29 července 2021

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího. (Gen 14,18)

Malkísedek, král a kněz, tento v Písmu první z "královského kněžstva" (1 Pt 2,9) přišel ke králi Abramovi. Ne, tento titul Abram skutečně neměl, protože mu nepatřila země, ale z hlediska postavení a majetku vlastně na úrovni králů již stál (tehdejší králové oné oblasti byli spíše kmenoví náčelníci). Nyní s kořistí z boje, se jměním Sodomy, kterou nesla jeho karavana zpátky, mnohé z nich dozajista převyšoval.

Malkísedek ho proto mohl přivítat na odpovídající úrovni tučnou hostinou a dary, ale přinesl věci velmi prosté: chléb a víno. Dal tím najevo, že jeho příchod má jiný význam než ryzí nasycení těla.

Společné jídlo má dodnes charakter obecenství. Jíme rádi s lidmi, se kterými si rozumíme a je nám s nimi dobře a naopak ("od toho bych si ani kůrku nevzal"). V dřívějších dobách byl tento symbol společného stolování mnohem silnější než dnes. Při jídle se uzavírala spojenectví a smlouvy a hostiny pro významné hosty byly pořádány i po dobu několika dní.

Malkísedek, král pokoje, proto nyní přišel k Abramovi, aby s ním nyní pojedl na znamení obecenství. Obecenství s tím, kdo vládne pokojem, mělo Abrama posílit a pomoci mu po boji opět nalézt vnitřní klid.

Abram se doposud jako každý člověk zabýval především tím, co mu může dát Bůh, než tím, co může pro Boha znamenat Abram. Při stolování s Malkísedekem pochopil, že pokud si Bůh něčeho cení, je to v prvé řadě obecenství s člověkem. Proto je tato zmínka společného jídla o chlebu a vínu obrazem novozákonní Večeře Páně, která má být projevem živého obecenství s Kristem, ne jen formální liturgií.


25 července 2021

Abram nyní neprosil Boha o navštívení shůry. Těžko říct, co vše se mu v té chvíli honilo hlavou. Patrně zejména nádherný pocit úlevy z vítězství, protože před bojem samozřejmě nevěděl s jistotou, jak to dopadne, jaké budou ztráty a zda sám vyvázne živý. Ale přesto měl v sobě stále ještě ostražitost - mohli narazit na zatoulaný oddíl nepřítele. Také průvod sodomských, které vedl zpátky, potřeboval zaopatření, ošetření, jídlo.

Jeho nitro bylo proto rozbouřené všemi událostmi posledního dne a myšlenky těkaly. Vracel se v nich k Sáře a těšil se, až se opět vrátí do klidu domova (rozuměj: stanu), protože dobře věděl, že nebyl zrozen pro válku, ne, to nebyla a nikdy nebude jeho profese.

A právě v této chvíli mu Bůh poslal vstříc Malkísedeka, Krále pokoje. Jaký klid z něj vyzařoval, když ho Abram zdálky spatřil! Ihned poznal, že to není opuštěný válečník z bitvy, že je to někdo, kdo přichází odjinud, jako z jiného světa. Jeho důstonost, jeho pokojná slova působila jako balzám na rozjitřenou duši.

Jak vzácné je, že nás Bůh navštěvuje ve chvílích, kdy to nejvíc potřebujeme! Kolik z nás má tu zkušenost, že v obtížných momentech, kritických chvílích, kdy sami nevíme kudy kam, přijde Bůh se svým svrchovaným pokojem a zastíní nás, skryje "pod svými křídly". Často ani nestačíme prosit, věci se sbíhají příliš rychle, a Bůh nám jde naproti, aby přinesl svůj pokoj, Shalom. A s ním přichází jiná, nebeská atmosféra, navzdory tomu rozbouření, které panuje kolem.

21 července 2021

Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha nejvyššího. (Gen 14,17-18)

Král sodomský vyšel po bitvě vstříc Abramovi, ale nešlo zde o přátelské posezení - Abram vysvobodil sodomské obyvatele a jejich jmění. Nyní přichází k cizinci Abramovi domácí král v pozici chuďase, zavázán a vydán na milost, aby ho požádal o své lidi.

