18 května 2022

„Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já však nemohu na tu horu utéci, aby mě nepostihlo něco zlého a abych nezemřel." (Gen 19,18-19)

Zdá se to až neuvěřitelné, ale Lot to skutečně myslí vážně, opravdu smlouvá s Bohem! Připoměňme si znovu, že Lot vůbec netušil, v jaké situaci se nachází, nerozuměl ničemu, ani sám sobě, a nedokázal by proto zachránit jediného člena své rodiny. A teď, když k němu Bůh pošle své posly s úmyslem zachránit ho, a ti mu řeknou, co pro to má udělat a kam jít - Lot s ním polemizuje, že je to špatně, a lepší bude jít jinam. Jako by nebylo zjevné, že s ním Bůh má dobré úmysly - jenže ty se Lotovi moc nelíbí, jeho názor se mu zdá lepší. Jak často jsme v životě svědky toho, že ten, který nevidí, má za to, že vidí mnohem dál, než ostatní...

U Lota se přitom nejedná o výsledek rozrušení či únavy. V extremních situacích, kdy jde o život, se naopak mnohý člověk probere z letargie a začne jednat velmi rázně. Ale Lot jako by stále v jakési letargii setrvával. Jak je to možné?

Je třeba uvědomit si, že to čím jsme dnes, není dáno současným okamžikem, ale je to výsledek dlouhého procesu minulosti. Tehdy, často v obtížných situacích, se utvářel náš charakter tím, že jsme se museli určitým způsobem rozhodnout, překonat nepohodlí, vyrůst. Dva lidé mohou být ve stejných situacích - a přece, jeden roste, protože se s nimi utkává, druhý nikoli, protože z nich utíká, každému nepohodlí se vyhýbá. První se v nich vnitřně zocelil, druhý zůstal beze změny.

Lot byl dlouhý čas s Abramem. Nicméně nezvolil jeho cestu, cestu výš, a tak zůstal bez vnitřní proměny. Protože se mu v jeho podnikání dařilo a v podstatě vše, oč v životě stál, mu vycházelo, nemusel na sobě pracovat. Nyní nastal čas krize, a pravda o něm se odhalila. Lot nyní sklízí ovoce své minulosti, a ukazuje se, že ho mnoho nemá.

15 května 2022

Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ Lot jim však odvětil: „Ne tak prosím, Panovníku." (Gen 19,17-18)

Kdyby nám tuto varovnou větu řekl nějaký politik či neznámý člověk na ulici, uvažovali bychom možná nejprve, zda nemá něco nekalého za lubem. Kdyby nám totéž řekl přítel nebo filozof, svádělo by nás patrně k diskuzi: a proč? Nepleteš se náhodou? Je to opravdu tak vážné? Opravdu to musím udělat, a bez okolků?

Jenže když nám totéž řekne hasič nebo záchranář vyvádějící nás z hořícího domu, asi s ním diskutovat nebudeme. V tu chvíli, kdy jde o život, se nepřemítá, nezpochybňuje, nekladou se doplňující otázky - tehdy vše záleží na tom, co nejrychleji pokyn vykonat, a každý to dobře chápe.

Sodoma ještě nehořela, když to Bůh Lotovi pověděl. Ale bylo to již blízko, tak blízko, že bylo pro záchranu nutné jednat okamžitě a rychle vyjít. Ostatně, jakou budoucnost Sodoma pro Lota skýtala po událostech minulé noci? Čekat, až se na něm oslepený dav nebo jejich blízcí pomstí nebo jeho dcery budou znásilněny?

A tady jsme u jádra Lotova problému, jak jsme ho popsali už minule: nyní, kdy je třeba uposlechnout a konat, začíná namísto toho s Bohem smlouvat. Lot se totiž za celý svůj dosavadní život víry nenaučil Boha poslouchat. Nepoddal svou mysl pod vládu Boží, nezískal respekt před Jeho moudrostí, neměl dojem, že ho převyšuje, takže se domnívá, že Boží slova lze v něčem poopravit. Bůh pro něj byl skutečný, ale ne jako svrchovaný Pán jeho života, možná spíš někdo, nad jehož názory je dobré se občas vážně zamyslet. Lot nerozuměl naléhavosti času, že nyní opravdu není čas na diskuzi - do které ve zcela nepříhodné chvíli pouští. „Ne tak prosím, Panovníku." Ač věřící, Lot nebyl připraven k záchraně a nebýt Abrahamovy modlitby a donucení poslů, je jisté, že by v Sodomě zahynul.

11 května 2022

Když vzešla jitřenka, nutili poslové Lota: „Ihned vezmi svou ženu a obě dcery, které tu máš, abys pro nepravost města nezahynul.“ Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním –, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. (Gen 19,15-16)

Poslové Lotovi řekli bez okolků, že přicházejí od Hospodina a že město bude definitivně zničeno. Lot dobře věděl, že nemá co do činění s podivíny, hlásajícími nějaké nesmysly. Věděl to s jistotou, a nejen díky tomu, co sami říkali. (Kdyby zůstalo jen u toho, stále to mohli být jen svého druhu šejdíři). Ale že nejsou, mu muselo být jasné přinejmenším od okamžiku, kdy byl svědkem toho, jak oslepili dav, který se srotil u jeho domu. Od té chvíle si mohl být stoprocentně jist, že se nachází v centru Božího jednání, že ty muže k němu Bůh poslal, aby jej a jeho blízké zachránil. Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že jeho příběh se stává příběhem samotného Boha, že Bůh právě na něj, třeba dosud bezejmenného a opomíjeného, právě nyní upírá svůj zrak.

Lot ten pocit měl, a přesto – nebyl schopen odejít. „Ale on váhal“. Jak je to možné? Pochyboval o tom, zda se stane, co poslové oznámili? Jistě byl v takové situaci dočista zmaten. Ale toto zmatení plynulo především z toho, že vnitřně nesouzněl s Bohem. Ukázali jsme si už, že netušil, jak Bůh o něm a Sodomě smýšlí, jak věci nahlíží. Nevěděl to, protože neměl živý vnitřní konktakt s Bohem, a tak to, co mu poslové řekli, vnímal jako vnější informaci. Takovou, o které přemýšlíme, zda je správná či nikoli, kterou zvažujeme. Možná ji přijmeme, možná odmítneme, protože ona je svým obsahem cizí tomu, co máme ve svém nitru. Je to podobné, jako když evangelium zasáhne člověka, který Boha nezná. Na počátku je to pro něj poselství zvenčí, je mu cizí, překvapuje ho, možná pokořuje. Doposud ho neslyšel, nepřemítal o něm takto, nesouzní zatím s tím, jak sám vnitřně smýšlí. To je normální stav každé padlé bytosti. Ale normální není, pokud to tak zůstane i po letech.

Někdo řekl, že Lot je v celé Bibli jediný, kdo byl zachráněn proti své vůli. Zde se znovu sluší dodat, že tato Boží neodbytnost vůči němu byla jen a jen díky Abrahamově přímluvné modlitbě. Poslové při něm použili „mírných donucovacích prostředků“, když ho vzali za ruku a vyvedli ven. Ale pokud bychom hovořili o spasení proti vlastní vůli, platilo by spíše na jeho ženu a dcery, u něj to byla spíš chronická neschopnost se rozhodnout jinak než okolí, protože on přece jen poslům věřil (jinak by nešel varovat své zetě). Bůh vůli člověka vždy a bez výjimky ctí. Můžeme se rozhodnout, zda a do jaké míry se mu vydáme a chceme-li odejít, nezbraňuje nám v tom (J 6,67). Bůh naši vůli ve skutečnosti ctí mnohem více, než ji ctíme my u druhých nebo i sami u sebe.

Jestli si něco můžeme z tohoto příběhu odnést, pak to, jak důležité je, aby Boží smýšlení rezonovalo v našem nitru. Pak při nás jakékoli násilí směrem k Boží cestě nebude třeba použít. Protože jak ještě uvidíme na dalších osudech Lotovy rodiny, kdo Boha poslouchá víceméně jako druh informace zvenčí, ale Jeho srdce nezná, bloudí ve zmatku a výsledkem je zmar.

07 května 2022

Lot tedy vyšel a promluvil ke svým zeťům, kteří si měli vzít jeho dcery. Řekl jim: „Vyjděte hned z tohoto místa, poněvadž Hospodin chystá tomuto městu zkázu.“ Ale zeťům to připadalo, jako by žertoval. (Gen 19,14)

Řekli jsme, že Lot sice věřil ve správného Boha, ale neměl s ním živý kontakt, a proto mu chyběla duchovní citlivost. Vůbec netušil, jak Bůh smýšlí o tom, co se kolem něj odehrává, jaký je stav světa, ve kterém se nachází; samozřejmě věděl, že je to hodně špatné, vnímal rostoucí násilí v ulicích města, ale to vše proto, že to na něj osobně doléhalo, nikoli díky vnímavosti k tomu, co si myslí Bůh. To naopak věděl Abraham, aniž by toho byl osobně účasten. Díky tomu, že měl živý kontakt s Bohem, věděl díky zjevení od Boha věci, které zůstávaly Lotovi skryty.

Reakce Lotovy rodiny na příchod poslů je výstižnou ilustrací toho, jak člověk vnímá Boha. Věřící Lot si přinejmenším uvědomoval morální zkázu Sodomy a nebylo mu v ní lidsky vzato dobře (viz 2 Pt 2,7-8). Nepohnulo ho to sice k žádné akci, ale Boží posly alespoň ctil a byl nakloněn udělat, co říkají. To byl ostatně jeho problém. Byl k něčemu trvale nakloněn, aniž by to udělal: nakloněn smířit se s Abrahamem, nakloněn Boha cele poslouchat, nakloněn definitivně se rozejít se Sodomou. Sám v tom nedokázal udělat nic a nebyl schopen ani rozhodnout se k odchodu. Ale alespoň naslouchal tomu, co mu poslové říkají a jak by řekl klasik, vážně o tom uvažoval.

Ale jeho zeťové, zřejmě rodilí Sodomané, bez víry v jeho Boha, nebrali vážně vůbec nic; když jim Lot vylíčil svou otřesnou situaci i slova poslů, neuvědomovali si žádné nebezpečí. Byli k jejich varování zcela hluší a vysmáli se mu.

Člověku se někdy stává, že nechápe svou situaci a dobu. Dopustí se různých chyb, pramenících ze špatného odhadu věcí; celý život se učíme určité opatrnosti ohledně vlastního úsudku. Pokud však jde o schopnost vnímat věci nebeské, ta zjevně odpovídá tomu, jak hluboké obecenství člověk s Bohem pěstuje. Pokud mu chybí, bude k poselství shůry také hluchý a slepý. A často mu bude připadat docela směšné.

04 května 2022

Tu řekli ti muži Lotovi: Máš-li zde ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z tohoto místa. (Gen 19,12)

Abraham prosil alespoň za deset spravedlivých, aby byla Sodoma zachráněna před zkázou. Bylo tedy jisté, že členů Lotovy širší rodiny nebylo ani tolik, jinak by Sodoma přeci byla zachráněna. Ne, to se už nestane, a přece - jak pozoruhodné, že poslové mají na mysli nejen Lota samého, ale i jeho blízké, právě a jen proto, že jsou jeho příbuzní.

Z dějin Písma je zřejmé, že Bůh chce skutečně zachránit nejen jednotlivce, ale i jeho rodinu, kmen, národ. Ostatně, později bude z potomků Abrahama utvořen kmen, a později zaslíbený národ. V dávných dobách Bůh také zachránil nejen Noeho, ale i jeho rodinu, ačkoli jeden z jeho synů na sebe posléze strhl prokletí. A přece i jemu, stejně jako nyní Lotovým dětem a budoucím zeťům, byla v okamžiku krize podána ruka k záchraně. To je smysl nabídky, která skrze jedince přichází k jeho rodině: Lot sám nemohl své děti a zetě zachránit bez jejich vůle. Stále se mohli rozhodnout pro dobré či zlé, zůstat nebo odejít. Ale skrze jednoho člena rodiny byla ostatním podána ruka milosti. Lot se tak stal nástrojem Boží nabídky a jeho blízcí byli osloveni poselstvím, které stačilo přijmout. Dcery to udělali, zeťové ne.

„Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ (Mk 5,19)

30 dubna 2022

Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. (1 Kr 19,12-13)

Když člověk čte pádná, silná slova, která Božímu lidu v minulých epochách přinášeli proroci, je v pokušení domnívat se, že to byli lidé, kterým nečinilo problémy promluvit k druhým tvrdě. Jako bychom viděli jejich tvář z kamene, nervy z oceli, zvednutou, hrozící pěst a varovná slova, oheň a síru. A okolo zástup těch, kdo se před jejich slovem skloní, anebo jím bude rozdrcen.

To je ale jen lidská představa o Božích mužích a ženách. Ve skutečnosti to byli lidé, kteří, aby dokázali vnímat Boží hlas, byli vyučeni vnitřní tichosti a citlivosti. Jak si tím můžeme být jisti? Je to proto, že Duch svatý je svou povahou citlivý a lze ho snadno zaplašit, a kdo si chce uchovat obecenství s ním, musí se mu přizpůsobit. Samozřejmě, v prvé řadě musí zvolit cestu svatosti a ochotu kráčet cestou Beránka. Ale k živému obecenství s Duchem svatým, který nebude jen někde v koutku našeho života, je třeba ještě něco víc. "Nezarmucujte Ducha svatého" (Ef 4,30) říká Písmo, a to efezským věřícím, kteří v tu chvíli kráčeli cestou následování již několik let. Nezarmucujte - jak? "Ať je Vám vzdálena každá tvrdost, zloba, hněv, křik..." (Ef 4,31) 

Soužití dvou osob předkpokládá ochotu přizpůsobit se tomu, jak věci vnímá a prožívá ten druhý. Jestliže je Duch svatý zarmoucen, stáhne se a nemluví. Kdo chce zakoušet jeho působení, musí být připraven přidobňovat se Jeho povaze. On nás proto bude upozorňovat na každý tvrdý, nezoraný úhor našeho srdce.

