(Sára) řekla Abrahamovi: „Zapuď tu otrokyni i jejího syna! Přece nebude syn té otrokyně dědicem spolu s mým synem Izákem.“ Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna. (Gen 21,10-11)

Nejprve ohromující radost, ale posléze i veliké trápení... Dokud nepřišel Izák, byl v táboře klid, takže bylo celkem jasné, kdo si co může dovolit a jak jsou rozděleny role. Nyní se však Abraham "velmi trápil". Kdyby se měl rozejít s něčím zjevně zlým, jistě by se netrápil a nelitoval. Jako každý člověk by měl patrně potíž to nejprve uvidět a uznat, ale poté, co by k tomu dospěl, by už vyhoštění zlých věcí bral jako úlevu.

Ale problém zvaný Izmael byl zkrátka v tom, že to nebylo žádné zlo, ba naopak. Vždyť to byl jeho vlastní syn! Od jeho narození ho viděl jako hlavního dědice celé farmy a domu, protože Bůh z jeho pohledu neplnil své dávné zaslíbení. Jenže nyní se vše obrátilo vzhůru nohama. Bůh přišel a dotvrdil, že vždy platilo, co řekl, a nikdy se to nezměnilo. Abraham si říkal, kolikrát už ho vlastně tento Bůh překvapil...

Nyní zjevně nebylo vyhnutí. Izák by byl před starším bratrem v trvalém nebezpečí, Izmaelovi je teď teprve 13 let, ale už se projevuje nepřátelsky a nárok na dědictví by mohl kdykoli přerůst do smrtelného sporu. Bylo zřejmé, že Hagar s Izmaelem to vidí jinak, než že by měli být nadobro odsunuti na druhou kolej. Ten sestup ze slávy byl pro ně nesmírně pokořující, a tak jim zbývala poslední naděje: Abrahamova zjevná slabost pro prvorozeného syna. Sára to dobře cítila, chopila se proto iniciativy a naléhala na svého muže: musíš to co nejdříve vyřešit, dokud máš ještě dost sil. Izmael musí pryč.

Dokud nepřišel Izák, byly poměry v táboře "stabilizované". Avšak příchod ryze nebeského símě do prostředí, které si již zvyklo na polovičatost, přivodí zásadní krizi. To stejné platí v Písmu i o každé směsi svatého a nesvatého, jak ji po století provozoval Izrael, a po svém úpadku do vlažnosti církev. Přijde slovo a přinese neklid, rozdělení svatého od nesvatého (nebo od toho, co je svaté jen zdánlivě). A stejné platí i pro život každého člověka, když vede zápas o vítězný život se snahou dojít ho vlastní silou nebo mocí Ducha svatého.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9)

Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí zachvátit všechny, že ji každý bude se Sárou sdílet, ale po několika letech se nemilosrdně ukázalo, že to pravda nebude. Mezi Hagar s Izmaelem na jedné straně a Sárou s Izákem na druhé se objevilo stále rostoucí napětí. Hagar se ho v sobě snažila skrývat, ale stejně nebylo pochyb o tom, co každý v táboře cítil: byla tím zasažena do hloubi srdce, z královny se stala tou, která je nyní vydána na milost. Navíc, kdo hořkost skrývat nedokázal, a proto z něj despekt k Izákovi čišel zcela otevřeně, byl Izmael. Bylo zkrátka zřejmé, že Izákovo narození znamená zásadní převrat v poměrech Abrahamovy rodiny a budoucnost Hagar s Izmaelem je najednou nejistá.

Dokud Bůh Sáru nenavštívil a ona zázračně nepočala, byly přitom poměry v táboře víceméně stabilizované. Sára si uhájila své postavení ženy, kterou Abraham přes její neplodnost ctil, i když už měl dítě s Hagar. Když Hagar zkusila vůči Sáře "pozvednout hlavu". Abraham jí dal jasně najevo, že si to dovolit nesmí, a tak vůči němu i Sáře zaujala a dodržovala bezpečnou vzdálenost. Přitom si užívala potěšení nad tím, jak je Abraham stále zaujat jejím synem, a bylo jí jasné, že jeho i její budoucnost u bohatého Abrahama je zajištěna. Štěstěna k ní věru nestála zády, říkala si často.