Najednou se v tom místě objeví jiný král, Malkísedek. Král Šáve, který je zároveň knězem - to bylo samozřejmě možné jen v starých kmenových pospolitostech, později už byly tyto dvě role rozděleny. Jen to dokládá důvod, proč musel Abram s přijetím nového Boha opustit svou rodinu a vlast. Božstvo bylo natolik propojeno s kmenem, že jeho člen nebyl v pozici svobodné volby, čemu bude věřit; musel se podřídit.  

Malkísedek je však zvláštním úkazem: je "knězem Boha nejvyššího". Abram musel být zaskočen: doposud měl za to, že je v zemi jediný ctitel Hospodinův! A nyní mu přichází vstříc kněz jeho nového Boha? Odkud se vzal, kde získal o tomto Bohu poznání?

Protože máme Nový zákon, víme, kdo tímto knězem ve skutečnosti byl: "Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje. Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy. (Žd 7,1-3)

Abram zakouší stále rostoucí zjevení Boha, když se nyní setkává s Božím Synem v podobě knížete pokoje - krále Shalom (Sálem). Přišel mu vstříc, aby do rozbouřené duše po boji přinesl svůj Shalom - pokoj Boží, "převyšující každé pomyšlení" (Fp 4,7).

Je to totiž on, kdo tímto pokojem vládne (Iz 9,5).

18 července 2021

V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku. Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid. (Gen 14,15-16)

Jeden člověk kdysi řekl, že Abram potřeboval k životu vlastně jen dvě věci: oltář a stan. Z jistého hlediska to je pravda, ale poněkud idealizovaná. V pozemském životě by si nevystačil jen s duchovní stránkou (uctívání Boha), i když to bylo samozřejmě to nejdůležitější. Musel však ovládat i zcela praktické dovednosti - být také farmářem, vedoucím provozu, obchodníkem, vyjednavačem smíru, otcem rodiny... a možná málokdo by čekal, že nadešly kritické chvíle jako tato, kdy se musel stát dokonce válečníkem.

Netušíme, zda tyto dovednosti potřeboval někdy předtím ani potom, ale je jisté, že si jako vojevůdce nevedl zle. Odrazil síly těch, kdo předtím zvítězili v Sodomě a kdo byli jako dobyvatelé jistě vycvičenější a přivyklejší boji. Jistě, Abrama hnala kupředu potřeba vysvobodit blízkého Lota stůj co stůj - v mnoha válkách je to právě morální síla, ne jen pouhá válečnická převaha, co je rozhodujícím jazýčkem na vahách.

V Písmu najdeme řadu velkých mužů, kteří byli nositelé epochálních duchovních změn, řadu soudců, kteří vybojovávali vítězství. Jsou mezi nimi lidé nejrůznějších dovedností a povolání - pastevci, zemědělci, stavitelé, vinaři, hudebníci, nejvyšší číšníci, učení dvořané, tesaři, rybáři, výrobci stanů - ale jen výjimečně kněz! Je zvláštní, jak si Bůh vybírá své nástroje a vůbec to není tak, že by Jeho dílo spočívalo jen na profesionálních duchovních. Jakmile je veškeré dění v Božím lidu jen jejich doménou, přichází znehybnění a zmrtvění, kdysi životodárné hnutí se stává statickou denominací. Je-li možné se v něčem poučit z dějin církve, pak přinejmenším o tomto.




15 července 2021

Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gen 14,14)

Napsal jsem, že si Abram všímal určitých změn, které se odehrály v jeho nitru od té doby, co následoval nového Boha. Skutečně nikdy neslyšel o tom, že by nějaké vnitřní přerody zažívali uctívači model. Tam přeci o nic takového nešlo, snad jen o náboženskou zanícenost a neopomínání přinášet oběti.

Abram se přitom v oblasti víry nestával silnějším, ale spíše slabším. Zjistil, že na této cestě se nestačí vší silou chopit svého přesvědčení, že to, co se Bohu líbí, člověka převyšuje a sám ze sebe tak jednat často nedokáže. Například velkorysost vůči Lotovi, která byla Bohem tak bohatě odměněna - uvědomoval si, že by se sám od sebe takto dřív zřejmě nezachoval. Životní zkušenost mu přeci říkala, že ten, kdo si nedokáže utrhnout, co příležitost nabízí, nakonec ostrouhá. Ale poznal, že na cestě víry to bylo spíš naopak.

Lidé, kteří neznají křesťanskou víru a Boží moc k proměně srdce, se domnívají, že v křesťanství jde o hraní jakési zbožné role. Snažit se být laskavý, ústupný, vždy hodný a milý (něco jako zbožný Mirek Dušín prostý všeho testosteronu). Hrát roli, i když ji přijmu dobrovolně, však stále ještě není změna vnitřní, ale vnější. Je to oblečení kabátu nebo spíše kazajky, která člověka ochromuje, aby se neprojevovaly jeho hrubé vlastnosti. Po chvíli toto sevření plodí frustraci, sklíčenost a skrytou agresi, potřebu sublimace potlačovaného duševního života do věcí, které náboženství zapovídá - bezvýsledný kruh prohry, viny a úporných snah o změnu, která nenastává.

Abram zjistil, že některé věci má spíše umět pustit a neprosazovat silou, že od Boha přijme více skrze očekávání, víru. Ale ve chvíli, kdy se dověděl, že Lot byl zajat, okamžitě, s plným rizikem se bez přemýšlení vrhnul do jeho záchrany. V této akci šlo bezesporu o životy, Lotův, Abramův, nebo jejich rodin a mužů. Bylo to zřejmě poprvé, kdy se Abram vydal do války, ve které mohl během pár okamžiků zahynout.

Jeho rozhodnost je obdivuhodná - riskuje úplně vše pro člověka, který se k němu nezachoval nejlíp. Jak to, že se stával méně rozhodným v jedné oblasti... ale vůbec ne méně rozhodným v jiné? Kdyby Abram bral na sebe ony zbožné role ve snaze být hodným člověkem, kdyby jeho proměna nepřicházela zevnitř ven, viděli bychom v něm člověka, jehož síla je dušena, člověka chromého, neschopného akce. Ale jeho proměna byla jiná, charakteristická pro všechny následovníky Boha: stával se beránkem tam, kde byl dříve kozlem, a lvem tam, kde byl spíše bázlivý.

Někdy měl dojem, že sám sebe úplně nepoznává. Ve chvíli, kdy vyrazil se svými muži proti útočníkům, však na takové myšlenky neměl ani pomyšlení.

10 července 2021

Útočníci pak pobrali všechno jmění Sodomy a Gomory i všechny potraviny a odtáhli. Vzali s sebou též Abramova synovce Lota s jeho jměním, sídlil totiž v Sodomě, a odtáhli. Tu přišel uprchlík a pověděl o tom Hebreji Abramovi, který bydlel při božišti Emorejce Mamreho... (Gen 14,11-13)

V okolí Mrtvého moře, asi 60 km od místa, kde Abram pobýval, došlo ke kmenové válce. Po léta podrobené kmeny se vzbouřily a pokusily se vydobýt z nadvlády silnějších, ale neuspěly. Nájezdníci pak vyplenili celou oblast včetně měst Sodomy a Gomory. Abram byl dost daleko a hlavně vysoko v horách na to, aby se ho tato událost osobně netýkala, jenže - v Sodomě se přeci usadil jeho synovec Lot.

Prokazovat velkorysost těm, kteří nám ji neprokázali, vyžaduje člověka charakteru. Copak nemohl být nyní Abram v pokušení pomyslet si: co je mně do toho, Lot má co chtěl, vždyť si vybral lepší díl země a teď ho postihl spravedlivý úděl? Jak by to bylo lidské...

Ale je zřejmé, že Abram se od něj ani po jejich rozchodu vnitřně neoddělil. I tato skutečnost dokládá Abramův charakter "abba", otce rodu: zodpovědnost za mladšího Lota pociťuje nadále, i když mohl být z jeho počínání zklamán. Bylo by pro něj snazší a mnohem méně riskantní, kdyby nad ním zlomil hůl a ponechal ho v bryndě, kterou si koneckonců vysloužil sám.

Vždyť kdo ví, jak by se na jeho místě zachoval Lot?

06 července 2021

"Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (Gen 13,17-18)

Byla to krásná cesta, zatím ta nejlepší, kterou Abram skrze zaslíbenou zemi vykonal. Jen tak procházet a kochat se pohledem kolem, radovat se v Bohu. Dnes bychom řekli: taková "dovolenková", o takovém pojmu by ovšem tehdy neměl nikdo ani potuchy.

