30 března 2022

Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. Povyšovaly se, páchaly přede mnou ohavnost... (Ez 16,49-50)

Sodoma po válce, kdy byla dobyta koalicí čtyř králů, evidentně zakusila hospodářský rozkvět. Válka jí  musela způsobit mnohé ztráty, ale velmi rychle se je podařilo nahradit a během několika let se opět stala jakýmsi "Las Vegas" tehdejšího Blízkého východu. Čemu to lze přičíst? Civilizace zakoušejí rozkvět tehdy, když v nich zvítězí určité morální hodnoty doprovázené disciplínou a prací. Taková společnost si zachová vizi budoucnosti s vědomím elementární spravedlnosti, a počínání jejích jedinců pak přímo i nepřímo prospívá celku. Určitým způsobem se postupně zlepšuje život všech. Pokud je však společnost nemorální, množí se bezpráví, eskalují spory, přichází rozklad. Výrazně bohatnou jen někteří, ale právo upadá (to lze ostatně i dnes pozorovat na diktátorských nebo oligarchických režimech). Téměř každý filozof při pohledu na dějiny světa neopomněl zdůraznit, že důvod pádu dříve rozvinutých kultur byl v prvé řadě vnitřní, kdy se ztratila morálka, společná vize, následovaná úpadkem disciplíny a celkovým rozkladem. Což se přesně shoduje s tím, co Bůh celý Starý zákon stále opakoval Izraelcům: hledejte mě a zachovávejte právo a spravedlnost, dopřejte zastání slabým... tehdy se vám povede dobře, tehdy obstojíte. Jestli ztratíte svůj vnitřní kompas, následkem bude bezpráví a úpadek.

Sodoma však zažila rozvoj a prosperitu, která nebyla podložena růstem morálky, ba přesně naopak. Dařilo se jí zjevně tak dobře, až skončila ve formě obžerství, hledání požitků všeho druhu. Dnes nedokážeme posoudit, co bylo vlastně příčinou jejího počátečního úspěchu, ale zřejmě to byly vlivy mimo lidský faktor, např. úrodná půda, nerostné suroviny nebo možná též poroba okolí, otrocká práce. Jako vždy platí, že příliš lehko nabytý majetek neprospívá, jestliže růst majetku není podložen růstem osobnosti člověka; zákonitě pak - i když někdy až po delším čase - působí svému vlastníku degradaci, asi jako když lehkovážný člověk vyhraje v loterii nebo si přijde na jmění pomocí spekulací.

Když Lot přišel do Sodomy a obhlédl ho, plusy toho místa pro něj převyšovaly zápory. Ulice ještě nebyly tak nebezpečné a nepotulovaly se na nich hordy ochotné znásilnit každého cizince. Takové prostředí by si jinak stěží vybral pro svou rodinu. Líbilo se mu, co Sodoma skýtá, a co široko daleko jinde nebylo: bohatství, životní úroveň, pulzující zábavu. Ale postupně se tu život stával stále nebezpečnější, a s každým dalším případem násilí musel přesvědčovat sám sebe, že to tu přece stále ještě není tak zlé. Přihodilo se mu to, co popisuje známá bajka o tom, jak uvařit žábu. Když je vhozena do horké vody, hned to pozná a v šoku vyskočí. Ale když je vhozena jen do vlažné a voda se zahřívá pomalu, dojde jí to, až už je pozdě.

26 března 2022

Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. Povyšovaly se, páchaly přede mnou ohavnost, a tak jsem je odstranil... (Ez 16,49-50) ... Hospodin dále pravil: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký... (Gen 18,20)

Člověk je skutečně zvláštní tvor. Když se zamyslíme nad tím, že Lotovi bylo zatěžko vydržet s Abramem, jeho vlastním strýcem, mužem, který ho uvedl do nové země, poskytoval mu záštitu, byl mu rádcem, seznámil ho se svým Bohem, a který byl připraven prokázat velkorysost a dát mu přednost ve výběru území - vždyť s takovými lidmi se nežije špatně! A přesto Lot raději zvolil Sodomu, v níž se odehrávaly orgie a nebezpečné násilí...