Ale pak přišel Bůh. Bůh, se kterým Abraham hovoříval a kterému obětoval... a všechno se převrátilo vzhůru nohama. Ne, Hagar nebyla povahou diplomat (jako ostatně málokdo v kmenových pospolitostech Východu), a prudký Izmael už vůbec ne. Napětí, které se v táboře od té doby objevilo, se přenášelo i na ostatní. Všichni čekali, jaké rozuzlení celá situace nabere. Někteří s Hagar soucítili, jiní si přáli, aby se raději toto zázračně narozené dítě jednou stalo jejich novou hlavou, a nikoli konfliktní Izmael, jak se s tím už víceméně smiřovali. Avšak při pohledu na Abrahama, který k Izmaelovi, plodu svého stáří, tak hluboce přilnul, viselo nad táborem napětí očekávání. 

Je to divné, ale když Bůh přijde, věci se někdy zkomplikují, říkali si potichu.

V den, kdy Izáka odstavili, vystrojil Abraham veliké hody. Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,8-9)

Narození dítěte, čistá radost a smích Sáry působily na oba rodiče jako elixír mládí. Jejich síly jako by se obnovily, připravenost být po boku tolik vytouženému dítěti, dokud nebude schopno v životě stát na vlastních nohách, jim dala nové odhodlání, takže lecjaké chmury, které s sebou stáří nezadržitelně přináší, byly na dlouhou dobu zaplašeny. Ale jak už to na světě chodí, i čirá radost tu mívá svou odvrácenou tvář...  

S příchodem Izáka se v Abrahamově domě něco zásadního změnilo. Něco, čemu dobře rozumíme právě v těchto dnech - změna nástupnictví. Ta změna přitom nenastala až ve chvíli Izákova narození, nýbrž už o několik měsíců dřív, ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že Sára je těhotná. Zatímco Abraham prvně utichnul, jakoby té zprávě  ani nemohl uvěřit, aby poté propukal v neuvěřitelný gejzír vděčnosti a radosti, zatímco celý kmen žasl nad tím, že se Bůh jejich pána nakonec přece jen ukázal jako věrný svým slibům, o čemž mnozí už potajmu pochybovali, v táboře byl jeden člověk, jehož ta zpráva zasáhla s neúprosnou hořkostí.

Abraham se přistihl, jak si nyní nemůže pomoci, aby nedohlížel na Sáru, kdykoli se od něj vzdalovala a jak občas potajmu sleduje Hagar, když Sára musela míjet její stan. A to těhotenství samo ještě zdaleka neznamenalo, že se dítě narodí zdravé a přečká první měsíce, to velmi dobře věděl. Izmael zpočátku celé situaci moc nerozuměl. Ostatně, Abraham se velmi snažil, aby v něm zachoval vědomí milovaného synka, pořídil mu proto nejnovější model kuše a snažil se s ním trávit ještě víc času, než dřív. Ale přes to všechno Izmael neomylně vycítil, co se odehrávalo v mysli jeho matky, která od první chvíle jasně věděla, že jakmile se Izák narodí, její hvězda navždy pohasne. Hagar bylo jasné, že ona ani Izmael už nikdy nebudou mít postavení, které v domě doposud měli. V nitru obou matek se natrvalo usídlil strach, protože ani Sára si nyní nedokázala pomoci od pocitů žárlivosti na nevlastního syna a dožadovala se jasného sdělení, jak bude Abraham řešit otázku nástupnictví, a co pak bude s Izmaelem a jeho matkou.

Jak to někdy bývá, rodinné oslavy nebývají právě místem pohody a pokoje, ale katalyzátorem skrytých napětí a neshod. A tak hostina, kterou Abraham vystrojil, aby sdílel se  všemi tu velikou radost nad tím, že zaslíbenému dítěti se po všech stránkách daří, vyústila v již otevřené projevy nesnášenlivosti ze strany Izmaele. Při jeho prudké povaze začínalo být zřejmé, že maličký Izák bude vedle něj v trvalém ohrožení.

Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. (Gen 21,3) -- Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák.(Gal 4,28)

Jméno Izák pochází z hebrejského "jicchak" a znamená „bude se smát, veselý“. Minule jsme hovořili o pobídce Sáry, abychom se s ní smáli, protože došla radostného konce svého čekání - v době, kdy už o tom naprosto pochybovala, ba tuto možnost de facto odepsala. Kdykoli nyní někdo volal na malého Izáka, když pobíhal mezi stany karavany, připomínal tuto radost v Bohu, konajícím nemožné.

