Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ I řekl mu: „Vyhovím ti i v této věci; město, o kterém mluvíš, nepodvrátím. Uteč tam rychle, neboť nemohu nic učinit, dokud tam nevejdeš.“ (Gen 19,20-22)

„Nemohu nic učinit..“ Jak to – nemohu? Copak není Bůh, takže může cokoli? Samozřejmě může, ale neudělá to, protože nadřadil princip spasení svých lidí principu soudu světa. Viz 1 Pt 3,20 - dokud Noe nevstoupil na palubu archy, nebyl svět zatopen. Dokud Lot nevyjde ze Sodomy, nebude zničena.

Ale Bůh nemůže i proto, že mu v cestě stojí přítel. Abraham prosil za záchranu Sodomy až do deseti spravedlivých. Ti se nenašli, a Sodoma proto zachráněna nebude, ale Bůh nenechá zahynout jeho synovce, na kterého Abraham bezesporu myslel. Bůh svou vůli omezuje, protože má respekt k vůli svého přítele. Slovo „nemohu“ zde tedy přesněji znamená „nechci“. Boží přátelé ovlivňují dění na této zemi, i když je svět většinou vůbec nezná. Kdo tehdy ostatně věděl o Abrahamově modlitbě, kterou se modlil na výšině nad Sodomou? Nikdo, koho se to bytostně týkalo - nikdo ze sodomských, ale ani sám Lot. A je možné, že se o tom ani nikdy nedověděl.

Určité věci budou na světě jinak, pokud budou Boží přátelé k Bohu volat. Ale to pořadí nelze přeskočit. Nejprve je třeba stát se přítelem; potom prosit. Opačně to nefunguje už proto, že přítel prosí jako nikdo jiný – ze známosti, z blízkosti, kterou cizí nemá.

Lot putoval ze Sodomy na sklonku noci, od „jitřenky po svítání“. Stoupal do města, které bylo dle jeho slov „blízko“. Ten výstup nebyl snadný, ale jemu připadal rozhodně snazší, než jít na horu, kam ho posílal Bůh. Jenže Bůh nás málokdy posílá na cestu, o které zvoláme: jasně, to přece dám, to je brnkačka. Často nás napadne: a proč vlastně ne někam blíž? Nejde to pohodlnější cestou? A proč ne někam, kde to není tak vysoko?

Skupina čtyřech lidí opouštěla město, ale ani jeden z nich s radostí v srdci. Když začala jeho zkáza, Lotova žena, která (jak je charakteristicky popsáno) „šla vzadu“, se za Sodomou ohlédla. To bylo místo, kde srdcem zůstala, její život tam patřil a jiný nechtěla. Solný sloup, v nějž se proměnila, zůstává mementem, že bez toho, aby člověk vědomě vykročil ven, se nevyhne osudu tohoto světa.

"Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel. Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ (Gen 19,19-20)

Písmo připisuje Lotovi kredit za jeho spravedlnost (2Pt 2,7). Položme si provokativní otázku: není možné, že z vnějšího pohledu morálně převyšoval i Abrahama? Není to zcela vyloučeno. Proč? Protože u druhých lidí vnímáme především jejich pády - a tak, zatímco o těch Abrahamových víme mnohé, o Lotovi v tomto směru vlastně zhola nic. Nečteme o tom, že by z obavy lhal a raději ponechal svou ženu v cizím harému, nebo zplodil děti se svou služebnou. Ale pozor - i on by k tomu měl důvod, vždyť ani on neměl syna, dědice! Setrval však na svých dvou dcerách, a jejich budoucí ženichové se museli považovat za šťastné při pomyšlení na velikost hospodářství, které jim připadne.

Lot se možná v životě nedopustil tolika kiksů, jenže to je dáno také tím, že tolik věcí nepodniknul, neriskoval, nesnažil se dojít dál. Jako nazdobený kůň, který stále zůstává ve stáji, se zdá hodnověrnější a bezpečnější než ten, který vyhazuje kopyty a pádí, občas však dost divoce. Ten první nedělá chyby, ale nikam se neposune. Skoro nepadá, ale nic se nenaučí. Stagnuje celý život na mrtvém bodě.

Lot byl morální člověk, věřící, který však osobně neznal Boha. Jaký lepší důkaz pro toto tvrzení může být než pozorovat jeho rozhovor s Bohem? Říkali jsme si už, že se záchranářem, který vyvádí z hořícího domu, nediskutujeme, nýbrž posloucháme jeho pokyny. Lot však Bohu odmlouvá jako malé dítě - Bohu, který ho přišel zachránit, a Lot dobře ví, s kým má nyní tu čest. A přece má za to, že ví, jak by věci měly  být. Chce zase do města, a ne na horu. Jeho myšlení se pohybuje po stejných kolejích, v nichž prožil celý život. Nechce změnu, za žádnou cenu. Ačkoli je nadpřirozeně vyveden z města zkázy, nevěří, že by Bůh rozuměl jeho cestě a věděl, co je pro něj nejlepší.

Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku". (Gen 19,17-18)

"Uteč na horu." Při výkladu konkrétního příběhu v Písmu je dobré být poněkud střízlivý, abychom nevykládali pragmatická místa příliš obrazně, ale v tomto případě se přímo nabízí říct, že když Bůh člověka zachraňuje, vyvádí ze starého bytí, pozvedá ho výš. Jaký kontrast s dávnou Lotovou volbou - pro svůj život si zvolil nížiny Sodomy, ve kterých by ho nakonec čekala zkáza. Bůh ho nyní naléhavě volá, aby vyšel, a má se vydat - na horu. Hory byly vždy místem setkání s Bohem - pro Mojžíše, proroky, Ježíše a apoštoly. Jenom za velmi specifických podmínek poslal Bůh člověka níž, aby se s ním setkal - jako znamení, kdy údolí symbolizuje zkoušku či pokoření ("vstaň, jdi do tohoto údolí, a tam mluviti budu s tebou." Ez 3,12 kral.)

Člověk musí najít své výšiny a naučit se na nich setrvávat, aby byl schopen proti tlaku tohoto světa obstát a vítězit. Bůh nás proto učí chodit po vyšších cestách: "Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. (Ab 3,19) "...a ještě vyšší cestu vám ukáži." 1K 12,31 kral.)

Lot však není na výšiny zvyklý, ta představa ho děsí. Poslední roky žil v pulzujícím městě, vždy mezi lidmi, on i jeho žena by měli zjevně raději Sodomu a život v ní než nepohodu výšin. To osamocení, to děsivé ticho - Lot nebyl zvyklý hledat Boha a trávit čas v obecenství s ním. Výšiny vůbec nejsou něčím, co ho přitahuje, kde chce být. A opět jako tenkrát před lety se domnívá, že si může svou cestu zvolit sám, a jeho volba bude pro něj lepší než ta Boží. Jak to celé jen asi může skončit?

„Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel." (Gen 19,18-19)

Zdá se to až neuvěřitelné, ale Lot to skutečně myslí vážně, opravdu smlouvá s Bohem! Připoměňme si znovu, že Lot vůbec netušil, v jaké situaci se nachází, nerozuměl ničemu, ani sám sobě, a nedokázal by proto zachránit jediného člena své rodiny. A teď, když k němu Bůh pošle své posly s úmyslem zachránit ho, a ti mu řeknou, co pro to má udělat a kam jít - Lot s ním polemizuje, že je to špatně, a lepší bude jít jinam. Jako by nebylo zjevné, že s ním Bůh má dobré úmysly - jenže ty se Lotovi moc nelíbí, jeho názor se mu zdá lepší. Jak často jsme v životě svědky toho, že ten, který nevidí, má za to, že vidí mnohem dál, než ostatní...

U Lota se přitom nejedná o výsledek rozrušení či únavy. V extremních situacích, kdy jde o život, se naopak mnohý člověk probere z letargie a začne jednat velmi rázně. Ale Lot jako by stále v jakési letargii setrvával. Jak je to možné?

Je třeba uvědomit si, že to čím jsme dnes, není dáno současným okamžikem, ale je to výsledek dlouhého procesu minulosti. Tehdy, často v obtížných situacích, se utvářel náš charakter tím, že jsme se museli určitým způsobem rozhodnout, překonat nepohodlí, vyrůst. Dva lidé mohou být ve stejných situacích - a přece, jeden roste, protože se s nimi utkává, druhý nikoli, protože z nich utíká, každému nepohodlí se vyhýbá. První se v nich vnitřně zocelil, druhý zůstal beze změny.

Lot byl dlouhý čas s Abramem. Nicméně nezvolil jeho cestu, cestu výš, a tak zůstal bez vnitřní proměny. Protože se mu v jeho podnikání dařilo a v podstatě vše, oč v životě stál, mu vycházelo, nemusel na sobě pracovat. Nyní nastal čas krize, a pravda o něm se odhalila. Lot nyní sklízí ovoce své minulosti, a ukazuje se, že ho mnoho nemá.

Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku." (Gen 19,17-18)

Kdyby nám tuto varovnou větu řekl nějaký politik či neznámý člověk na ulici, uvažovali bychom možná nejprve, zda nemá něco nekalého za lubem. Kdyby nám totéž řekl přítel nebo filozof, svádělo by nás patrně k diskuzi: a proč? Nepleteš se náhodou? Je to opravdu tak vážné? Opravdu to musím udělat, a bez okolků?

