14 února 2023

Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19)

Abraham prožil emocionálně nabité dny. Vlastně to byly tři nejextrémnější dny jeho života. Nikdy předtím se nemusel chystat na blízkou smrt milovaného syna, kterou má navíc vykonat vlastní rukou. Nikdy předtím nemusel řešit otázku, zda je mu následování Boha tak drahé, aby mu stálo i za toto, a jaký je to vlastně Bůh, jestliže žádá život dítěte, které mu po dlouhých letech čekání sám zázračně daroval. Zkrátka, vír myšlenek a pocitů, které se v něm odehrávaly, byl dramatický, strhující a stával se až nesnesitelným. O takových věcech se nikdy nedá uvažovat příliš racionálně, ale s pohledem na poslední hodiny života vlastního dítěte je to naprosto vyloučené.

Ale Abraham nakonec na hoře prožil jako již mnohokrát..., že Bůh je mnohem lepší, než si doposud myslel. Někdy ho zavedl do extrémních situací, ale pokud v nich prokázal věrnost, nakonec z nich vyšel v každém ohledu lépe, než dříve. Bůh sám našel beránka k oběti a ukázalo se, že to celé byla zkouška Abrahamovy vydanosti. Ta byla nyní bohatě odměněna vysloveným požehnáním, které nejen přesáhne další generace, ale které na sobě Abraham takřka hmatatelně cítil, když se z hory vracel. 

"Abraham se pak vrátil..." Potřebujeme své hory a setkání na výšinách. Ne snad, že bychom milovali zkoušky, ale právě ony nás k nim často vynesou. Ale z každé hory, z každého setkání se jednou vrátíme zpátky, do míst normálních všedních starostí. Pokud naše setkání bylo pravé, vracíme se odtud jiní a naše každodennost dostane jiný nádech i význam. Náš život se, stejně jako Abrahamův, stává nádobou Božího pokladu na zemi (2K 4,7). 

08 února 2023

To nejvyšší pro Jeho slávu (My Utmost for His Highest)

...je název knihy Oswalda Chamberse, muže neobyčejného duchovního vhledu, který zemřel již před více než 100 lety. A přece jeho úvahy zní naprosto aktuálně i pro dnešní hledače Boha, protože jsou zcela nadčasové. Oswald Chambers v nich vyjádřil princip "požehnané ztráty", kdy člověk dá Bohu to nejvyšší, co sám může – ale tím také to nejvyšší nalézá.

Je to rozhodnutí, ke kterému člověk není nucen, je k němu zván. Ale pokud chce výš, je to jediná cesta. Jinou se nelze do výšin dopracovat: nestačí samotná víra, horlivost, zbožnost, jinými slovy naše konání. Je to otázka vztahu srdce: člověk je postaven před volbu, zda dokáže odepsat, co mu bylo dosud nejdražší (Fil 3,7-9). "Ztrácím vše, abych Jej nalezl..."

Právě tehdy Abraham dosáhl výšiny svého života. Ale jako každý na své hoře Mórija nakonec mnohem víc nalezl, než ztratil. Znovu nalezl nejen Izáka, ale nově i svého Boha. V plnosti, v jaké ho doposud nepoznal.

Duchovní vítězství však vypadají pohledem světa nepochopitelně, bláznivě a uboze. Stejně jako když byla nádoba nardu vylita na Ježíšovy nohy. Mnozí reptali: jaká ztráta...! Ta žena vylila s nardem i celou svou budoucnost – ta nádoba byla její budoucí věno, její poklad. A podobným vylitím se jevilo i putování stoletého starce, již notně znaveného životem a přece se vydávajícího brzo zrána na dalekou cestu, aby vyprahlou krajinou stoupal vstříc smrti svého nejdražšího. To vše daleko od domova, který opustil kvůli suchu, a netušil, kdy se vrátí. Nyní proto pobýval v Geraru, kde měl sváry s místními obyvateli a necítil se zde příliš bezpečně.

Abraham měl ve svém životě také slavné a úspěšné kapitoly, ale kdyby je měli lidé seřadit podle toho, jak se jevily zvenčí, vybrali by si na první místa jistě kapitoly jiné než horu Mórija. Ostatně na ní zůstal sám, a tak kromě něj nikdo jiný ani nevěděl o tom, co se zde odehrávalo. Pokud uvažujeme o výšinách našeho života, často se liší podle toho, zda jsou nahlíženy očima lidskýma nebo Božíma. A o těch, které byly skutečně nejdůležitější, víme často jen my sami.

Protože jen my sami se musíme spolu s Abrahamem rozhodnout zvolit "to nejvyšší pro jeho slávu". Nikdo nás nedonutí dojít na horu Mórija proti naší vůli. Ta cesta je vždy dost dlouhá na to, abychom se z ní mohli kdykoli vrátit.

