Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. ... Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti. (Gen 15,14.16)

Bůh tedy nechá zaslíbené potomstvo projít staletími poroby. Ale pozor: těch 400 let nebyl trest, jako později 40 let na poušti. Byla to určená Boží cesta pro Izraelce - nelehká, ale v Egyptě byli správně. Dnes je nepopulární tvrdit, že Boží cesta s námi může též zahrnovat období pokoření. Jak jsme však vděčni poté, co jím projdeme, a jaké bohatství se nám skrze ně odkryje! V životě ovšem zakoušíme i zlo, které není z Boží ruky, nýbrž ze strany nepřítele, a tomu je třeba se postavit. Nicméně ne vše, co osobně pociťujeme jako nepříjemné, je od Zlého. Jsou situace, kterými nás Bůh dopustí projít, a které nás mají tvárnit. Pro Izraelce bylo následujících 400 let přípravou - přikryti mocí Egypta se rozmnožili, zatímco v Kanáanu, kde byla situace nejistá a zuřily kmenové války, by to nebylo možné. Dokud jich byla hrstka, mohli by být vyhlazeni. Egypt tak pro ně znamenal útlak, ale jako největší mocnost tehdejšího světa paradoxně i ochranu, až do daného času. Otroctví je mělo připravit na to, aby si vážili svobody a dokázali v ní trvale žít. (Což se jim tak docela nepodařilo).

Jako druhý důvod Bůh výslovně zmiňuje "dovršení nepravosti Emorejců". Bůh je vůči svému lidu spravedlivý i v tom, jak s nimi jedná před světem. Příchod Izraelců do nové země a vyhnání původních obyvatel Kanáanu znamenal Boží soud nad místními národy. Bůh je nenechal vyhnat, dokud nebyla míra jejich nepravosti dovršena. Bůh vždy zachovává spravedlnost - ovšem pro nás z toho plyne ne vždy příjemný fakt, že od Boha nic nemůžeme získat protekcí! Celkem šestkrát připomíná Nový zákon, že Bůh "není přijímač osob", tj. že nikomu nenadržuje, každý má k němu stejné právo přístupu. Bůh nemá žádné oblíbence. Proč je to tam tolikrát zdůrazněno, když Nový zákon byl napsán pro věřící? Protože vždy vzbuzovalo otázky, proč někdo od Boha dostává více a jiný méně. Důvod je však v postojích a vydanosti, nikoli v protekci. Pokud by církev ve svém jednání se světem nečestně využívala známostí třeba na magistrátu či dokonce úplatků, byla by to obrovská poskvrna pro její svědectví. Bůh je dokonale spravedlivý vždy, i sám proti sobě: ani spasení nepřišlo tak, že Bůh nad námi zavřel oči a nechal nás proklouznout do nebe. Jeho vlastní Syn musel být odsouzen na smrt a s ním i náš hřích. 

Duchovní bohatství není možné získat oklikou, takže bychom se vyhnuli obtížnému. Vždyť na cestě následování platí dvojnásobně: co nic nestojí, za nic nestojí.

„Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let." (Gen 15,13)

Jak nadšeni bychom asi byli, kdyby nám Bůh sdělil, že naplnění největších zaslíbení, která nám právě dává, zažijí teprve naši potomci někdy po roce 2400? Nebo když si představíme, že teprve dnes by se plnilo na něčích praprapra...vnucích to, co mu Bůh slíbil v období třicetileté války po Bílé Hoře? A že těch 400 let bude pro ně naplněno pokořením? Ale vždyť přesně takto to Bůh sdělil letitému Abramovi a dotvrdil to smouvou (a Abram ještě od toho všeho musel odhánět temnotu a dravce).

Pochybuji, že by to v nás vyvolalo nadšení, protože pro moderního člověka je velmi obtížné hledět za horizont vlastního života. Bereme život jako jakýsi osobní projekt, který má být (již v tomto životě) úspěšný a naplněný, ať už si to představujeme v jakékoli sféře. Považujeme jedince, ne celek, za tu nejdůležitejší část světa. Máme za to, že máme právo na dobré prožití nebo alespoň na předpoklady dobrého prožití svého života a na odpovídající péči ve stáří (to vše má zajistit stát a politici).

