vztahů, která by to nedovolovala, a stal se sám hlavou nové komunity.

V té chvíli pozorujeme jeho první, ale zdaleka ne poslední zaváhání. Uposlechl sice Boha, ale jen zčásti. Měl opustit svou "zemi, rodiště a dům otce" (12,1). Udělal první i druhé, ale "dům otce" tak docela neopustil. Naopak, vzal si ho pěkný kus s sebou. Kromě otce Teracha i Lota, svého synovce.

Musel se poté jako každý, kdo Boha následuje, skrze obtížně životní situace učit, k čemu ho to dovede a PROČ (zde opět dobrá otázka) by bylo nakonec mnohem jednodušší, kdyby Boha tehdy poslechl.

"A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot." (Gen 12,4)

Dokud člověk neprojde jákobovským zápasem víry, dokud si určité pravdy neosvojí tak, že je "protrpí" - protože k určitým pravdám se v životě nelze dobrat jinak - bude v pokušení smýšlet o Bohu lidsky a cestu víry bude nahlížet jako procházku na růžovém obláčku. Ta cesta ale vede pouští. Neplatí to o spasení z milosti, které je zdarma a týká se věcí budoucích, ale o cestě následování na této zemi. Snaha zjednodušit si ji a najít jednoduché zkratky uvede člověka do polopravd, padělků víry.

Pak čteme Bibli s růžovými brýlemi na nose a připadá nám jako snůška mírně naivních příběhů se šťastným koncem. "Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal." Jak je vše jednoduché, přehledné a prosté. Ale pak se najednou dočítáme, že s ním je i Lot, jeho synovec a Terach, jeho otec. Jenže když k němu Bůh promluvil, řekl mu jasně, aby opustil "svou zemi, své rodiště a dům svého otce".

Abram nepředpokládal, že by měl výroky božstva brát až tak vážně a doslova. Nebyl na to zvyklý a žádný ze známých lidí to své modle neprokazoval (ostatně, ona ani nemluvila). Ale čekala ho řada zkušeností, která ho musela nikoli bezbolestně poučit o tom, že na cestě následování existují zákonitosti příčiny a následku a že svého nového Boha musí brát mnohem vážněji, než se na začátku domníval.

Pro Abrama muselo být setkání s Bohem mocné a převyšující vše dosud prožité. Nebyl to žádný neurčitý pocit, žádné "možná", žádné krátkodobé emociální prožitky. Jak si tím můžeme být jisti? Protože kdyby to byl jen letmý vnitřní rozruch, nebyl by se navždy sebral i se svými blízkými a neodešel do neznáma, nespálil by za sebou mosty. Z jeho počinů však vidíme, že byl přesvědčen o realitě toho, co prožil a slyšel.

Ale nebylo to jen setkání s věčným a člověka přesahujícím, co Abrama hnalo dál a co setkání s Bohem přináši. Ačkoli v životě dosáhl lecčeho, neměl žádnou nouzi, přece mu jedno chybělo: neměl potomka. I pro dnešního člověka, pokud touží po dítěti, není snadné nést tuto nenaplněnost, ale v dřívějších dobách to byla otázka mnohem palčivější - lidé byli vázáni na rodinu a kmen silněji než dnes jak z hlediska své identity (téměř všechny sociální vztahy měl člověk v rámci širší rodiny), tak i prakticky. Děti znamenaly pokračování rodu, ale i zajištění ve stáří v době, kdy neexistoval jiný sociální systém než generační solidarita.

Nevíme, jestli byl Abram jediný, koho Bůh oslovil s výzvou k následování, vždyť co když i zde platilo "mnoho je povolaných, ale málo vyvolených"? Nicméně jisti si můžeme být tím, že byl jediný, kdo uposlechl a skutečně vykročil.

Hlad působí touhu po nasycení. Naše nouze se tak stávají dveřmi srdce k Bohu.

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu." (Gen 12,1)

Co přiměje člověka jako Abram, aby se sebral, opustil svou vlast, své bydliště, svůj kmen, širší rodinu (která pro lidi starověku tvořila centrum společenského života a často představovala jejich jediný životní prostor), veškeré své jistoty a následoval hlas neznámého boha do neznámé země? Pokud sledujeme Abramovo následné počínání (o jeho životě do té doby nemáme vlastěně žádné zprávy), dojdeme jistě k závěru, že musel patřit k úspěšným lidem. Je zřejmé, že si dovedl poradit v různých situacích, dařilo se mu v podnikání. V jeho dosavadní domovině se mu určitě nevedlo zle. Co ho přimělo tento život opustit?

Člověk může i uprostřed vnějšího úspěchu cítit neukojenou žizeň po životě. Setkat se s živým Bohem znamená dotknout se života v jeho nejpodstatnější podobě, poznat všeobjímající existenci ležící mimo jemu dosud známý svět, nadechnout se nejčistšího vzduchu, božské atmosféry... Pokud se Bůh Abramovi přiblížil tak, že slyšel jeho hlas, nebyly v ten okamžik pro Abrama nejdůležitější slova, která slyšel - a uvidíme ještě, že jim tehdy ani plně nerozuměl - ale právě dosud nepoznaná mocná přítomnost věčné, vše převyšující bytosti, která naprosto zastiňovala dosavadní Abramova mrtvá božstva.

