Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: „Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr.“ (Gen 20, 13)

Pro většinu lidí není snadné pochopit, proč Bůh nechal Abrahama tak dlouho čekat na narození slíbeného syna. Jako El-shaddai, všemohoucí, mohl přeci konat už dávno, ale neudělal to. Proč?

Už jsme zmínili, že Bůh nechtěl, aby syna dostal ten Abraham (vlastně Abram), kterým byl na počátku. Je to tajemství, které nepochopí neproměněná mysl: Božích pokladů se nemůže zmocnit tělesný člověk. Po pádu Bůh zapověděl člověku, jehož určující složkou se stalo „tělo“, přístup ke stromu života. Člověk bez hlubší duchovní zkušenosti se  domnívá, že Bůh je v podstatě jakýsi Mikuláš, který lidem rozdává dárky. Jelikož tak na začátku některé skutečně dostane a setká se s neuvěřitelným principem Boží milosti ve spasení, potvrzuje se mu, že je to tak: vše je zdarma a nejlépe ihned. Posléze ale zjišťuje, že to tak úplně nefunguje, a jeho víra v důsledku uvadá; neporozuměl, nebo mu nikdo neřekl, že jeho víra bude zkoušena, jeho srdce na poušti života proměňováno. To není lehká cesta, ale je to jediná cesta k duchovnímu bohatství a vítězství. Tou cestou šel i Abraham, a to již 24 let. Události v Geraru se patrně odehrávají krátce před zázrakem početí Izáka a nyní se blížil slavnému okamžiku, kdy mohlo být zaslíbení splněno.

Když se člověk pozvolna mění uvnitř, všímá si toho spíš jeho okolí. My sami vnímáme naše změny, pokud jsou větší a odehrají se v nějakém konkrétním okamžiku, tj. skokově. Většinou je to etapa krize, zkoušky, která nás donutí ke změně postojů, náhledu a vrhne nás do Boží náruče.

Podle toho, co řekl Abímelekovi, vnímal Abraham ještě těsně před početím Izáka svou situaci jako velmi nebezpečnou. O své situaci jistě hodně přemýšlel. Kdyby měl možnost se na ni podívat z Božího úhlu pohledu, došel by k závěru – že vlastně vůbec nemusel říkat polopravdu. Byl v centru Božího pohledu, doslova zřítelnicí Jeho oka. Nic by se mu nestalo, neboť by tím vzal za své osud Božího národa, jeho plán s celým světem! Ale Abraham ještě vidí Boha (doslova božstvo - Elohim) – jako ty, kdo ho „nechali bloudit“ a on je vydán nepřízni života, musí se chránit všemi prostředky, které jsou k dispozici.

Buďme opatrní, abychom nesoudili chyby druhých - dělá nám to dobře, a tak to děláme rádi. Nepoukazuji na to z tohoto důvodu. Ale je dobré na tomto příkladu porozumět, jak Abraham duchovně rostl. 

Budeme totiž dále svědky toho, jak se zcela pustil do Boží ruky, když dosáhl výšin víry svého života. Nyní je před ním takový „skok“ v růstu. Možná mu k tomu pomohla právě situace, do níž se dostal v Geraru a jeho uvažování o ní. Přivedla ho k ještě větší míře sebevydání Bohu na život a na smrt, k výšinám víry, že Bůh je pro něj schopen udělat cokoli, i zcela nemožné.

Krátce nato přišel na svět zaslíbený Izák.

Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ (Gen 20,9)

Abímelek byl zjevně otřesený. Byl sice král a na jeho území ho nikdo nepřevyšoval, ale právě se setkal s mocí samotného Boha, před kterou jej a jeho muže pojala bázeň. Abrahama si předvolal a vytýká mu jeho jednání. Jak je to podivné, když král - pohan morálně kárá Božího muže!

Je dobré vnímat, jak nás vidí druzí lidé. Je dobré nežít život, který budí znechucení nad naší vírou. Ale je třeba v tom zachovat určitou rovnováhu. Každému Božímu následovníku se asi čas od času stane, že je okolím posuzován nespravedlivě. Když lidé cítí, že je v určitých věcech převyšujeme a záleží nám na tom, jak je náš život vnímán okolím, rádi poukáží na něco, v čem nejsme právě dokonalí. Ale taková kritika nemusí být spravedlivá, je totiž často nesená heslem "kdo chce psa bíti...". Často pak dojdeme k závěru, že kdybychom měli naplnit všechna očekávání a vyhovět kritice všech, nemohli bychom nakonec dělat vlastně vůbec nic, byli bychom úplně ochromení - když jsme takoví, vadí to jednomu člověku, když jiní, zase jinému.

