Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. (Gen 21,2)

Řekli jsme si už, že Abraham nepoznával Boha teologickým přístupem, tedy studiem knih, vědomostmi a poznáním, nýbrž zkušenostmi, které přicházely, jak kráčel svou životní cestou. Nestudoval pojednání o víře, ale prakticky v ní rostl; nečetl knihy o přímluvě, a přesto se stal jedním z největších přímluvců; nestahoval si kázání o požehnání v zaměstnání, ale prakticky prožíval, jak ho Bůh zaopatřoval, když hledal cestu pro svou farmu a celou komunitu. Poznání Boha mu tak přinášely specifické situace, jimiž byl vystaven. Nebo, lépe řečeno - vždy to byl nejprve nedostatek, krize, ve které musel hledat Boha a zaujmout správný postoj. Poté, co ho zaujal, přijal požehnání v dané oblasti svého života. Na tomto způsobu, jakým Bůh s člověkem jedná, se za další tisíce let nezměnilo zhola nic. Teologickým poznáním se o Bohu možná dovídáme rozumem, ale náš život jako takový může být prakticky nedotčen. Avšak prožití hlubiny, krize, v níž musíme najít Boží cestu dál, nás skutečně proměňuje a staví pod žehnající Boží ruku. Není to levná a vždy příjemná cesta, ale je to neměnná duchovní zákonitost: bez takové vnitřní proměny se trvale výš vystoupat nedá.

Jak jsme si již řekli, Abraham byl v Geraru vystaven určitému nebezpečí, a proto si raději pomohl polopravdou. Sice neobstál na jedničku, ale zároveň nelze říct, že by se hodlal záměrně dopustit zla, a proto ho Bůh nesoudil. Tato situace mu nakonec přinesla novou zkušenost: Bůh nejenže zasáhl v jeho prospěch, ale nakonec Abrahama potvrdil tím, že ho nechal modlit se za ženy Abímelekova domu, které byly stiženy neplodností.

To vše jen dotvrzuje výše popsaný princip: nebýt této zkušenosti, Abraham by neprožil, jak Bůh uzdravuje i fyzické neduhy, a to právě ten, který jeho samého trápil nejvíc: neplodnost! Zákonitě ho napadlo: jestliže Bůh uzdravil neplodnost u modlářů... proč by se totéž nemohlo stát u jeho vlastní ženy?

Častokrát za posledních 25 let vedl zápas víry, ve kterém se pozvedal i umdléval. Tak dlouhá léta doufal v narození vlastního syna, že mu to připadalo někdy už jen jako vzdálená představa, pomíjivá naděje. Ale ještě nikdy se neocitnul tak blízko a hmatatelně zkušenosti, jak jeho Bůh zázračně uzdravuje neplodnost, a to doslova skrze něj. 

Nyní už nebyl čas na pochyby, ve svých 99 letech zakoušel, jak se mu vzdálená, pomíjivá naděje měnila v jistotu: jeho Bůh to samozřejmě dokáže – právě pro něj, právě tady a teď.

Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. (Gen 21,1)

Jak prostě zní popis těch nejvýznamnějších událostí dějin světa: Hospodin navštívil… Hospodin splnil. Jako by to bylo to nejjednodušší, co se člověku může stát! Ale už dlouho si tu vyprávíme příběh proměny Abrama, aby bylo zřejmé, že to z pohledu člověka zas tak jednoduché není – tedy dokud se neocitne v pozici požehnání. Abraham se Sárou k tomu směřovali 25 let, a teprve v určitém bodě jejich cesty dosáhli toho, že to bylo tak snadné a přirozené. Ale pak jim to připadalo vlastně přirozenější než opak! Dokud člověk není vůči Bohu v postavení, kterému Bůh chce žehnat, je daleko přirozenější, že věci nefungují a přijmout je od Boha se jeví jako obtížné. Jakmile se v takovém postavení octne, přijde mu naopak divné, proč by to nemělo fungovat?

Izákovo narození bylo pro Boha klíčovým bodem dějin spasení světa. Bez Izáka by tu nebyl Izrael ani Kristus. Bůh léta pracoval na Abrahamovi, a víme, že občas to pro něj byla docela hořká medicína. Ale když Písmo slavně ohlašuje splnění zaslíbení, neříká prvně, že Bůh splnil své zaslíbení Abrahamovi, nýbrž Sáře! Přitom se nám zdá, že zápasy víry vedl celou dobu především Abraham, a jeho žena dokonce často vystupuje v pozici pochybovače. Jenže tento popis narození syna, dikce textu dokazuje, že Bůh pracoval celý čas i na Sáře a na její víře, i když se to dělo víc vskrytu, „za oponou“.

