27 června 2021

Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. (Gen 13,14-15)

Bůh Abramovi řekl, že mu dá zemi. Což bylo zvláštní, protože on v ní doposud nic nevlastnil. Sídlil tu a využíval pastviny pro stáda, ale jen jako putující karavana, jako host. Navíc nebylo nikdy úplně jisté, zda se celá situace nezmění - co kdyby byli napadeni cizími nájezdníky nebo vypukla kmenová válka? Abram se proto snažil o mírové soužití s okolními kmeny a uzavíral s nimi smlouvy. Vůči zemi však jako cizinec neměl právo první volby, stále musel jednat s ohledem na okolí, což znamenalo trvalé omezení. Z hlediska nutnosti putovat se stády to byla trvalá komplikace, ale on už se naučil s ní žít. Nyní, když Lot odtáhl, se však jeho akční rádius zmenší ještě víc. Lot si vybral nejlepší oblasti pro pastvu a Abram s jeho zájmy nebude chtít nikdy kolidovat.

V této chvíli, kdy jeho mysl přeci jen zastínily chmury nad celou jejich současnou situací a budoucností (jak dobré by bylo, kdybych konečně mohl mít SVOU zem, pomyslel si), uslyšel v duchu Boží hlas. „Rozhlédni se z místa, na němž jsi..."

To ve chvíli, kdy Abram zůstal na náhorní plošině a na východě v dáli pod sebou viděl nížiny, do kterých sestoupil Lot a které pro Abrama budou zapovězeny, aby nevyvolal konflikt s blízkým příbuzným. A nyní mu Bůh říká - "...a pohlédni na všechny strany!"

Když dva dělají totéž... Nyní je to Abram, kdo má žádoucně pohledět na zemi, ale jinak, než předtím Lot. Není v tom ryzí žádost po materiálním požehnání, má se spíš kochat vším, co mu Bůh dává - ostatně, dělat to, k čemu Bůh vybízí spolu s Ním, je vždycky požehnaný čin.

Bůh jako by přehlédl Lotovu volbu nejlepší země jako bezvýznamnou epizodu, jako by se to vůbec nestalo či to nemělo žádný dopad na toho, kdo s Bohem zůstává. Nyní sděluje Abramovi: moje zaslíbení pro tebe trvá a žádný člověk, blízký či vzdálený, dobrý nebo zlý, ho nedokáže zrušit nebo změnit.

23 června 2021

Lot se rozhlédl a spatřil celý okrsek Jordánu směrem k Sóaru, že je celý zavlažován, že je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská. To bylo předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru. (Gen 13,10)

Staré příběhy a pohádky jsou často založeny na principu, že člověk je životem veden podle toho, jak je nastaveno jeho srdce. Lidé dávných časů svět nepoznávali v prvé řadě racionálně - tento přístup se začal prosazovat až od řecké filozofie, ale trvalo to další tisíciletí, než zvítězil věk rozumu, osvícenství. V časech dávných byla však na rozdíl od dnešní doby daleko důležitější životní moudrost než vědecký výklad světa. Lidé hledali příčiny a následky lidského konání - to pro ně totiž mělo přímý dopad, proto tomu potřebovali porozumět. Rodila se tradiční přísloví, moudrý stařec, nejúctyhodnější člověk obce, byl vyhledávaným rádcem, nebyl však vědcem, nýbrž spíše života znalým člověkem.

Je dobré mít toto na zřeteli, když čteme Bibli, protože byla napsána v podobném prostředí a právě tyto (z dnešního hlediska) nevědecké pravdy jsou jejím poselstvím - tedy nikoli popis procesu vzniku galaxií nebo rozbor DNA. Ty tam lidé opravdu nehledali a ani by jim nebyli schopni porozumět.

Ale o lidském srdci se v Písmu dovídáme mnoho, velmi mnoho. Když nyní Abram a Lot učinili své volby, nepřišlo to jako blesk z čistého nebe. Abram velkoryse nabídl Lotovi volbu zvolit si kraj, kde se usadí, a Lot se nevelkoryse a bezohledně chopil příležitosti, aby vyhrál.

Jejich postoje, tak jako ty naše, byly utvářeny léta předtím a byly výslednicí dlouhého procesu. Abram, který s Bohem chodil a učil se žít tak, aby mohl přebývat v jeho blízkosti, se díky tomu měnil v lepšího muže. Lot, který sice věřil ve stejného Boha, ale nikdy se mu plně nevydal, žil podobným životem, jako ostatní lidé té doby. Jeho cílem nebylo oslavit Boha, ale užít si tento život. Proto si vybral oblast, kde to bude moci snáze realizovat. Abram tak zůstal v horských oblastech, kde byl život těžší, zatímco Lot sestoupil do úrodných nížin. Podobně jako Eva "viděla" žádoucíma očima strom poznání, "spatřil" i Lot tu krásnou, žádoucí zemi. A stejně jako ona byl slepý ke skutečnosti, že je tu ovšem velké "ale".