Pravé náboženství je to, které přišlo z nebe, které si nevymyslel člověk - je to náboženství zázraku, nového narození shůry. Zde koná sám Bůh, a často navzdory našim možnostem a schopnostem. Zázrak je to, co nás osvobozuje, je to něco, co my nedokážeme, co nikdy nesplníme, co nemáme pod kontrolou, ani to po nás nikdo nemůže chtít. Dokáže to jen Bůh, a my s údivem přihlížíme. Proto je tu místo pro "Izáka" - smích. Naproti tomu náboženství vymyšlená člověkem se stávají břemenem, morálním zákonem těžce spočívající na lidských bedrech, který je nutno poctivě plnit, abychom snad jednou došli přijetí. Člověku při tom není zrovna do smíchu, své radosti si proto hledá potajmu jinde, když se mu podaří z těchto okovů aspoň na čas utíkat do jiného světa. Takové náboženství nikoho neplní skutečnou radostí, je spíš stínem na duši. To je důvod, proč je tolik věřících lidí navenek věrných, ale vnitřně zasmušilých a ne zrovna šťastných. Jeden člověk si povšiml, že jeden známý reformátor, který byl za svého života často portrétován, se ani na jednom portrétu neusmívá. Vždyť plnil tak vážný úkol!

Jak jinak hovoří Písmo o těch, kdo poznali Krista: "Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení jako Izák." Jsme synové Abrahama - a tedy i my neseme znamení Izáka, smíchu. Není to jistě to jediné, co nás charakterizuje, ale jako synové nebeského zrození, následovníci pravého Izáka - Krista, i my máme na sobě pečeť radosti. Pokud jsme ovšem neupadli do tíživého otroctví zákona.

Tu Sára řekla: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ (Gen 21,6)

Přesto, co jsem napsal minule, není cesta následování Boha jenom úmorným překonáváním překážek. Je zde místo i pro radost a smích! Jestli dnes čteme o tom, že Sára rodila v devadesáti letech, pak se máme smát - aspoň nás k tomu sama vybízí...

Je přitom zajímavé uvědomit si, že Sára je první, o kom v Bibli čteme, že se směje. Její smích je zde zaznamenán dokonce dvakrát - ale pokaždé je to jiný smích. První, když nevěřila Božím poslům, že ještě bude mít dítě. V tu chvíli jí to připadalo absurdní (na cestě následování je lidskému rozumu absurdní ledacos). Ale jen tím by Boha nepopudila. Ona se ale nad tuto absurditu povýšila, byl to nejen smích, ale zčásti i výsměch, což se Boha, který u nich čekal a hledal víru, dotklo, a proto jí to dal najevo: "ale ano, smála ses".

Její smích poté, co porodila syna, je však smích radosti, volnosti, úlevy. Na tom není nic zlého, naopak - je to smích posilující, osvobozující, vyjadřující vděčnost. Lidé se většinou smějí na úkor někoho, ať už přímo nebo když jsou lidské vlastnosti parodovány v anekdotě či scénce. Smích Sáry nad splněným zaslíbením je něco úplně jiného. Nad nikoho se nepozvedá, je ozvěnou radosti nebes, plesáním srdce, uzdravujícím duši.

Ne nadarmo dostal Abrahamův syn jméno Izák - "smíšek". Když zakoušíme Boží konání, zůstáváme v úžasu, a často se nad tím můžeme uvolněně a z celého srdce smát.

Skoro se mi zdá, že nás apoštoly Bůh určil na poslední místo, jako vydané na smrt... jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti. Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova... (1K4,9-11)

Jak si představujeme vítěze? Většinou máme rádi favority, kteří vítězí stylem start-cíl, převyšují ostatní, protože jsou obdarovaní, ale navíc k tomu přidali spoustu práce na sobě. Obdivujeme je, protože nikdo nedokáže to, co oni. Nebo si náš obdiv získávají outsideři, kteří z posledních míst překonají ostatní a senzačně stanou na stupních vítězů. Ale takové ty upracované polovýhry, poloprohry, únavné plichty, nekonečné snažení a přitom žádná veliká sláva, to nevzbuzuje moc nadšení a obdivu. 

