30 prosince 2022

Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo... (Gen 22,3-4)

S jakým srdcem asi Abraham kráčel směrem k oznámenému cíli? Někteří mají za to, že v podstatě věděl, že Bůh po něm něco takového nebude chtít. Vysvětlili jsme si ale, že o nepřijatelnosti lidských obětí nemusel vědět, kromě vlastních zkušeností s Bohem neměl jiný pramen poznání (ústní nebo sepsanou teologii), a sám tuto otázku dosud nikdy neřešil. Naopak tedy vše připravil na dlouhou cestu, vzal s sebou dříví a služebníky. Je zřejmé, že neponechával otevřené dveře k variantě, že by se oběť neuskutečnila. Vždyť celá zkouška by nedávala smysl, kdyby měl za to, že je to jen hra.

Ostatně i výklad, který k tomu dává epištola Židům, hovoří jasně o tom, že Abraham byl připraven syna obětovat. Pokud měl nějakou naději, nespočívala v tom, že se oběť neuskuteční, nýbrž že se odehraje a Bůh Izáka vzkřísí (Žd 11,17-19).

K takové víře se ale člověk musí prodrat. Je snadné si ji barvitě představovat, když ten příběh čteme v Bibli, ale zkusme se vžít do Abrahamova rozpoložení, když po tři dny kráčí za svými služebníky a stále se ohlíží za svým milovaným synem, který má brzo skonat. Mít víru ve vzkříšení v takové situaci je něco jiného než v teple domova nad knihou.

Abraham se s Izákem, kterého zázračně zplodil a miloval, musel v srdci navždy rozloučit. Těžko si lze představit, co v těch chvílích prožíval. Jediná naděje, že se s Izákem znovu shledá, by bylo vzkříšení. Přijal by z Boží ruky zpátky syna, který okusil smrt, zemřel a byl vzkříšen. Ale je Bůh něčeho takového mocen? Ale když si skládal dohromady obraz, který za ta léta o Bohu získal a zaslíbení, která mu dal, opatrně se ptal sám sebe: ale může to Bůh po tom všem neudělat?

My dnes víme, co Abraham cestou ještě nevěděl, že totiž Bůh oběť Izáka skutečně nechtěl. Z Božího pohledu byly Abrahamovou zkouškou právě ony tři dny putování, kdy se Abraham ocitnul ve vnitřním zápase o to, zda svého syna vydá nebo si jej ponechá.

V jeho srdci se odehrálo to, co se o staletí později znovu odehraje na stejném místě: otec na tři dny ztratí svého milovaného syna.

25 prosince 2022

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj... (Gen 22,2)

Zkouška, které byl Abraham vystaven, nespočívala jen v tom, jestli bude ochoten vrátit Bohu největší dar, který od Něj dostal. Tedy, jestli Izák patří cele jemu, Abrahamovi, nebo patří Bohu a Abraham tento dar jen spravuje. Pro většinu lidí je takový vztah k nejdražším věcem a lidem těžko představitelný, ale je to skutečně něco, do čeho Bůh svého člověka uvádí. Radost z života v takto osvobozených vztazích není umenšená, naopak. Ale tomu plně porozumí jen ten, kdo to prožije.

Syn Izák Abrahamovi už dávno nebyl jen tím, kdo představoval Boží zaslíbení, vyslyšení, dar, pokračování rodu, plán pro svět. Abraham nyní nemusel zpracovávat jen teologickou stránku věci - jak to, že od něj Bůh žádá jediného potomka, skrz nějž má přijít národ, který mu několikrát přišlíbil? Proč něco takového, změnil snad Bůh svou vůli ohledně budoucnosti? To se mu ještě nikdy nestalo, dříve naopak poznal, že Bůh na svém slovu trval i tehdy, když Abraham pochyboval. Zpracovat tyto otázky nebylo snadné, ale nebylo to zdaleka to nejtěžší. "Vezmi svého jediného syna, kterého miluješ..."

O Bohu víme, že "je láska" (1J4,16). Je láska od počátku stvoření, a přece je to nyní první místo, kdy je v Bibli výslovně použito slovo milovat. Ne že by láska na světě neexistovala už dřív, jak mezi Bohem a člověkem či mezi mužem a ženou. Ale je pozoruhodné, že poprvé, kdy Písmo mluví o tom, že někdo někoho miluje, je otec (Abraham) syna (Izáka).

Když Abraham kdysi přilnul k Izmaelovi, velmi se trápil, když ho pak musel poslat pryč. Nebylo to ale nic proti tomu, co prožíval nyní ve vztahu k Izákovi. Nejhlubší podstata zkoušky na hoře Mórija je v něčem jiném, než v zápasu o víru. 

