A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. (Gen 21,20)

Není pro nás jednoduché porozumět tomu, že Bůh často žehná i věcem, které nevzešly z Jeho vůle. Dokonce takovým, se kterými by nesouhlasil. Nemyslím takovým, které by byly namířeny proti němu, nebo které svým charakterem vychází rovnou z pekla. Ale požehná mnoha rozhodnutím, krokům, aktivitám, které sám neinicioval, nezamýšlel, jen proto, že je uskutečnili jeho vlastní lidé na zemi.

Písmo nám říká, že "Bůh byl s chlapcem". Co to znamená? Nic víc a nic míň, než že Boží ruka ho chránila, aby dospěl. Lidský život visel na vlásku a okolností, kdy se jeho nit mohla přetrhnout v důsledku nemoci nebo násilí, bylo mnoho, ještě víc než dnes. Izmael nebyl ctitelem Boha a nositelem Jeho požehnání na zemi v tom smyslu jako Izák. Nevíme, jestli v Abrahamova Boha věřil (a neopustil víru v něj poté, co byl od Abrahama vyhnán). Pokud ano, netušíme, zda a jak se jeho víra projevovala. Víme tedy, že "Bůh byl s chlapcem", ale už nevíme, zda "chlapec byl s Bohem". Spíše lze uvěřit tomu, že Izmaelova víra splynula s náboženstvím okolních kmenů, takže vznikla další z mnoha směsí pravé víry a pohanských pověr, jakými je země od nepaměti poseta.  

Být požehnán podobně jako Izmael je jistě dobré. Ale je to požehnání, které končí u svého příjemce, dělá mu dobře, ale nestačí na to, aby skrze něj dál požehnalo zemi. Na něco takového Izmael nepomýšlel, a jeho neklidná povaha na to rozhodně neměla. Stal se lovcem, hlavou kmene, okolí z něj jistě mělo respekt, možná až strach. Ale moc si neumíme představit, že by byl světlem pro druhé v cestě za Bohem, jako Abraham. Jak často nám jde jen o to, aby nás Bůh požehnal, prostě proto, aby nám bylo dobře. Ano, je to fajn, když se to děje. Je čas si to užívat, těšit se. Ale jestli zde nechceme skončit a chceme jít dál, musíme se ve svém smýšlení dostat od Izmaele k Izákovi. Nechtít jen, aby nám bylo (byť s Bohem) dobře, nýbrž hledat, která věc je svrchovaně Boží, abychom do ní vstoupili a stali se požehnáním této zemi. 

Tato řeka požehnání vytéká od pramene, který my sami nevlastníme. Jediná možnost, jak z její plnosti brát a dávat dál, je do ní vstoupit.

Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedním křoviskem. Odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se. Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. (Gen 21,15-16.19)

Podruhé je Hagar na cestě od svých pánů. Poprvé prchala z vlastní vůle, nyní je vyhnána. A vždy ji na její cestě zastavili Boží poslové a zachránili ji. Poprvé ji poslali zpět, protože by malé dítě jinak zahynulo. Nyní jí pomohli najít vodu, bez níž v poušti brzo zemře. 

Byla Hagar tím důvodem, proč ji Bůh a jeho andělé mají ve svém hledáčku a v nejtěžších chvílích ji nenechají padnout? Měla k němu tak osobní vztah, že ji Bůh provází svou rukou mnohem více, než jiné lidi? Nezdá se. Bůh zjevně nepřichází kvůli ní, ale kvůli Izmaelovi. A dalo by se říci: ne kvůli Izmaelovi, který v původním Božím plánu nebyl, nýbrž kvůli Abrahamovi. Tak velký je Boží respekt k příteli, tak vážně jej bere s jeho klady i chybami, že se Bůh o jeho syna postará, jen proto, že je Abrahamův.

Ve chvílích krizí na tom býváme podobně jako Hagar. Těžce na nás leží tíživá situace, jsme v mysli tak zaměstnáni nepřekonatelným problémem, že už nevidíme, co nám Bůh nabízí a co je často tak blízko, na dosah. Potřebujeme strhnout zástěru z očí, a najednou je vše jiné.