Sára byla v jednodušším postavení než Abraham v tom smyslu, že on si nemohl dovolit pochybovat veřejně. Byl v tom trochu podoben dnešním duchovním: jeho zodpovědnost vůči celé komunitě ho vedla k tomu, že aby jejich víra v Boha nekolísala, určité zápasy si musel nechávat pro sebe a pochybnosti nedávat najevo. Sára v tom měla větší svobodu a svou skepsi mohla snáze ventilovat – takže se Božím poslům namísto víry směje, když se zdá, že Boží cesta nikam nevede, vynalezne jinou atd.

Ale vidíme, že nakonec i Sára v srdci povstala k výšinám a uvěřila proti vší realitě, že Bůh je věrný a je mocen splnit, co zaslíbil, takže Bůh „splnil…jí“.

Bůh nechce nikoho opomenout, chce uvádět na vyšší cesty každého bez výjimky! A jak vzácné je, když po nich mohou kráčet manželé společně.

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gen 20,17-18)

V Písmu najdeme zejména šest druhů uzdravení:
1. uzdravení mocí doprovázející kázání slova (jako znamení shůry)
2. uzdravení z víry nemocného (např. případ ženy s krvotokem)
3. uzdravení skrze dar uzdravování (1 K 12)
4. uzdravení jako prorocké znamení (např. uzdravení Námana)
5. uzdravení skrze přímluvu (viz prosby za spolupracovníky v epištolách)
6. uzdravení skrze vyznání hříchu a odpuštění (a pozor, není tu řeč o nově uvěřivších, nýbrž o vyznání hříchu a jeho odpuštění u již delší dobu věřících (viz Jak 5,15)

Je zajímavé, že dnes je v církvi (tedy lidmi, kteří věří již delší dobu) otázka nadpřirozeného uzdravení nahlížena zejména ve dvou extrémech. První ji víceméně popírá. Podle něj dnes Boží moc již nepůsobí jako na počátku, kdy bylo třeba, aby potvrzovala kázané slovo. Ale po období prvních apoštolů už to prý nebylo v té míře potřeba, a tak nadpřirozené projevy utichly. Koneckonců, dnes máme lékaře a Bůh si je používá k uzdravení.

Problém je, že nic z těchto vývodů není explicitně v Bibli. Ani Ježíš ve své poslední řeči v J14 zjevně nepočítal s tím, že projevy jeho Ducha budou postupně utichat, naopak. (A lékaři byli tenkrát ostatně taky, i když samozřejmě nikoli na úrovni dnešní medicíny).

Druhý extrém je tvrzení, že když správně věříme, jsme zdraví všichni, rovnou TADY a TEĎ. Ovšem každý, kdo to pár let zkusil praktikovat (a není už mu dvacet, takže přirozeně se v jeho těle nějaké problémy objevují), si o realitě tohoto přístupu mohl udělat vlastní obrázek.   

Někde mezi těmito dvěma extrémy je přístup "přímluvný". Za uzdravení se jeho zastánci modlí, často ve skrytu, ale nemají problém modlit se i zjevně s oním člověkem. Věří, že je v Boží moci uzdravit, ale nenárokují si je násilím, spíš čekají, zda dojde k zásahu shůry, tedy, jestli a co se stane. (Přiznejme, že výsledky dnes nejsou nějak oslnivé, ale občas se to přesto stane - kéž by to bylo víc).

První dva extrémy vlastně nepočítají s Bohem, který by konal konkrétně a osobně s daným případem. Podle nich to buď funguje nikdy nebo vždycky. V akci není přímo Bůh, ale jeho princip - ten funguje podle zastávané teologie: nikdy, nebo vždy.

Je proto pozoruhodné uvědomit si, že Abrahamova modlitba za ženy Abímelekova domu, tato první modlitba za uzdravení v Písmu, byla nikoli modlitbou víry, nýbrž modlitbou obnovení. Spadá do poslední kategorie ze šesti jmenovaných. Učí nás o tom, že k fyzickému uzdravení je možná častěji, než si připouštíme, potřeba odbourat překážky, které jsou mezi Bohem a daným člověkem. Odstranit ten blok, nemilost, často i vyznat a odpustit vinu. A pak umožnit proudu Božího života, aby daného člověka znovu obnovil, od jeho ducha až po tělo.

Bůh s Abímelekem konal zcela konkrétně a osobitě, ne jako neosobní princip, ale s jasně projevenou vůlí a skrze konkrétní zjevení dané svému služebníku Abrahamovi.

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gen 20,17-18)

Abraham nezískal v Geraru jen ochranu, odškodné a rozmnožení svých stád, to vše navzdory určité své nedověře. Tento druh požehnání ho na jeho cestě provázel a zažil je už mnohokrát. Ale nyní poznal naprosto novou duchovní zkušenost: Bůh zcela konkrétně odpověděl na jeho modlitbu za uzdravení.

