Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. (1 Kr 19,12-13)

Když člověk čte pádná, silná slova, která Božímu lidu v minulých epochách přinášeli proroci, je v pokušení domnívat se, že to byli lidé, kterým nečinilo problémy promluvit k druhým tvrdě. Jako bychom viděli jejich tvář z kamene, nervy z oceli, zvednutou, hrozící pěst a varovná slova, oheň a síru. A okolo zástup těch, kdo se před jejich slovem skloní, anebo jím bude rozdrcen.

To je ale jen lidská představa o Božích mužích a ženách. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří, aby dokázali vnímat Boží hlas, byli vyučeni vnitřní tichosti a citlivosti. Jak si tím můžeme být jisti? Je to proto, že Duch svatý je svou povahou citlivý a lze ho snadno zaplašit, a kdo si chce uchovat obecenství s ním, musí se mu přizpůsobit. Samozřejmě, v prvé řadě musí zvolit cestu svatosti a ochotu kráčet cestou Beránka. Ale k živému obecenství s Duchem svatým, který nebude jen někde v koutku našeho života, je třeba ještě něco víc. "Nezarmucujte Ducha svatého" (Ef 4,30) říká Písmo, a to efezským věřícím, kteří v tu chvíli kráčeli cestou následování již několik let. Nezarmucujte - jak? "Ať je Vám vzdálena každá tvrdost, zloba, hněv, křik..." (Ef 4,31) 

Soužití dvou osob předkpokládá ochotu přizpůsobit se tomu, jak věci vnímá a prožívá ten druhý. Jestliže je Duch svatý zarmoucen, stáhne se a nemluví. Kdo chce zakoušet jeho působení, musí být připraven přidobňovat se Jeho povaze. On nás proto bude upozorňovat na každý tvrdý, nezoraný úhor našeho srdce.

Prosím, aby vám Bůh... dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli... (Ef 1,17-18)

Jestliže člověk následuje Boha, uvnitř se mění. Není nikdo, kdo by se na Jeho cestě stal v srdci tvrdší a necitlivější. Pokud by se to dálo, pak lze s jistotou tvrdit, že se takový člověk ve skutečnosti na správné cestě nenachází. Vnitřní citlivost znamená, že dokážeme rozlišovat, tj. vidíme, aniž bychom museli zapojovat intelekt, a proto je z určitého hlediska lakmusovým papírkem (nikoli jediným) pravosti našeho následování. To je to, co Ježíš myslel, když řekl "nebudete-li jako děti...". Farizejové byli sečtělí v biblických otázkách, a přesto je Ježíš nazval slepci. Jejich poznání bylo k ničemu, vnitřně nesouzněli s Bohem, a proto nedokázali uvidět správnou cestu.

Jsou lidé, kteří jsou dík své nátuře citliví více a jiní méně. Ale duchovní citlivost není přirozená vlastnost člověka. Roste, jak poznáváme Boha a následujeme ho. Ve shora uvedeném textu se Pavel modlil za efezské, kteří již byli několik let věřící, aby měli "osvícené vnitřní oči". Byla to ryze duchovní, nikoli duševní kvalita. Nebyla jim dána jednou provždy, takže by mohli uzavřít, že už vše obdrželi, a není kam růst. Ani Pavel ji nenabyl díky svému studiu Zákona, své horlivosti, askezi a odevzdanosti ve službě Bohu. I coby premiant mezi farizeji byl ve skutečnosti duchovně zcela slepý, vždyť pronásledoval Boha, v kterého věřil, a vůbec to neviděl. Až prohlédl, získal duchovní citlivost na Boží hlas: objevila se, když se setkal s Kristem a byl naplněn Duchem svatým. A dále rostla, jak ho následoval, jak to pozorujeme na tom, co máme zapsáno z historie jeho služby.

Jedna z duchovních zákonitostí je, že duchovní citlivost lze nabývat i ztrácet, podle toho, zda se přibližujeme nebo vzdalujeme Bohu. Abraham v ní rostl, a proto o Lotovi a celé Sodomě věděl více, než Lot sám. Věděl, kde se Sodoma duchovně nachází, jaký úděl ji čeká a věděl, proč tam není jeho místo. Lotovi však chyběla, a proto nevěděl nic nejen o Abrahamovi či okolním světě, ale nebyl schopen nahlížet ani svou vlastní situaci. Ani to, že je z města třeba co nejdřív vyjít.

Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou. (Gen 19,11)
Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? (Gen 18,17)

Vůči Abrahamovi můžeme mít mnoho námitek, všímat si na jeho životě především jeho selhání, kterých opravdu není málo, ale ruku na srdce: kdo z nás by hodil kamenem jako první? Protože přes to všechno v něm vidíme člověka, který stále znovu zvedá hlavu, aby pohleděl vzhůru. Hledá kontakt s neviditelným, uctívá Boha, který se mu zjevil. A on ho hledal i ve chvílích, kdy se mu zdál vzdálen, v okamžicích jeho vnitřní prázdnoty a ticha. Možná se to zdá překvapivé, ale víra je nerozlučně spojena s prázdnotou a tichem, respektive se schopností vytrvat právě ve chvílích, kdy nevidíme, nedotýkáme se, neslyšíme. Když se nemáme oč opřít, když utichnou zážitky z vnitřního doteku, který jsme prožili, a my zůstáváme sami v temném údolí, stěsnaní jako v temném tunelu, jenž nás vede událostmi valícími se na nás ze všech stran, zatímco se zdá nemožné to, v co jsme doposud doufali - tehdy se musí projevit a růst to, čemu říkáme víra. Ne vždy je věřit obtížné - nicméně chvíle, kdy to snadné není, v životě prostě nastávají! Chvíle vnitřní prázdnoty volají po tom, aby člověk uvěřil Bohu navzdory. A jakkoli byl Abraham jen chybující člověk, on na této cestě postupně dosáhl výšin.

Ne tak Lot. Z hlediska okolního světa byl v (jeho tehdejším) Las Vegas možná úspěšnější navenek, měl se čím honosit, domem a postavením. Ale ztratil vnitřní kontakt s Bohem. Nevyměnil ho sice za modly, ale už s ním neměl živý kontakt. V důsledku toho se zakalil jeho vnitřní zrak a on přestal vidět, rozlišovat.

Všimněte si toho obrovského rozdílu: Abraham v Sodomě nebydlí, ale ví, co ji čeká. Ví to díky svému hlubokému obecenství s Bohem. Lot v Sodomě žije, dotýká se ho to zcela bytostně a osudově - a přesto o tom, co přijde, neví. Protože ztratil živý kontakt s Bohem, vnitřně oslepl dávno dřív, než se to navenek stalo mužům kolem jeho domu.

Vtom ti muži vlastníma rukama vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře. Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou. (Gen 19,10-11)

Říká se, že koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou. Ale tím není myšlena slepota fyzická, kterou poslové zasáhli shromážděné násilníky u Lotova domu, nýbrž slepota vnitřní. Tedy ztráta schopnosti rozlišovat, ztráta sebereflexe, ztráta opatrnosti. To jsou věci, které dříve nebo později přivodí pád, aniž by bylo třeba nadpřirozené režie událostí v tom či onom životě. Stačí jen ponechat takového člověka svému osudu - stane se podobný vozu bez brzd, který se řítí prozatím krásnou krajinou, až jednou zcela zákonitě přijde tvrdý náraz.

A právě tato vnitřní slepota, nebo chcete-li, ztráta rozlišovací schopnosti či citlivosti, je něco, co je na celém Lotově příběhu vlastně nejcennější uvidět - samozřejmě, pokud se tomu za každou cenu chceme vyhnout. Jak jsme si ukázali, již na začátku se Lot rozešel s Abramem, aniž by byl schopen vnímat, k čemu to povede. Opustil totiž jedinou pospolitost, která tehdy v jeho okolí hledala živého Boha. Jiná k dispozici nebyla, a on ji stejně nehledal. To byl první krok, který měl zákonité následky. Už dříve Lot v Boha sice věřil, ale sám ho aktivně nehledal. Neměl vlastní vztah k "nebeským věcem", a pokud z nich čerpal požehnání, přicházelo k němu skrze Abrama. Jakmile ho Lot opustil, jeho duchovní život začal zákonitě stagnovat, a on se Bohu potichu vzdaloval. Svůdný život v luxusu tehdejšího světa, který Sodoma představovala, byl pro něj žádoucnější než co jiného. Lot nechtěl být z této společnosti vykořeněn, chtěl do ní patřit, záleželo mu na jejich mínění. V důsledku měl proto jejich hodnotový "svět" na Lota zásadní vliv. Snažil se mu bránit, uchovat si, co kdysi měl, a ačkoli je v tom stále ještě převyšoval, ano, byl lepší než oni - nezaznamenával už žádný pokrok z hlediska svého vnitřního růstu. Daleko spíše bojoval s tím, aby nepodlehl tlaku okolí a neztratil to, co mu ještě zbývá: několik dobrých předsevzetí a morálních zásad.

Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého... Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ (Gen 19,7.9)

Ačkoli Lot po mnoho let vídal, co se ve městě odehrává a kam věci spějí, stále chtěl v Sodomě zůstávat. Mohla v tom být prostá setrvačnost, neochota ke změně, kus pohodlí, i když nezapomínejme, že Bůh poslal své posly do Sodomy pro násilí, které již dlouho předtím volalo do nebes, a tedy to již řádný čas nebylo příjemné místo k životu. Byly tu racionální důvody pro změnu. Ale Lot se rozchodem s Abramem rozhodl pro určitý životní styl a Sodoma mu do něj zapadala, dokonce coby prestižní adresa tohoto stylu. Lidé mají ve zvyku v nejistotě obhajovat svá původní rozhodnutí, přesvědčovat se selektivně viděnými argumenty: vnímat jen to, co chtějí, a nevnímat, co tomu odporuje.

Lotovi se zatím dařilo přehlušit pochybnosti a usmířit je s realitou, které byl každodenně svědkem. Ačkoli se vnitřně víc a víc od okolních obyvatel vzdaloval, stále vůči nim hledal dohodu a konsenzus. Snad to byl právě tento rys povahy - potřeba kontaktu s lidmi, touha být mezi nimi, nebýt sám, co ho zlákalo víc než po sociální stránce dosti ochuzený život v Abramově táboře.

Dav, shromážděný kolem svého domu, Lot vyšel oslovit a nazval je přitom "bratří". Bylo to v dané chvíli míněno jistě i účelově, se snahou najít u nich kladný ohlas. Ale na druhé straně, kdyby to nyní udělal úplně po prvé, asi by tušil, že to nebude fungovat. Spíše se tak skutečně viděl a takto chtěl být viděn - mezi svými, jako mezi "bratřími". Být přijat, být součástí celku, nezůstat vně coby outsider.

Ale jak odpovídají oni jemu! - „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce!" Lotovi se muselo v jednom okamžiku zhroutit opravdu vše. Celý falešný obraz, který o svém pobývání v Sodomě měl, všechny argumenty, kterými si nalhával, že to není tak zlé. Bylo to zlé; bylo to ještě mnohem horší. Nyní uviděl jasně celou pravdu: Sodomští ho doslova nenávidí a ve skutečnosti ho nikdy mezi sebe nepřijali. Nenávidí ho za to, že se odlišuje. Lot přitom o jejich společenství stál a nevystupoval vůči nim jako prorok, kritik poměrů. Oni to přesto vidí jinak - je pro ně jako jejich "soudce". Jak je to možné? Iritovalo je, že se s nimi nepouští do stejných orgií: "Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás" (1Pt 4,4). Zároveň však, protože je obviňovalo svědomí, vnímali to jako svůj odsudek.

Lotovi spadly z očí šupiny, a během jediného večera pochopil, co si dlouhé roky nechtěl připustit. Byl to omyl. Jeho život v Sodomě je definitivně u konce.

 

Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého. Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům! Vešli přece do stínu mého přístřeší.“ (Gen 19,7-8)

Když se člověk ve svém životě chce vydat určitým směrem, ale má o tom vnitřní pochyby, hledá argumenty, kterými by svou volbu ospravedlnil. Nejoblíbenějším a nejlépe znějícím argumentem byla, je a vždy bude "rodina". Sám pro sebe nic nechci, to víš, ale pro mé blízké. (V dávných dobách platilo: já sám bych do strany ovšem nikdy nevstupoval, ale kvůli dětem... A kdo neokrádá stát, okrádá rodinu! No a ve všech dobách platí, že když fandu motorů nadchne reklama na nový automobil, pak ho samozřejmě nepotřebuje pro sebe, ale hlavně pro rodinu.)

Stejně tak i Lot, když se po rozchodu s Abramem rozhodoval kam jít a zvolil Sodomu, přitom určitě nemyslel jen na sebe. Naopak, chtěl dát to nejlepší také svým blízkým, manželce a dětem. Logicky vzato, najdou to tam, kde je nejvyšší životní úroveň. A bylo rozhodnuto.

