29 června 2022

A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží. (Fil 1,9-12)

Božím cílem při nás není, abychom zůstali dětinní, naivní, zaslepení, jak by si někdo o cestě následování Boha mohl myslet, ve smyslu "přemýšlení člověka učí pochybnosti, a tedy je třeba ho omezit, aby bylo možno věřit". Avšak skutečná víra neomezuje, ale osvobozuje; problém není v tom, zda přemýšlet, či nikoli, ale jak. Pavel si naopak přeje, aby u filipských jejich poznání a hluboká vnímavost rostly.

„Abyste rozpoznali, na čem záleží“. Rozpoznat, na čem záleží, je jedna z nejdůležitějších věcí, které bychom si ve svém životě měli osvojit. Lot to nedokázal, a ani nevěděl, že mu to chybí. Jeho život se až do příchodu Božích poslů pohyboval v kolejích, které přes určitá negativa víceméně odpovídaly jeho očekávání, a proto by sám neměnil. Sodomu by neopustil a nakonec by i sdílel její úděl.

Ale zároveň toto chybějící poznání toho, na čem záleží, jeho život určovalo mnohem víc, než si myslel. Zaválo ho daleko od Abrama, od společenství uctívajícího jediného Boha, do pulsujícího moderního města, do systému, kterému sice cele nepropadl, ale ani neměl sílu ho opustit. Postupně bylo kolem něj víc a víc toho, nad čím nevítězil, kde to nebyl on, kdo držel otěže, zkrátka mnohé, co ho někam "válo". Je to hezký termín, používaný často pro plevy hnané větrem. Co není hodnotné, ryzí, je snadno unášeno různými proudy.

„Abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti...“ Lot nerozpoznal, a proto mu ve chvíli zúčtování plnost ovoce chyběla. Naopak, v jeskyni se ocitnul v každém smyslu slova v naprosté chudobě – přesto (anebo právě proto), že pro sebe zvolil na prvním místě prosperitu. Zachoval si sice osobní spravedlnost, ale kdyby tenkrát Sodoma neshořela a on se v ní dožil dlouhého věku, plnost věčného ovoce by jeho život stejně postrádal. Neměl by ji, protože v hloubi života nečerpal z Boha.

25 června 2022

Dílo každého se stane zjevným. Ten den je ukáže, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší dílo každého, jaké je. Jestliže někdo na tomto základě vystaví dílo a ono mu zůstane, dostane odměnu, jestliže mu jeho dílo shoří, utrpí škodu; sám se sice zachrání, ale jako skrze oheň. (1K 3,13-15)

Většinu novozákonních epištol napsali apoštolové v pokročilém věku. Není se co divit, že jejich pohled se nezaměřuje na nějaké krátkodobé, blízké cíle, ale přehlíží stále dál za horizont lidského života jako celku a jeho přesah, k věčnosti. Ne, že by to nebylo jádrem křesťanství od počátku; ale mladý Petr, Pavel nebo Jan by jistě psali listy plné dynamického poselství víry a inspirace, ale přesto v něčem jiné, než jim později dovolil široký pohled daný moudrostí, kterou může dát člověku jen hluboká životní zkušenost. Duch svatý si ovšem používá člověka jako nádobu, takového, jaký právě je, ale právě proto, aby mu mohl předat své poselství, musí být člověk schopen jej vnímat. K tomu prochází celoživotním procesem proměny; ačkoli kdysi i oslice mohla říct Boží poselství, nebyla to rozhodně epištola Korintským. Na rozdíl od oslů také apoštolové milovali, obětovali se a zápasili za ty, kterým psali. Ve sdělení Božího slova nejde jen o suché sdělení pravdy (informace), ale musí ho předávat ti, kteří rozumí a hluboce milují.

O Lotovi máme v Novém Zákoně jen jednu přímou zmínku v 2Pt 2,7, kterou jsme citovali minule. Ježíš sice v Lukášově evangeliu zmiňuje lidi jeho doby a varuje nás před údělem jeho ženy, ale jediný další oddíl, který se týká přímo osoby Lota, je ten z 1K3. Není zde sice jmenován přímo, ale onen člověk zachráněný skrze oheň, jenž přitom přišel o vše, na něj zjevně ukazuje.

