"V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl." (Ex 1,8)

Bylo by krásné skončit úvahy nad Josefovým příběhem happyendem. Neproměněný člověk bez úcty k Bohu bude vidět Bibli jako snůšku legend, k nimž samozřejmě happyendy všeho druhu patří. Příběhy z Bible se pak jeví (a prodávají) jako slátaniny s kýčovitě šťastným koncem. Ale pravda bývá jiná.

Není pravděpodobné, že by nový farao o Josefově existenci nevěděl. Od jeho smrti uplynuly sice přinejmenším desítky let (pro Izraelce Josefovou smrtí nastává čtyřsetleté období otroctví), ale stopa, kterou Josef v Egyptě zanechal, byla nesmazatelná a jeho neuvěřitelný příběh se mezi lidmi jistě vypravoval ještě dlouho - už jen proto, že si byli vědomi, komu vděčili za zachování života.

Pravda je tedy spíš taková, že jeho památka rychle ztrácela lesk, protože Josef mezi Egypťany nikdy zcela nezapadl. Nehodil se do krámu, byl jiný. Měl jinou kulturu, jiné zvyky, jiné náboženství. Stejně tak Boží lidé mohou zakusit úspěch v zaměstnání, jsou výjimeční v nějakém oboru, ale přesto dostanou přednost jiní, snadno se na ně zapomene. Protože jsou jiní, "nejsou z tohoto světa". I když byl Josef pravou rukou faraona, jeho rodině rádi vyhradili zvláštní území - protože jimi pohrdali. Je jisté, že díky své kariéře Josef vzbuzoval u mnohých žárlivost a měl u dvora také nepřátele. "Nevěděli" o něm prostě proto, že ho nechtěli připomínat. Lidé si z minulosti připomínají ty kapitoly, které jim vyhovují a ty ostatní odsouvají k zapomnění.

Mohlo by to být smutné, ale přesto v tom je šťastný konec: to že se to takto vyvíjelo, nebyl omyl. Byla to příprava na vyjití celého národa z Egypta do svobody.

Aby však člověk takový happyend pochopil, musí dokázat vidět věci z druhého břehu.

"Nebojte se už tedy; postarám se o vás i o vaše děti.“ Tak je těšil a promlouval jim k srdci."  (Gen 50,21)

Nemělo by to být naopak? Josef byl přece ten, komu bylo ublíženo, on prožil své peklo na Zemi, logické by tedy bylo, aby bratři těšili Josefa... Ale oni neměli čím, v srdcích neměli z čeho brát. Ve svém vnitřním vězení nenašli svobodu, kterou měl Josef, a díky níž vnitřně oplýval bohatstvím, které mohl dávat.

Josef se bratrům nemstí - mohl by, ale nemusí. Velikost člověka, ale i prostá radost života  je mimo jiné určena právě těmi věcmi, které bychom mohli, ale nemusíme. To je i podstatou Ježíšova Kázání na hoře, které není vždycky chápáno správně. Nastavit druhou tvář zde není ustanovením nového zákoníku, neznamená to, že si musím vždy dát nafackovat, ale že jsem dosáhl svobody, kdy nemusím odplatit.

"Tak je těšil a promlouval jim k srdci." Josef, "Safenat Paneach" - Zachránce světa - těší ty, kteří mu ublížili a zamýšleli ho zabít. Jak dokonalý obraz Krista, který poslal Ducha Utěšitele, aby s námi zůstával s tímtéž cílem. Tiše spočívá tam, kde o něj stojí, nepočítá tisícerá zarmucování a rozdává pokoj a lásku Boží.

"Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme , zachoval naživu četný lid." (Gen 50,20)

Není jisté, zda Josef na začátku rozuměl svým snům, ale ihned je vyložil jeho otec. Josef byl v rodině "protěžovaný" a tak ho ani nemuselo nepřekvapovat, že se mu bratři budou klanět (ostatně, kdo jiný by tu měl být šéfem?). Ale když byl pokořen, prošel si peklem života, který nabral úplně jiný směr, zasunul své sny zřejmě hluboko do podvědomí: tohle se už přeci nikdy nestane.

A ejhle, bratři jsou zde a klanějí se k zemi... Josef však mezitím vyzrál v jiného člověka než jakým byl na začátku. Nepoddal se hořkosti, nenechal se ovládat sebelítostí, nesmýšlel o odplatě.

Vždy záleží na tom, jakým pohledem se díváme na svůj život, z jakého úhlu a z jaké výšky. Kdo jsme, proč tu jsme, kam směřujeme? Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro. Když Josef nahlédl věci z výše, zjistil, že odtud vypadají docela jinak; porozuměl, že události jeho malého života mají dalekosáhlé dopady v Božím plánu.

Pokud nevidíme celkový obraz, může nás oklamat, jak vypadají věci v daném okamžiku. Ale když se nám otevře zrak, pochopíme, že největší vítězství života jsou vybojovávána v skrytu a že každý drobný skutek, je-li vykonán v Bohu, se natrvalo zapisuje do věčnosti.

 "Josef se už nemohl ovládnout... hlasitě se rozplakal." (Gen 45,1-2)
Kolik bolesti v sobě Josef musel celá ta léta nést. Jeho vlastní bratři ho chtěli zabít, a když ho nakonec nezabili tělesně, popravili ho alespoň duchovně. Sprovodili ho navždy ze svého i otcova světa, uštědřili mu tak nenávistnou ránu, že by mnohé ochromila až do konce života.

Když je člověku ublíženo, může reagovat v zásadě dvojím způsobem. Nejčastější je stát se u sama sebe v menší či větší míře obětí a vyčítat lidem a životu příkoří, které ho potkalo. Je to lidské, je to pochopitelné - mohl by snad někdo Josefovi vyčítat, kdyby už v sobě nenašel sílu pozvednout se a kráčel životem dál s hlavou sehnutou a výčitkami vůči těm, kdo mu tak strašně ublížili?
Ale Josef v té situaci bojoval... a zvítězil. Ovšem je třeba porozumět, že taková vítězství nejsou darem šťastné povahy. Jsou něčím, do čeho člověk doroste, protože o to stojí, zápasí, aby dokázal odpustit, chce vzhůru.

Stejná situace, která jednoho zahubí, dokáže druhému pomoci vyrůst a stát se v nitru někým větším než dříve. Přes veškerou bolest, kterou si lidé dokážou způsobit, jsou právě i toto "vítězství, které přemáhají svět...".

"Když přistoupili, řekl jim: „Já jsem váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života." Gen 45,4-5

Navenek to vypadalo, že to byli bratři, kteří zvítězili, ale získali tím život v přetvářce, obavě a vědomí viny. Společně sdílené tajemství, které v žádném případě nesmělo uniknout, z nich udělalo spiklence a nebylo možné, aby některý z nich vyšel s pravdou ven, protože by tím uškodil ostatním. Tím vším se bratři dostali do vězení horšího než Josef, protože je svíralo zevnitř. Bilance je tísnivá: ve svém vězení strávili bratři nakonec mnohem více let než ten, komu uškodili.
Na rozdíl od nich Josef, který měl skončit ponížený a poražený a ocitnul se ve vězení doslova, zakrátko vystoupal ve svém srdci vzhůru - jako by změna jeho postavení jen dokládala to, co se odehrálo uvnitř. Měl jistě jako každý řadu chyb, ale když se octil ve víru událostí, svedl svůj vnitřní boj a zvítězil: rozhodl se odpustit a nenechat se ničit hořkostí. Proto mohl na rozdíl od bratrů kráčet k vnitřní svobodě, kterou by zakoušel, ať už by jeho život byl navenek úspěšný nebo nikoli.

Potvrdil tím starou Platónovu moudrost, že je pro člověka mnohem lepší, když je mu ublíženo, než když sám někomu ublíží.