Podíváme-li se na jejich volbu jako na alegorii duchovního postoje, porozumíme, že Abramovo srdce, které hledalo a následovalo Boha, ho životem vedlo k výšinám, zatímco Lotovo srdce jej dovedlo až do bažin Sodomy a Gomory.

20 června 2021

Zdalipak není před tebou celá země? Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo. (Gen 13,9)

Kdo tu měl mít právo první volby? Samozřejmě, že Abram. Byla to jeho expedice, na kterou Lota přibral. Lot vděčil Abramovi za to, co měl a doposud ho následoval na jeho cestě z Uru do Cháranu, Kanaánu, Egypta a zpět. Jejich stáda rostla, dařilo se, to vše díky uvážlivému Abramově vedení a požehnání, které na něm spočívalo - přes všechna selhání, kterých se dopustil.

Abram chtěl zabránit tomu, aby hádky o lepší pastvu mezi pastýři přerostly ve spor mezi jím a Lotem, ale když se odhodlal k takovému kroku jako je oddělení se, muselo být zjevné, že Lot už s ním uvnitř není zajedno. Kdyby byl, byla by tu oboustranná vůle ke smíru, ale jejich vztah se změnil.

Lot byl mladší (to tehdy byl významný faktor pro to, kdo měl mít první slovo v rozhodování) a jako ten, který doposud z podniku vedeného Abramem profitoval, měl ustoupit. Ale Abram ukázal svou velkorysost a nabídl mu volbu. Dobře věděl, že tím může přijít o ta nejlepší místa pro stáda a prosperitu, jinými slovy: jeho výnosy budou nyní menší než Lotovy. Přesto se zachoval šlechetně, i když musel vědět, že ho ta velkorysost bude stát hodně, hodně peněz.

V životě je tomu stejně - kdo hraje na sebe, nezná velkorysost a nedává nikomu přednost, je krátkodobě úspěšnější (třeba i na silnici...). Ten, kdo je ochotnější ke kompromisu, obvykle ztrácí. Mnozí rodiče dnes učí své děti, aby neustupovaly, ale především se snažily prosadit se. Ano, to jistě určitý čas funguje, jako na té silnici. Často však později přijde tvrdý náraz. Je to zvláštní jev, že takový člověk ani nemůže být plně šťasten (což si ale on ve svém stavu většinou neuvědomuje). Když bude každý chtít bezohledně vyhrát, v jakém to světě budeme odsouzeni žít?

Ani Lot se neznepokojoval uvažováním, jak ctné jsou jeho kroky, nebo dotazováním se Hospodina. Vybral si lepší díl země a odtáhl. Logicky vzato měl být tím, kdo z té situace odejde jako vítěz a Abram jako ten, na koho zbydou ztráty. Ale další cesty obou ukázaly, že je to vlastně naopak.


17 června 2021

Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. Tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci. Tu řekl Abram Lotovi: „Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou a mezi pastýři mými a tvými, vždyť jsme muži bratři. (Gen 13,7-8)

Když nastala krizová situace, byl Abram jako starší a zralejší připraven ji řešit první. Cítil jistě právě proto větší míru odpovědnosti. Ale zdá se, že v jeho slovech "ať nejsou rozepře" je skryta i reflexe předešlé věty Písma: "tehdy v zemi sídlili Kenaanci a Perizejci". Jakoby Abram nahlížel, že tu nejde jen o to, kdo z nich dvou získá lepší pastviny a povede se mu lépe. Avšak oba zde žijí svůj život před očima okolních kmenů a jejich spor hrozí přerůst a stát se pro ně veřejným divadlem a vizitkou jejich životů i jejich Boha. Ať nejsou rozepře... Abram se chce za každou cenu vyhnout sváru v rodině (což tehdy byla také "rodina víry") a neuplatňuje v něm svou převahu, takže by Lota chtěl zahanbit, přebít. Mohl to udělat - třeba už jen odkazem na to, že je starší, což mu ve starověkých společnostech dávalo mnohem významnější pozici než je tomu dnes. 

Pro řadu lidí jsou spory osidlem, protože v nich ztrácejí hlavu, propadají hněvu a situaci eskalují. Vyřčená slova a vykonané skutky se těžko berou zpět a škody jsou dlouhodobé a dalekosáhlé. Pro jiné jsou však spory osidlem, protože je vždy považují za špatnou věc, utíkají před nimi a mají za to, že je to jedině správný křesťanský postoj. Copak o tom není třeba právě Abramův postoj důkazem?