04 února 2023

Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu... (Ž 42,2-3)

Čekání na Boha neznamená, že člověk nic nedělá. Pisatel tohoto Žalmu to znal velmi dobře - toužil po Bohu, dychtil po Něm. Nebylo v tom nic pasivního, stejně jako dychtící jelen je obrazem touhy po uspokojení, nikoli pasivity. Vnitřní žízeň představuje duchovní kvalitu a je v pořádku, když ji člověk pociťuje, protože díky ní je zaměřován správným směrem, je přiváděn do Boží blízkosti k jejímu uspokojení. Čekat na Boha znamená obracet pozornost k Bohu a být schopen se na něj trvale vnitřně napojovat. K tomu člověk po pádu už není přirozeně uzpůsoben a navíc, v dnešním světě nás neustále rozptyluje neuvěřitelné množství vjemů, které naši předkové neměli. Člověk potřebuje vnitřně sílit v duchu, aby Boha mohl trvale vnímat i během činností, kdy na Něj přímo nemyslí. Je to celoživotní proces duchovního růstu, kterým musel projít každý Boží muž a žena.

Člověk před sebou vlastně nemá vyšší cestu, než aby se jeho život stával svatyní živého Boha. Právě aktivní čekání na Něj je tím, co ho k tomu přivádí. Je to cesta, kterou začal před tisíci let kráčet  jistý muž z Uru. Přes všechny své chyby a přešlapy na ní směřoval stále výše. Jeho život samozřejmě odráží kulturu a svět té doby, a proto všechny jeho kroky dnes třeba už plně nechápeme, ale přesto nemůžeme přehlédnout, jak se svému Bohu postupně přibližoval.

Proto jsem mnohokrát použil výrazu, že nakonec "dosáhnul výšin". Zde dal Bohu nejvíc, vlastně své vše. Ale zde také prožil, že od Boha nejvíc dostal a Bůh mu byl nejblíž, kdy byl. V tomto světle si není bez zajímavosti položit otázku, s ohledem na dlouhou dobu a celé drama jeho putování, zda něčeho litoval, když se ohlížel zpátky?

Mám za to, že kdyby byl mohl něco vrátit, byly by to prázdné roky, čas, v němž nedokázal čekat a v nichž se Bohu vzdálil nebo přinejmenším se mu nijak nepřibližoval. Ony roky mlčení po narození Izmaele byly z toho hlediska stagnací a jeho život se svatyní nestával, jen přešlapoval na místě. Později, při pohledu ze svých duchovních výšin si jasně uvědomoval, že to byla ztráta i přesto, že v té věci nakonec nalezl u Boha milost. Kdyby bylo možné to vrátit, žil by dnes jinak. 

To však dovede chápat jen ten, kdo žízní.

01 února 2023

Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gen 22,17-18) 

Na hoře Mórija Bůh Abrahamovi zopakoval a ještě rozvinul požehnání, které mu oznámil na počátku při jeho povolání v Kaldejském Uru. Tehdy ho vyzval: Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! (Gen 12,2) Ač ta slova znějí podobně, je mezi nimi velký rozdíl. Na začátku Abram Boha neznal, ale byl ochoten vyjít na dlouhou a ne vždy snadnou pouť následování. První Boží slova k němu nebyla tvrzením něčeho, co už nastalo, ale pozváním. Byla zaslíbením pro budoucnost člověka, který, pokud uposlechne, okusí, že Bůh je dobrý.

Tatáž slova vyřčená na hoře Mórija jsou již řečena jinému Abrahamovi, pro něhož nejsou jen něčím potenciálně možným a budoucím, nýbrž požehnáním, které na něm spočívá tady a teď. Je jeho nositelem. Nejdůležitější dávná výzva k němu zněla "staň se". Být nositelem požehnání nespočívá v prvé řadě v tom, co děláme, ale kým se stáváme. A k Abrahamově cti nutno dodat, že "se stal".

Mezi těmito dvěma vyhlášeními, mezi Urem a Mórijou, putoval Abraham svou dlouhou a dramatickou duchovní pouť. Na hoře Mórija došel svého vrcholu, po němž už další zásadní duchovní zkušenost  neprožil. Jeho pouť k tomuto milníku trvala víc než třicet let. Je zajímavé položit si otázku, co Abraham celou tu dobu vlastně dělal? V čem jeho cesta k získání zaslíbeného potomka a požehnání spočívala především?

Možná nás překvapí, že kromě několika velkých událostí jako třeba vysvobození Lota, prakticky celou dobu čekal na Boha. Jakkoli se to zdá dnešnímu člověku divné a nepochopitelné, duchovní cesta je ve skutečnosti především čekání. Ne však pasivní "Bůh to má v rukách, tak o co jde?". Je to čekání aktivní. Čekání na Boha, aby naplnil mou duši, mou cestu, dal východisko a vítězství. Nevím kdy, nevím jak, ale "jistotně přijde a neopozdí se" (Žd 10,37). Člověk, který ví, že ze svých sil nemůže nic, že veškerá moc k vítězství je svrchovaně Boží, takový člověk je ochoten čekat. Nepovažuje to za ztrátu, neboť ví, že tím svůj život stále více naplňuje Bohem a směřuje k vítězství.

Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. (Ž 42,6)

Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19) Abraham prožil emocionálně...