15 září 2022

Tu Sára řekla: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.“ (Gen 21,6)

Přesto, co jsem napsal minule, není cesta následování Boha jenom úmorným překonáváním překážek. Je zde místo i pro radost a smích! Jestli dnes čteme o tom, že Sára rodila v devadesáti letech, pak se máme smát - aspoň nás k tomu sama vybízí...

Je přitom zajímavé uvědomit si, že Sára je první, o kom v Bibli čteme, že se směje. Její smích je zde zaznamenán dokonce dvakrát - ale pokaždé je to jiný smích. První, když nevěřila Božím poslům, že ještě bude mít dítě. V tu chvíli jí to připadalo absurdní (na cestě následování je lidskému rozumu absurdní ledacos). Ale jen tím by Boha nepopudila. Ona se ale nad tuto absurditu povýšila, byl to nejen smích, ale zčásti i výsměch, což se Boha, který u nich čekal a hledal víru, dotklo, a proto jí to dal najevo: "ale ano, smála ses".

Její smích poté, co porodila syna, je však smích radosti, volnosti, úlevy. Na tom není nic zlého, naopak - je to smích posilující, osvobozující, vyjadřující vděčnost. Lidé se většinou smějí na úkor někoho, ať už přímo nebo když jsou lidské vlastnosti parodovány v anekdotě či scénce. Smích Sáry nad splněným zaslíbením je něco úplně jiného. Nad nikoho se nepozvedá, je ozvěnou radosti nebes, plesáním srdce, uzdravujícím duši.

Ne nadarmo dostal Abrahamův syn jméno Izák - "smíšek". Když zakoušíme Boží konání, zůstáváme v úžasu, a často se nad tím můžeme uvolněně a z celého srdce smát.

Sára však viděla, že syn, jehož Abrahamovi porodila Hagar egyptská, je poštívač. (Gen 21,9) Zdálo by se, že radost z Izákova narození musí z...