26 února 2022

Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. (Ž 8,3)

Milí přátelé, snažím se zde uveřejňovat každou sobotu a středu večer novou úvahu, ale dnes jsem psát nemohl. Nastal "čas boje" (Kaz 3,8) a moje myšlenky jdou za těmi, kteří na Ukrajině bojují a trpí. Prosím, modleme se za ně. Modlitba má moc, a to i z úst nemluvňat (a že se tak bezmocně někdy cítíme). Ale i oni mohou stavět val proti protivníkům a zastavovat boj.

Hospodine, nakloň nebesa a sestup!
Dotkni se hor a bude se z nich kouřit.
Udeř bleskem, rozptyl nepřátele,
vypusť své šípy a uveď je v zmatek,
vztáhni ruku z výše,
vyprosti mě a vysvoboď z nesmírného vodstva,
z rukou cizozemců!
 

(Ž 144,5-7)


23 února 2022

Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? ... Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?“ Odvětil: „Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět.“ (Gen 18,24.27-28)

Jak rozdílně budeme nahlížet tento zvláštní rozhovor Abrahama s Bohem, podle toho, zda na Bibli pohlížíme jako na snůšku legend nebo na vzácné Boží slovo! Jinými slovy, jestli máme za to, že nás Bible převyšuje nebo my převyšujeme ji. Vždyť tělesná mysl by zde mohla říct: no bodejť, některé národy jsou rození obchodníci, tak koho by překvapovalo, že zkusí smlouvat i se samotným Bohem?

Ale kdo zná chvíle Boží blízkosti, ten při čtení tohoto rozhovoru spíše ztichne. Neboť bude vědět, co znamená, když se Bůh a člověk zastaví naproti sobě a se vší vážností naslouchají jeden druhému. Když se najde někdo, kdo se postaví do "mezery" mezi Boha a člověka. V té chvíli Bůh vnímal Abrahamovy prosby v každičkém detailu - na každý jednotlivý počet, který Abraham vyslovil, Bůh konkrétně reagoval. A Abraham na druhé straně vnímal, kam až může zajít. Nelpěl na nějakém dopředu daném postupu, jak bude s Bohem mluvit a zatvrzele opakovat to své, jako by "neviděl a neslyšel". Jeho modlitba se vyvíjela podle toho, jak při ní Boha vnímal. Cítil, kam až může pokračovat, jinými slovy: jestli vstupuje do otevřených dveří. Ve svém duchu vnímal, že Bůh připouští, aby pokračoval, až do čísla deset. I z tohoto počtu náležela většina, šest členů, Lotově rodině, takže ze samotné Sodomy stačilo najít jen čtyři.

V té chvíli vnímal, že se dveře začaly zavírat a dál už pokračovat nemá. Abraham se modlil k Bohu jako ten, kdo zná, ale i jako ten, kdo ctí. Za svůj život následování poznal, že modlitba tu není proto, aby si něco na Bohu vyvzdoroval, nýbrž aby to spolu s Ním uchopil.



19 února 2022

I přistoupil Abraham a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? - Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (Gen 18,23.25)

Abrahama se Sodomou spojovaly dvě události. Za Sodomu se kdysi vydal do svého prvního (a zřejmě i posledního) vojenského tažení. Vzpomínal na Boží pomoc dotvrzenou příchodem tajemného posla Melchísedeka, ponížené prosby sodomského krále, kdy jako válečná kořist leželo Abrahamovi u nohou celé město s jeho jměním, kterým se odmítl dát zbohatit. A nyní ho už podruhé k Sodomě vázal osud jeho synovce Lota. Toho, který si kdysi zvolil lepší díl, aniž by mu projevil aspoň přirozenou úctu, ale přesto jeho příbuzného, obyvatele Sodomy, kvůli němuž se znovu pokusí pro záchranu města něco udělat. Osvobodit město od útočníků je však něco jiného, než ho vytrhnout ze soudné ruky živého Boha...