Bůh řekl Abramovi, že nechá jeho potomky projít dlouhou etapou, v níž budou po několik generací otroky v cizí zemi. Je pro nás těžké přijmout, že Boží cesta s člověkem nemusí jít vždy vzhůru. Abram byl přeci svobodný, nesmírně zámožný - a Bůh hodlá jeho potomky, jeho zaslíbené potomky, nechat projít chudobou a otroctvím? Ano, protože z pohledu shůry, který nám tak často chybí, tyto generace tím, co prožijí, připraví půdu těm, kdo přijdou po nich a teprve oni zakusí plnost zaslíbení. Muselo se to tak stát: kvůli proměně srdce a kvůli spravedlnosti, jak ještě uvidíme.

Ani Abramovi potomci, ale ani my jako jednotlivci nedostáváme od Boha vše ihned a naráz. Ano, spasení je zadarmo, protože nezáleží na nás, nýbrž je darem milosti. Ale drahocenné a věčné Boží věci se v životě člověka, který následuje Krista, rodí teprve s časem jako drahé kameny, zlato a stříbro z proměny, přetavení ohněm - to je ono věčné bohatství z 1K3,12-13.

Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let." (Gen 15,12-13)

Abram prožil přímo před Bohem "přístrach a velikou temnotu". Není se co divit, že ho setkání s Bohem a jeho vnitřní zápas víry na okamžik přemohl, vždyť to, co provázelo uzavření smlouvy s Bohem se vymykalo vší jeho dosavadní zkušenosti.

A přece: byla to opravdu jen lidská slabost, jak jsem uvedl minule? Projev našeho lidství, kterému jsou nebeské věci vzdálené, takže je obtížně pojímáme?

Abram právě prožil temnotu - a když v tu chvíli Bůh opět začíná hovořit, odkrývá mu pravdu o nadcházejícím období temna v cizí zemi. Abramova zkušenost tak byla prorocká, možná ne první, ale určitě ne poslední v jeho životě. Bůh k člověku může mluvit na podkladě toho, co prožívá a dát pak této zkušenosti přesahující výklad. Abramova mrákota, přístrach a temnota symbolizuje budoucí egyptskou porobu jeho potomků. V našem životě k nám Bůh může mluvit skrze některé sny, životní situace, slovy, která jsme slyšeli, ať už mimoděk, nebo nám byla určena. Někdy si v té chvíli uvědomíme, že jsme je slýchali už mnohokrát, a přece byli hluší k tomu, co nám měla sdělit.

Naše zkušenosti tím dostávají nový rozměr a výklad a stávají se poselstvím pro nás. U Božích služebníků, zvěstovatelů slova, proroků, mají navíc přesah k druhým. Oni proto prožívali věci, které neměly význam jen pro ně samotné, ale jako u Abrama byly sdělením pro okolí nebo nadcházející generace.

Může se někdo divit, že jejich životy bývají tak dramatické?

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. (Gen 15,10-12)

Během toho dlouhého rozhovoru s Bohem (nebo možná spíše dlouhého přebývání před Ním, protože ne celou dobu se mluvilo) padl na Abrama strach a temnota. Jako by se propadl do nějaké hlubiny, v níž ztratil ze zřetele světlo, které od Boha tak jasně vnímal. Co se to stalo - co byl tento "přístrach a veliká temnota"?

Nebyla to moc temnosti, co by v depresi sevřelo jeho nitro, vždyť zde byl Bůh tak blízko. Nebylo to ani Abramovo vědomí hříchu, co by ho strhávalo od Boha pryč. Byla to hlubina lidské slabosti, okamžik vyčerpání, kdy po vnitřním zápase a prožitku setkání s Bohem, který přesahuje vše známé, se člověk ocitne na pokraji sil a jeho schopnost vše absorbovat se vyčerpá. Není divu, že lidé, kteří v Bibli zakusili navštívení shůry, nezřídka upadli do mdlob, ztratili řeč, chvěli se a potřebovali uslyšet: "neboj se...". Neznamená to, že tak dramatické to musí být při setkání s nebeským vždy, je to otázka míry moci tohoto navštívení. Každopádně to není úplně snadné akceptovat pro ty, kdo se domnívají, že v Boží přítomnosti je člověku vždy jen nádherně. Jednou tomu tak bude bez výjimky, ale nyní jsme stále ještě "v těle".