Jsou to chvíle, kdy člověk cítí, že... ve srovnání s touto realitou už na ničem jiném vlastně nezáleží.

 „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vaši otcové, Terach, otec Abrahamův a otec Náchorův, sídlili odedávna za řekou Eufratem a sloužili jiným bohům." (Joz 24,2)

Abram a jeho předci byli modláři. Ačkoli je zřejmé, že určité povědomí o Bohu i tehdy existovalo (ostatně existovaly přinejmenším ústně předávané zkušenosti Adama, Šeta, Noeho a dalších) historie nás učí, že pokud se někde objeví čisté vědomí a poznání Boha, postupně je toto zjevení zanášeno vrstvou profánního nazírání, připodobnění lidskému porozumění a z nebeských výšin se pomalu, ale jistě sune k nížinám. Z toho důvodu musí k člověku stále znova zaznívat obnovující, očistné slovo, které člověka odhaluje a vnitřně probouzí (ono vzácné réma z Ef 5,26). Taková slova přinášeli proroci v období Starého i Nového zákona.

Je dobré si uvědomit, že Abram na začátku Boha vůbec neznal. Jeho dosavadní náboženství ho naučilo smýšlet o bozích určitým způsobem, který spočíval v tom, že se jim obětuje, aby člověku neškodili, poskytli mu nadpřirozenou ochranu (prakticky se jednalo o jistý druh výpalného), ale ještě lépe, aby mu požehnali v jeho pozemském putování. Abram se dosud nikdy nesetkal s tím, že by k němu božstvo promlouvalo, mělo s ním zvláštní záměry, volalo ho na vyšší cesty nebo sledovalo vzdálené cíle. Doposud vše, co s bohy zažil, se odehrávalo v režimu vzájemné výměny statků, kterými obě strany disponovaly.  

Když nový, neznámý Bůh k Abramovi promluvil, aby opustil svou rodinu a vlast, ten tehdy naštěstí neměl žádnou teologii, s níž mohl souhlasit nebo nesouhlasit. Jinak by se ocitnul v nebezpečí, že si bude moci vysvětlit, že něco tak bláznivého po něm Bůh určitě nechce, protože takový On přeci není. Jenže o Abramův souhlas nebo nesouhlas Bohu vůbec nešlo. Šlo jen o to, jestli ho Abram uposlechne a vydá se na cestu.

Víra v božské nabývala v historii velmi různých podob. Primitivní modlářský přístup považoval existenci božstva za samozřejmost, otázkou bylo, kterého boha (modlu) k uctívání zvolí. Božstva žádala uctívání a oběti a výměnou za to měla člověku poskytovat různá dobrodiní a ochranu. Nešlo zde však o hledání nejvyšší morální cesty nebo dokonce skutečnou proměnu člověka; modlářské božstvo bylo navíc kolektivní, kmenovou záležitostí.

Taková náboženství se dnes v rozvinutých zemích už nevyskytují (pokud ano, jen u lidí, hledajících extrémní alternativy). Ale co se vyskytuje, jsou různé formy agnosticismu, deismu a "něcismu" - člověk může věřit, že je možná nějaký Bůh, ale nemusí to mít v podstatě žádný vliv na jeho život, kromě neurčitého pocitu, že existuje "něco nad námi". Nebo může Boha nazávat osobním Bohem, ale u toho také vše osobní končí. V tom se podobají různá náboženství včetně nedělního odpustkového křesťanství. Jde zde o odpověď na otázku, "co ti víra dává".

A přesto, kdysi dávno, před téměř 4000 lety žil v kaldejském Uru člověk, který ve zralém věku začal následoval neviditelného, doposud neznámého Boha. Na rozdíl od okolních kultů ho následoval na zcela osobní bázi a tím, co přitom zakoušel, byl jeho život dramaticky proměňován.

A zapřisáhl syny Izraelovy slovy: „Bůh vás jistě navštíví a pak odtud vynesete mé kosti.“ (Gen 50,25)

Poslední zaznamenaná Josefova slova se týkají jeho ostatků. Pro občany rozvinutého světa 21. století je takové uvažování už téměř mimo jejich zájem, ale pro lidi starověku bylo velmi důležité, co se s nimi stane po smrti - věřili, že život člověka má přesah mimo časnost hmoty.

Josef udělal v Egyptě kariéru, měl tam vysoké postavení, bohatství, ale spojoval si to jen se svým dočasným údělem. V Egyptě žil, ale nechtěl tam spočívat. Své trvalé místo viděl v zaslíbené zemi. Je s podivem, když si uvědomíme, že z ní odešel, když mu bylo 17 let - a do svých 110 let žil už mimo ni. Možná ji mezitím párkrát navštívil, ale jeho srdce, jeho doma bylo navždy tam. Rozuměl tomu, proč si jí cenili jeho otcové jako dědictví od Boha, ale je zjevné, že Josef nejedná jen ve slepé poslušnosti. Tu zemi přijal do svého srdce, byla tam natrvalo vepsána.

Život nás zavane do různých míst - místně nebo v přeneseném smyslu. Je však třeba vědět, kde jsme skutečně doma. Jistě, žít či jen přežívat lze téměř kdekoli, ale skutečně spočívat můžeme jen tam, kde to tak bude v našem srdci. Nu, své o tom věděl už svatý Augustin: 

„Neboť jako svůj majetek jsi nás stvořil, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“