Není. Abram ukázal vůli ke smíru tam, kde tím nakonec ztrácel na zisku, majetku. Je zjevné, že v tuto chvíli již pro něj existovaly věci, kterých si cenil více než hmotného zabezpečení a peněz. Byl připraven nést ztrátu, pokud to prospěje dobré věci. Takové, která se za peníze koupit nedá.

Je však jisté, že by Abram nebyl připraven ustoupit, pokud by kompromis s Lotem zahrnoval ony věci vzácnější než zlato: pokud by musel obětovat morálku nebo dokonce víru v Hospodina. Ve stejné míře to tak nebylo vždy, ale přesto se pomalu, ale jistě, právě tyto věci pro něj stávaly důležitější a důležitější.

Tak i Kristus dokázal být beránkem tam, kde jsme přirozeně vlky, a lvem tam, kde je nám často bližší být ovcemi.

13 června 2021

Také Lot, který putoval s Abramem, měl brav a skot i stany. Země jim však nevynášela tolik, aby mohli sídlit pospolu, a jejich jmění bylo tak značné, že nemohli sídlit pohromadě. Proto došlo k rozepři mezi pastýři stáda Abramova a pastýři stáda Lotova. (Gen 13,5-7)

Abram byl po návratu z Egypta "velmi zámožný". Nyní však poznal také odvrácenou tvář bohatství, které se stalo podnětem k rozepři. Majetek stojí za mnoha sváry mezi lidmi, kteří by jinak spolu docela dobře vycházeli. Krátce po svatbě jsme s manželkou navštívili jednoho starého muže, který žil až do stáří ve zjevně šťastném manželství, a ptali se ho na recept, jak si jej uchovat. Čekal jsem známá slova o smířlivosti, odpuštění, vzájemném pochopení... ale jeho odpověď nás opravdu šokovala: "Zůstaňte chudí!"

Obtížné situace lidi stmelují a dokud mnoho nemají, drží snáz pohromadě. Dosvědčili by to jistě mnozí (bývalí) manželé, ale třeba i lidé, kteří začali podnikat se známým či příbuzným: dokud třeli nouzi, vydrželi spolu. Ale jakmile zbohatli, začali mezi nimi spory. Společný majetek dokáže být příčinou rozmíšek i v církvi.

Totéž dostihlo Abrama. On i Lot jsou nyní boháči v chudé zemi. Jejich stáda potřebují stále větší území k pastvě a je obtížné, aby je drželi pospolu. Musejí je posílat na různé strany, ale pak je ve výhodě ten, kdo druhému spase tu lepší část.

Kdo tu má mít právo první volby?

10 června 2021

Když se Abram vrátil zpátky do Kanaánu, bylo to podruhé, co si tím z vnějšího hlediska pohoršil. Jak z Cháranu, tak z Egypta byl tento návrat sestupem níž - do méně rozvinuté civilizace, zaostalejších měst, mnohem horší ekonomiky. Situace v Kanaánu byla nejistá a život namáhavý. Abram proto v Cháranu nakonec zanechal otce Teracha a stále se tam pak vracel. Ale přicházel jen jako host a v srdci věděl, že toto k životu příhodné místo není jeho domov, zde se neusadí.

Jeho domov... ten zvláštní pocit, který v Kanaánu po návratu z Egypta měl, navzdory tomu, jak věci vypadaly navenek! Když se z Egypta vrátil, začínal to plně chápat: teď, s vírou v nového Boha v srdci, už nenajde spočinutí jinde než tam, kam ho tento Bůh posílá. Dřív by se byl chopil různých příležitostí a zvolil cestu, která byla v daný okamžik logická či výhodná. Nyní si však uvědomoval, že daleko důležitější je, aby v té věci měl vnitřní pokoj, spočinutí. A tady v Kanaánu, jakkoli tu věci nejsou vždycky ideální, tady je v srdci doma. Egypt - to byla panečku jiná třída... jenže už ne pro něj.

Daleko důležitější, než v jakém místě či situaci se člověk nachází je to, zda tam může vnitřně spočívat. Když Boha v Jeho vedení následujeme, vede nás vnitřním hlasem pokoje a dává nám trvalé ujištění, že přes všechny pochyby o tom, jak věci vypadají navenek... jsme tu správně. A pokud spočinout nemůžeme, je možná třeba přemýšlet o tom, zda není načase zvednout kotvy.

„Neboť jako svůj majetek jsi nás stvořil, a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě."