A proto se teď Abraham zastavil, ztišil, vnitřně usebral a promluvil k Hospodinu. Nebyla to ale přemíra slov, vysvětlení a žádosti, co a jak by se mělo stát. Abraham se rozhodl na Boha naléhat. Kdykoli chceme na někoho naléhat, musíme být vnitřně přesvědčeni o tom, že existuje reálný základ, nějaká skutečnost nebo vlastnost dotyčného, díky které to přinese výsledek. Jinak bychom museli zůstat v pozici prosebníka a čekat, zda se snad druhá strana smiluje, ale dopředu v tom nemít žádnou jistotu.

Ne tak Abraham! Všimněme si, s jak silným apelem tu k Bohu přistupuje. Člověk se nevyhne tomu, aby si nepoložil otázku: a kdo vlastně Abrahamovi řekl, že jeho Bůh je spravedlivý? A že tato spravedlnost je tak neoddělitelnou součástí Boží podstaty, že s ní může Abraham počítat jako s naprostou daností, základem Božího počínání? Vždyť je-li Bůh bohem, může cokoli a nikdo ho nemůže volat k odpovědnosti. Na světě byla tehdy i dnes náboženství, která uctívají bohy zla!

"Což Soudce vší země nejedná podle práva?" Abraham vedle sebe neměl nikoho, kdo by ho vyučoval a byl před ním teologicky o krok napřed. Nikoho, koho by se mohl zeptat, když byl na pochybách. Veškeré jeho poznání o Bohu se zakládalo na zjevení doprovázeném osobní zkušeností. A přesto dospěl k neochvějnému poznání, že jeho Bůh je - na rozdíl od okolních model - suverénní, univerzální vládce celé země a nestojí v jedné řadě mezi ostatními "bohy" světa. Jak jsme již zmínili, existuje duchovní zákonitost, že zjevení o Bohu v životě člověka roste, když kráčí po Boží cestě, a naopak se halí do závoje prachu, když z ní člověk schází. I proto si můžeme být jisti ohledně Abrahamova následování - je zjevné, že o Bohu odhaluje stále víc.

Náš Bůh je "Bůh Abrahamův..." a tedy Bůh, soudce vší země. Proto i my, když poznáme "tajemství, jímž je Kristus" (Kol 2,2), nestáváme se tím v prvé řadě katolíky, evangelíky, baptisty nebo letničními.  Buď jsme poznali jediného, pravého Boha nebo ne, přijali ve své podstatě jediné univerzálně platné náboženství (byť dočasně oděné do hávu některé denominace) nebo jen jedno z mnoha náboženství nepravých. Není nic mezi tím.
---------
Osobní poznámka: Tyto úvahy píšu dvakrát týdně (většinou v sobotu a ve středu) a doufám, že v tom budu moci pokračovat ještě dlouho - v příběhu o Abrahamovi je toho hodně, co stojí za to vidět! Je to ale též otázka času a energie, protože píšu po práci (nejsem duchovní na plný úvazek). Na co už mi čas a energie nestačí, je jakákoli propagace tohoto blogu. Pokud jsou pro Vás tato zamyšlení užitečná, zvažte proto, zda odkaz nesdílet s někým, koho by mohl také zajímat. Díky!

16 února 2022

Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. (Gen 18,22)

Zmínili jsme, že Abraham byl proměňován, aby mohl zakoušet Boží spočinutí a přebývání, dokonce přátelství. Když se člověk mění, sám u sebe si řadu změn vlastně neuvědomuje, snáze si jich všimnou lidé zvenčí, a tak tomu jistě bylo i u Abrahama. V Písmu nenajdeme vysvědčení po jednotlivých životních etapách, kde by byly postupně hodnoceny jeho vlastnosti, aby tak bylo možné přesně pozorovat Abrahamův osobní růst. Chceme-li jej uvidět, musíme jej (jako ostatně u jiných postav Bible) odečítat z příběhu.

Čteme, že Abraham "zůstal stát před Hospodinem". Hebrejský originál zde údajně dokonce uvádí "Hospodin před Abrahamem". Ať už jakkoli, nezačínalo se hovorem a následující Abrahamova modlitba, jedna z nejpozoruhodnějších v celé Bibli, nezačíná vyjmenováním naléhavých potřeb, toho, co by Bůh měl udělat. Jak ještě uvidíme, je především setkáním obou charakterů.

