"Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám.“ Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (Gen 13,17-18)

Byla to krásná cesta, zatím ta nejlepší, kterou Abram skrze zaslíbenou zemi vykonal. Jen tak procházet a kochat se pohledem kolem, radovat se v Bohu. Dnes bychom řekli: taková "dovolenková", o takovém pojmu by ovšem tehdy neměl nikdo ani potuchy.

Abram si znovu uvědomoval vnitřní změny, které se v něm odehrávají. Dřív, než se vydal za Bohem, byl schopný obchodník. Uměl využívat příležitostí, když se naskytly, a věděl, že je třeba nenechat je uplynout. Tomu rozuměl a dokázal je reálně zužitkovat, proměnit v zisk, a proto jeho podnikání vzkvétalo.  

Ale když nyní procházel zemi, docházelo mu, že mu Bůh daroval mnohem víc než by si mohl vzít sám. Přitom v rozchodu s Lotem byl v pozici ztráty a ta ztráta by ho za normálních okolností bolela. Teď se však cítil jinak, a nekorespondovalo to s tím, jak byl zvyklý řešit věci dřív. Vypadalo to, jako by si ty největší, nejdůležitější věci ani nemohl utrhnout sám, nýbrž Bůh mu je dá darem.

Nebylo jednoduché přepnout se do režimu, kdy spíše věřil než konal, spíše děkoval za to, co dostává, než aby si to sám bral. Lot, který to neznal a prostě si vzal, po čem toužil - tento Lot tedy podle Božího slova tuto zemi nezíská, ona na "všech stranách" připadne Abramovi. Abram tak zakusil naplnění pozdějšího Kristova slova "Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví." (Mat 5,5)

V nitru teď pociťoval určité napětí mezi starými a novými způsoby, starým a novým Abramem. Tento vnitřní spor ho bude nadále provázet a i když v něm často zvítězí nový Abram, přijdou i momenty, kdy tento zápas prohraje.

To však nyní ještě nevěděl. Pro tuto chvíli na svém "dovolenkovém" putování postavil Bohu další oltář, jako by chtěl všem i sám sobě dosvědčit, kam hodlá nadále upírat zrak.