Jenže když nám totéž řekne hasič nebo záchranář vyvádějící nás z hořícího domu, asi s ním diskutovat nebudeme. V tu chvíli, kdy jde o život, se nepřemítá, nezpochybňuje, nekladou se doplňující otázky - tehdy vše záleží na tom, co nejrychleji pokyn vykonat, a každý to dobře chápe.

Sodoma ještě nehořela, když to Bůh Lotovi pověděl. Ale bylo to již blízko, tak blízko, že bylo pro záchranu nutné jednat okamžitě a rychle vyjít. Ostatně, jakou budoucnost Sodoma pro Lota skýtala po událostech minulé noci? Čekat, až se na něm oslepený dav nebo jejich blízcí pomstí nebo jeho dcery budou znásilněny?

A tady jsme u jádra Lotova problému, jak jsme ho popsali už minule: nyní, kdy je třeba uposlechnout a konat, začíná namísto toho s Bohem smlouvat. Lot se totiž za celý svůj dosavadní život víry nenaučil Boha poslouchat. Nepoddal svou mysl pod vládu Boží, nezískal respekt před Jeho moudrostí, neměl dojem, že ho převyšuje, takže se domnívá, že Boží slova lze v něčem poopravit. Bůh pro něj byl skutečný, ale ne jako svrchovaný Pán jeho života, možná spíš někdo, nad jehož názory je dobré se občas vážně zamyslet. Lot nerozuměl naléhavosti času, že nyní opravdu není čas na diskuzi - do které ve zcela nepříhodné chvíli pouští. „Ne tak prosím, Panovníku." Ač věřící, Lot nebyl připraven k záchraně a nebýt Abrahamovy modlitby a donucení poslů, je jisté, že by v Sodomě zahynul.

Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: „Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul.“ Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním –, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. (Gen 19,15-16)

Poslové Lotovi řekli bez okolků, že přicházejí od Hospodina a že město bude definitivně zničeno. Lot dobře věděl, že nemá co do činění s podivíny, hlásajícími nějaké nesmysly. Věděl to s jistotou, a nejen díky tomu, co sami říkali. (Kdyby zůstalo jen u toho, stále to mohli být jen svého druhu šejdíři). Ale že nejsou, mu muselo být jasné přinejmenším od okamžiku, kdy byl svědkem toho, jak oslepili dav, který se srotil u jeho domu. Od té chvíle si mohl být stoprocentně jist, že se nachází v centru Božího jednání, že ty muže k němu Bůh poslal, aby jej a jeho blízké zachránil. Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že jeho příběh se stává příběhem samotného Boha, že Bůh právě na něj, třeba dosud bezejmenného a opomíjeného, právě nyní upírá svůj zrak.

Lot ten pocit měl, a přesto – nebyl schopen odejít. „Ale on váhal“. Jak je to možné? Pochyboval o tom, zda se stane, co poslové oznámili? Jistě byl v takové situaci dočista zmaten. Ale toto zmatení plynulo především z toho, že vnitřně nesouzněl s Bohem. Ukázali jsme si už, že netušil, jak Bůh o něm a Sodomě smýšlí, jak věci nahlíží. Nevěděl to, protože neměl živý vnitřní konktakt s Bohem, a tak to, co mu poslové řekli, vnímal jako vnější informaci. Takovou, o které přemýšlíme, zda je správná či nikoli, kterou zvažujeme. Možná ji přijmeme, možná odmítneme, protože ona je svým obsahem cizí tomu, co máme ve svém nitru. Je to podobné, jako když evangelium zasáhne člověka, který Boha nezná. Na počátku je to pro něj poselství zvenčí, je mu cizí, překvapuje ho, možná pokořuje. Doposud ho neslyšel, nepřemítal o něm takto, nesouzní zatím s tím, jak sám vnitřně smýšlí. To je normální stav každé padlé bytosti. Ale normální není, pokud to tak zůstane i po letech.

Někdo řekl, že Lot je v celé Bibli jediný, kdo byl zachráněn proti své vůli. Zde se znovu sluší dodat, že tato Boží neodbytnost vůči němu byla jen a jen díky Abrahamově přímluvné modlitbě. Poslové při něm použili „mírných donucovacích prostředků“, když ho vzali za ruku a vyvedli ven. Ale pokud bychom hovořili o spasení proti vlastní vůli, platilo by spíše na jeho ženu a dcery, u něj to byla spíš chronická neschopnost se rozhodnout jinak než okolí, protože on přece jen poslům věřil (jinak by nešel varovat své zetě). Bůh vůli člověka vždy a bez výjimky ctí. Můžeme se rozhodnout, zda a do jaké míry se mu vydáme a chceme-li odejít, nezbraňuje nám v tom (J 6,67). Bůh naši vůli ve skutečnosti ctí mnohem více, než ji ctíme my u druhých nebo i sami u sebe.