Po celou dobu až do tohoto večera nebyl Lot schopen vnímat realitu, a když ji uviděl, bylo už pozdě. V jediném okamžiku vzaly veškeré dosavadní preference za své. Lotův morální imperativ, že host je pod ochranou svého hostitele a on tomu musí dostát, byl tak silný, že se neodvážil vydat své hosty orgiím. Pochopil, že vzrušený dav, který stojí před jeho domem, zbavený zábran, posílený všemi druhy tehdejších opojných nápojů, ať už to bylo cokoli, je definitivně rozhodnut a on mu musí zjednat pro dnešní večer zábavu. Musí se mu přinést oběť, jinak je zle se všemi. Nebyl čas na úvahy. Lot jim nabídnul vlastní dcery.

S jakým srdcem tam asi stál, když ta slova pronášel! V tu chvíli byl zlomen, věděl, že všechno je ztraceno. Zhroutil se celý jeho život, budoucnost ztratila jakýkoli glanc, zůstala nevýslovná trýzeň, kterou budou muset trvale snášet, i pak, až odsud navždy odejdou. V té chvíli mu nic nebylo jasnější než toto. Kéž by se mu aspoň pro tentokrát podařilo vyváznout... Kéž by, za jakoukoli cenu.

Dříve než ulehli, mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: „Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli? Vyveď nám je, abychom je poznali!“ (Gen 19,4-5)

Lot prožíval pochybnosti ohledně svého místa již několik let, kdy se zlá situace ve městě stupňovala. Ale většinou je zaplašil s tím, že jinde to možná není o moc lepší. Položil si na misku vah plusy a minusy, a vyšlo mu, že zkrátka nemá smysl podnikat příliš radikální kroky. Nějak bylo, nějak bude; vždycky se mu podařilo konflikty udobřit, domluvit se, vyjít ze složitých situací bez velkých ztrát. Všichni sodomští jistě nikdy nezapomenou na to, jak je kdysi jeho příbuzný zachránil. Nejen díky tomu, ale i díky své zámožnosti zde má Lot odpovídající postavení. Jen blázen by někde znovu začínal od nuly.

O jistém bláznu vypráví i Steve McQueen v kultovním filmu Sedm statečných. Ptají se prý muže, který právě skočil z mrakodrapu: "jak to jde?" A on v každém patře odpovídá: "zatím je to dobrý".

Podobně se to přihodilo Lotovi. Roky se obklopoval slibně znějícími argumenty, až přestal být schopen reálně vyhodnocovat situaci a vnímat nebezpečí. Nevšiml si, že morálka Sodomy se mezitím změnila natolik, že pro ně už neměl žádnou cenu, rozhodně ne větší, než vzrušení jednoho večera násilných orgií. Ještě včera se mu přitom zdálo, že je všechno "zatím dobrý".

Ale pak v jednom okamžiku přišel náraz, který celý jeho život rozmetal na kusy.

I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. Když je spatřil, povstal jim vstříc, sklonil se tváří k zemi a řekl: „Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte, umyjte si nohy a za časného jitra půjdete svou cestou.“ (Gen 19,1-2)

Kmenové pospolitosti mívají své morální zásady vyjádřeny ve zvycích, které jsou nositelem místní kultury a zásad jednání, a na jejichž dodržování je proto kladen velký důraz. Odtud pramení množství tradic, z nichž jednou z nejsilnějších je ve východních kulturách pohostinnost. V mnoha islámských zemích ještě dnes platí, že host, který byl přijat do domu, se nachází pod ochranou svého hostitele, a ten je povinnen ho bránit za každou cenu proti jakémukoli nebezpečí.

Když však morálka pospolitosti začne upadat, jsme svědky toho, jak ani ty nejzákladnější pravidla nejsou dodržována. Sodoma dříve jistě znala zásadu pohostinství a ochrany hostů, jak to bylo už v době starozákonních patriarchů běžné. Když však do města vstoupili Boží poslové, potkali Lota, které je ihned zve k sobě a naléhá na ně, aby nezůstávali na prostranství. Proč to dělá? Ucítil z nich snad závan nebe a vzpomněl si na atmosféru, kterou kdysi v táboře vnímal, když Abrama navštěvoval Bůh? Není to úplně vyloučeno, ale zdá se, že pravda bude jiná, velmi prostá: Lot se obával toho, co by se jim mohlo stát a chtěl je chránit. Dobře věděl, proč. V Sodomě už neplatila ani ta nejzákladnější pravidla soužití.

Je dobré uvědomit si, že kdyby si Lot nezachoval alespoň tyto prosté zásady a ponechal by hosty na prostranství svému osudu, zahynul by. Nelze tomu rozumět tak, že byl zachráněn odměnou za jejich dodržování. Ale ony byly základem, na kterém Bůh mohl konat. Díky tomu se projevilo, že Lot je jiný než ostatní.

