19 srpna 2022

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gen 20,17-18)

V Písmu najdeme zejména šest druhů uzdravení:
1. uzdravení mocí doprovázející kázání slova (jako znamení shůry)
2. uzdravení z víry nemocného (např. případ ženy s krvotokem)
3. uzdravení skrze dar uzdravování (1 K 12)
4. uzdravení jako prorocké znamení (např. uzdravení Námana)
5. uzdravení skrze přímluvu (viz prosby za spolupracovníky v epištolách)
6. uzdravení skrze vyznání hříchu a odpuštění (a pozor, není tu řeč o nově uvěřivších, nýbrž o
vyznání hříchu a jeho odpuštění u již delší dobu věřících (viz Jak 5,15)

Je zajímavé, že dnes je v církvi (tedy lidmi, kteří věří již delší dobu) otázka nadpřirozeného uzdravení nahlížena zejména ve dvou extrémech. První ji víceméně popírá. Podle něj dnes Boží moc již nepůsobí jako na počátku, kdy bylo třeba, aby potvrzovala kázané slovo. Ale po období prvních apoštolů už to prý nebylo v té míře potřeba, a tak nadpřirozené projevy utichly. Koneckonců, dnes máme lékaře a Bůh si je používá k uzdravení.

Problém je, že nic z těchto vývodů není explicitně v Bibli. Ani Ježíš ve své poslední řeči v J14 zjevně nepočítal s tím, že projevy jeho Ducha budou postupně utichat, naopak. (A lékaři byli tenkrát ostatně taky, i když samozřejmě nikoli na úrovni dnešní medicíny).

Druhý extrém je tvrzení, že když správně věříme, jsme zdraví všichni, rovnou TADY a TEĎ. Ovšem každý, kdo to pár let zkusil praktikovat (a není už mu dvacet, takže přirozeně se v jeho těle nějaké problémy objevují), si o realitě tohoto přístupu mohl udělat vlastní obrázek.   

Někde mezi těmito dvěma extrémy je přístup "přímluvný". Za uzdravení se jeho zastánci modlí, často ve skrytu, ale nemají problém modlit se i zjevně s oním člověkem. Věří, že je v Boží moci uzdravit, ale nenárokují si je násilím, spíš čekají, zda dojde k zásahu shůry, tedy, jestli a co se stane. (Přiznejme, že výsledky dnes nejsou nějak oslnivé, ale občas se to přesto stane - kéž by to bylo víc).

První dva extrémy vlastně nepočítají s Bohem, který by konal konkrétně a osobně s daným případem. Podle nich to buď funguje nikdy nebo vždycky. V akci není přímo Bůh, ale jeho princip - ten funguje podle zastávané teologie: nikdy, nebo vždy.

Je proto pozoruhodné uvědomit si, že Abrahamova modlitba za ženy Abímelekova domu, tato první modlitba za uzdravení v Písmu, byla nikoli modlitbou víry, nýbrž modlitbou obnovení. Spadá do poslední kategorie ze šesti jmenovaných. Učí nás o tom, že k fyzickému uzdravení je možná častěji, než si připouštíme, potřeba odbourat překážky, které jsou mezi Bohem a daným člověkem. Odstranit ten blok, nemilost, často i vyznat a odpustit vinu. A pak umožnit proudu Božího života, aby daného člověka znovu obnovil, od jeho ducha až po tělo.

Bůh s Abímelekem konal zcela konkrétně a osobitě, ne jako neosobní princip, ale s jasně projevenou vůlí a skrze konkrétní zjevení dané svému služebníku Abrahamovi.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...