"Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel. Hle, tamto město je blízko, tam bych se mohl utéci, je jen maličké. Smím tam utéci? Což není opravdu maličké? Tak zůstanu naživu.“ (Gen 19,19-20)

Písmo připisuje Lotovi kredit za jeho spravedlnost (2Pt 2,7). Položme si provokativní otázku: není možné, že z vnějšího pohledu morálně převyšoval i Abrahama? Není to zcela vyloučeno. Proč? Protože u druhých lidí vnímáme především jejich pády - a tak, zatímco o těch Abrahamových víme mnohé, o Lotovi v tomto směru vlastně zhola nic. Nečteme o tom, že by z obavy lhal a raději ponechal svou ženu v cizím harému, nebo zplodil děti se svou služebnou. Ale pozor - i on by k tomu měl důvod, vždyť ani on neměl syna, dědice! Setrval však na svých dvou dcerách, a jejich budoucí ženichové se museli považovat za šťastné při pomyšlení na velikost hospodářství, které jim připadne.

Lot se možná v životě nedopustil tolika kiksů, jenže to je dáno také tím, že tolik věcí nepodniknul, neriskoval, nesnažil se dojít dál. Jako nazdobený kůň, který stále zůstává ve stáji, se zdá hodnověrnější a bezpečnější než ten, který vyhazuje kopyty a pádí, občas však dost divoce. Ten první nedělá chyby, ale nikam se neposune. Skoro nepadá, ale nic se nenaučí. Stagnuje celý život na mrtvém bodě.

Lot byl morální člověk, věřící, který však osobně neznal Boha. Jaký lepší důkaz pro toto tvrzení může být než pozorovat jeho rozhovor s Bohem? Říkali jsme si už, že se záchranářem, který vyvádí z hořícího domu, nediskutujeme, nýbrž posloucháme jeho pokyny. Lot však Bohu odmlouvá jako malé dítě - Bohu, který ho přišel zachránit, a Lot dobře ví, s kým má nyní tu čest. A přece má za to, že ví, jak by věci měly  být. Chce zase do města, a ne na horu. Jeho myšlení se pohybuje po stejných kolejích, v nichž prožil celý život. Nechce změnu, za žádnou cenu. Ačkoli je nadpřirozeně vyveden z města zkázy, nevěří, že by Bůh rozuměl jeho cestě a věděl, co je pro něj nejlepší.