I přistoupil Abraham a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? - Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (Gen 18,23.25)
Abrahama se Sodomou spojovaly dvě události. Za Sodomu se kdysi vydal do svého prvního (a zřejmě i posledního) vojenského tažení. Vzpomínal na Boží pomoc dotvrzenou příchodem tajemného posla Melchísedeka, ponížené prosby sodomského krále, kdy jako válečná kořist leželo Abrahamovi u nohou celé město s jeho jměním, kterým se odmítl dát zbohatit. A nyní ho už podruhé k Sodomě vázal osud jeho synovce Lota. Toho, který si kdysi zvolil lepší díl, aniž by mu projevil aspoň přirozenou úctu, ale přesto jeho příbuzného, obyvatele Sodomy, kvůli němuž se znovu pokusí pro záchranu města něco udělat. Osvobodit město od útočníků je však něco jiného, než ho vytrhnout ze soudné ruky živého Boha...
A proto se teď Abraham zastavil, ztišil, vnitřně usebral a promluvil k Hospodinu. Nebyla to ale přemíra slov, vysvětlení a žádosti, co a jak by se mělo stát. Abraham se rozhodl na Boha naléhat. Kdykoli chceme na někoho naléhat, musíme být vnitřně přesvědčeni o tom, že existuje reálný základ, nějaká skutečnost nebo vlastnost dotyčného, díky které to přinese výsledek. Jinak bychom museli zůstat v pozici prosebníka a čekat, zda se snad druhá strana smiluje, ale dopředu v tom nemít žádnou jistotu.
Ne tak Abraham! Všimněme si, s jak silným apelem tu k Bohu přistupuje. Člověk se nevyhne tomu, aby si nepoložil otázku: a kdo vlastně Abrahamovi řekl, že jeho Bůh je spravedlivý? A že tato spravedlnost je tak neoddělitelnou součástí Boží podstaty, že s ní může Abraham počítat jako s naprostou daností, základem Božího počínání? Vždyť je-li Bůh bohem, může cokoli a nikdo ho nemůže volat k odpovědnosti. Na světě byla tehdy i dnes náboženství, která uctívají bohy zla!
"Což Soudce vší země nejedná podle práva?" Abraham vedle sebe neměl nikoho, kdo by ho vyučoval a byl před ním teologicky o krok napřed. Nikoho, koho by se mohl zeptat, když byl na pochybách. Veškeré jeho poznání o Bohu se zakládalo na zjevení doprovázeném osobní zkušeností. A přesto dospěl k neochvějnému poznání, že jeho Bůh je - na rozdíl od okolních model - suverénní, univerzální vládce celé země a nestojí v jedné řadě mezi ostatními "bohy" světa. Jak jsme již zmínili, existuje duchovní zákonitost, že zjevení o Bohu v životě člověka roste, když kráčí po Boží cestě, a naopak se halí do závoje prachu, když z ní člověk schází. I proto si můžeme být jisti ohledně Abrahamova následování - je zjevné, že o Bohu odhaluje stále víc.
Náš Bůh je "Bůh Abrahamův..." a tedy Bůh, soudce vší země. Proto i my, když poznáme "tajemství, jímž je Kristus" (Kol 2,2), nestáváme se tím v prvé řadě katolíky, evangelíky, baptisty nebo letničními. Buď jsme poznali jediného, pravého Boha nebo ne, přijali ve své podstatě jediné univerzálně platné náboženství (byť dočasně oděné do hávu některé denominace) nebo jen jedno z mnoha náboženství nepravých. Není nic mezi tím.
---------
Osobní poznámka: Tyto úvahy píšu dvakrát týdně (většinou v sobotu a ve středu) a doufám, že v tom budu moci pokračovat ještě dlouho - v příběhu o Abrahamovi je toho hodně, co stojí za to vidět! Je to ale též otázka času a energie, protože píšu po práci (nejsem duchovní na plný úvazek). Na co už mi čas a energie nestačí, je jakákoli propagace tohoto blogu. Pokud jsou pro Vás tato zamyšlení užitečná, zvažte proto, zda odkaz nesdílet s někým, koho by mohl také zajímat. Díky!