Abram odháněl ptáky, kteří zde napadají jeho smlouvu a představují neviditelného nepřítele. Vůbec nečekal, že v samotném centru Božího dění a vůle se bude odehrávat zápas, v němž musí sehrát svou roli. Nicméně když to nastalo, povstal a hned se dal do práce. Dodejme, že do vyčerpávající práce...

I tato Abramova zkušenost dokresluje, jak jsou v životě následování nebeské výšiny blízko hlubokým údolím. A znovu zopakujme, že vedle duchovních výšin neleží údolí hříchu (jako by do nich následovníci Beránka museli padnout), nýbrž údolí slabosti, oné "hlíny", v níž je uložen nebeský poklad (2K 4,7).

Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ (Gen 15,8-9)

Abram žádal po Bohu důkaz, protože, když krátce předtím uvěřil narození potomka, tím zřejmě svou kapacitu vyčerpal a dalšímu zaslíbení, zaslíbení země, už prostě uvěřit nemohl. Můj Bože, jak to poznám? Jak zní správná odpověď? "Nijak". Ovšemže to nijak nepoznáš, musíš se prostě ve víře chopit neviditelného. Bůh má z věčnosti jiný úhel pohledu, pro Něj je zjevné, že co zaslibuje, splní, ale člověk pochybuje. Víra je pro člověka vždy také zkouška časem. Nyní ještě nevidím, přesto věřím.

Naštěstí má však Bůh pochopení i pro naše slabosti. Abramovi, který prvně prokázal, že věřit chce, ale víc už aspoň pro tentokrát nemůže, nabízí jistotu v podobě smlouvy.

V době, kdy Abram žil, neexistoval stát a jedinou místní správou tak byli muži kmene, který ovládal určité území. Tehdy kmeny mezi sebou uzavíraly dohody - smlouvy, zapřísahali se při svých bozích a přivolávali na sebe zlořečení v případě porušení. Bylo to logické. Neexistoval nadřazený orgán, u nějž by poškozená strana mohla vymáhat plnění, nedodržování by pravděpodobně vyústilo ve válku, a proto se kmeny zavazovaly sliby, jejichž plnění mohla zajistit v prvé řadě jejich morální věrohodnost (tu měl podepřít odkaz na tradice předků: "budeme vzájemně respektovat své hranice, jak to ostatně činili již odedávna naši otcové..."), a úctu před vyšší mocí - božstvem.

Někdy hovoříme o Bohu jako o Bohu smluv, ale jako v mnoha jiných věcech je to proto, že tak vychází vstříc chápání člověka v tomto věku, tzn. Bůh se nám takto jeví, je Bohem smluv pro nás. Je dobré mít na mysli, že třeba tato první smlouva s Abramem by vůbec nevznikla, nebýt Abramovy nevěry. Bůh podává člověku ruku v jeho obtíži uchopit neviditelné a stává se jednou stranou smlouvy, aby mu dotvrdil, že co zaslibuje, také platí.

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ (Gen 15,7-8)

Abram vystoupal na svou duchovní výšinu - uvěřil Bohu a on mu díky tomu přiřkl pozitivní kvalitu spravedlnosti. Vystoupal na ni vnitřním zápasem, nebylo to žádné lehkovážné odkývání "bene, bene" čehokoli, co se mu předloží. Musel se prodrat křovím nedůvěřivých myšlenek, že co Bůh slibuje, přece už není možné; ale v Boží přítomnosti nakonec zvítězil.

Jakmile je člověk na výšině, je připravena půda k tomu, aby jeho duchovní vítězství pokračovalo a přelévalo se do dalšího. Bůh proto Abramovi slavnostně připomíná svůj původní slib, že kromě potomka obdrží do vlastnictví zemi, ve které přebývá.

