Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ (Gen 20,9)
Abímelek byl zjevně otřesený. Byl sice král a na jeho území ho nikdo nepřevyšoval, ale právě se setkal s mocí samotného Boha, před kterou jej a jeho muže pojala bázeň. Abrahama si předvolal a vytýká mu jeho jednání. Jak je to podivné, když král - pohan morálně kárá Božího muže!
Je dobré vnímat, jak nás vidí druzí lidé. Je dobré nežít život, který budí znechucení nad naší vírou. Ale je třeba v tom zachovat určitou rovnováhu. Každému Božímu následovníku se asi čas od času stane, že je okolím posuzován nespravedlivě. Když lidé cítí, že je v určitých věcech převyšujeme a záleží nám na tom, jak je náš život vnímán okolím, rádi poukáží na něco, v čem nejsme právě dokonalí. Ale taková kritika nemusí být spravedlivá, je totiž často nesená heslem "kdo chce psa bíti...". Často pak dojdeme k závěru, že kdybychom měli naplnit všechna očekávání a vyhovět kritice všech, nemohli bychom nakonec dělat vlastně vůbec nic, byli bychom úplně ochromení - když jsme takoví, vadí to jednomu člověku, když jiní, zase jinému.
Bývá to naopak spíše past, která nás má uvrhnout do pocitů viny a ospravedlňování se před lidmi. Když do toho upadneme, kritika neustane. Jelikož funguje a splňuje svůj účel, bude pokračovat. Proto je nejrozumnější udělat si o věci vlastní závěr a neupadnout do stavu, kdy se vnitřně vykazujeme lidem a ne Bohu. Jestli je třeba, abychom u sebe něco změnili, vyznali, přinesme to Bohu, ale s vědomím, že soudcem nad námi je jen on sám, ne lidé.
Abrahamův nynější případ je však trochu odlišný, protože s jistotou víme, že chyba byla na jeho straně. Přesto mu Bůh byl nakloněn a nakonec ho vůči Abímelekoívi potvrdil ("Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu" Gen 20,7), neboť spíše neunesl tlak aktuální situace (pocit nebezpečí), než že by se vrhnul do hříchu vlastním přičiněním.
Jak je dobré, že Bůh vidí nejen čin, ale i pohnutky, které k němu člověka vedly! I proto není náš soud nikdy zcela spravedlivý. Stejný skutek dvou lidí může být Bohem posouzen odlišně. I proto nám Písmo radí, abychom byli velice opatrní v soudu o druhých.