Ježíš řekl, že "pohané si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov." (Mt 6,7) Pohané Bohu nenaslouchají a nevnímají ho. Jestli je Bůh ve skutečnosti vůbec zajímá, je pro ně jen prostředkem k dosažení cíle. Proto do míst, kde si ho představují (většinou někde nahoře), chrlí své žádosti a prosby. Ale nemají k němu osobní vztah, a proto Boha nevnímají - a nezastavují se před Ním.

"Zůstat stát", to znamenalo v prvé řadě zastavení se, zklidnění a utišení. Nyní musely stranou Abrahamovy všední starosti, ale i starosti s přípravou pohoštění, které ho zaměstnávaly několik posledních hodin. A pak přišlo vnímání druhé strany. Předpokládáme jaksi automaticky, že Bůh nás vždycky vnímá, chápe, v jakém jsme rozpoložení, dokáže se na nás "naladit". Ale ne vždy se dokážeme naladit my na něj, rozhodně to není automatická věc, kterou disponuje každý věřící. Bez času stráveného s Bohem a bez toho, aby člověk udělal Boha centrem svého života, to není možné. Právě na tom si můžeme všimnout jedné ze známek Abrahamovy vnitřní proměny. Byl možná jediný na celém světě, kdo byl v oněch dobách ochoten "stát před Hospodinem".



12 února 2022

Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? - Důvěrně jsem se s ním sblížil... (Gen 18,17.19)

Co se jen s Abrahamem muselo stát, že sám Bůh mluví o "důvěrném sblížení" s ním? Důvěrný vztah nevzniká náhodně a snadno, vyžaduje vzájemnou odhodlanost, hloubku. Bůh tak v celé Bibli ostatně mluvil o málokom, a spíše v tom smyslu, že tuto důvěrnost hledá, ale nenachází ("Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem?" Jer 23,18). Nicméně i zde je to nahlíženo z opačné strany, ze strany člověka k Bohu. Abrahama ale sám Bůh výslovně prohlašuje za přítele (a nechal to zapsat, abychom si toho i po téměř 4000 letech povšimli).

Jak se to stalo? Bylo to proto, že Abraham poznal o Bohu něco, čeho si Bůh cenil? Moderní člověk se naučil, že cesta pokroku je cestou nového vědění a technologického rozvoje. Někdo by se tedy mohl domnívat, že klíč k Bohu lze najít poznáním o Něm. To samo o sobě jistě není třeba odmítat, ale je také dobré být si vědom toho, že ve srovnání se studenty dnešních teologických fakult toho Abraham věděl o Bohu tolik, co by se za nehet vlezlo. Nebo byl snad jeho důvěrný vztah výsledkem toho, že pro Boha vykonal něco významného? Ceníme si přece lidí, kteří leccos dovedou (obzvlášť to, co sami neumíme). Někteří se proto snaží nalézt cestu k Bohu prostřednictvím služby. Ale byl to důvod důvěrného Božího přátelství k Abrahamovi?

Těch, kteří toho hodně znají nebo mnoho vykonají si sice vážíme, ale když hledáme přátele, podle toho se nerozhodujeme, pro důvěrný vztah to není to nejpodstatnější. Volíme daleko spíše podle toho, jestli je mezi námi vnitřní porozumění a respekt. Přátelství tak vzniká na základě vlastností, nikoli vzdělání nebo výkonu. A právě to je klíč k porozumění toho, co se s Abrahamem muselo stát: být postupně proměňován do Boží podoby. Když na této cestě urazil podstatný kus, mohl u něj Bůh spočívat, nechat se jím doprovázet, a dokonce ani nechtěl dělat věci na světě bez jeho vědomí.

Bůh důvěrný vztah s člověkem hledal, ale téměř nenacházel - dokud nebyla doknána oběť vykoupení člověka a na zemi seslán Duch svatý. Teprve pak mohlo nastat vzácné propojení, "koinónia" Boha a člověka na té nejhlubší úrovni vědomí - "společenství Ducha..." z Fp 2,1.

09 února 2022

Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? (Gen 18,17)

Jaký rozdíl doznal vztah mezi Bohem a Abrahamem od svého počátku! Tehdy Bůh přistoupil k Abramovi na jeho rovině porozumění a nabídnul mu svá zaslíbení, pokud ho bude následovat. Bůh k člověku vždy přistupuje takto: na jeho vlastní rovině porozumění. Neznamená to, že člověk tehdy všemu rozumí správně nebo že jeho chápání není omezené. Právě naopak: jdeme-li dál správnou cestou, jsme neustále a znova překvapováni, jak se naše vnímavost rozšiřuje a naše porozumění rozvíjí, a s ním i obraz našeho světa. Když se člověk uvnitř změní, změní se i jeho pohled na věci kolem. Jeho nový pohled mu připadá  pravdivý, stejně jako ten, který měl předtím, i když se vlastně lišil. Často se domníváme, že to stejně jako my musí vidět všichni - tehdy tak a teď jinak, ale vždyť je to přeci tak jasné!. Protože se dokážeme jen částečně odpoutat od toho, kým jsme a nahlížet s odstupem, mnohé změny, které se s námi udály, si plně neuvědomujeme a nepřijde nám, že jsme opustili mnohé z toho, co nám dříve bylo "pravdou", ale posléze se ukázalo jako klam.

Abram tedy sáhl po jablku zaslíbení. Následně zakusil v leččems Boží dobrotu, nicméně jako v životě každého následovníka Božího přišlo nezadržitelně období pouště. Byl zkoušen, vyučován, proměňován. A nyní, po mnoha letech, k němu Bůh přišel na návštěvu, přišel setrvat, přišel s nefalšovanou důvěrou k jedinému člověku, kterému může svěřit svá tajemství. Nechce mu zamlčet, co hodlá učinit! Bůh odkrývá své úmysly svému příteli Abrahamovi.

Skutečné přátelství znamená sdílet navzájem svá tajemství. Nejen, že Bůh zná nás; ale svým přátelům, těm, kdo jsou mu blízko, odkrývá své hlubiny.

"Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží." (1K 2,10) 

"Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne." (1K 13,12)

05 února 2022

Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? (Gen 18,13-14) --- Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Sára si po právu mohla myslet, že s Abrahamem nedělají Bohu na zemi žádnou ostudu: jsou tu jediní, kteří ho vpravdě ctí a nemají jiné bohy. Žijí ve spořádané rodině, jsou si věrní, jejich farma je pojmem široko daleko a těší se respektu sousedů i vlastního služebnictva - co víc by od nich mohl Bůh chtít?

To všechno bylo jistě dobré. Ale náš problém je v tom, že Bohu předkládáme to, o čem jsme si jisti, že to máme v životě vyřešené, zatímco odsuneme stranou to, o čem víme, že to po nás Bůh chce, ale my v tom zrovna nexcelujeme. Nemám teď na mysli požadavky typu "měl bych" (nebo "měli bychom"), díky nimž se cítíme provinile a tak rychle spácháme něco zbožného, abychom ulevili svědomí a měli pokoj. Myslím něco, co je specificky mezi Bohem a námi a patří to právě nyní právě nám. Bůh po nás někdy žádá věci, které nás překvapí. Pro Sáru teď zjevně nebyla otázka víry ta nejpodstatnější. Připadaly jí důležitější jiné věci, možná praktické svědectví života jejich okolí. Ale pro Boha to nyní nejpodstatnější otázka byla. Schylovalo se totiž k zázračnému početí Izáka, zázraku vzkříšení, a Bůh u ní právě teď potřeboval najít to nejdůležitější a jediné, co u člověka dokáže uvolnit Boží moc - víru.

Sára se v dalších týdnech po tomto navštívení dostala do vnitřního zápasu o nadpřirozenou víru, který před ní prošel už Abraham. Jako všechno cenné se to nerodilo lehce a hned - ale Sára nakonec v tom boji zvítězila.