Jenže přiznejme si, že život, ten skutečný, je většinou právě takový.
 
A jak si potom představujeme Boží vítězství? Chodil v něm třeba takový Pavel? Kdybychom o něm věděli jen to, co napsal Korinťanům (viz výše) asi bychom o tom pochybovali, ale přesně tak on viděl svůj život. Jsme slabí... Jen ten oddíl nesmíme číst bez toho, abychom viděli smysl, který je za tím a co Pavel chce říci: tak se náš život na této zemi zvenčí jeví, ale jinak je to uvnitř a úplně jinak pohledem shůry z věčnosti: a ano, on opravdu je vítězstvím Božím.

Abraham vystoupal na svou výšinu a dosáhl víry. Člověk by čekal něco jako triumfální pochod v záři reflektorů - má syna, zachová rod a vlastnictví zaslíbené země je tím pro jeho potomstvo stvrzeno. Jistě veliká radost, ale žádné reflektory - vždyť dokonce i Izákovo narození se odehrálo mimo tuto zemi, protože v ní právě panovalo sucho. A kdo by očekával, že od teď všechny problémy končí a bude následovat jenom sláva, pak některé nové problémy se teprve teď vyrojily... Jako jinde Pavel píše: ...jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. (2K4,8-9)

A přece - Pavel žil vítězným životem, stejně jako vítězství dosáhl nyní i Abraham. Jenom se nesmíme mýlit tím, jak taková vítězství reálně vypadají: úplně jinak se jeví pohledem z tohoto a budoucího světa. 

Stejně jako u muže, který umíral ve slabosti před očima všech, aby přemohl hřích a svět a otevřel nám cestu do věčné slávy.

On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo... Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo – vždyť mu bylo asi sto let – i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. (Ř 4,18-21)

Při popisu dlouhých let, které předcházely Izákovu narození, se nám moc nezdá, že by Abraham oplýval takovou vírou, jak o ní svědčí epištola Římanům. Vidíme na něm sice slavná vítězství, ale i lecjaké kolísání, prohry. Proto postoj, jaký popisuje epištola Římanům, byl zjevně až otázkou závěru oněch 25 let následování. On k této víře dorostl, prodral se k ní skrze rozmanité situace a zkoušky, kterými procházel. Nelze si tedy Abrahama jako biblickou postavu zaškatulkovat: jelikož je nazván otcem víry, takže vždycky věřil, nepochyboval, a hotovo. To je naprostý omyl. Jako všechno, co má v životě cenu, i jeho víra byla draze zaplacena, musel se k ní lapidárně řečeno protrpět.

Ale nakonec tento muž trvale procházející proměnou srdce a charakteru vystoupal na svou výšinu. Tehdy, kdy to bylo mnohem těžší než dřív! Dřív, to dítě aspoň teoreticky mít mohl, problém byla neplodnost Sáry. Ale když jeho tělo (i tělo Sáry) ochablo, dostihly je oba "biologické hodiny", byl se všemi nadějemi konec.

Jak zvláštní moc má víra, že proměňuje nemožné v možné. A jak podivuhodné je, že Abraham jí dorostl vlastně tehdy, kdy čelil mnohem větším překážkám než dřív. Když to bylo snadnější, ve víře kolísal (spokojil se s Izmaelem). Nyní, když zestárnul a věřit bylo o tolik těžší, ba nemožné - Bohu uvěřil a posílen vírou "vzdal čest". V té chvíli nejen věřil, ale i mluvil. Dosud nikdy svým služebníkům nepřipadal tak vyšinutě, jako když ho viděli coby stoletého starce procházet táborem, chválit Boha a očekávat narození syna, kterého už zjevně nemohl mít.

Aby ho mohl počít, musel on i Sára prožít obživení toho, co v jejich tělech bylo už mrtvé. Abrahamovo osobní zaslíbení došlo naplnění jako vzkříšení, život ze smrti. Život Izáka byl zázrakem, zjevením věcí božského charakteru na zemi, počátkem Božího národa, který se měl stát světlem světa. A proto musel být počat skrze víru, ne normálním způsobem - musel přijít "shůry", být povolán v bytí Božím hnutím a být Bohu odevzdán, zasvěcen.