Je pravděpodobné, že Lot si od toho nejhoršího, co se v jeho městě dělo, uchovával odstup. Byl přece jen z jiného těsta, jeho původ a snad i náboženství na něm zanechalo určitou kulturní stopu. Lot však nechodil blízko Bohu jako Abram a Bůh Lota stejným způsobem nenavštěvoval. Jestli zakoušel něco z obecenství s Bohem, bylo to výhradně díky tomu, že pobýval blízko svého strýce. To vše byl schopen odepsat, když se s ním rozešel. Muselo mu přitom být jasné, že v celém Kanaánu nenajde jiné místo, které Bůh navštěvuje, než u Abrama - jenže on to místo stejně nehledal... A přece nás zarazí, když u někoho pozorujeme tak velikou touhu po tom, co Sodoma skýtala, až je ochoten nevidět, neslyšet. Nevidět nejrůznější signály, které mu musely dlouho předem naznačovat: pozor, tohle není dobrá cesta, zde se řítíš do zkázy. A neslyšet křik utlačovaných, který ze Sodomy vycházel.

Oproti často přijímanému názoru, že vyhlazení Sodomy bylo trestem za provozované homosexuální praktiky, se při pečlivém pohledu na text ukáže, že příčinou bylo ve skutečnosti násilí coby následek sexuálních orgií (patrně všeho druhu, jak označuje výraz "sodomie").

Dnes ožívají teorie o cyklech rozmachu a zániku civilizací. Etapa střízlivosti, obětování pro celek, práce, rozvoje a růstu je vystřídána etapou užívání si bohatství a všech výdobytků, po níž následuje morální úpadek a zánik. Tak skončil kdysi nejbohatší Řím, a mnozí vidí paralely na naší soudobé západní civilizaci. Sodoma byla toho jistým příkladem, neboť je zřejmé, že jestli svým obyvatelům něco mohla nabídout, byla to vysoká úroveň blahobytu ("pýcha, sytost chleba a sebejistý klid..."). Byla to zkrátka prestižní adresa tehdejšího světa. Kdo zde měl dům, ten něco znamenal. Blahobyt však má svá úskalí, a jedním z nich je přesycenost, která vede k hledání dalších a dalších požitků. Když Lot do Sodomy přišel, nebylo to jistě ani tenkrát dobré místo pro dobrého člověka, ale asi by dobrovolně nevstupoval do tak hrůzných poměrů, jaké nám vykresluje 19. kapitola Genesis. Spíše je pravděpodobné, že byl až zde svědkem postupného úpadku města směrem k veřejným orgiím a všudypřítomnému násilí.

23 března 2022

I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. (Gen 19,1)

Při srovnání Lota a Abrahama by většinu lidí napadla ještě jedna věc, a to, že Lotovi vlastně daleko lépe rozumí. Jeho volby byly totiž na rozdíl od Abrahama docela logické. Lotova přání odpovídala tomu, po čem lidé všech epoch touží. Žít trvale ve stanu přece není pohodlné, a tak si Lot přál dům, který mu zajistí komfort a navíc bude demonstrovat jeho postavení. Neměl rád samotu, a proto nechtěl pobývat vzdáleně od tehdejších lidí, hledal jejich společnost a přijetí. Nechtěl být natrvalo cizincem, ale chtěl se stát jedním z nich.

Lot se choval přirozeně, jak se běžně chová člověk, když ve svém jednání obmýšlí maximalizovat užitek, věci příjemné, a minimalizovat nepohodlí, bolest, či ztrátu. Nad jeho tužbami nevládl jiný arbitr než on sám, dělal tedy to, co bylo pro něj v rámci jeho uvažování výnosné. Ne náhoda, ale tužby jeho srdce ho zavedly tam, kde nyní byl: doprostřed Sodomy, bohatého města s pulzujícím životem, plným veselí a zábavy, města obehnaného úrodnými poli, kde stejné množství vynaložené práce přinášelo mnohem větší výnosy, než dříve na náhorních výšinách.

Lze se po právu domnívat, že v prvních letech po jejich rozchodu bohatl díky snazší úrodě více než Abraham. Do jeho života však zasáhla válka, a když byl odveden dobyvateli, alespoň v té chvíli mu muselo dojít, jak lze v jednom okamžiku přijít doslova o vše. Tehdy jej a celou Sodomu zachránil Abraham, ale ani toto memento Lota nepřivedlo ke změně smýšlení. Naopak, lidé bývají neradi ze srdce vděčni těm, kdo je zachrání z obtíží, pokud si zároveň nedokážou připustit, že si za svou situaci mohli sami. Nezdá se, že by styky Lota s Abrahamem byly poté četné. Kdysi kvůli němu Abraham vyrazil se svými muži ihned do boje. Ale nyní, když se dověděl o chystaném zničení Sodomy, byl pro něj Lot sice stále vzácný příbuzný, ale možná spíše ten, kdo si svůj osud chce určovat sám a netouží po tom, aby mu do něj někdo zasahoval a nastavoval mu zrcadlo. Za Lotem se nevydal jako kdysi, aby ho před zkázou varoval, a ve své modlitbě ho jmenovitě nezmiňuje, i když jistě myslel především na něj. Vnitřně ho ponechal v Boží ruce - byl pro něj tím, který už musí obstát se svou vlastní spravedlností.

Lot nad svým životem vládl sám, jak si to přirozeně přeje většina lidí. Naproti tomu Abraham postavil nad své volby vyššího arbitra, a proto by byly některé jeho kroky pro mnohé nepochopitelné. Proč stavěl tolik oltářů - nestačil by třeba jen jeden? Proč trávil tolik energie a času uctíváním Boha? Proč šel několikrát dobrovolně na horší místo? Proč nechal minout některé příležitosti k zisku, když se mu nabízelo výhodnější řešení?

Jako by se nechal vést něčím vyšším, co zůstávalo ostatním skryto. Symbolicky to byl čas Božího soudu, který odhalil, že to bylo nakonec to nejdůležitější, to, co zůstává. Zatímco časný zisk, který si vydobil Lot, byl čímsi, co v jednom okamžiku zcela pomíjí.

19 března 2022

I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. (Gen 19,1)

Kdybychom pozorovali Abrahama a Lota v jejich každoenním (chcete-li pracovním) životě, neviděli bychom velký rozdíl. Oba měli stejnou profesi a evidentně ji dokázali dělat stejně dobře, jak o tom vypovídá příběh jejich rozchodu, kde je výslovně uvedeno, že stáda obou byla veliká. Oba byli majetní, starali se o své rodiny, oba požívali důstojnost okolí (Lot sedával v sodomské bráně, což naznačuje postavení staršího obce). Oba byli příbuzní, byli stejného "náboženského vyznání", takže povrchní pozorovatel by si nevšimnul velkých rozdílů, snad s výjimkou jednoho, totiž že Lot sídlil ve městě, zatímco Abraham tábořil jako kočovník ve stanech a ve městech se neusadil.

Pro úplnost bychom mohli dodat, že oba si jistě byli podobni i v tom, že měli mnoho lidských chyb. Ale když se podíváme na to, co bylo hnací silou jejich života a jejich rozhodování, bude zřejmé, jak vzdálení si tito dva lidé ve skutečnosti byli. Abraham od počátku, kdy ho Bůh povolal, dělal rozhodnutí směrem k nebeským věcem, i když to znamenalo ztrátu - jistoty nebo životní úrovně. To provázelo jeho odchod z Uru, ale zejména jeho vykročení do Kanaánu z Cháranu. V zaslíbené zemi od začátku staví oltáře, protože tam Boha uctívá, hledí k nebi a zčásti snad už i rozumí Božím záměrům s ní a jeho potomky. Jako by nahlížel, že to jsou věci prvořadé, a až na druhém místě jsou jeho rozmach a prosperita. Všeho toho byl Lot léta svědkem, ale nikdy nečteme, že by měl stejné pohnutky. Lota duchovní věci nezajímají víc než ty zemské. Věří také ve stejného boha, ale hledá především svůj úspěch na zemi. Lot nepotřebuje příliš přemítat, ví, co je pro něj důležité, jak jsme to viděli při jeho rozchodu s Abramem. Pojednávám o tom podrobněji v úvahách z měsíce června 2021 - lze najít v záložkách napravo.

Vnitřní nastavení vede každého člověka neochvějně konkrétní cestou. Zcela symbolicky dovedlo Abrahama na výšiny, zatímco Lota do nížin Sodomy. Abraham hledal věci věčné a dostal darem i požehnání časné. Ale jeho život nebyl snadný. Anebo jinak - kdyby si zvolil nížiny, byl by jistě jednodušší. Naopak Lot hledal především věci časné, a chtěl k nim najít lehčí cestu. Proto si při rozchodu s Abramem vybral úrodnější oblasti.

Abrahama jako člověka vidíme ve dvou módech - jako schopného podnikatele, zkušeného obchodníka, a na druhé straně jako Božího muže. Jak Boha následoval, vidíme jeho vnitřní duchovní růst a to, jak upřenostňuje tuto druhou stránku, která se mu stává určujícím. Stejným procesem musí projít každý Boží člověk. Naproti tomu Lot fungoval jen v tom módu lidském, i když také věřil v Boha. Ano, byl kvalitním člověkem. Ale dál se nedostal. Bohužel, v čase zkoušky to samo na vysvobození nestačilo.

16 března 2022

I přišli ti dva poslové večer do Sodomy. Lot seděl v sodomské bráně. (Gen 19,1)

Opusťme nyní na čas Abrahama a obraťme pozornost k jeho synovci, Lotovi. Není to poprvé, co se s ním v knize Genesis setkáváme, ale je to každopádně naposled. Po 19. kapitole jsou o něm v Bibli už jen letmé zmínky, ale žádný další příběh.

Lot se do zaslíbené země dostal pouze díky tomu, že ho Abram po svém povolání vzal s sebou. Byl tedy svědkem proměny, které se s Abramem odehrála, když opustil modly a začal uctívat Hospodina. Lot proti tomu nic nenamítal - naopak, kdyby měl výhrady, nebyl by se s Abramem vydal na cestu. Byl tedy Hospodinův ctitel, ten, kdo odmítl modlářství, a to i své vlastní. Byl svědkem toho, jak se Abram dále mění, když následoval Boha. Lot se spolu s ním nacházel na pravé cestě - ale jen proto, že byl blízko někomu, kdo Boha následoval. Zde je ukryto věčné Lotovo "ale". Věří správně, koná správně - dokud je pod správným vlivem. Ten pramen však není jeho vlastní, nevyvěrá zevnitř ven jako u Abrama.

Lot byl dlouhá léta svědkem toho, jak Abram Boha uctívá, jak volí cestu, jak dělá rozhodnutí, jak řeší situace. Viděl, jak Abrahama následně provází požehnání. Jeho praktické výdobytky měl Lot samozřejmě rád, a užíval jich, dokud s Abramem zůstával. Ale aby měl stejné srdce pro Boha - to už by na něj bylo příliš. U Lota zkrátka nevidíme, že by sám, bez Abrahama, udělal jediné osobní rozhodnutí, v němž by upřednostnil Boha, preferoval věčnost před dočasným dobrem. Vše, co v této věci měl a kam až dospěl, získal díky Abrahamově vlivu.

Lot tak představuje člověka, který sice věří ve správného Boha, ale jeho srdce pro Něj nebije. Je dobré si uvědomit, že si přesto udržel jakýsi morální standard, neodpadl od Boha - žil vnějšně lépe než drtivá většina jeho okolí a nevrátil se k modlám. Přesto stagnoval, a stagnovat znamená na duchovní cestě pomalu degradovat, neboť život si žádá růst, jinak zakrní. Člověk, který nemá vlastní, protříbený, vybojovaný vztah s Bohem, dokáže jít jen cestou zbožné imitace. Dokud je pod dobrým vlivem, nějak to funguje. Ta Lota dokázala vést, dokud byl Abramovi blízko. Ale jakmile se od Abrama vnitřně oddělil, ocitl se na cestě vedoucí do záhuby.

12 března 2022

Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel". (Gen 18,27)

Dnešní člověk uvažuje o sobě, svém údělu, svém rozpoložení a pocitech v takové míře a takovém rozsahu, jak to neznala žádná předchozí epocha. Je to dáno z velké míry tím, že jsme byli zbaveni břemene bojovat každý den o zajištění základních fyzických potřeb (což platí alespoň v tzv. rozvinutých zemích). Kdysi člověka zatěžovalo zajištění holého přežití tak, že mu na ostatní věci zbývalo jen málo času a energie.

V tom se od Abrahama a jeho doby odlišujeme, a je dobré si toho být vědom, když čteme jeho příběhy. Bible zastává tezi, že člověk je v jádru své osobnosti (tj. ve své hříšnosti) vlastně stejný všude na zemi a ve všech epochách. I lidé v Abrahamově době nám v mnohém byli podobni. Kdybychom je přenesli do naší doby a oni měli čas všechno pochopit a zpracovat, chovali by se zde po letech podobně jako my. Zjednodušeně řečeno, jejich "materiál" byl stejný jako ten, z něhož jsme utkáni my, ale protože byl utvářen odlišnými podmínkami (působily naň jiné vlivy a síly), výsledná podoba byla jiná. A přece, jak je podivuhodné, když si uvědomíme, že v úvahách o Abrahamovi hledíme na události staré téměř 4000 let, a přesto nám dávají inspiraci pro naše dnešní nahlížení života! Určité věci o člověku platí neměnně, navždy.

Neodpustil jsem si tento úvod, protože v návaznosti na minulou úvahu musím podtrhnout, že něco se s naší civilizací stalo, a proto neznám asi nikoho, kdo by se dnes lidem odvážil tvrdit, že jsou "prach a popel". (Nemyslím přitom, že je to nutné dělat jako jakousi formu sebemrskačství - jen si zkrátka nedovedu představit, jak by to dnes lidé přijímali). Není pro nás snadné hledět na Abrahama, váženého starce, který to o sobě pronáší (a věří tomu), a zároveň ho nepovažovat za člověka bez sebevědomí, který se musí klanět něčemu vyššímu, neboť nedokáže být sám sebou, být vnitřně nezávislý. Dnes lidé potřebují opakované ujišťování pravého opaku: totiž, že mají pro Boha ohromnou, nevyčíslitelnou cenu a chtějí zdůrazňovat "lásku". Protože však většina z nich vše převyšující AGAPÉ Boží nepoznala, představují si ji jako lásku lidskou, ve smyslu: láska je to, co mi dělá dobře. To je to, co čekám od Boha a od lidí. Teologie, která tím v lidské představě vznikne, však znemožňuje vítat proměnu vlastního charakteru skrze kříž nebo si zamilovat cestu vzhůru, která často nevyhnutelně vede trním.  

Abraham však Boha skutečně znal, ne naukou, nýbrž vnitřním zjevením, a proto se mohl za prach a popel označit mohl, a nemuset si opakovat něco o své hodnotě, aby to vyvážil. Na rozdíl od nás ji stejně moc neřešil, jako ji tehdy neřešili ani ostatní. Ale přesto platí: ačkoli věděl, že je před Bohem jen prach, byl si své hodnoty jasně vědom, protože byl Bohu blízko. Obecenstvím s Bohem, časem, který v něm trávil, rostl na duchu a byl vnitřně ujišťován o své identitě.

09 března 2022

Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel". (Gen 18,27)

Když člověk přistupuje k Bohu prostřednictvím teologie (pozor, v tomto smyslu mám na mysli nejen studium na univerzitě, ale i běžné vyučování v církvi, kde zaznívají pravdy o Bohu), dovídá se o Božích vlastnostech prostřednictvím informací, které přijímá rozumem. Následně se snaží vírou držet a uplatnit to, co se o Bohu dověděl. Samozřejmě podstatně záleží na tom, jakou teologii to vlastně přijal. Její pravdy v něm působí nejprve zvnějšku dovnitř (když se je učí), a poté zevnitř ven (když podle nich jedná).

Abraham ale takovou cestu k poznání Boha neznal. Neabsolvoval žádnou univerzitu ani bibické hodiny. Cesta tak u něj vedla pouze zevnitř ven - jeho teologie se nezakládala na znalostech, netkvěla v rozumu. Plynula z toho, jak Boha poznával, když ho vnímal během setkání s Ním, a co se o Něm naučil prostřednictvím různých životních zkušeností, když ho následoval. Jeho teologickou metodu bychom tedy nejspíše nazvali "osvícenou intuicí".

Proto si musíme uvědomit, že jeho projevy víry jsou oproti lidem žijícím v náboženských společenstvích velmi spontánní. Neměl potřebu napodobovat duchovní vůdce, nebo se přizpůsobovat tomu, co je okolím (třeba v jeho církvi) pozitivně hodnoceno. Když Abraham sama sebe Bohu označuje za "prach a popel", znamená to, že se tak před Ním opravdu viděl. Může to znít trochu jako pošmourná pokora s cílem zapůsobit na city. Ale Abraham se k něčemu takovému uchylovat nemusel - nedělal to před lidmi. 

Obzvlášť dnes, kdy skoro každý řeší otázku vlastní hodnoty - kdopak by se chtěl nahlížet jako "prach"? Ale pozor: a upřímně tomu věřit?

Abraham poznal osobním zjevením Boží vyvýšenost a zároveň s tím vlastní nicotnost. Tyto dvě věci - poznání Boha a skutečné poznání sama sebe - jdou vždy ruku v ruce. Co je na tom ale zvláštní, je fakt, že na rozdíl od toho, kdy nad námi vynášejí soudy či nás ponižují druzí lidé, toto pravdivé odhalení o sobě, které člověk uvidí před Bohem, ho kupodivu nedrtí, ale naopak ho nebývale osvobozuje. Od té chvíle už si nemusí dokazovat cokoli jiného.

05 března 2022

Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?" (Gen 18,17)

Abrahamova modlitba za Sodomu nás přivádí k zvláštní otázce. Kdo miloval Sodomu víc - Abraham nebo Bůh?

Zdá se, že na řadu náboženských otázek lze najít rychlou, prvoplánovou odpověď (= vždyť to je jasný!), takže bychom řekli: no kdo jiný, než Bůh. Ale když se zamyslíme hlouběji, pak to byl ve skutečnosti Abraham, kdo se snažil pohnout Boha k milosti, dát ještě Sodomě šanci. Je tedy možné, že láska člověka k člověku tady převyšovala tu Boží?

Je tu skryto tajemství. Když se Bůh rozhodl zjevit svůj záměr Abrahamovi, pak dobře věděl, jak ten zareaguje. Bůh ho přeci znal dokonale - zatímco Abraham znal Boha jen v částce, ale přesto tak, jako nikdo jiný na zemi. Když tedy Bůh oznámil Abrahamovi úmysl přivést Sodomu na soud, Bůh věděl, že se za ni bude Abraham přimlouvat.

"Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký" (Gen 18,20) Křik ze Sodomy byl křik lidí trpících násilí. V kultuře, kde se rozmůže sexuální zvrácenost a nevázanost, rapidně narůstá násilí. Abraham o tom jistě něco věděl, ostatně se Sodomou nepěstoval blízké kontakty. Pohnulo se v něm však srdce, kvůli Lotovi, který v ní žil, ale nejen kvůli němu (začínal svou modlitbu přece za padesát lidí), a pokusil se pro Sodomu získat ještě milost. Pohnulo se v něm srdce? Ale co to způsobilo? Nebylo to náhodou proto, že se v Abrahamovi projevil odraz Boží lásky? Prosil by Abraham za Sodomu, záleželo by mu na nich, i kdyby Boha neznal? Neměl by pro ně spíš rychlé, prvoplánové odsouzení?

