A farao Josefa pojmenoval Safenat Paneach (to je po egyptsku Zachránce světa) a dal mu za manželku Asenatu, dceru Potífery, kněze z Ónu. Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce. (Gen 41,45)
Po temné noci přijde svítání - ano, jistě přijde a neopozdí se! Matka Basilea Schlinková často opakovala, že u Boha není utrpení nikdy to poslední. Jestli jsme zvolili Boží cestu a musíme projít těžkostmi, pak i ony jednou skončí a budeme moci vyjít na prostranství, do svobody. Josef byl po letech v temné kobce osvobozen a mohl vyjít na slunce - ale co víc, on se sluncem stal (v. 45). Tak se i následovníci Beránka, kteří kráčejí Jeho cestou, i kdyby vedla přes obtíže a sebezapření, stávají bohatstvím pro druhé, jsou naplněni nebeskými poklady moudrosti a pravdy.
Safenat Paneach je tím dokonalým předobrazem zachránce světa, který byl z nejhlubšího ponížení povznesen do nejvyšší slávy: "Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno" (Fil 2,9-10)

Můžeme se poprávu domnívat, že až do vypuknutí hladu, kvůli kterému šli do Egypta, se bratrům nedařilo zrovna zle. Vždyť jejich otec měl rozsáhlé hospodářství, stáda a služebnictvo, předával jim své zkušenosti, zakládali rodiny, měli děti. Lidsky viděno, jejich životní cesta směřovala vzhůru nebo alespoň výrazně neklesala.

Josefova cesta však neustále klesala níž a níž. Nejprve jej zavrhli vlastní bratři a prodali bratrům nevlastním, Izmaelcům. Ti ho odvlekli a prodali cizicům - Egypťanům. Z milovaného syna s výjimečným postavením v otcovském domě se stal bezprávným otrokem, ale to nebyl všemu konec. V Egyptě, který v Písmu charakterizuje "tento svět", byl odsouzen a dostal se do nejpotupnějšího místa: do vězení mezi zločince. Ale nakonec byl opuštěn a zapomenut i jimi...

Josefova cesta vedla z výšin až do toho nejnižšího postavení na této zemi. Je tak předobrazem Krista, který "přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali" (J 1,11). Ten, který byl "způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, ato smrt na kříži" (Fil 2,6-8). "A s přestupníky počten jest" (Iz 53,12).

Pokud bychom srovnali osudy, kterými se ubíral život Josefa a bratrů od chvíle, kdy jej prodali, jejich cesty nemohly být rozdílnější. Bratři se dál věnovali svému farmaření a žili jako svobodní vlastníci stád, určovali si, co a kdy podniknou, na kterou stranu potáhnou. Byli součástí komunity, měli svůj životní prostor (stan), rodiny, děti, své zvyky, zábavu, náboženství (kterému věnovali jen tolik úsilí a srdce, kolik chtěli). Nemuseli se cítit sami a v rámci možností tehdejšího světa jim zkrátka mnoho nechybělo.

Oproti tomu Josefovi chybělo vše - byl zbaven majetku, cti a práv, ale i kmene, rodiny, vlastního stanu. Octnul se mezi cizími a přišel o jakoukoli svobodu volby: jako otrok o sobě sám nerozhodoval. Své (Egypťanům cizí) náboženství mohl žít jen sám u sebe. Ale on mu přesto zůstal věrný a žil ho naplno, i když tím opět ztratil to málo, co jako člověk v Potífarově domě získal, a vysloužil si kvůli tomu vězení. 

Co si asi v té době myslel o Bohu a svých snech? Víme, co si o nich mysleli bratři: prožívali uspokojení, že je překazili. Ale co Josef - věřil ještě, že dojdou naplnění anebo je zasunul hluboko do podvědomí a snažil se na ně zapomenout? Cítil se Bohem opuštěn a zklamán? Nejpravděpodobněji se v první řadě snažil překonat obtíže, v nichž se jako otrok a vězeň ocital. Písmo říká, že "Bůh byl s ním"; ale chtěli bychom tam být s Josefem také?

Jak se jen život Božích lidí vymyká představám kohokoli, nakonec i jich samých.