Ale ouha, víra není automatická věc... Abram, který ji před chvílí prokázal, opět padá dolů. V zemi sice přebývá a daří se mu uhájit svou svébytnost a náboženství, ale přesto, tato země je obsazena Kenaanci a obdržet ji mu připadá jako fantaskní myšlenka z jiného světa. Nechce Bohu zjevně oponovat, ale ani nedokáže přitakat - žádá důkazy. "A podle čeho poznám, že ji obdržím?“

Jakmile dosáhneme duchovní výšiny, jsou pro nás nablízku připraveny další, ale zápas, který nás stálo vystoupat vzhůru je ještě příliš čerstvý, vítězství v nás není ukotveno natolik, abychom o chvíli později nepadali zpět. Petr za okamžik po svém nejlepším vyznání u Cesareje pronese největší hloupost a je pokárán; učedníci nejprve zakusí Boží moc, jak se skrze ně projevuje, ale zakrátko chtějí svolat oheň pomsty na své protivníky. Výšiny i hlubiny se na duchovní cestě nacházejí pozoruhodně blízko. Vystoupat vzhůru znamenal pracovat proti naší staré přirozenosti, a proto jsou zpětné síly ještě určitý čas zde, setrvačností nás chtějí stáhnout zpět. Zde je třeba nevzdat se, vytrvat a postavit tak pevný základ naší stavby. Zde je třeba ona "trpělivost svatých".

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)

Napsal jsem, že víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka.

Víra je zápas, neboť víra v to, čemu věřím, stojí zároveň proti tomu, čemu nevěřím nebo věřit nechci. Stejně jako Abram věřil Bohu proti zjevné realitě: už nemůže mít syna. Nevěra je člověku přirozeně bližší, nemusíme vynakládat velké úsilí k tomu, abychom nevěřili. Skepticismus a pochybování jsou dokonce přikázáním moderní vědy. Ano, na úrovni vědeckého poznání to tak musí být, pokud se to týká materiálního světa, kterého se můžeme dotýkat a následně ho analyzovat rozumem. Ale ve věcech neviditelných, o nichž nám naše smysly nedávají informace, jsme odkázání na vnitřní konstrukce, nevědeckou intuici - a víru. Jejich správnost ověřujeme nepřímo nebo zpětně, pokud ovšem neprožijeme setkání podobná těm abrahamovským. Pak máme něco, co lze stěží vysvětlit těm, kdo pochybují - ale díky Bohu, že jeho Duch pracuje i v 21. století...

Víra je zápas o Boží obraz, protože pádem člověka byl tento obraz poskvrněn a porušen, a žádný člověk proto nevidí Boha správně, dokud z jeho očí není sejmut závoj oklamání.

Víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka, nejen v jeho hlavě. Víra není pouhým přesvědčením. Ona biblická víra není jen vírou v něco, ale důvěrou někomu; není jen o myšlenkách, ale zakládá nový vztah k osobě. Stala se cestou k ospravedlnění i proto, že tento vztah znamená proměnu. Není možné mít v srdci zakotvenou důvěru v Boha, a žít dál stejně, jako bez ní.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)

Většinou si pochopení pojmu víra přeneseme ze svého dosavadního života či ho převezmeme od okolí. Většinou ji pak chápeme jako popření určité negativní skutečnosti, snahy vidět realitu jinak (nebo ji nevidět vůbec, taková snaha o život na modrém obláčku). Pokud hovoříme o důvěře v Boha, většina z nás ji pak nejčastěji chápe jako doufání, že nějaká nedobrá situace nakonec dopadne dobře nebo aspoň ne tak zle.