Je to otázka, zda by člověk dokázal pro Boha ztratit svého milovaného syna.

22 prosince 2022

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22,2)

Tak podivné zkoušce nebyl Abraham dosud nikdy vystaven. Zažil již zkoušku, kdy Bůh mlčí a nenaplňuje své zaslíbení. Trvala předlouho, a v těch letech se učil, že Bůh neklame a nakonec dokáže nemožné.

Ale nyní šel mnohem dál. Jestliže mu prvně nedával, nač Abraham toužebně čekal, nyní mu chce vzít, co má a miluje. Bůh po něm nikdy nechtěl lidské oběti a ani když Abraham zvítězil v boji, k takovým praktikám nesáhl. Ale ještě neměl v ruce Tóru a Proroky, neměl žádné učitele, aby si mohl ověřit, že je to v Božích očích ohavnost. Tušil sice, ale s jistotou nemohl vědět, jestli Bůh něco takového zavrhuje nebo ne. Když mu Bůh oznámil, co má udělat, Abraham to musel vzít tak, jak mu bylo řečeno a rozhodnout se, zda uposlechne.

Zkoušku, kdy se zdá, že Bůh nekoná, známe jistě všichni. I Ježíš ji označuje za normální duchovní zkušenost, když jsou dveře zavřeny a přítel neochotný vyslyšet prosby (L 11,5-8). Jako by chtěl říct, že tak se nám Bůh bude někdy jevit, ale je třeba pokračovat, vytrvat, nevzdat se.

Ale výzva k obětování syna, to byl pro Abrahama "nový level". Bůh koná, ale proti své zjevené vůli, proti svému plánu, doslova proti svému lidu.

Na rozdíl od Abrahama víme, jak příběh dopadl. On ale tuto výhodu neměl. Hlava se mu točila a težce oddechoval, polykal naprázdno. Dvacet pět let stoupal na výšinu víry, dokud neuvěřil v život ze smrti. Nyní chápal, že její vrchol je stále ještě před ním a má jméno Mórija. Právě svítalo a on se začal chystat na cestu.

17 prosince 2022

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22,1-2)

Řekli jsme už, že Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet nikoli proto, aby na něm našel chyby a selhání. Připomíná to zkoušení ve škole, kde většina učitelů jistě zkouší své žáky s tím, že by jim přáli dobrou známku, což je nakonec i vizitka jejich práce, a ne proto, aby je před tabulí ponížili. I když výjimky se možná někdy najdou, to ale není případ našeho Boha. Bůh se raduje, když na zemi najde člověka podle svého srdce.

Abraham však zkoušku tohoto druhu určitě nečekal. Vždyť jen před několika lety slavně dosáhl toho, co mu Bůh zaslíbil a dosud žil s vědomím veliké vděčnosti. Jak dlouho na ten okamžik čekal! Věděl, že nic většího si pro svůj život už nemůže přát, a měl na tom dost. Jediné, oč někdy prožíval obavy, byla obvyklá rizika, která mohla ublížit komukoli, i jeho synovi - nemoci, zranění, války. Ale učil se pohlížet na Izáka z jiného úhlu. Pokud má Bůh, soudce celé země, s tímto dítětem plán, pak mu jej nedal proto, aby o něj zakrátko zase přišel. Přinejmenším dokud se nenaplní onen zvláštní záměr, který s ním Bůh má.

"Odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím." Bůh nevyzval Abrahama, aby obohatil své náboženství o nový prvek a stavěl na zemi oltáře pro lidské oběti jako tomu bylo u některých dávných kultů. Mnohý by to tak pochopil: jestliže po mě Bůh něco žádá, pak je to jistě nové pravidlo, které má platit pro každého. Ale zde se jednalo o něco jiného, o zvláštní a osobní Abrahamovu cestu, jednorázový akt poslušnosti. Něco, co se odehrávalo mezi ním a Bohem. Abraham si ve vztahu k Izákovi prošel velkým vývojem a musel si probojovat nelehké otázky: bude na něj pohlížet jako na plod svého stáří, přivlastní si jej a upne se naň jako na svého jediného potomka, zkrátka, je Izák jeho nejcennějším vlastnictvím nebo spíše Božím darem, který Abraham na zemi jen spravuje?

Bůh nyní svým podivným požadavkem vybídl Abrahama, aby mu Jeho dar vrátil. Zkouška spočívala v tom, jestli to Abraham bude ochoten udělat.