Josefovi bratři byli jistě dostatečně inteligentní, o řadě věcí si dokázali udělat správný úsudek. Kdyby žili v jiné době, byli by možná vystudovaní odborníci nebo přinejmenším úspěšní velkofarmáři. Ale jakkoli dokáže být člověk bystrý v úsudku o vnějších věcech, obzvlášť těch, které se týkají mrtvé hmoty, tak dokáže být zaslepený vůči věcem života, pravdám lidským, které se ho přímo týkají. Úsudek o nich se netvoří exaktně jako v technice; je závislý na tom, odkud je nahlížíme (obrazně vzato "kde se nacházíme") a jak máme uvnitř srovnané hodnoty.

Bratři prodali Josefa, když mu bylo 17 let a dalších asi 30 let až do Jákobovy smrti žili s břemenem, které tížilo jejich duše, než Josefovi vyznali svou vinu. A kdyby jim tenkrát k cestě do Egypta nepomohly těžké životní okolnosti (jakým darem se mohou pro člověka stát!), sami od sebe by pravděpodobně nepodnikli nic, aby se tohoto jha zbavili...

Pokud srdce člověka není v pořádku, bude se ve svém úsudku mýlit. Přiměřená míra pochybnosti o nás samých je nutnou podmínkou zdravé cesty životem. Ostatně nejvíc zla na světě způsobili ti, kdo o své cestě vůbec nepochybovali.

Když si Josefovi bratři uvědomili, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Jen aby na nás Josef nezanevřel a neoplatil nám všechno zlo, kterého jsme se na něm dopustili.“ (Gen 50,15)
V tuto chvíli uplynulo od otevření třinácté komnaty bratrů (odhalení před Josefem) již sedmnáct let (Gen 47,28). To ovšem znamená, že bratři celá ta dlouhá léta žili s obavou, že nevědí, jestli se jim Josef nepomstí. Je to důsledek skutečnosti, že se s vinou nevyrovnali tím jediným možným způsobem, a to díky obstarožnímu pojmu "pokání", spočívajícího v uznání a vyznání viny. Bratři stále nemohou opustit vězení viny a strachu. Stavějí si v nitru obranné hradby a jejich vidění lidí a světa je zatížené a pokroucené - podezřívají Josefa z věcí, které vůbec neměl na mysli.

Jak těžký kámen spadl z jejich srdce, jak se v jejich nitru vyjasnilo, když se svou vinou nakonec za Josefem přišli. Myslím, že si tehdy řekli, že kdyby věděli, jak se jim uleví, byli by to udělali mnohem dříve.

Jak složitý je život, když člověk není ochoten vyznat svou vinu.

Když bratři odcházeli, řekl jim: „Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky!“ (Gen 45,24) Josef se dal svým bratrům v Egyptě poznat: jejich třináctá komnata byla otevřena dokořán. Vina člověka vždycky nějakým způsobem dožene, dříve či později, možná až na věčnosti. Avšak člověk, kterého tíží svědomí, ve svém životě není svobodný. Vyhýbá se určitým situacím či lidem, snaží se sám sebe přesvědčit, že to, co udělal, bylo nutné. Tím dostává sama sebe do vnitřního vězení.

Nevíme, jestli v té chvíli u bratrů převážila úleva, že Josefa svými činy nezprovodili ze světa... Nicméně velmi záhy si uvědomili, že teď budou muset povědět pravdu svému otci, kterého oklamali. Josef je napomenul "aby se po cestě zpátky nehádali" - usoudil tak z jejich reakcí. Začali mezi sebou řešit, kdo je vinen, kdo víc, kdo míň.

Vina bratrů sice vyšla najevo, ale přesto jí nebyli vnitřně zbaveni. Nešlo tu o to, čemu říkáme pokání, alespoň ne o to skutečné. Byli podobni pachatelům přistiženým při činu, kterým nezbývá, než se přiznat. Je rozdíl, když vina člověka vyjde najevo s jeho souhlasem - což je osvobozující - nebo je k tomu více či méně dotlačen okolnostmi nebo lidmi. Jenže to on vlastně nechtěl, byl usvědčen proti své vůli. "No dobrá, uznávám, když jinak nedáš". I tyto lidi dnes církev přijímá a křtí jako omilostněné hříšníky, ale dokud je člověk sám u sebe jen trochu spravedlivý, nebude Boha nikdy ze srdce milovat. Proto je v církvi tolik lidí, kteří ze svého náboženství nemají žádnou radost. Dělají to, o čem je přesvědčili, že se to musí.