05 ledna 2021

Když bratři odcházeli, řekl jim: „Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky!“ (Gen 45,24) Josef se dal svým bratrům v Egyptě poznat: jejich třináctá komnata byla otevřena dokořán. Vina člověka vždycky nějakým způsobem dožene, dříve či později, možná až na věčnosti. Avšak člověk, kterého tíží svědomí, ve svém životě není svobodný. Vyhýbá se určitým situacím či lidem, snaží se sám sebe přesvědčit, že to, co udělal, bylo nutné. Tím dostává sama sebe do vnitřního vězení.

Nevíme, jestli v té chvíli u bratrů převážila úleva, že Josefa svými činy nezprovodili ze světa... Nicméně velmi záhy si uvědomili, že teď budou muset povědět pravdu svému otci, kterého oklamali. Josef je napomenul "aby se po cestě zpátky nehádali" - usoudil tak z jejich reakcí. Začali mezi sebou řešit, kdo je vinen, kdo víc, kdo míň.

Vina bratrů sice vyšla najevo, ale přesto jí nebyli vnitřně zbaveni. Nešlo tu o to, čemu říkáme pokání, alespoň ne o to skutečné. Byli podobni pachatelům přistiženým při činu, kterým nezbývá, než se přiznat. Je rozdíl, když vina člověka vyjde najevo s jeho souhlasem - což je osvobozující - nebo je k tomu více či méně dotlačen okolnostmi nebo lidmi. Jenže to on vlastně nechtěl, byl usvědčen proti své vůli. "No dobrá, uznávám, když jinak nedáš". I tyto lidi dnes církev přijímá a křtí jako omilostněné hříšníky, ale dokud je člověk sám u sebe jen trochu spravedlivý, nebude Boha nikdy ze srdce milovat. Proto je v církvi tolik lidí, kteří ze svého náboženství nemají žádnou radost. Dělají to, o čem je přesvědčili, že se to musí.

Můžeme se poprávu domnívat, že až do vypuknutí hladu, kvůli kterému šli do Egypta, se bratrům nedařilo zrovna zle. Vždyť jejich otec měl roz...