Jestli si něco můžeme z tohoto příběhu odnést, pak to, jak důležité je, aby Boží smýšlení rezonovalo v našem nitru. Pak při nás jakékoli násilí směrem k Boží cestě nebude třeba použít. Protože jak ještě uvidíme na dalších osudech Lotovy rodiny, kdo Boha poslouchá víceméně jako druh informace zvenčí, ale Jeho srdce nezná, bloudí ve zmatku a výsledkem je zmar.

Lot tedy vyšel a promluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery. Řekl jim: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu.“ Ale zeťům to připadalo, jako by žertoval. (Gen 19,14)

Řekli jsme, že Lot sice věřil ve správného Boha, ale neměl s ním živý kontakt, a proto mu chyběla duchovní citlivost. Vůbec netušil, jak Bůh smýšlí o tom, co se kolem něj odehrává, jaký je stav světa, ve kterém se nachází; samozřejmě věděl, že je to hodně špatné, vnímal rostoucí násilí v ulicích města, ale to vše proto, že to na něj osobně doléhalo, nikoli díky vnímavosti k tomu, co si myslí Bůh. To naopak věděl Abraham, aniž by toho byl osobně účasten. Díky tomu, že měl živý kontakt s Bohem, věděl díky zjevení od Boha věci, které zůstávaly Lotovi skryty.

Reakce Lotovy rodiny na příchod poslů je výstižnou ilustrací toho, jak člověk vnímá Boha. Věřící Lot si přinejmenším uvědomoval morální zkázu Sodomy a nebylo mu v ní lidsky vzato dobře (viz 2 Pt 2,7-8). Nepohnulo ho to sice k žádné akci, ale Boží posly alespoň ctil a byl nakloněn udělat, co říkají. To byl ostatně jeho problém. Byl k něčemu trvale nakloněn, aniž by to udělal: nakloněn smířit se s Abrahamem, nakloněn Boha cele poslouchat, nakloněn definitivně se rozejít se Sodomou. Sám v tom nedokázal udělat nic a nebyl schopen ani rozhodnout se k odchodu. Ale alespoň naslouchal tomu, co mu poslové říkají a jak by řekl klasik, vážně o tom uvažoval.

Ale jeho zeťové, zřejmě rodilí Sodomané, bez víry v jeho Boha, nebrali vážně vůbec nic; když jim Lot vylíčil svou otřesnou situaci i slova poslů, neuvědomovali si žádné nebezpečí. Byli k jejich varování zcela hluší a vysmáli se mu.

Člověku se někdy stává, že nechápe svou situaci a dobu. Dopustí se různých chyb, pramenících ze špatného odhadu věcí; celý život se učíme určité opatrnosti ohledně vlastního úsudku. Pokud však jde o schopnost vnímat věci nebeské, ta zjevně odpovídá tomu, jak hluboké obecenství člověk s Bohem pěstuje. Pokud mu chybí, bude k poselství shůry také hluchý a slepý. A často mu bude připadat docela směšné.

Tu řekli ti muži Lotovi: Máš-li zde ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z tohoto místa. (Gen 19,12)

Abraham prosil alespoň za deset spravedlivých, aby byla Sodoma zachráněna před zkázou. Bylo tedy jisté, že členů Lotovy širší rodiny nebylo ani tolik, jinak by Sodoma přeci byla zachráněna. Ne, to se už nestane, a přece - jak pozoruhodné, že poslové mají na mysli nejen Lota samého, ale i jeho blízké, právě a jen proto, že jsou jeho příbuzní.

Z dějin Písma je zřejmé, že Bůh chce skutečně zachránit nejen jednotlivce, ale i jeho rodinu, kmen, národ. Ostatně, později bude z potomků Abrahama utvořen kmen, a později zaslíbený národ. V dávných dobách Bůh také zachránil nejen Noeho, ale i jeho rodinu, ačkoli jeden z jeho synů na sebe posléze strhl prokletí. A přece i jemu, stejně jako nyní Lotovým dětem a budoucím zeťům, byla v okamžiku krize podána ruka k záchraně. To je smysl nabídky, která skrze jedince přichází k jeho rodině: Lot sám nemohl své děti a zetě zachránit bez jejich vůle. Stále se mohli rozhodnout pro dobré či zlé, zůstat nebo odejít. Ale skrze jednoho člena rodiny byla ostatním podána ruka milosti. Lot se tak stal nástrojem Boží nabídky a jeho blízcí byli osloveni poselstvím, které stačilo přijmout. Dcery to udělali, zeťové ne.

„Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ (Mk 5,19)