Ježíš kdysi řekl, ať dáváme pozor, jak slyšíme. Ale na cestě následování je neméně důležité i to, jak vidíme. Tak často potřebujeme "mast k potření očí, abychom uviděli"! (Zj 3,18) 

Nejenom pravdu, ale často právě naději.

Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.“ Za časného jitra vzal Abraham chléb a měch vody a dal Hagaře. Vložil jí to na ramena a propustil ji. Šla a bloudila po Beeršebské stepi. (Gen 21,12-14)

Pokud si přečteme o takovém zacházení s lidmi, napadne nás, že to odpovídá spíš snaze odklidit je navždy z cesty než zacházení s vlastním synem. Vždyť Abraham byl, jak už víme z dřívějška, "velmi bohatý". Mohl bez problémů vybavit Hagar s Izmaelem zásobami na několika velbloudech, dát mu k rukám své služebníky pro doprovod a ochranu, a přece se nezdá, že by udělal něco, co by s jistotou zabránilo tomu, aby nezahynuli.

Takové počínání bylo v rozporu se zvyklostmi tehdejší doby. Mohl proto počítat s tím, že pokud Hagar s Izmaelem nakonec najdou útočiště u okolních kmenů, nepřidá mu to u nich (řekněme to mírně) na oblíbenosti. Co je to za člověka, který vyžene vlastního syna do pouště? Abraham požíval u sousedních kmenů vážnosti, a to nejen díky nadpřirozené intervenci jeho Boha u Abímeleka, ale obecně tím, jak si mezi nimi počínal, vedl své hospodářství, dodržoval uzavřené dohody atd. Jestliže se po velkém uvážení rozhodl pro tak drastický krok, muselo být za ním něco zásadního.

Izmaelovi muselo být v tuto chvíli možná 15-16 let. Víme totiž, že byl o 13 let starší než Izák, který byl právě odstaven, což se dělo běžně teprve po několika letech. (I proto volím v citovaném textu písmáckou opravu "vložil jí to na ramena" namísto "vložil jí dítě na ramena"). Izmael byl v této době již fyzicky zralý a zřejmě schopný čehokoli. 

Abraham nakonec ustoupil naléhání Sáry, ale zjevně to nebylo jen proto, že ho k tomu dohnala a umořila. Víme, že se tím velmi trápil; měl udělat něco, co nechtěl. Sářin požadavek mu byl natolik cizí, že v té věci nakonec i vyhledal Boha. 

Z toho všeho můžeme usuzovat, že důvod nastalé situace, totiž Izmaelovo počínání vůči Izákovi, byl opravdu nesmírně závažný a jeho žárlivost vůči dítěti zjevně nebezpečná. Pokojné soužití zde bylo bohužel vyloučeno. Izmael musel pryč.

Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.“ (Gen 21,12-13)

Minule jsme viděli, jak se v předchozím verši Abraham "velmi trápil...". Ale co Bůh? Neměl daleko víc důvodů trápit se nad tím, co se stalo? Jeho plán se světem se přeci kvůli Izmaelovi značně zkomplikoval, a po celá tisíciletí teď bude třeba mnohem víc božské intervence, aby Izákovo božské símě přežilo nenávist jeho potomků. A jak má Bůh vůbec pohlížet na Abrahama, svého přítele, a toto jeho selhání? Není načase dát mu to taky pořádně "sežrat"? Konečně vidí sám, k čemu jeho počínání vedlo. Nebyla by k tomu právě nyní ta nejvhodnější chvíle?

My zde o Abrahamovi uvažujeme a děláme závěry, protože chceme porozumět zákonitostem duchovní cesty, poučit se pro vlastní život. Pro nás však není snadné vidět pravdu a mít zároveň srdce milosti k těm, kdo vůči ní selhávají. Vždyť mnohý by právě teď řekl Abrahamovi opak toho, co Bůh, totiž: "trap se".

Bůh ale nyní nedával Abrahamovi lekci. Víme, že Abraham dvanáct let po narození Izmaele neslyšel Boží hlas. Nebyl to trest, spíše důsledek odloučení, které Abraham zvolil. Pak si musel ve svém nitru proklestit cestu zpět. Udělal to, a vystoupal výš než byl kdy předtím. Proto Bůh Abrahamovi nyní nic nevyčítá, nýbrž vinu překrývá. A dává mu dokonce další zaslíbení, aby zmírnil trápení, které si sám zavinil: "Učiním národ i z Izmaele...".