Bývá to naopak spíše past, která nás má uvrhnout do pocitů viny a ospravedlňování se před lidmi. Když do toho upadneme, kritika neustane. Jelikož funguje a splňuje svůj účel, bude pokračovat. Proto je nejrozumnější udělat si o věci vlastní závěr a neupadnout do stavu, kdy se vnitřně vykazujeme lidem a ne Bohu. Jestli je třeba, abychom u sebe něco změnili, vyznali, přinesme to Bohu, ale s vědomím, že soudcem nad námi je jen on sám, ne lidé.

Abrahamův nynější případ je však trochu odlišný, protože s jistotou víme, že chyba byla na jeho straně. Přesto mu Bůh byl nakloněn a nakonec ho vůči Abímelekoívi potvrdil ("Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu" Gen 20,7), neboť spíše neunesl tlak aktuální situace (pocit nebezpečí), než že by se vrhnul do hříchu vlastním přičiněním.

Jak je dobré, že Bůh vidí nejen čin, ale i pohnutky, které k němu člověka vedly! I proto není náš soud nikdy zcela spravedlivý. Stejný skutek dvou lidí může být Bohem posouzen odlišně. I proto nám Písmo radí, abychom byli velice opatrní v soudu o druhých.

Proto se k ní abímelek nepřiblížil a řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? Což mi on sám neřekl: ‚To je má sestra‘? Ano, i ona řekla: ‚To je můj bratr.‘ Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama.“ A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ (Gen 20,4-7)

Nuže, Abímelek nám právě předvedl, jak se uzurpuje cizí žena bezúhonně a „s čistýma rukama“ – a Bůh mu snad ještě dává za pravdu!

Abychom pochopili místa jako je toto, musíme si uvědomit, že ve starověku lidé jednali na základě zvykového práva, protože jiné ještě na rozdíl od našich časů obecně rozšířené nebylo. Král dané oblasti měl zjevně právo vzít si do harému kteroukoli nevdanou ženu na svém území. Jakkoli se to zdá hrozné, je možná na místě zmínit, že o tisíce let později, ještě v 18. století najdeme i v tzv. křesťanské Evropě zmínky o tzv. právu první noci. Podle něj měl feudální pán právo na první styk s ženou svého panství, která právě vstoupila do manželství.

Bůh jistě s něčím takovým nesouhlasil, neboť z pozdějších míst Písma víme, jak pohlíží na manželství – jenže tuto laťku nedosahovali ani mnozí patriarchové, natož nějaký Abímelek, který Hospodina vůbec nectil. Proto je třeba tomu rozumět tak, že Bůh k němu nyní přistupuje jen jako k cizímu, na základě jeho porozumění, jeho kultury, tehdy obecně uznávaných zásad – které on skutečně neporušil. Kdyby se Abímelek chtěl stát Božím ctitelem, musela by jeho morálka samozřejmě dojít změn mnohem dalekosáhlejších, než jen v této oblasti – a Bůh by to po něm rozhodně žádal!

Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ Jaké to asi je, když Bůh někomu vyhrožuje smrtí – a pozor, ne přes prostředníka, ale přímo, rovnou do očí! Není mnoho míst Písma, kde bychom toho byli svědky. Vypadá to, jako by se Abílemelek na chvíli usebral, když mu Bůh dává za pravdu, a jako by ho to postavilo na nohy natolik, že Bůh musel zajít dál a přitvrdit: jestli ji nevrátíš, zemřeš nejen ty, Abímeleku, ale i všichni tvoji blízcí!

I to byl ovšem zvyk tehdejší doby, a proto mu Abímelek velmi dobře rozuměl: za způsobenou újmu byl trestán nejen viník, ale celá jeho rodina, případně kmen. Odplata běžně převyšovala způsobený čin.

I proto je pozdější ustanovení Starého zákona "oko za oko, zub za zub" z tehdejšího pohledu vyjádřením milosti, ne tvrdosti, jak se nám dnes jeví - stanovuje, že trest neměl překročit provinění.

Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ (Gen 20,3)

Stala se pozoruhodná věc: Bůh sám se vydal do akce kvůli člověku, jehož postoj nebyl v tu chvíli stoprocentně správný. Abraham tu situaci zavinil, byť polehčující okolností pro něj je, že mluvil polopravdu z víceméně oprávněných obav o život, pod velkým tlakem.

O to pozoruhodnější je, že Bůh se s takovou vehemencí vložil do věci, kde počínání jeho člověka nebylo dokonale svaté. Ta vehemence je nevídaná – Bůh oznamuje Abímelekovi rovnou, že zemře! List Židům 10,31 říká, že je „hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ Nejen suché konstatování o hrozící okamžité smrti, ale sám zážitek setkání s Bohem bez milosti, to muselo být pro Abímeleka opravdu děsuplné.

V podobných situacích, ve chvílích našeho selhání si znova uvědomíme, že Bůh je mnohem větší než naše hříchy! Kdyby míra jeho milosti odpovídala dokonalosti našeho života, takže by ji vyvažovala jako jazýček na vahách, kdyby nebyla neskonale větší – kde bychom jen byli? Díky Bohu, že jeho ochota zahladit (a zapomenout) hřích je mnohonásobně větší. Že nám vždy znovu nabízí pomoc, i poté, co jsme ho zklamali. Kdyby na cestě naší víry neexistovalo toto NAVÍC – kdyby vše fungovalo jen a jen do té míry, do jaké se ze všech sil snažíme, mohli bychom se rovnou odebrat do kláštera kteréhokoli náboženství, a snažit se tam dosáhnout posvěcení prostřednictvím nadlidské disciplíny a umrtvování svých sklonů.

Ale Bůh nám toto své NAVÍC daroval! Moc jeho Ducha je přítomná, kdykoli uznáváme, že jsme slabí, takže nedokážeme žít opravdu svatě. Je nablízku, kdykoli jsme ochotni ji přijmout, kdykoli jí nečiníme překážky. Působí při nás dokonce vskrytu, ve chvílích, kdy vlastně ani nevíme, že ji potřebujeme. Nabízí se nám opět dokonce i poté, kdy jsme ji zarmoutili. Znova a znova nám Bůh nabízí svoji milost, bez jakékoli výčitky.

Nevybízím tím k tomu, brát své následování lehkovážně, protože Bůh to za nás nakonec vždycky nějak vyžehlí. Ale obraťme zrak od naší nedokonalosti k tomu, který nám daroval vše, co potřebujeme k životu – a v první řadě k duchovnímu životu. Naše cesta, skutečné následování, se vyznačuje přemírou Boží milosti. Jinak by to bylo jen, jak s oblibou říkáme, mrtvé náboženství.

O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. (Gen 20,2)

Abraham jistě nemohl být pyšný na to, jak se zachoval, ale zdůvodňoval si to pro sebe snahou minimalizovat nebezpečí. Písmo nenabízí výklad popsaných událostí vždy tak, že jej snadno odhalíme po prvním letmém čtení. V této chvíli jsme šokováni, vidíme, jak Abraham mluví polopravdu, a tak uděláme rychlý soud: jaký to patriachální diktát, jaká nerovnost, chránil se na úkor slabšího pohlaví, jemu se nestalo nic, ale co Sára? Jaká to povznesenost nad osudy nejbližších, když jeho vlastní žena skončí v harému místního krále. Měl by se stydět!

Musíme však zajít trochu hlouběji, abychom pochopili a získali pro něj snad i určitou milost. Některá místa v Písmu totiž sdělují příběh, ale ne jeho hodnocení (a už vůbec ho nevykládají primárně nám, kteří žijeme ve velmi vzdáleném světě od toho, v němž se tyto příběhy odehrály, a určité věci jsou díky tomuto odstupu pro nás hůř pochopitelné).

Nacházíme zde dvě stopy, které nás mohou navést, abychom si udělali jasněji o míře Abrahamova provinění. První je tato: "Abímelek poslal pro Sáru". Abraham se nacházel na cizím území, kde byl hostem a cítil se ohrožen. Zdá se, že Sára byla prostě odvedena Abímelekovými posly. V tu chvíli už nebylo jednoduše možné pustit se do boje proti přesile obyvatel Geraru, obzvlášť, když Abrahama okolnosti (zřejmě nedostatek vody) nutily tam zůstat.

Druhá stopa je ještě zřejmější. Všimněme si, že Bůh Abrahamovi ohledně této nešťastné epizody ani poté nic nevyčítal. Naopak, uvidíme ještě, že postihl Abímeleka a Abrahama vůči němu naopak potvrzuje - nechá ho modlit se za zázračné uzdravení jeho domu!

Abraham si byl jistě vědom, že tuto situaci způsobil jeho strach a z toho plynoucí jeho pololež/polopravda. Nejsme na sebe vždycky pyšní... ale můžeme si být jisti, že Bůh chápe i naše slabosti, i to, jakému tlaku jsme vystaveni. (Ostatně, kdoví, jak by se na jeho místě zachoval mnohý z nás, kteří jsme k němu kritičtí?)

Jedním si však nakonec můžeme být jisti: Abraham si své chyby byl vědom, a nakonec ve svém srdci došel ke správnému závěru. Jak si tím můžeme být jisti? Protože Bůh se pak k němu sklonil v ještě větší moci, než to kdy předtím poznal. Abraham poté nebyl Bohu dál, ale blíž, než kdy předtím.

Ona také vskutku je má sestra; je to dcera mého otce, ale ne dcera mé matky; stala se mou ženou. Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: ‚Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr.‘“ (Gen 20,12-13)

Úmluva o tom, že měla Sára označovat Abrahama za svého bratra, ukazuje, jak krutá a nejistá byla doba, v níž Abraham žil. Neexistovala žádná státní správa území, na nichž se pohyboval, žádné místo, kam se obrátit o pomoc, kde se dovolat spravedlnosti. Kterýkoli silnější kmen či banda nájezdníků znamenala oprávněnou obavu, že ho kvůli Sáře zabijí. Aby tomu předešli, měla Sára říkat polopravdu a označovat se za jeho sestru – a vystavit se tím vědomě riziku, že mu bude odebrána. Vlastní harém byl ve starověku znamením mužné síly panovníka, a jestliže jím oplýval farao, pak se mu hodlal podobat i kdejaký regionální vládce.

Riziko, že Sára bude díky této polopravdě vzata do cizího harému, došlo nakonec dvakrát naplnění. To byly jistě pro oba osudové a tragické momenty. Přesto se raději vystavili tomuto riziku než riziku smrti Abrahama, která by znamenala definitivní konec rodiny.

Pravděpodobně sucho tedy přimělo Abrahama sestoupit ze svých výšin do cizí oblasti, v níž se vůbec necítil bezpečně – a to, považme, ani se svými stovkami mužů! Odešel přitom z míst, kde se mu léta dobře dařilo a stáda rostla. Neodcházel, protože chtěl spáchat něco nesprávného, obohatit se, získat cokoli neprávem apod. Potřeboval jen řešit konkrétní problém, krizi, v níž se ocitl.

Pro nás z toho plyne ponaučení: jsme schopni zařídit si svůj život tak, že plyne v určitých kolejích, pohybuje se v předvídatelných situacích. Všechno funguje, daří se a jsme spokojení – jak v běžném životě, rodině, zaměstnání, tak v životě víry. Jsou ale momenty, kdy je tento běh narušen, kdy je našemu vlaku nečekaně přehozena výhybka. Zažijeme tedy překvapení, úlek, musíme nějak reagovat – nevíme jak, ale něco udělat musíme! Zachováme se správně? Nebýt sucha, nebylo by v životě Abrahama nakonec ani této hanebné epizody... 

Tyto krize, chcete-li výhybky, jsou v životě nepředvídatelné a nelze se na ně stoprocentně připravit. Lze pouze zůstat obezřetný a neopouštět výšiny v srdci, pokud je už musíme opustit navenek. Buďme však obezřetní: naše schopnost je překonat určuje, jak daleko dokážeme na naší cestě dojít a neztroskotat. Verš z 1K10,13 nám dává jistotu, že je to možné: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“

Abraham táhl odtud do krajiny negebské a usadil se mezi Kádešem a Šúrem; pobýval jako host v Geraru. O své ženě Sáře Abraham řekl: „To je má sestra.“ Abímelek, král gerarský, poslal pro Sáru a vzal si ji. (Gen 20,1-2)

Nevíme, co přimělo Abrahama odtáhnout z výšin nad Sodomou do Geraru, ale velmi pravděpodobně to bylo období sucha. Zmiňuje se o tom totiž později kapitola 26: "v zemi nastal opět hlad, jiný, než za dnů Abrahamových" (26,1). Zde také pokračuje v popisu sporů, které zde měl Izák o studně, které zde Abraham vykopal. Oblast Geraru byla nížinou, v nadmořské výšce pouhých 40-50 m, a zjevně oplývala tím, co výšiny v obdobích sucha neměly: vodou. 

Chceme-li být kritičtí ke komukoliv, vždy si důvod najdeme, ale najít ho nyní vůči Abrahamovi je opravdu mimořádně snadné. Díky jeho polopravdě se Sára ocitla opět v harému jiného muže. Je vůbec možné, že se takto zachoval Boží muž, ale navíc ten, který podobnou věc už jednou zažil, a bylo to memento s tolika důsledky pro jeho pozdější život, že si to musel velmi dobře pamatovat?

Jak však říká Oswald Chambers: Nevěřme sami sobě přespříliš a neříkejme o ničem snadno: něco takového už nikdy neudělám! Před pády nejsou uchráněni ani ti nejlepší z nás. Nestojíme totiž tím, čím jsme my sami. Základ naší jistoty není v nás. Je to vždy a pouze Boží milost, co nám dovoluje zůstávat na svých výšinách. Náš úkol je na nich setrvávat a z vlastní vůle je neopouštět. Tehdy máme vítězství.

Ale Bůh mu řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?‘ (L 12,20)

Když Lot uvažoval o svém životě - a měl k tomu v jeskyni opravdu hodně času - pochopil nakonec, proč skončil tak, jak skončil? Došel prozření? Nevíme. O jeho dalších krocích už nemáme zprávy, netušíme, jestli se třeba pokusil udělat tu nejlogičtější věc a vrátit se k Abrahamovi. Jenže Lot byl kdysi velice zámožný, s odpovídajícím postavením, a nyní by musel přijít jako ztroskotanec a žádat o pomoc. Věděl, že by nebyl odmítnut, vždyť Abraham ho už jednou zachránil, aniž by o to prosil. Ale lidská hrdost dokáže být nezměrná a často velice nelogická. Největší bolestí pro ni nebývá smrt, ale pokoření. Jestli si Lot uvědomil, že na rozchodu s Abrahamem měl tenkrát rozhodující podíl a že to byla chyba, pak určitě není jediný, pro koho je nemožné vydat se na milost tomu, proti komu cítí vinu. Musel by ji totiž  svým skutkem doznat, a to jejich hrdost mnohým nedovolí ("to radš utrejch").

Zajímavá otázka je, zda Lotovi došlo, že se vyplatí jít životem bezpodmínečně Boží cestou? Obvykle to tak na začátku té cesty totiž nevypadá! Zdá se to obtížnější a plné komplikací, promýšlet správnost, nesprávnost vlastních kroků, brát ohled na morálku, nepřekročit hranice přijatelného. Tehdy se vždy nabízí nějaká rychlejší, jednodušší a lákavější cesta. Použili jsme to přirovnání již několikrát: Abrahamova cesta vedla vzhůru, na výšiny, znamenala šplhat se proti přirozeným silám gravitace, přemáhat nepřízeň. Naopak Lot sestoupil do nížin Sodomy a užíval si pohodlí, které mu to ihned darovalo - pro práci i pro život. Ve smyslu toho, co od života čekal, mu to fungovalo výborně, ale jen do času. Kdoví, jestli na konci svého života, v temné jeskyni, řekl sám sobě to jadrné slovo z Ježíšova podobenství: "Blázne"? 

Celá Bible má za to, že následování Boha se člověku nakonec opravdu vyplatí, ale pozor: až při pohledu nazpět, a někdy až z věčnosti. Ve chvíli, kdy se rozhodujeme pro Boží cestu, to většinou nevidíme jako faktický přínos, nýbrž svého druhu komplikaci - ostatní, kdo se ničím vyšším neřídí, to mají jednodušší. Je zajímavé, že tuto otázku řeší beze změny lidé všech věků, stejně jako kdysi král David v 73. žalmu: "Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?... Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec." (Ž73,13.16-17)

A je tu ještě zajímavější otázka: jak se asi v tomto smyslu nyní díval na Lota a na svůj život Abraham? Zaslíbeného syna stále ještě neměl, jen rostoucí víru. Domníval se, že je dobré následovat Boha (tak jako tak) anebo to dělal stále ještě především proto, co mu to mělo přinést?