14 prosince 2022

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. (Gen 22,1)

Abraham přijal na počátku zaslíbení o narození syna, a pak byl 25 let zkoušen, jestli bude schopen Bohu věřit, že se opravdu narodí. Izrael přijal zaslíbení o vyjití z Egypta do zaslíbené země a pak byl zkoušen na poušti, než měl vejít. Gedeonovi bylo sděleno, že vysvobodí Izraelce z moci Midjánců, ale pak byl několikrát zkoušen, měl svrhnout oltář svého otce a pak s malou hrstkou nastoupit do boje proti neskutečné přesile. Uvěří? Ježíš byl po křtu a naplnění Duchem svatým zkoušen, když byl "hned veden na poušť". Poté, co v pokušeních zvítězil, se vrátil "v moci Ducha" do Galileje. To je jen několik příkladů, které dokládají, že mezi zaslíbením a obdržením, nebo chcete-li mezi zaslíbením a naším skutečným pozvednutím na vyšší rovinu života s Bohem, kde oplýváme Božími věcmi ve mnohem bohatší míře než na předešlé (nazvěme to tedy jednoduše vítězstvím) leží zkouška. 

Když byl člověk vyhnán z Edenu, zůstal Eden střežen anděly s taseným mečem. Zmínka o meči nás má ujistit o tom, že je naprosto vyloučené, abychom se tam kdy vrátili. I když přijdeme k Bohu a jsme přijati za jeho vlastní děti, nepřenáší nás zpátky do ráje. Tato cesta je v tomto věku už uzavřena. Bůh ale přesto JE s námi - v údolí tohoto světa, v němž nás doprovází na cestě k novému stvoření, nové zemi a nebi, tedy něčemu mnohem vyššímu, než byl ráj. Ale na zemi budeme vnímat svůj život asi daleko více jako určitou zkoušku než ráj, přinejmenším proto, že stále znova volíme Boží cestu. A přece, Bůh je na této "poušti" s námi a dává nám pít, takže "nebudeme míti nedostatku", ale platí to, protože se necháme vést, kam on jde před námi. Nehledáme už vlastní cesty.

Mnozí kazatelé v bohatých zemích káží evangelium, v němž lidem slibují nějaký ráj (uvěř, a bude ti dobře, Jesus is good, přijď k Bohu a on vyřeší tvůj problém). Jistě, mnozí jsme také toto prožili, ale jako sekundární efekt svého následování. Všimli jste si, že ti, kdo k Bohu přišli primárně s tímto motivem, to ve skutečnosti nezakoušejí? Evangelium, které kázali apoštolové, totiž znělo jinak: zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj Krista do věčnosti - za jakoukoli cenu, přes všechna protivenství, které tě to bude stát.

11 prosince 2022

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. (Gen 22,1)

Proč chtěl Bůh vyzkoušet člověka, který mu byl na celé zemi nejblíž? Nebylo by logičtější, kdyby Abrahama naopak trochu protěžoval, zahrnoval přízní a zkoušel spíš ty ostatní, u kterých bylo mnohem víc důvodů, proč oddělovat zrno od plev?

V běžném životě bývají nejčastěji zkoušeni studenti. I řemeslníci mají své závěrečné zkoušky, než jsou připuštěni vykonávat svá řemesla, lékaři musejí absolvovat atestace, aby bylo jisté, že vědí, jak postupovat v léčbě. Zkoušky jsou branou k něčemu následnému, vyššímu - a to platí i na Boží cestě.

V Písmu se neustále opakuje vzorec ZASLÍBENÍ - ZKOUŠKA - POŽEHNÁNÍ. Bůh člověku předloží svou cestu a dá mu k ní i zaslíbení, ale poté člověk prochází určitým testem, za nímž obdrží přislíbené požehnání. Vlastně celá Bible se dá vidět tímto prizmatem: člověku je v ráji nabídnuto to nejvyšší bytí, ale musí nejprve prokázat svou volbu ve zkoušce, v níž Adam selhal. Nyní dosahujeme věčnosti díky milosti Ježíše Krista, ale pokud se na to díváme z pohledu člověka, pak náš pozemský život je určitou formou zkoušky, v níž se opakovaně v různých situacích a životních etapách rozhodujeme pro Krista nebo sebe, volíme nebeské nebo časné. Pokud ve zkoušce obstojíme, přijmeme požehnání toho, „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují“.

Vzorec ZASLÍBENÍ - ZKOUŠKA - POŽEHNÁNÍ platí i pro dílčí epizody života. V nich rosteme a dosahujeme požehnání poté, co v nich zvítězíme tím, že většinou po určitém osobním zápasu upřednostníme v té či oné oblasti Boží cestu. (Epizoda vyprahlé pouště, kterou museli Izraelci projít před vstupem do Zaslíbené země oplývající mlékem a medem, je asi nejznámější obraz tohoto principu ve Starém zákoně.) Období zkoušky se nám věru nejeví jako příjemné, ale pokud obstojíme, zjistíme, že se pro nás poté otevře nové požehnání shůry.