Bůh mohl jednat sám a přímo, ale připustil, že Jeho konání na zemi bude ovlivněno Jeho lidmi na zemi. Člověk samozřejmě nemůže otáčet kormidlem dějin Bohu navzdory. Proto jsme viděli, že Abraham vnímal, kdy už má jeho žádost skončit. Ale přesto jeho modlitba za Sodomu vyjevuje tajemství: Boží jednání se světem není už odděleně svrchované, ale je utvářeno společně s jeho lidem na zemi. Klíčem k tomu je modlitba.

A proto právě v tomto čase... MODLEME SE ZA UKRAJINU


02 března 2022

On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. (2K 1,10-11)

Kdo vlastně naučil Abrahama modlitbě? Tehdy nebyl nikdo jiný, kdo mu mohl být vzorem, od koho by se mohl učit o duchovní cestě. Vše poznával sám, jak Boha následoval. Zdá se však, že je určitou duchovní zákonitostí, že jakmile se někdo setká s Bohem osobně, významně se změní jeho postoj k modlitbě. Pochopí o ní mnohé, co mu doposud bylo skryto a jeho modlitba se začne lišit od té, k níž se někdy uchylují i nevěřící lidé, když jim jde do tuhého. Boha nevnímají, neví, kdy mluvit a kdy se zastavit, ono tajemství naslouchání, které poznal Abraham. I on mohl přijít k Bohu s dopředu pevným úmyslem, plánem zachránit Sodomu stůj co stůj. Křičel by, naléhal a bušil do zavřených dveří, nutil by se pokračovat až k číslu jedna, neboť by doufal, že tak Sodomu zachrání, protože se v ní nachází jeho (spravedlivý) synovec Lot.

Ale pak by vyslyšen nebyl. Bůh zjevně chtěl, aby zvrácená Sodoma byla zachráněna, pokud se v ní kromě Lotovy rodiny najde aspoň několik původních obyvatel, kteří jsou toho hodni. Kdyby se Abraham nenaučil spontánně, vlivem času stráveného v obecenství s Bohem, modlit "podle vůle Ducha" (Ř 8,27), nezastavil by se, a jeho zkušenost s tím, že modlitba nefunguje a on neví proč, by ho uvrhla do duchovního zmatku. Nezakusil by vyslyšení a tím hlouběji neukotvil svou jistotu v Bohu, neprožil by předzvěst slova "zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám" (J 15,3). Naopak by nabyl dojmu, že se sice lze "těsně před spaním pomodlit za děti a požehnat Izraeli", ale jinak je náboženství poněkud vratká záležitost a bude asi lépe žít běžný život a s duchovností to moc nepřehánět.

Nicméně modlitba podle Boží vůle je skutečně mocná! Své o tom věděl Pavel, když o ni v Novém zákoně žádal téměř každý křesťanský sbor. Ve východních naukách není svět od Boha oddělen, a proto jejich zastánci inklinují k pojetí, že co se děje, je Boží vůlí a člověk to má spíše akceptovat, ale neměnit. Pak má modlitba, pokud je vůbec praktikována, ryze meditativní význam. To však není židovské pojetí, jež nacházíme v Bibli, a které vychází z oddělenosti Boha a světa. Meditativní ve smyslu zůstávání v Bohu, to jistě také, ale ve verši v nadpisu Pavel zjevně říká, že věci dopadnou jinak, když se za něj modlit budou, než když ne. Bůh mě vysvobodí, když mi budete nápomocni svými modlitbami... ale když nebudete - kdo ví?

A proto, kdo jste se někdy v srdci zastavili před Hospodinem, kdo jste poznali moc modlitby... právě nyní se vší naléhavostí 

                            MODLEME SE ZA UKRAJINU

A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a...