Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku". (Gen 19,17-18)

"Uteč na horu." Při výkladu konkrétního příběhu v Písmu je dobré být poněkud střízlivý, abychom nevykládali pragmatická místa příliš obrazně, ale v tomto případě se přímo nabízí říct, že když Bůh člověka zachraňuje, vyvádí ze starého bytí, pozvedá ho výš. Jaký kontrast s dávnou Lotovou volbou - pro svůj život si zvolil nížiny Sodomy, ve kterých by ho nakonec čekala zkáza. Bůh ho nyní naléhavě volá, aby vyšel, a má se vydat - na horu. Hory byly vždy místem setkání s Bohem - pro Mojžíše, proroky, Ježíše a apoštoly. Jenom za velmi specifických podmínek poslal Bůh člověka níž, aby se s ním setkal - jako znamení, kdy údolí symbolizuje zkoušku či pokoření ("vstaň, jdi do tohoto údolí, a tam mluviti budu s tebou." Ez 3,12 kral.)

Člověk musí najít své výšiny a naučit se na nich setrvávat, aby byl schopen proti tlaku tohoto světa obstát a vítězit. Bůh nás proto učí chodit po vyšších cestách: "Panovník Hospodin je moje síla. Učinil mé nohy hbité jako nohy laně, po posvátných návrších mi dává šlapat. (Ab 3,19) "...a ještě vyšší cestu vám ukáži." 1K 12,31 kral.)

Lot však není na výšiny zvyklý, ta představa ho děsí. Poslední roky žil v pulzujícím městě, vždy mezi lidmi, on i jeho žena by měli zjevně raději Sodomu a život v ní než nepohodu výšin. To osamocení, to děsivé ticho - Lot nebyl zvyklý hledat Boha a trávit čas v obecenství s ním. Výšiny vůbec nejsou něčím, co ho přitahuje, kde chce být. A opět jako tenkrát před lety se domnívá, že si může svou cestu zvolit sám, a jeho volba bude pro něj lepší než ta Boží. Jak to celé jen asi může skončit?