Považme: epištola Židům Sáru, smějící se zjevnému nesmyslu o narození syna, dává za příklad - VÍRY! Jak je to možné? Protože v Božích očích, pohledem ze strany věčnosti taková skutečně je. Ospravedlněná a proměněná, plná vítězné víry Boží. Bůh už nepřipomíná žádné její poklesky, jsou navždy a cele smazány. Na naší straně nebe zůstávají zapsány, ale už jen kvůli nám, k našemu poučení a posile v našich zápasech. Stejně jako třeba Petr, který je pro nás příkladem nestálosti a selhání, se ve věčnosti stává nepohnutelným základem nového města (Zj 21,14)!

Oslavená budoucnost přehlédne veškeré naše klopýtání a pády a navždy zůstane už jen to drahocenné, k čemu jsme v Kristu dospěli. "Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme!" (1 J 3,2)


02 února 2022

(Sára) Zasmála se v duchu a řekla si: „Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Tu Hospodin Abrahamovi řekl: „Pročpak se Sára směje a říká: ‚Což mohu opravdu rodit, když už jsem tak stará?‘ Je to snad pro Hospodina nějaký div? V jistém čase, po obvyklé době, se k tobě vrátím a Sára bude mít syna.“ Sára však zapírala: „Nesmála jsem se,“ protože se bála. On však řekl: „Ale ano, smála ses.“ (Gen 18,12-15)

Sára se jistě považovala za ctitelku Hospodina, neměla přece jiné bohy. Byla koneckonců členkou jediné tehdejší komunity, jejíž víra byla tehdy založena na přímém zjevení, které Bůh dal jejich vůdci Abrahamovi. Vždyť - považte - Bůh s ním mluvil od úst k ústům! Sára byla tedy v pozici členky sboru, vlastně "manželky pastora". Ale jak blízko může být člověk Božímu jednání, nebo jinému člověku, s nímž Bůh jednal, a přesto být sám dotčen jen málo...

Sára, na rozdíl od Abrahama, doposud zná spíše náboženství vnější formy. Podobá se náboženským lidem od starověku do dnešních dnů. Ze života sice zmizí ty nejhorší hříchy, měřeno zvenčí je takový člověk lepší než většina lidí. Přesto nemá víru, která by ho přenesla do vyšší sféry, chybí mu nadpřirozená zkušenost, která vede k vnitřní proměně, a proto nedokáže stát před Bohem ve světle. Prvním zaznamenaným projevem Sářina postoje (kdy jedná z vlastní vůle, nikoli jen následuje víru svého muže) je univerzální všudypřítomný strach "co s námi bude" - jestli Bůh selže. Proto vymyslí způsob, jak Boha obejít a získat dítě. (Věřit si můžeš, ale nakonec, co nám zbývá.) A později: skrývá se před Božími posly ve stanu, protože nechce a ani nemůže být před nimi otevřenou knihou - své pravé já Bohu ještě nevydala. V důsledku se nedokáže přenést za hranice tělesného a vidět duchovním zrakem, směje se proto zázraku, který Bůh přišel oznámit. Ovšemže tajně, aby si Bůh náhodou nevšiml!

Náboženský člověk rád poukazuje na to, v čem je lepší než jiní lidé (L 18,11). Samozřejmě si vybere oblasti, ve kterých opravdu je, a ujistí se o tom. Ale uniká mu, že Bůh chtěl především proměnu srdce. O staletí později proto řekl Ježíš nábožným farizejům: "celníci a nevěstky vás předcházejí vás do Božího království." (Mt 21,31)  A o kus dál: "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat." (Mt 23,23)

Bůh se opravdu zlobil, že se Sára po 25 letech následování směje naději, kterou jim oznamuje. Není snad v celém Písmu jiný případ, kde by Bůh někoho takto usadil ("ale ano, smála ses"). Dokládá to, jak Bůh okamžitě vnímá víru nebo naopak nevěru v srdci člověka a reaguje na ni.

A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a...