Jak veliká je Boží milost!

(Sára) Řekla Abrahamovi: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“ Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna. Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru..." (Gen 21,10-12)

Nad vyhrocenou situací se Abraham trápil. Vlastně ne, on se „velmi trápil“. Pro stoletého starce může být takové trauma opravdu zničující - rozhodnout se zbavit vlastního dítěte… Docházelo mu už, proč je to nutné. Tehdejší svět byl diametrálně odlišný od našeho a zásadní neshody nebylo neobvyklé řěšit násilně. Jenomže ačkoli to chápal hlavou, srdce nad tím prožívalo agónii.

Jestlipak si vzpomněl, že kdysi četl nějaký blog o tom, jak je dobré nesejít na nižší cestu a nezplodit Izmaele, čekáme-li na Izáka? Vzpomněl si, a nebylo třeba, aby mu to někdo zvlášť připomínal. Tu realitu viděl jasně sám: do původního plánu se zapojili tři lidé, pro každého z nichž měl být přínosem.

Sára už nebude cítit zahanbení nad tím, že je neplodná.
Hagar se z jedné z mnoha děveček stane téměř kněžnou. Žádná jiná služebná neměla taková privilegia a tak blízký přístup k Abrahamově rodině. Jak žárlivě na ni ostatní služebné pohlíželi, jak se od té doby nosívala táborem, když kojila dítě, pánova syna!
A Abraham se samozřejmě dočká toho, po čem v životě nejvíc touží.  

Ne, už nebylo třeba, aby to někdo připomínal: všichni tři byli velmi, velmi nešťastní. Vedle Abrahamova roztrženého srdce tu byla Sára, nejprve celá bez sebe radostí z vlastního syna, pak stále víc zachmuřena v obavách o jeho život a bezpečí. Kdykoli potkávala v táboře Izmaele a Hagar, její žárlivé pocity to jen umocňovalo: vždyť musejí pryč, copak to Abraham nevidí? Proč už dávno něco neudělal? A nakonec Hagar: připadala si zhrzená jako královna zbavena trůnu, na kterém dlela dvanáct krásných let. Nyní se její život obrátí vzhůru nohama, bude vyhnána do opuštěnosti a starostí. Co s ní jen bude? A to všechno kvůli ní, té proklaté Abrahamově ženské!

Všichni tři se trápili - ne tři, vlastně čtyři: vždyť Izmael přijde ve třinácti letech o svůj svět, rodinu a vlastního otce. Prý se o něj Bůh postará, takže nezahyne, ale co ho čeká - a co z něj nakonec vyroste?

Ne čtyři, vlastně miliony lidí budoucnosti byli tím krokem zasaženi… Ale to bychom zabíhali už příliš daleko, kam v této chvíli nikdo z protagonistů těchto událostí nedohlédal. Nyní měli dost na bezprostředním trápení, které prožívali. Říkali si přitom, proč musí být svět být tak krutý? A je Bůh… opravdu dobrý?

Ale jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní. (Gal 4,29)

Nepřipadá nám nijak překvapivé, že ohrožen byl Izák od Izmaela a ne naopak. Vždyť v té době byl Izák malinké dítě a Izmael dospívající chlapec. Když se ale zamyslíme nad jejich pozdějšími životy, i když o nich nemáme mnoho zmínek, je zřejmé, že stejný trend by tu pokračoval i dále. O Izákově povaze máme jen letmé zmínky, ale je z nich zřejmé, že to byl člověk mírný, který sice zakusil veliké Boží požehnání, ale zároveň trpěl útlak (máme zanamenán jeho spory s Pelištejci, v nichž to byl on, kdo byl v právu, ale ustupoval). Na druhé straně proroctví hovoří o divoké, konfliktní povaze Izmaele ("bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu; bude stát proti všem svým bratřím" 16,12). Kdyby nebyl odeslán daleko na východ, byl by to přirozeně on, kdo by útočil, nikoli Izák na něj.

A tak to na tomto světě odedávna chodí. Boží símě zakouší požehnání z nebes, ale útlak na zemi. Od lidí v okolí, ze strany státu, od příslušníků jiných náboženství, od křestanů, kteří se nevydali Bohu. Duch tohoto světa si najde cestu, aby na drahé Boží lidi vyléval svou zlobu, protože mu nepatří a nemá nad nimi moc.

A bylo to tak ostatně od počátku. První vraždy se dopustil silný bratr Kain, hnětoucí rádlem zemi, na bratru Ábelovi, trochu snílkovi, který provázel ovečky na pastvě a často s nimi spával. Ábelovo jméno znamená "pára", a charakterizuje jejich rod, jejich křehkost a zranitelnost.

Izákové, požehnané símě našeho věku, mohou mít mnoho chyb, ale jednoho se nesmějí dopustit: způsobit útlak druhým, pronásledovat je. Jakmile by to učinili, nejenže celé jejich poselství přijde vniveč, ale jejich nitro se nenávratně změní. Od nevěsty se mohou nevědomky posouvat k nevěstce, aniž by si toho všimli. "Počavše duchem, tělem končíte?" (Gal 3,3) Dějiny církve jsou toho dokladem.

 

Abraham měl dva syny... Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka, ten ze svobodné podle zaslíbení. Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj, která rodí děti do otroctví; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému, neboť žije v otroctví i se svými dětmi. Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka. ... Vy bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák. (Gal 4,22-26.28)

Když uvažujeme o Abrahamových synech, je dobré uvědomit si, že jsou obrazem duchovních skutečností, které jsou v protikladu jako dva módy duchovního života. V prvním hraje roli člověk, doslova "tělo", jeho síla a schopnost. Člověk má za to, že něco dovede, a Bůh by to měl přijmout. 

Druhý mód je naprosté spolehnutí na Boha, protože člověk ví, že nemůže udělat nic, co by Bohu za něco stálo. Jedině to, co pochází od Něj, co je zrozeno shůry, má věčnou hodnotu. Tak se v člověku rodí i sám věčný život - bez naší zásluhy, darem z nebe.

Ale kdykoli stavíme oba syny do protikladu, je třeba podtrhnout i to, že oba nesli z nějaké míry podobu Abrahama - Izmael nebyl cizím vyvrhelem! Zdá se matoucí (jak bylo i pro Abrahama), že je nutné je od sebe oddělit, že nakonec smí zůstat jen jeden, a druhý musí pryč.

Kromě zcela praktického nebezpečí pro Izáka, o kterém jsme se již zmiňovali, zde Izmael a Izák představují právě ony neslučitelné duchovní skutečnosti. Stejně jako jejich matky odrážejí dvě smlouvy, z nichž ale jen jedna nespočívá na úsilí člověka (mocí "těla"), nýbrž na moci samotného Boha shůry, a proto je věčná.

Pozoruhodné na celé věci je, že Pavel (některými vnímán jako velký zákoník) rozděluje obě smlouvy podle míry vnitřní svobody! Stará smlouva, jež stejně jako Izmael bezpochyby též nese znaky Boha Otce, vede v důsledku do otroctví. Nikoli záměrně, ale pro neschopnost člověka ji vpravdě naplnit. Protože mu chybí moc k životu podle ní, vytváří se příkazy, systémy nařízení, které svírají duši a regulují celý život. Člověk marně usiluje o něco, s čím souzní jeho mysl, ale ne jeho přirozenost. Navenek může souhlasit s morálkou Zákona, ale jeho nitro se jí vymyká.

"Ale budoucí Jeruzalém je svobodný, a to je naše matka." Teprve Ježíš, zaslíbený Izák, zrozený do svobody, je tím, kdo osvobozuje své následovníky a uvádí je na výšiny života z Boha, proměnou nitra a působením moci Ducha svatého.

Pokud ho ovšem skutečně poznali, nebo se od něj, podobně jako Galatští, na své cestě nevzdálili.

Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. ... Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7,18.24)

Poměry podobně usazené, jaké zakoušel Abraham ve svém táboře až do narození Izáka, objevil ve svém duchovním prožívání i Pavel. Dokud mu nezazářilo světlo z výsosti, věděl, kdo je, kam kráčí, věci mu do sebe zapadaly a dávaly smysl. Správné bylo, v čem byl vyučen; potvrzovaly mu to jednak teze jeho učitelů, ale posléze jeho vlastní zkušenost. Tak se to, čemu věřil, stalo neotřesitelnou kotvou jeho života. Tímto prizmatem viděl ve světě dvojí lidi: ty (pravé), kdo žijí podle Zákona, a ty, kteří nikoli, protože toho nedorostli. Jelikož však nejsou Židé, nemá ani smysl se snažit je k těmto výšinám pozvedat, nepřísluší jim. Z těchto dvou kategorií se vymykají přívrženci jakési sekty, kteří sice nežijí nikterak barbarsky, ale překrucují Zákon a hlavně to své učení nekontrolovaně šíří, a proto je třeba tomu zamezit.

Pavlova osobní zkušenost zápasu, který vedl mezi inklinací vlastní přirozenosti a svatostí, mezi tělem a duchem, je univerzálně platná a překračuje věky. Zajímavá otázka však zní: kdy to bylo, kdy uviděl, že v něm nepřebývá dobro? Kdy vlastně zvolal "jak ubohý jsem to člověk"?

Je zřejmé, že to pochopil v okamžiku, kdy mu zazářilo světlo a on se narodil shůry. Tedy tehdy, když přišel na svět jeho Izák. Od té chvíle, kdy se Bůh dotkl jeho nitra, v sobě poznal svár, který dříve sice tušil, ale nebyl ochoten si ho v tom rozsahu přiznat ani dohlédnout jeho hlubinu: "JAK... (jak nevýslovně) ubohý jsem to člověk!" Ne, toto nebyla věta, kterou o sobě říkali farizejové. Vždyť jejich Zákon jim sloužil coby fazóna lepšolidství, nálepka samospravedlnosti.

Je až ohromující domyslet, jaké nepřátelství vůči Kristu vzniklo proto, že tuto fazónu strhnul, takže jej dovedli až na kříž. Krista v důsledku nenáviděli a zabili ne za to, co dělal, ale za to, kým byl. Vnitřní svár člověka mezi tělem a duchem, mezi Izmaelem a Izákem, věru není žádná teoretická věc.

Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák. Ale jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla, pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha, tak je tomu i nyní. (Gal 4,28-29)

Tento nikdy nekončící boj mezi tělem a Duchem, bude pokračovat po celé dějiny lidstva. Izmael charakterizuje ovoce toho, co člověk může, co zvládne ve své síle - toto ovoce má samozřejmě vnější formu zbožnosti, jako se i Abraham snažil předložit Izmaele Bohu, aby pro něj získal pečeť nebeského. To je obecně cesta všech náboženství, včetně velké většiny toho, co se dnes prezentuje jako křesťanství.

Naproti tomu Izák je synonymem pro to, co je člověku nemožné, co nedokáže, co musí udělat svrchovaně Bůh. Od spásy, pro kterou nemůžeme udělat vůbec nic, po vítězný život v Bohu, který nedosahujeme mocí askeze nebo silou vůle. Obojí je Boží dar, přichází zázrakem zrození nového života. Týká se to jak "života věčného" coby spasení jednotlivce, stejně jako "života v Duchu svatém" jako způsobu našeho každodenního chození ve vítězství nad hříchem.

Tento nelítostný boj těla proti Duchu probíhá v celých dějinách, "jako tenkrát zrozený z těla pronásledoval zrozeného z Ducha...". Věci duchovní na této zemi trpí útlak, pronásledování, nepřijetí. Malý Izák vůbec nechápal, čím je pro Izmaele nepřijatelný, proč se stal centrem jeho nenávisti, vždyť mu ještě nestačil nic udělat. Stačil prostý fakt, že se narodil, nečekaně a zázračně; tím se stal Abrahamovi vzácným darem shůry a to rozpoutalo svár. Nebeské zrození vyvolává nenávist těla, nenávist sil zdola. Jakmile se kdekoli na zemi objeví světlo od Boha, temnota vůči němu spustí boj, aby ho pohltila. Vždyť i Kristovo zrození bylo zaplaceno nejen životy betlémských nemluvňátek, ale později v dějinách církve zástupy těch, kdo v dalších stoletích trpěli pro slávu Boží, protože poznali pravdu. Jejich pronásledovatelé byli přitom z drtivé většiny lidé nábožní.

Ale dobrá zpráva je, že přes veškerý útlak temnota to světlo nepohltila (J 1,5) a nepohltí.