Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? ... Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?“ Odvětil: „Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět.“ (Gen 18,24.27-28)

Jak rozdílně budeme nahlížet tento zvláštní rozhovor Abrahama s Bohem, podle toho, zda na Bibli pohlížíme jako na snůšku legend nebo na vzácné Boží slovo! Jinými slovy, jestli máme za to, že nás Bible převyšuje nebo my převyšujeme ji. Vždyť tělesná mysl by zde mohla říct: no bodejť, některé národy jsou rození obchodníci, tak koho by překvapovalo, že zkusí smlouvat i se samotným Bohem?

Ale kdo zná chvíle Boží blízkosti, ten při čtení tohoto rozhovoru spíše ztichne. Neboť bude vědět, co znamená, když se Bůh a člověk zastaví naproti sobě a se vší vážností naslouchají jeden druhému. Když se najde někdo, kdo se postaví do "mezery" mezi Boha a člověka. V té chvíli Bůh vnímal Abrahamovy prosby v každičkém detailu - na každý jednotlivý počet, který Abraham vyslovil, Bůh konkrétně reagoval. A Abraham na druhé straně vnímal, kam až může zajít. Nelpěl na nějakém dopředu daném postupu, jak bude s Bohem mluvit a zatvrzele opakovat to své, jako by "neviděl a neslyšel". Jeho modlitba se vyvíjela podle toho, jak při ní Boha vnímal. Cítil, kam až může pokračovat, jinými slovy: jestli vstupuje do otevřených dveří. Ve svém duchu vnímal, že Bůh připouští, aby pokračoval, až do čísla deset. I z tohoto počtu náležela většina, šest členů, Lotově rodině, takže ze samotné Sodomy stačilo najít jen čtyři.

V té chvíli vnímal, že se dveře začaly zavírat a dál už pokračovat nemá. Abraham se modlil k Bohu jako ten, kdo zná, ale i jako ten, kdo ctí. Za svůj život následování poznal, že modlitba tu není proto, aby si něco na Bohu vyvzdoroval, nýbrž aby to spolu s Ním uchopil.