Tím však do jisté míry zaměňujeme víru za naději. Naděje se pojí k budoucím očekáváním, a můžeme si zde sami doplnit, co bychom rádi, aby se stalo, a za to Boha prosit. Ale víra, konkrétně ta abrahamovská, je ještě něčím jiným - ta se váže na konkrétní Boží zaslíbení. Pro Abrama byla celá cesta k vytouženému potomkovi zápasem o to, zda uvěří Božímu slibu, i když vše vypadá přesně naopak, a vlastně stále hůř. Ano, on si jistě přál ten dobrý konec - měl naději - ale bylo zde ještě něco jiného. Na počátku totiž dostal jasné zaslíbení, ale pak - dlouhých pětadvacet let - zakoušel vnitřní boj o to, jestli je jeho Bůh věrohodný, jestli dokáže splnit, co zaslíbil. Abram v tom boji někdy vítězil, ale často prohrával.

Lidé, kteří snadno věří čemukoli, jsou okolím považováni za pošetilce, a po právu. Abrahamovská víra však není naivita nebo pošetilost. Během svého rozhovoru s Bohem Abram zakoušel velký boj, než se mu odvážil uvěřit, nicméně v jednom okamžiku se k tomu nakonec odhodlal. Bůh na to okamžitě reagoval. Zatímco na vysněný modrý obláček naděje bychom se občas utekli rádi všichni, Abram je nám důkazem o tom, že ona biblická víra je pro člověka věcí spíše nepřirozenou (a přirozená je pro nás nevěra). Životní zkušenost nás učí něčemu jinému než věřit, a jako starý obchodník to dobře znal i Abram. V životě nakonec máš, co si urveš, a nikdo ti zadarmo nic nedá. Raději nikomu moc nevěř, spolehni se na sebe sám, že by to s tebou někdo myslel příliš dobře, je naivní představa.

K důvěře Bohu se proto musíme pozvednout (a často spíše "být pozvednuti" - jak veliká je Boží milost!), protože jak nám to Abram dosvědčuje, tato víra, na kterou Bůh reaguje,  je ve skutečnosti zápas o Boží obraz v srdci člověka.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)

Ve starověku tedy pojem "spravedlnost" přičítalo člověku okolí a znamenalo to respekt, vážnost, úctu jako výsledek toho, jak si onen člověk mezi lidmi počínal. Tomu Abram rozuměl a žil ostatně tak, že mohl být svým okolím za spravedlivého považován. Ale být za spravedlivého považován Bohem - to bylo něco jiného! Když sám Bůh na něj toto pozitivní hodnocení přenesl, musel být Abram překvapen, díky čemu se to stalo: v té chvíli, kdy uvěřil Bohu, že splní své slovo, své nemožné slovo... jej Bůh na tom základu deklaroval za pozitivně akceptovaného. Abram se nemusel roztrhat v konání dobrých skutků, nýbrž zaujmout k Bohu zvláštní vztah, jaký nikdy předtím nezaujal k žádné své modle. Ostatně ani neslyšel o nikom, kdo by to vůči svému božstvu učinil.

Jsme-li odkojeni novozákonní teologií spásy, pak víme o tom, že jsme spaseni díky Kristově oběti. Tu přijímáme vírou, a proto bereme víru docela samozřejmě jako prostředek ke spáse, ale možná jsme si nikdy nepoložili otázku, proč to tak vlastně je? Proč má tím mostem být právě naše víra?

Člověk vypadl ze vztahu s Bohem díky své nevěře. Když Adam pojedl ze stromu poznání, vědomě tím vyjádřil svou nedůvěru v to, že cesta s Bohem je pro něj ta nejlepší možná. Nedůvěřoval Bohu jako bytosti nejvyššího, absolutního dobra. Zpochybnil Boží záměr, Boží dar člověku a Boží slova o tom, co je pro něj nejlepší. Přiklonil se k myšlence, kterou mu našeptával had, že Bůh to s nimi nemyslí nejlíp, ba dokonce s nimi možná hraje jakousi hru. Tím zpochybnil samotný Boží charakter.

Zpochybnit neznamená nic jiného než nevěřit. Rodiče, jež zakusili, že jejich vlastní děti pochybovali o jejich dobrých úmyslech či charakteru, okusili v částce, co se asi muselo odehrávat v srdci Boha, když Adam zhřešil. 

Člověk vypadl ze vztahu s Bohem díky své nevěře, a právě proto se do něj vírou vrací zpět.