A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. (Gen 21,20)
Není pro nás jednoduché porozumět tomu, že Bůh často žehná i věcem, které nevzešly z Jeho vůle. Dokonce takovým, se kterými by nesouhlasil. Nemyslím takovým, které by byly namířeny proti němu, nebo které svým charakterem vychází rovnou z pekla. Ale požehná mnoha rozhodnutím, krokům, aktivitám, které sám neinicioval, nezamýšlel, jen proto, že je uskutečnili jeho vlastní lidé na zemi.
Písmo nám říká, že "Bůh byl s chlapcem". Co to znamená? Nic víc a nic míň, než že Boží ruka ho chránila, aby dospěl. Lidský život visel na vlásku a okolností, kdy se jeho nit mohla přetrhnout v důsledku nemoci nebo násilí, bylo mnoho, ještě víc než dnes. Izmael nebyl ctitelem Boha a nositelem Jeho požehnání na zemi v tom smyslu jako Izák. Nevíme, jestli v Abrahamova Boha věřil (a neopustil víru v něj poté, co byl od Abrahama vyhnán). Pokud ano, netušíme, zda a jak se jeho víra projevovala. Víme tedy, že "Bůh byl s chlapcem", ale už nevíme, zda "chlapec byl s Bohem". Spíše lze uvěřit tomu, že Izmaelova víra splynula s náboženstvím okolních kmenů, takže vznikla další z mnoha směsí pravé víry a pohanských pověr, jakými je země od nepaměti poseta.
Být požehnán podobně jako Izmael je jistě dobré. Ale je to požehnání, které končí u svého příjemce, dělá mu dobře, ale nestačí na to, aby skrze něj dál požehnalo zemi. Na něco takového Izmael nepomýšlel, a jeho neklidná povaha na to rozhodně neměla. Stal se lovcem, hlavou kmene, okolí z něj jistě mělo respekt, možná až strach. Ale moc si neumíme představit, že by byl světlem pro druhé v cestě za Bohem, jako Abraham. Jak často nám jde jen o to, aby nás Bůh požehnal, prostě proto, aby nám bylo dobře. Ano, je to fajn, když se to děje. Je čas si to užívat, těšit se. Ale jestli zde nechceme skončit a chceme jít dál, musíme se ve svém smýšlení dostat od Izmaele k Izákovi. Nechtít jen, aby nám bylo (byť s Bohem) dobře, nýbrž hledat, která věc je svrchovaně Boží, abychom do ní vstoupili a stali se požehnáním této zemi.
Tato řeka požehnání vytéká od pramene, který my sami nevlastníme. Jediná možnost, jak z její plnosti brát a dávat dál, je do ní vstoupit.