Když poslové do Sodomy přišli, jakoby náhodou potkali Lota hned v prvním okamžiku. Lot se ale toho večera chtěl původně dívat na napínavé semifinále Ligy mistrů! V podstatě sám nechápal, proč se místo toho vydal směrem k sodomské bráně... Zvláštní jsou Boží cesty, ona jakoby náhodná setkání, která dokážou zcela obrátit směr lidského života. Bůh takto potkal Gedeóna, Manóacha, Mojžíše a řadu dalších, od dob starozákonních po dnešek, na jejich obyčejné cestě, tam, kde se právě nacházeli, při jejich práci či odpočinku. Poslové dobře věděli, kde Lot je - a proto přišli v pravý čas na pravé místo, aby ho neminuli. 

Stejně jako Bůh nechce minout žádného z nás.

I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. (Gen 19,1)
Vysvobodil však spravedlivého Lota, sužovaného nezřízeným chováním těch zvrhlíků. Dokud ten spravedlivý přebýval mezi nimi, trápilo jeho spravedlivou duši, že musel den ze dne slyšet a vidět jejich nemravné skutky. (2 Pt 2,7-8)

Abraham byl před rozchodem s Lotem popsán jako "velmi zámožný", a jmění obou "tak veliké, že nemohli sídlit spolu". Znamená to tedy, že také Lot byl už před příchodem do Sodomy značně bohatý, a lze předpokládat, že jeho jmění se na úrodných nížinách v okolí města ještě rozmnožilo - vždyť pro jejich výnosnost si tuto oblast vybral.

Jako zámožný a bohatý člověk, schopný podnikatel, se těšil úctě okolí. Sodoma byla bohaté město a Lot i tam vynikal. Poslové ho zastihli sedět v bráně, což není zmíněno náhodou - městská brána byla místem, kde zasedali starší města, kteří zde řešili komunální záležitosti, případně rozhodovali spory. Lot byl na toto místo zvyklý, nebyl tu poprvé. Někdy mu v takových chvílích probíhalo hlavou, že může být se svým životem spokojen. Dosáhl vlastně všeho, co chtěl, bohatství, úspěchu a úctyhodného postavení. A nic z toho nezískal nečestně, je to výsledek jeho vlastní práce. Jeho žena, celá jeho rodina na něj může být po právu hrdá!

Byla to samozřejmě pravda, ale taková, která člověku dokáže zaslepit oči, takže nevídí její odvrácenou tvář. Lot mezi sodomské obyvatele nikdy nezapadl. A nebyla v tom jen přirozená žárlivost vůči těm, kdo mají víc než my a přivandrovali sem kdoví odkud. Hlavní důvod byl ten, že Lot byl jiný. Nebyl ochoten pouštět se s nimi do zvrhlostí, které stále otevřeněji provozovali, a udržoval si odstup. Zůstaly mu vnitřní zábrany, zakotvené ve zbytcích jeho víry, odlišném původu a letech strávených s Abrahamem.

Lot se s ním tenkrát rozešel, aby se mohl samostatně realizovat. Když se ohlížel na poslední roky, vychutnával si pocit uspokojení: kdo jiný než on by se mohl považovat za úspěšného, šťastného člověka? Kdyby se však dokázal podívat pravdě do očí, musel by si přiznat, že celý ten ÚSPĚŠNÝ díl svého života prožívá ve velkém vnitřním rozporu, trvalém pnutí a neklidu. Snažil se vyhovět dvěma stranám a smířit nesmiřitelné: naléhání svého ega, totiž touhu po bohatství a úspěchu mezi lidmi tohoto světa, a naléhání jeho svědomí, vnitřního kompasu srdce, které bylo den za dnem deptáno tím, co mezi sodomskými zažíval.

Jelikož Lot aktivně nehledal Boha, bylo to první volání silnější, a proto mu přirozeně vyhověl. Získal sice mnohé navenek, aby ztratil to nejcennější uvnitř. Žil v trvalém napětí, jeho svědomí bylo ubíjeno, množily se konflikty s okolím, tížila ho obava o bezpečnost jeho nejbližších. Bohužel, jejich budoucnost tu opravdu nevypadala nijak růžově. Kdyby si byl schopen přiznat pravdu, musel by si klást otázku, jestli mu celý úspěch v Sodomě za to všechno stojí.