Mnozí se dnes spokojují s evangeliem ve formě pochopení trestu Božího Syna za náš hřích. Pochopením této informace a přitakáním jí v životě nově uvěřivšího často většina snahy o radikální následování Krista končí, ačkoli tím mělo vše začít. Smýšlení, jaké zde ukazuje Pavel, není vlastní všem, zřejmě ani většině věřících: totiž to, že člověk má vstoupit do Božího království s bohatstvím plné odměny, že cílem evangelia není spasení chudých („nahých“), ale bohatých v Bohu! Oproti katolické teologii tento oddíl nehovoří o očistci - ne člověk sám, ale jeho dílo, jeho ovoce bude zkoušeno na věčnou odolnost. Jen věci hodnotné, zlato, stříbro, to, co obstojí ve zkoušce ryzosti ohněm, mají právo vejít a zůstat. Vše ostatní nenávratně shoří.

Říká se, že hlupák se musí učit z vlastních chyb, moudrý se učí z cizích. Lotův konec je nám dán jako výstraha – co jednou uvidíme, až se ohlédneme zpět na svůj život? Čemu ho chceme odevzdat? Jakým směrem půjdeme? A do jakých výšin? 

Kéž zvolíme správně.

22 června 2022

Vysvobodil však spravedlivého Lota, sužovaného nezřízeným chováním těch zvrhlíků. Dokud ten spravedlivý přebýval mezi nimi, trápilo jeho spravedlivou duši, že musel den ze dne slyšet a vidět jejich nemravné skutky. (2 Pt 2,7-8)

Při bilancování na sklonku života je obvyklé zamyslet se nad milníky, které ponejvíce určily běh života člověka. U Lota to byl bezesporu okamžik jeho rozchodu s Abramem.

Lot se s ním rozešel po fiasku v Egyptě. Abram byl odtud po skandálu s hanbou vykázán, a jeho hvězda tím notně ztratila na lesku. V Egyptě sice zbohatl, ale díky Sáře, takže ostatní mohli namítat, že to na rozdíl od něj bylo téměř zbytečné kodrcání se tam a zpět, nechutný zážitek a návrat do vyprahlé země.  (Abram chtěl původně uniknout hladu, ale musel se do Kanaánu vrátit dřív, než plánoval, a země se  proto stále ještě nezotavila.) Není divu, že Lot nyní viděl svého strýce mnohem kritičtěji, než kdy předtím. V karavaně zaznívaly uštěpačné poznámky a objevilo se v ní napětí, které začalo přerůstat do hádek mezi pastýři. Jenže kdyby Lot měl k Abramovi postoj výhradní úcty, pastýři by věděli, že si to nemohou dovolit a Lot by je umlčel. Ale leccos bylo nyní jinak a Abramovi nezbylo než se stáhnout - měl máslo na hlavě. Všem bylo zřejmé, že se nelze stoprocentně spolehnout na to, že vždy ví, kam jít a co dělat. A tak, když se vrátili do vyprahlého Kanáanu a on zamířil opět na výšiny, ťukal si Lot na čelo. Najednou věděl mnoho věcí líp než on: třeba, že teď je čas jít jinam, na zavlažovaná místa! To si Abram už zase vymýšlí nějaké nesmysly?

Nebylo divu, že napětí a ztráta úcty vyústila do jejich rozchodu. O tom, že to nebylo právě v pohodě svědčí i fakt, že se poté zjevně příliš nestýkali, a možná už ani neviděli. 

A právě tento přelomový okamžik určil, co Lot v dalším průběhu života definitivně ztratí, a co získá.

Definitivně totiž ztratil kontakt se svým strýcem, kmenem, který byl tehdy jediným místem, kde se v Kanaánu uctíval pravý Bůh. Abram nebyl jistě dokonalý, ale hledal Boha. Lot s Bohem živý vztah neměl, a proto od té doby ztratil motivaci a vedení k Bohu, které mu soužití s Abramem dávalo. Pomalu, ale jistě se přesunul k formě života ze setrvačnosti, s vírou ve formě sice ctné mravní kultury, která však již nemá vnitřní moc k další proměně a nedokáže ovlivnit ani vlastní potomky či okolí. 

Nikdy neztratil prosperitu a dokonce na ní mohl rozchodem ještě získat, protože v Sodomě byl na úrodnějších místech než dřív. Získal také dům v tomto Beverly Hills tehdejšího světa a obecenství s jeho obyvateli, po kterém zřejmě velmi toužil. 

Ale Písmo je nemilosrdně pravdivé: získal také celoživotní soužení. „Den ze dne byla trápena jeho duše“, říká Petr. Stále, bez možnosti úniku. Pokud Lot nyní v jeskyni bilancoval, ten pohled byl tristní. Část života, na niž byl doposud nejvíc hrdý, tu svrchovaně vlastní, kterou si dokázal zařídit a nepotřeboval k tomu Abrama – ta mu byla zcela vzata. Snad se mu nyní otevřely oči, aby pochopil, že mu nakonec kromě blažených chvilek užívání si blahobytu a povyražení se sousedy nepřinesla než trápení, rozklad rodiny a ztrátu jeho ženy. Jaký to vlastně byl život? Nebyl jsem tak trochu blázen, když jsem ho žil? 

Ale jestliže minulost byla depresivní, jaká je současnost? Když se Lot rozhlédl kolem, napadalo ho, že temná stejně jako tato jeskyně.

18 června 2022

Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. I porodila prvorozená syna a nazvala ho Moáb (to je "Z otce zplozený"); ten je praotcem Moábců až podnes. A mladší porodila také syna a nazvala ho Ben-amí (to je "Syn mého příbuzného"); ten je praotcem Amónovců až podnes. (Gen 19,36-38)

Dostáváme se k závěru Lotova příběhu, a bohužel to opravdu není žádný happyend. Když vidíme, k čemu Lotův běh života dospěl, oč úsměvnější nám může připadat výklad o touze dcer stát se pramáti Mesiáše - ovoce, které po nich na této zemi zůstalo, byly totiž národy Moáb a Amón. Pokud zmínky o nich sledujeme v Písmu dále, pak skutečně platí: žádný Mesiáš, ale často zavilé nepřátelství vůči zaslíbenému semeni, potomkům Izáka. Nepřátelství, které si nic nezadalo s nepřátelstvím cizích národů, které vůči Izraelcům nebyly v žádném příbuzenském vztahu.

Na Moábce a Amónovce můžeme pohlížet podobně jako na Izmaele: jsou výsledkem lidské tělesnosti. Jenže u Abrahama a Sáry byla přes to všechno touha po Bohu, jeho cestě a požehnaném potomstvu a Izmael je znamením období, kdy upadli do nevěry, neobstáli ve zkoušce. Ale protože chtěli být Božími následovníky, vrátili se zpět a později v ní zvítězili! Ovšem u Lota či jeho dcer nic takového jako touhu po Božích věcech nevidíme a ani žádný reparát. Přitom, pokud se podíváme ještě hlouběji: kdyby se byl Lot neoddělil od Abrama, anebo ještě jinak, kdyby byl po svém oddělení alespoň nešel do Sodomy, centra tehdejšího "světa", Moábci a Amónovci by na zemi nebyli.

Kolik věcí se v našem životě zrodí, protože je naše srdce taženo jinam, než by ho vedl Bůh... Lotův příbeh nám může sloužit jako varování, protože s našimi Amónci a Moábci pak musíme žít. Skutečně zůstali nemilými sousedy Izraelců, stejně jako se Abrahamovi později nepodařilo zcela uchránit Izákovo potomstvo tím, že odeslal Izmaele daleko na východ.

15 června 2022

Lot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit se v Sóaru. Usadil se s oběma dcerami v jeskyni. Tu řekla prvorozená té mladší: „Náš otec je stařec a není muže v zemi, aby k nám podle obyčeje celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce.“ (Gen 19,30-32)

Je pozoruhodné (a smutné) pozorovat, jak generačně postupuje duchovní rozklad, jestliže rodiče ztratí živý vztah s Bohem. To, co by pro ně ještě nebylo přijatelné, stává se normální pro děti. Nejprve člověk přestane aktivně žít svou víru a zamrzne v určitém stavu, kdy nedělá příliš dobrého, ale ani zlého; ještě má jakési ponětí o Bohu a základní morální rozlišení. Ale pak přijdou další jedna, dvě generace, v nichž se osidla uvolní a nejen, že jim chybí jakékoli vědomí Boha, ale mravní zkáza je zjevně viditelná.

Zákony Mezopotámie Abrahamovy doby, nejstarší asyrské zásady i pozdější Chammurapiho zákoník považoval incest za odpornou věc, zejména mezi matkou a synem. Ale i za incest mezi otcem a dcerou mohl být viník vyobcován. Je proto poněkud úsměvné, když se setkáme i s takovým výkladem počínání Lotových dcer, který tvrdí, že k incestu sáhly proto, že se „toužily dostat do linie Mesiáše“, neboť Lot pocházel ze Šétova pokolení, jemuž byl Mesiáš přislíben. To je výklad a la „přání otcem myšlenky“, neboť mu při pohledu na celý příbeh opravdu nic nenasvědčuje. Lotovy dcery nelze vidět jako následovnice Božích cest, spíš naopak. Lot měl o morálce ponětí, žil kdysi v Sodomě vnitřně oddělen od Sodomy a neakceptoval její způsoby. Ale jeho dcery už je nepovažují za zapovězené, jestliže nevidí jiné východisko. Ze Sodomy sice vyšly, ale vzaly si Sodomu s sebou. I když to neučinily kvůli požitku, přesto viděly za legitimní sáhnout k tak odporným způsobům, jestliže se to jevilo jako cesta k řešení jejich problému. Ne že by se takové věci tehdy nevyskytovaly, ale většinou byly pohrdány. Se svým otcem se o tom ani nepokoušely mluvit, rovnou ho opily.

Ovšem i sám Lot jistě nahlížel úděl své rodiny s pocitem bezvýchodnosti a zoufalství. V jeskyni, izolováni od okolí, tu nakonec přebýval sám se dvěma dcerami, bez velké šance na rozumnou budoucnost. Jistě se trápil a kontrast mezi jeho bohatým životem (a bohatým společenským životem) v Sodomě a jejich nynější realitou musel být do očí bijící. Lot trpěl, ale nesáhl ke stejným prostředkům jako jeho dcery, k podvodu a incestu. Existuje druh zoufalství, chcete-li deprese, který vede k odhození zábran, jak to vystihuje kralická Bible: Zatemnění v rozumu, odcizeni jsouce od života Božího, pro neznámost, kteráž jest v nich z zatvrzení srdce jejich. Kteřížto zoufavše sobě, vydali se v nestydatost, aby všelikou nečistotu páchali s chtivostí. (Ef 4,19)

11 června 2022

Řekli jsme už, že Lot možná nebyl horším člověkem než Abraham. Přinejmenším si o tom z textů Písma nedokážeme udělat jakýkoli úsudek, ale rozhodně nevidíme, že by Lot činil cokoli zlého. Byl schopným zemědělcem, dobrým občanem a otcem rodiny, kterou dokázal dobře zaopatřit a ochránit až do onoho osudového večera. Jak je možné, že byl nakonec takový rozdíl mezi jeho a Abrahamovým koncem, jak to, že dobro dobrých lidí samo o sobě nezajistí, aby před Bohem dobře dopadli?

Řekli jsme už mnohokrát, že Lot aktivně nehledal Boha a nepodřizoval své úsudky a cesty čemukoli vyššímu než svému vlastnímu užitku. Jestliže na začátku cesty máme dva podobné lidi, pak tím, že poté oba operují v různém vnitřním nastavení, (chcete-li "módu"), se postupně jejich smýšlení a konání mění. Jak kdysi správně řekl císař Marcus Aurelius: "náš život je výsledkem našeho myšlení", a tady se začínají věci lámat. Lot zůstal se svou rodinou v myšlenkovém módu konzumu, Abraham se přece jen dostával do módu Božího ctitele, a to (což je zajímavé poznamenat) v jeho životě nikdy neskončilo. Nebyla mu vytyčena nějaká meta, které měl dosáhnout, mít už dost a s hledáním Boha skončit - ještě budeme svědky toho, jak se na této cestě posouvá výš a výš. Ta nejvyšší místa své pouti pak dosáhl ve věku sto a více let!

Lot se na druhé straně nikam nepozvedal, spíš točil v bludném kruhu. Od neproměněnosti, tělesného smýšlení to vedlo k nechápavosti Boha; v důsledku toho byl slepý k situaci a době, takže byl ve špatný čas na špatném místě a vůbec to netušil. Následně sice dospěl k neochotnému (ale přece) uposlechnutí vyjít, ale už ne k tomu, kam měl podle pokynu jít. Následuje smlouvání s Bohem, odchod do Sóaru, až snad  v jeskyni na hoře nakonec pochopil, jak se mýlil vlastně ve všem, co se jeho života před Bohem týkalo. Snad tehdy nahlédl, jaké je vpravdě ovoce jeho života. Nicméně, můžeme očekávat, že prozřel, a pak žil jinak – že změnil svůj „mód“?

Kéž by, ale nic o tom nevíme, Písmo nám to neodhaluje. Otázka, jejíž odpověď bychom museli znát, totiž nezní, zda to uviděl, ale zda si to osobně připustil a zda toho hluboce litoval, tak, aby ho to dovedlo k vnitřní proměně. Zdá se mi však, že kdyby k tomu došlo, neopomnělo by nám Písmo dát alespoň stručnou zmínku takového happyendu. Ten tu však bohužel chybí.

09 června 2022

Lot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit se v Sóaru. Usadil se s oběma dcerami v jeskyni. (Gen 19,30)

Vzpomínáte, jak Lot přesvědčoval Boha, že chce do Sóaru, nikoli na horu, kam ho Bůh posílal? Domníval se, že ví líp, nebo přinejmenším, že když mu Bůh dává zcela konkrétní pokyn, že to vlastně není zas tak podstatné, jestli ho uposlechne, má přece možnost volby. Lot se za celý život nenaučil Boha poslouchat a nadřadit Jeho vůli své vlastní. Dokud se nedostal do krize, mohl procházet životem a za tuto neznámost vyšších cest neplatil žádnou cenu. Dokonce se mu mohlo zdát, že za ni naopak platí až příliš velkou cenu Abraham, když se vyhýbá městům a zůstává na nepohodlných horách. Ale nakonec to bylo přesně naopak: byl to Lot, kdo zaplatil vším, co měl.

Lot tedy dorazil do Sóaru, ale velice rychle odtud odešel - ale kam? Právě tam, kam ho původně Bůh posílal, na horu. Proč město opustil? Nemáme na to odpověď, kromě toho, že nám Písmo říká, že "se tam bál usadit". Můžeme se jen domnívat, že nejpravděpodobněji z jednoho ze dvou následujících důvodů.

Lot po příchodu do Sóaru možná zjistil, že to město je v naprosto stejném rozpoložení, jako byla Sodoma, jejíž definitivní zkázu zažil minulé noci. Bůh mu totiž řekl: "vyhovím ti, to město nepodvrátím" (19,21), a to znamená, že Sóar byl u Boha "na indexu", a morální poměry zde tak musely být velmi podobné těm v Sodomě. Lotovi mohlo po příchodu do města dojít, že se zde pravděpodobně dřív nebo později odehraje totéž a bál se vyvrácení města.

Anebo si jednoduše krátce po příchodu všiml zřetelných náznaků toho, že by se mohl velice rychle stát terčem násilí podobně jako Boží poslové v Sodomě a raději odsud rychle prchl.

Každopádně, Lot opustil Sodomu neradostně; ohledně změny cíle cesty jen nerad přiznával, že Bůh měl pravdu a bylo ztrátou času o tom polemizovat. A nakonec stejně neradostně došel tam, kam ho Bůh od začátku chtěl dovést. Něčemu takovému se však vpravdě nedá říkat cesta následování, jenom z nouze ctnost. A kéž by aspoň ta ctnost.


04 června 2022

Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gen 19,29)

Člověku se až zatají dech: Bůh pamatoval... ale ne na Lota, o jehož život šlo, ale na Abrahama! Lot přitom byl muž spravedlivý, a nejen nějakou okázalou formou zbožnosti. Písmo říká, že byl sodomskou realitou "sužován" (2Pt 2,7). Neměl jen fasádu lepšočlověka, ale již jsme si ukázali, že v Boha sice věřil, ale nevidíme na něm živý vztah k Němu, známost ani vědomou ochotu poslechnout. Lot připomíná věřícího, který je morálně výš než jeho okolí, nedopouští se nepravostí, lidé vidí jeho spravedlivý vnějšek, ale na rozdíl od Abrahama už ne podstatu, z níž by to vycházelo.

Ovšem jak šokující je zjištění, že Lot by nebyl pro tuto svou spravedlnost zachráněn! Dokud člověk nepozná Boha, ne v morálních naučeních a přikázáních, ale jako osobu, musí se mu takové vidění světa příčit, protože odporuje prosté lidské spravedlnosti. Nebudou snad zachráněni ti lepší z nás? A nepatřím snad mezi ně? (Člověk to však většinou říká jinak: určitě nepatřím mezi ty nejhorší. Ti možná do horoucích pekel patří, ale já? Kdo jiný už by pak mohl vůbec do nebe dojít?). 

Jenže k záchraně nepostačí být navenek dobrým člověkem, nýbrž vstoupit do specifického vztahu k Bohu, v němž člověk prožije odpuštění a proměnu. Jeden můj přítel se kdysi zamyslel nad otázkou, kdo vlastně jednou bude v nebi? Napadla ho jednoduchá odpověď: s jistotou jen ten, kdo tam chce být. A v tom spočívá zásadní rozdíl mezi Abrahamem a Lotem. Ne ve vnější úrovni morálky, kterou zastávali. Možná si v tom byli velmi podobni a možná byl Lot dokonce navenek lepší, jak jsme již zmínili, protože se zatím nedopustil tolika přehmatů. Ale Abraham přes své pády chtěl být tam, kde ho vedl jeho Bůh, na výšinách, kde Ho nalézal, a když Ho ztratil, vyhledával ho znovu. Lot žádnou volbu směrem k Bohu ve svém životě neudělal, protože s ním neměl živý vztah, netoužil po něm. Zůstával tam, kde to vyhovovalo jeho nátuře - v místě pohodlí a okázalého přepychu, daleko od Boha, který mu nechyběl, po kterém nežíznil. Pokud se utěšoval, že své okolí morálně převyšuje, a Bůh to musí respektovat, ukázalo se, že ve chvíli soudu by ho toto samo o sobě nespasilo - stejně jako žádného jiného člověka.

01 června 2022

Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem. Vyhlížel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě. Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gen 19,27-29)

Abraham se vrátil k místu své pozoruhodné modlitby, tam, kde naposled mluvil s Bohem tváří v tvář. Víme, že na některých místech setkání s Bohem měli patriarchové ve zvyku postavit oltář, ale nemůžeme dělat jednoduchý závěr, že se to tak má vždy dělat, protože „je to v Bibli“. Ani starozákonní postavy totiž neměly vždycky správnou teologii – vždyť jejich životy, pokud vůbec byly pozitivním příkladem, jsou pro nás ukázkou postupné proměny modlářů tělem či duší (nebo obojího) ve ctitele živého Boha. Ta místa si připomínali z různých důvodů - někdy jako upomínku na onen vzácný okamžik, jindy z (spíše pověrčivého) přesvědčení, že Bůh v některých místech země přebývá obzvláštním způsobem (zatímco mu patří celá země Ž24,1), a často jednoduše proto, že to bylo jejich vyznání proti božstvům okolních kmenů. Lidé svým modlám vždy stavěli posvátná znamení, zejména na vrcholech hor. "Náš Bůh je tu taky", chtěli tím patriarchové říct – a na rozdíl od těch vašich je opravdu živý.

Abraham se vrátil, a není špatně, když se i my vrátíme k okamžikům, kdy nás Bůh naposled navštívil. Stojí za to zamyslet se, zda to pro nás nakonec mělo ten smysl, který Bůh zamýšlel. Abraham se šel podívat, co se v Sodomě děje, neboť tušil její pád. A skutečně - uviděl v dalekých nížinách její zkázu. Bylo to asi jako dnes vidět dopadat rakety na město, v němž bychom měli příbuzné - jeho srdce se náhle sevřelo při pomyšlení na Lota a jeho rodinu. V tu chvíli nevěděl, zda tam právě neumírá. Hledal na to u Boha odpověď? Dostal ujištění o jeho záchraně? Ač to tam nemáme napsáno, můžeme se po právu domnívat, že ano. Víme přece, že Bůh mu coby svému příteli odhaloval svá smýšlení a řekl mu o záměru zničit Sodomu. Jestli nyní Abraham něco nutně potřeboval vědět, pak právě to, co bude s Lotem. To bylo pro něj tím nejdůležitějším, co se Sodomy týkalo a velmi pravděpodobně se ve svém duchu obracel k Bohu o ujištění.

"Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč…" Tato věta je dokladem toho, že Bůh skutečně vyvedl Lota kvůli Abrahamovi, jak jsem už několikrát zmiňoval. Teprve věčnost ukáže, kolik z těch, kteří by sami nevyšli, bylo spaseno jen díky přímluvě Božích přátel.

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uza...