Abraham se za poslední roky nesmírně změnil. Byl několikrát zkoušen a obstál - ne vždy, ale často ano. Nyní má být vyzkoušen znova. Ne proto, že by Bůh na něm chtěl "něco najít", ale proto, aby ho pak zahrnul ještě větším požehnáním. Jak uvidíme, jeho zkouška má navíc ještě jiný, velmi specifický rozměr.

Kdyby byly všechny Boží věci levně k mání, neměly by nakonec ani valnou cenu.

08 prosince 2022

Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní. (Gen 21,34)

Být u někoho hostem je většinou příjemná zkušenost. Člověk si může odpočinout od veškerého starání a vaření, které by ho doma neminulo, a může si v klidu vychutnávat, co pro něj hostitel připravil. (A navíc mají většinou i vzorně uklizeno!)

Ale ukázali jsme si, že Abrahamův pobyt u Pelištějců do této kategorie nespadal. Pelištejci ho nepozvali, a už vůbec ho neměli v plánu hostit. Krátce poté, co přišel, protože mu nic jiného nezbývalo (dohnalo ho k tomu sucho), mu dali najevo, kdo je zde pánem, když si abímelek nechal přivést Sáru. Abraham si pobyt v jejich zemi zjevně neužíval, nýbrž od počátku tu prožíval strach o vlastní život. Ve svém věku už nebyl naivní a nemýlil se. Mohlo to s ním opravdu skončit špatně.

Když Bůh nadpřirozeně zasáhl, získal Abraham u Pelištejců respekt, takže si na něj sice nedovolili sáhnout, ale stále platilo, že tu byl jen trpěný host. Tak je třeba rozumět uvedenému verši: je nazýván hostem, protože byl mimo svou domovskou zemi, ale ve skutečnosti tu byl cizí.

Ale ani v původní oblasti zaslíbené země, kde pobýval, neměl vlastní domov v tom smyslu, jak mu rozumíme my, na nezcizitelném kusu pozemku nebo ve vlastním bytě, se zajištěnou bezpečností, právním prostředím a teplou vodou na otočení kohoutku. Jaká víra se usídlila v jeho srdci, že dokázal vidět dál, za hranice vlastního života a věřit tomu, že právě na těchto místech budou jeho potomci jednou již ne jenom hosty jako on, ale budou tu skutečně doma. Necítil se handicapován – protože věřil. "Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. … Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město." (Žd 11,13.16)

Pravděpodobně čím je člověk starší, tím víc mu dochází, že je na této zemi, v tomto životě, podobně jako Abraham jen hostem a jeho pravý domov je ve skutečnosti jinde.

03 prosince 2022

Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní. (Gen 21,32-34)

Návštěva abímeleka a píkola u Abrahama věru nebyla srdečným setkáním starých přátel. Byla spíš vynucena potřebou najít smír a ustanovit vzájemné hranice, jak geografické, tak toho, jak si obě strany budou vůči sobě počínat. Ne nadarmo je proto zmíněno, že jakmile byla domluva skončena, oba hosté se "hned" navrátili do pelištějské země. Ani jedna strana neměla potřebu rozpravu prodlužovat.

Vydechl si i Abraham. Byl rád, že na tomto místě může zůstat, ale bylo zjevné, že ani on, ani Pelištejci se nebudou chtít sbližovat víc, než bylo nutné. Po odchodu jejich velitelů si znovu s vděčností uvědomil, že ho jeho Bůh provází na jeho cestách. Vždyť nebýt toho, mohlo to tu s ním dopadnout velmi špatně, konflikt málem vzplanul přinejmenším dvakrát. Udělal proto to, co bylo již charakteristickou součástí jeho života, ale obzvlášť to platilo po významných událostech. Udělal to už tolikrát, a přesto to o něm Písmo znovu neopomíná zmínit: "vzýval jméno Hospodina, Boha věčného".

Abraham stavěl oltáře a vzýval Boha po celé zemi, kterou mu Bůh zaslíbil. Vynechal Egypt, který mu nepatřil, ale ne Pelišteu. Vždyť mu Bůh sdělil o celé té zemi včetně Geraru, že bude patřit jeho potomstvu; tomu ji sice ještě předat nemohl, ale svěřoval ji již svému Bohu. Rozuměl už dobře tomu, že tento dar, který je mu Bohem darován, tu není jen proto, aby si ho jeho potomci užívali. Ta země má kromě toho  naplňovat i vyšší záměr věčného Boha - být zjevením Jeho slávy pro celý svět.

...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18) Bůh začal připravovat požehnání pro svět, o kterém s Abrahamem ...