K plodnosti se určitým způsobem vztahovaly v podstatě všechny dávné kulty, protože byla zárukou pokračování rodu, prostého přežití. Bez vlastních potomků neměl kmen další otce, pastevce ani bojovníky. V dobách, kdy nebylo lékařské zabezpečení a častokrát vzplály místní kmenové války, spory se řešily vyhlazováním celých rodin nebo kmenů, bylo nutno počítat se značným úbytkem potomstva a jedině jeho hojnost dávala nějaké záruky budoucnosti.

Bůh „uzavřel...každé lůno“. Bůh tím demonstroval svou moc nad božstvy Abímelekova kmene (na které se jistě zkusili obrátit o pomoc, jak to běžně dělali) a potvrdil před nimi Abrahama jako svého muže. „Nesahejte na něj, jinak vás stihnou pohromy“, sděloval jim způsobem, kterému dobře rozuměli. V mysli Abímeleka a jeho lidí se velmi pravděpodobně objevily nejrůznější myšlenky, jak s Abrahamem naložit, takže bylo nutné poskytnout mu dodatečnou ochranu. Ale co se vlastně konkrétně stalo? Nevíme, ale z celkového vyznění textu je jisté, že ženy v Abímelekově domě zjistily svou neplodnost velmi záhy po incidentu se Sárou – je totiž zjevné, že Abraham se za ně modlil krátce po jejím propuštění, ne až po dlouhých měsících, kdy by se žádné z nich nenarodilo dítě. Jakkoli tehdejší lidé neměli hlubší znalosti medicíny, oblasti plození rozuměli, právě proto, že byla pro ně tak důležitá. Proto - i když s jistotou to samozřejmě nevíme - lze za nejjednodušší vysvětlení považovat to, že ženám v Abímelekově domě se stalo to, co dávno předtím Sáře, totiž, že jim „ustal běh ženský“ (18,11).

Abrahamova modlitba je první modlitba za fyzické uzdravení, kterou v Písmu nacházíme. Boží muž, prorok, se z přímého Božího pověření modlí za osvobození lidí z nemoci, která je způsobena tím, že upadli do Boží nevole. Je proto zajímavé, že na rozdíl od jiných uzdravení v Písmu (např. modlitby doprovázející zvěstování evangelia) je to spíš modlitba, která doprovází obnovení milosti nad životem člověka ve smyslu Jak 5,15 „a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno“. Dnes je tento druh modlitby chápán a praktikován spíš výjimečně.

Abímelek tedy vzal brav a skot, otroky a služebnice a dal je Abrahamovi a navrátil mu jeho ženu Sáru. Abímelek také řekl: „Hle, má země je před tebou; usaď se, kde uznáš za dobré.“ Sáře pak řekl: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra..." (Gen 20,14-16)

Víme, že Abraham se nezachoval zrovna ukázkově, a přece z celé situace vyšel jako vítěz. Je až s podivem sledovat, jak jsou Boží lidé z naprosté milosti neseni výš i tehdy, když na cestě Boží právě neexcelují! Je ale nutné něco k tomu dodat: Abrahamova vina zde nespočívala ve vrhnutí se do nějakého excesu, hříchu. Nebyl to vykalkulovaný čin, promyšlené rozhodnutí. Byla to daleko spíše slabost víry, neobstání ve zkoušce, která byla v tu chvíli větší, než kam až dorostla jeho víra. Bůh má k takovým velikou milost.

Nakonec mu celá epizoda přinesla stejně jako kdysi v Egyptě zbohacení - "brav, skot, otroky a služebnice" a "tisíc šekelů stříbra". Ale ještě důležitější bylo, že ho tato událost sblížila s Abímelekem. Ten mu nabídl, ať se usadí kdekoli v jeho zemi – což znamená, že Abraham bude nyní pod jeho ochranou, bude vnímán jako vlastní, ne cizinec. Nebude zde už muset pociťovat žádný strach!

Tato ochrana byla pro něj vlastně to nejcennější. Neboť právě v této zemi nastane o několik měsíců později ten nejvytouženější okamžik jeho života a narodí se mu syn, Izák.

Bůh si používá i naše slabosti a chyby k tomu, aby vystavěl něco vzácného, cenného. Corrie ten Boom vzpomíná, jak se na jednom misijním turné dostala so asijských zemí. Měla zde ovšem velký problém pamatovat si obličeje místních; připadaly jí, jako mnoha Evropanům, všechny stejné. Tak se stalo, že důvěrně oslovila člověka, o němž se domnívala, že je to její pomocník z místního sboru, ale mýlila se, byl to cizí a dokonce nevěřící člověk, který v té chvíli nereagoval právě nejlépe. Za svůj faux pas se styděla - než později zjistila, že díky tomuto jejímu omylu se onen člověk octnul na jejím shromáždění a nakonec se obrátil ke Kristu.