Abram si znovu uvědomoval vnitřní změny, které se v něm odehrávají. Dřív, než se vydal za Bohem, byl schopný obchodník. Uměl využívat příležitostí, když se naskytly, a věděl, že je třeba nenechat je uplynout. Tomu rozuměl a dokázal je reálně zužitkovat, proměnit v zisk, a proto jeho podnikání vzkvétalo.  

Ale když nyní procházel zemi, docházelo mu, že mu Bůh daroval mnohem víc než by si mohl vzít sám. Přitom v rozchodu s Lotem byl v pozici ztráty a ta ztráta by ho za normálních okolností bolela. Teď se však cítil jinak, a nekorespondovalo to s tím, jak byl zvyklý řešit věci dřív. Vypadalo to, jako by si ty největší, nejdůležitější věci ani nemohl utrhnout sám, nýbrž Bůh mu je dá darem.

Nebylo jednoduché přepnout se do režimu, kdy spíše věřil než konal, spíše děkoval za to, co dostává, než aby si to sám bral. Lot, který to neznal a prostě si vzal, po čem toužil - tento Lot tedy podle Božího slova tuto zemi nezíská, ona na "všech stranách" připadne Abramovi. Abram tak zakusil naplnění pozdějšího Kristova slova "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví." (Mat 5,5)

V nitru teď pociťoval určité napětí mezi starými a novými způsoby, starým a novým Abramem. Tento vnitřní spor ho bude nadále provázet a i když v něm často zvítězí nový Abram, přijdou i momenty, kdy tento zápas prohraje.

To však nyní ještě nevěděl. Pro tuto chvíli na svém "dovolenkovém" putování postavil Bohu další oltář, jako by chtěl všem i sám sobě dosvědčit, kam hodlá nadále upírat zrak.

01 července 2021

"Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (Gen 13,17-18)

Vztah s Bohem pro člověka neznamená, že musí podávat výkon a stát se jakýmsi strojem na dobré skutky, na náboženskou činnost, ze které jsou hmatatelné výstupy. Samozřejmě, nábožní lidé (jakéhokoli směru, ať už křesťanství, židovství nebo islámu atd.) mají potřebu uspokojovat své neusmířené svědomí hmatatelnými důkazy o tom, že jsou Bohem přijati. Nemají s Bohem živý vztah, a proto by je ani neuspokojily tiché momenty navštívení, kde jde jen o niterné souznění člověka s Božím Duchem. Chtějí mít výsledek, aby ho mohli přednést Bohu, stejně jako se o to snažil ve své oběti Kain.

Ve vztahu však neděláme jen pragmatické věci, a pokud ano, možná to už není vztah živý. Jeden filozof definoval svobodu jako stav, kdy člověk může dělat i takové věci, které nemají žádný smysl; řekl to v narážce na totalitní režimy, kde se všechno počínání člověka, alespoň to veřejné, s velkou vážností poměřuje s vládou vytyčenými cíli. Vzpomeňme jen na dávná hesla kolem ulic a náměstí, vybízející pracující lid ke stále vyšším cílům, výkonům, plněním nových met a výzev.

Ale živý vztah nezná jen práci! Naopak je hodně o prožívání a emocích. Bůh dá člověku často zakusit zvláštní hlubinu radosti ("spravedlivý se bude radovat z Hospodina" Ž 64,11), někdy třeba až tak velkou, že "vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Rozběhnete se a budete poskakovat jako vykrmení býčci..." (Mal 3,20)

Po odchodu Lota Bůh Abrama vyzval, aby se rozhlédl na všechny strany a viděl, co mu Bůh dal. Ale nezůstalo jen u toho: jde dál a vyzývá ho, aby se sebral a zemi ještě jednou křížem krážem prošel. Jako by mu chtěl povědět: pojď znovu se mnou, dívej se, raduj se a věř, že neklamu, i když by ti nyní mohly vstoupit na mysl lecjaké pochyby. Dnešní člověk by možná řekl: jdi a užívej si to, co kolem vidíš. Ani přítel, ani nepřítel, žádná okolnost, vůbec nic nemůže změnit, že ona jednou bude patřit tvému potomstvu.

Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19) Abraham prožil emocionálně...