06 června 2021

I vystoupil Abram z Egypta se svou ženou a se vším, co měl, do Negebu; byl s ním i Lot. Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato. (Gen 13,1-2)

Jak jsme viděli, Abramova duchovní cesta nesměřovala vždy jen vzhůru. Egyptská etapa byla z tohoto hlediska jen stagnací, ba ztrátou. V čem ale stoupal nahoru stále, bylo jeho bohatství. Je zřejmé, že předtím, než se rozhodl pro Boha, byl spíše zámožný než chudý. Pak bohatl, jak se mu v podnikání dařilo při následování Boží cesty - ale v Egyptě se mu dařilo snad nejvíc a celkem bezpracně, protože lží prodal svou ženu (Gen 12,16).

Mezi bohatstvím a požehnáním shůry není vždy přímá souvislost. Člověk může být skutečně požehnán od Boha, protože Ho následuje, a následně se mu i ekonomicky daří. Ale tato cesta neplatí univerzálně pro každého a v každý čas. Člověk v životě prochází i obdobími, v nichž se má naučit nové věci, a k tomu může být na čas ponechán i v určité nouzi, aby z ní hledal východisko a nově pro sebe našel Boha. V podobných nouzích obvykle nezůstáváme navždy. Řada lidí by dosvědčila, že právě nouze je přivedla na tu nejlepší cestu, kterou by jinak nikdy nenašli. V extrémním případě byli někteří vděční i za to, že jejich byznys zkrachoval, neboť je to doslova vehnalo do Boží náruče, a odtud vykročili do života změnění a s osvobozeným srdcem. Jsme-li ukryti v Bohu, nemusíme mít obavy. Člověk nemůže nikdy padnout níž, než do Boží ruky.

Každopádně se však nemylme: Abram v Egyptě zbohatl, protože neposlechl Boha. Jeho jmění se rozrostlo, takže o něm Písmo mluví jako o "velmi zámožném". Známý výrok o poznání člověka díky knize, kterou čte, bychom mohli parafrázovat na otázku majetku: "řekni mi, jak smýšlíš o penězích, a já ti řeknu, jaký jsi". Člověk může pronášet vznešená slova, ale nakonec o něm nejvíc vypovídá to, jak nakládá s penězi. Abram se měl po ekonomické stránce velmi dobře, zůstalo mu bohatství z Cháranu i Egypta. Uvidíme však dále, jak se v této věci jeho postoje proměňovaly.

03 června 2021

I vystoupil Abram z Egypta...Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. (Gen 12,1-4)

Abram se vracel zpátky dost možná stejnou cestou, kterou předtím sestoupil. Z vnějšího pohledu se pohyboval po úsečce tam a zpět, nyní si však stále více uvědomoval, že z hlediska svého životního putování ve skutečnosti jen opsal kruh. Do Egypta sestoupil bez Božího pokynu. Podnětem k tomu mu byly obavy, které se mu zdály oprávněné (a nakonec každý okolo, kdo mohl, prostě šel). Ale jeho životní cesta, která předtím stoupala vzhůru, se zde zastavila na mrtvém bodě. Na rozdíl od dřívějška ho v Egyptě Bůh nenavštěvoval jako v Kanánu, Abram ho nepoznal víc, neobdržel nové zjevení - největší zkušeností tak zůstávalo vytržení z bezútěšné situace, do které se však dostal vlastní vinou a která ho zahanbovala, takže z toho nemohl pociťovat pravou radost. Nepřiblížil se tam Božímu cíli, nenásledoval směr Jeho povolání. V Egyptě Boha neuctíval jako v Kanánu a nestavěl mu oltáře. To hlavní, oč tam šlo, bylo zachování pozemského života. Vypadalo to logicky, ale nyní se mu zdálo, že je to zoufale málo.

Jeho bloudění v kruhu dokládá i zpráva o návratu: "postupoval...na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno." Jeho kroky vedou nyní zpátky na stará místa. Dělá tam to, co dřív.

Abram byl z Egypta vyhnán, a proto neodešel v čas, který by si byl zvolil. Hlad v Kanánu ještě nepominul. Jako vždy, když člověk jedná na vlastní pěst, ve skutečnosti žádný problém úplně nevyřeší. Tak se i Abram ocitá znovu ve stejné situaci a musí jí znovu čelit - ale už ví, že jinak. Možná právě proto je nyní jeho prvním zájmem uctívání Boha. Jako by nadřadil tuto věc nade vše, jako by se v těchto chvílích v jeho srdci rodila nová víra, že jeho Bůh je mu k pomoci, aby každou obtíž zvládnul. Proto se pozvedá nad problémy, chce hledět vzhůru a znovu vidět Boha.

Jako každý, kdo si je vědom svého selhání, i Abram se nyní snaží navázat nit tam, kde byla přetržena. Ve svém nitru se znovu nadechl čerstvého vzduchu a podivil se, jak mohl být slepý ke skutečnosti, že se přes veškerý blahobyt v Egyptě jen dusí.

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram...