Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu... (Ž 42,2-3)

Čekání na Boha neznamená, že člověk nic nedělá. Pisatel tohoto Žalmu to znal velmi dobře - toužil po Bohu, dychtil po Něm. Nebylo v tom nic pasivního, stejně jako dychtící jelen je obrazem touhy po uspokojení, nikoli pasivity. Vnitřní žízeň představuje duchovní kvalitu a je v pořádku, když ji člověk pociťuje, protože díky ní je zaměřován správným směrem, je přiváděn do Boží blízkosti k jejímu uspokojení. Čekat na Boha znamená obracet pozornost k Bohu a být schopen se na něj trvale vnitřně napojovat. K tomu člověk po pádu už není přirozeně uzpůsoben a navíc, v dnešním světě nás neustále rozptyluje neuvěřitelné množství vjemů, které naši předkové neměli. Člověk potřebuje vnitřně sílit v duchu, aby Boha mohl trvale vnímat i během činností, kdy na Něj přímo nemyslí. Je to celoživotní proces duchovního růstu, kterým musel projít každý Boží muž a žena.

Člověk před sebou vlastně nemá vyšší cestu, než aby se jeho život stával svatyní živého Boha. Právě aktivní čekání na Něj je tím, co ho k tomu přivádí. Je to cesta, kterou začal před tisíci let kráčet  jistý muž z Uru. Přes všechny své chyby a přešlapy na ní směřoval stále výše. Jeho život samozřejmě odráží kulturu a svět té doby, a proto všechny jeho kroky dnes třeba už plně nechápeme, ale přesto nemůžeme přehlédnout, jak se svému Bohu postupně přibližoval.

Proto jsem mnohokrát použil výrazu, že nakonec "dosáhnul výšin". Zde dal Bohu nejvíc, vlastně své vše. Ale zde také prožil, že od Boha nejvíc dostal a Bůh mu byl nejblíž, kdy byl. V tomto světle si není bez zajímavosti položit otázku, s ohledem na dlouhou dobu a celé drama jeho putování, zda něčeho litoval, když se ohlížel zpátky?

Mám za to, že kdyby byl mohl něco vrátit, byly by to prázdné roky, čas, v němž nedokázal čekat a v nichž se Bohu vzdálil nebo přinejmenším se mu nijak nepřibližoval. Ony roky mlčení po narození Izmaele byly z toho hlediska stagnací a jeho život se svatyní nestával, jen přešlapoval na místě. Později, při pohledu ze svých duchovních výšin si jasně uvědomoval, že to byla ztráta i přesto, že v té věci nakonec nalezl u Boha milost. Kdyby bylo možné to vrátit, žil by dnes jinak. 

To však dovede chápat jen ten, kdo žízní.