27 dubna 2022

Prosím, aby vám Bůh... dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli... (Ef 1,17-18)

Jestliže člověk následuje Boha, uvnitř se mění. Není nikdo, kdo by se na Jeho cestě stal v srdci tvrdší a necitlivější. Pokud by se to dálo, pak lze s jistotou tvrdit, že se takový člověk ve skutečnosti na správné cestě nenachází. Vnitřní citlivost znamená, že dokážeme rozlišovat, tj. vidíme, aniž bychom museli zapojovat intelekt, a proto je z určitého hlediska lakmusovým papírkem (nikoli jediným) pravosti našeho následování. To je to, co Ježíš myslel, když řekl "nebudete-li jako děti...". Farizejové byli sečtělí v biblických otázkách, a přesto je Ježíš nazval slepci. Jejich poznání bylo k ničemu, vnitřně nesouzněli s Bohem, a proto nedokázali uvidět správnou cestu.

Jsou lidé, kteří jsou dík své nátuře citliví více a jiní méně. Ale duchovní citlivost není přirozená vlastnost člověka. Roste, jak poznáváme Boha a následujeme ho. Ve shora uvedeném textu se Pavel modlil za efezské, kteří již byli několik let věřící, aby měli "osvícené vnitřní oči". Byla to ryze duchovní, nikoli duševní kvalita. Nebyla jim dána jednou provždy, takže by mohli uzavřít, že už vše obdrželi, a není kam růst. Ani Pavel ji nenabyl díky svému studiu Zákona, své horlivosti, askezi a odevzdanosti ve službě Bohu. I coby premiant mezi farizeji byl ve skutečnosti duchovně zcela slepý, vždyť pronásledoval Boha, v kterého věřil, a vůbec to neviděl. Až prohlédl, získal duchovní citlivost na Boží hlas: objevila se, když se setkal s Kristem a byl naplněn Duchem svatým. A dále rostla, jak ho následoval, jak to pozorujeme na tom, co máme zapsáno z historie jeho služby.

Jedna z duchovních zákonitostí je, že duchovní citlivost lze nabývat i ztrácet, podle toho, zda se přibližujeme nebo vzdalujeme Bohu. Abraham v ní rostl, a proto o Lotovi a celé Sodomě věděl více, než Lot sám. Věděl, kde se Sodoma duchovně nachází, jaký úděl ji čeká a věděl, proč tam není jeho místo. Lotovi však chyběla, a proto nevěděl nic nejen o Abrahamovi či okolním světě, ale nebyl schopen nahlížet ani svou vlastní situaci. Ani to, že je z města třeba co nejdřív vyjít.

24 dubna 2022

Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou. (Gen 19,11)
Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? (Gen 18,17)


Vůči Abrahamovi můžeme mít mnoho námitek, všímat si na jeho životě především jeho selhání, kterých opravdu není málo, ale ruku na srdce: kdo z nás by hodil kamenem jako první? Protože přes to všechno v něm vidíme člověka, který stále znovu zvedá hlavu, aby pohleděl vzhůru. Hledá kontakt s neviditelným, uctívá Boha, který se mu zjevil. A on ho hledal i ve chvílích, kdy se mu zdál vzdálen, v okamžicích jeho vnitřní prázdnoty a ticha. Možná se to zdá překvapivé, ale víra je nerozlučně spojena s prázdnotou a tichem, respektive se schopností vytrvat právě ve chvílích, kdy nevidíme, nedotýkáme se, neslyšíme. Když se nemáme oč opřít, když utichnou zážitky z vnitřního doteku, který jsme prožili, a my zůstáváme sami v temném údolí, stěsnaní jako v temném tunelu, jenž nás vede událostmi valícími se na nás ze všech stran, zatímco se zdá nemožné to, v co jsme doposud doufali - tehdy se musí projevit a růst to, čemu říkáme víra. Ne vždy je věřit obtížné - nicméně chvíle, kdy to snadné není, v životě prostě nastávají! Chvíle vnitřní prázdnoty volají po tom, aby člověk uvěřil Bohu navzdory. A jakkoli byl Abraham jen chybující člověk, on na této cestě postupně dosáhl výšin.

Ne tak Lot. Z hlediska okolního světa byl v (jeho tehdejším) Las Vegas možná úspěšnější navenek, měl se čím honosit, domem a postavením. Ale ztratil vnitřní kontakt s Bohem. Nevyměnil ho sice za modly, ale už s ním neměl živý kontakt. V důsledku toho se zakalil jeho vnitřní zrak a on přestal vidět, rozlišovat.

Všimněte si toho obrovského rozdílu: Abraham v Sodomě nebydlí, ale ví, co ji čeká. Ví to díky svému hlubokému obecenství s Bohem. Lot v Sodomě žije, dotýká se ho to zcela bytostně a osudově - a přesto o tom, co přijde, neví. Protože ztratil živý kontakt s Bohem, vnitřně oslepl dávno dřív, než se to navenek stalo mužům kolem jeho domu.

21 dubna 2022

Vtom ti muži vlastníma rukama vtáhli Lota k sobě do domu a zavřeli dveře. Ale muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou. (Gen 19,10-11)

Říká se, že koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou. Ale tím není myšlena slepota fyzická, kterou poslové zasáhli shromážděné násilníky u Lotova domu, nýbrž slepota vnitřní. Tedy ztráta schopnosti rozlišovat, ztráta sebereflexe, ztráta opatrnosti. To jsou věci, které dříve nebo později přivodí pád, aniž by bylo třeba nadpřirozené režie událostí v tom či onom životě. Stačí jen ponechat takového člověka svému osudu - stane se podobný vozu bez brzd, který se řítí prozatím krásnou krajinou, až jednou zcela zákonitě přijde tvrdý náraz.

A právě tato vnitřní slepota, nebo chcete-li, ztráta rozlišovací schopnosti či citlivosti, je něco, co je na celém Lotově příběhu vlastně nejcennější uvidět - samozřejmě, pokud se tomu za každou cenu chceme vyhnout. Jak jsme si ukázali, již na začátku se Lot rozešel s Abramem, aniž by byl schopen vnímat, k čemu to povede. Opustil totiž jedinou pospolitost, která tehdy v jeho okolí hledala živého Boha. Jiná k dispozici nebyla, a on ji stejně nehledal. To byl první krok, který měl zákonité následky. Už dříve Lot v Boha sice věřil, ale sám ho aktivně nehledal. Neměl vlastní vztah k "nebeským věcem", a pokud z nich čerpal požehnání, přicházelo k němu skrze Abrama. Jakmile ho Lot opustil, jeho duchovní život začal zákonitě stagnovat, a on se Bohu potichu vzdaloval. Svůdný život v luxusu tehdejšího světa, který Sodoma představovala, byl pro něj žádoucnější než co jiného. Lot nechtěl být z této společnosti vykořeněn, chtěl do ní patřit, záleželo mu na jejich mínění. V důsledku měl proto jejich hodnotový "svět" na Lota zásadní vliv. Snažil se mu bránit, uchovat si, co kdysi měl, a ačkoli je v tom stále ještě převyšoval, ano, byl lepší než oni - nezaznamenával už žádný pokrok z hlediska svého vnitřního růstu. Daleko spíše bojoval s tím, aby nepodlehl tlaku okolí a neztratil to, co mu ještě zbývá: několik dobrých předsevzetí a morálních zásad.

16 dubna 2022

Řekl: „Bratři moji, nedělejte prosím nic zlého... Oni však vzkřikli: „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce! Že s tebou naložíme hůř než s nimi!“ (Gen 19,7.9)

Ačkoli Lot po mnoho let vídal, co se ve městě odehrává a kam věci spějí, stále chtěl v Sodomě zůstávat. Mohla v tom být prostá setrvačnost, neochota ke změně, kus pohodlí, i když nezapomínejme, že Bůh poslal své posly do Sodomy pro násilí, které již dlouho předtím volalo do nebes, a tedy to již řádný čas nebylo příjemné místo k životu. Byly tu racionální důvody pro změnu. Ale Lot se rozchodem s Abramem rozhodl pro určitý životní styl a Sodoma mu do něj zapadala, dokonce coby prestižní adresa tohoto stylu. Lidé mají ve zvyku v nejistotě obhajovat svá původní rozhodnutí, přesvědčovat se selektivně viděnými argumenty: vnímat jen to, co chtějí, a nevnímat, co tomu odporuje.

Lotovi se zatím dařilo přehlušit pochybnosti a usmířit je s realitou, které byl každodenně svědkem. Ačkoli se vnitřně víc a víc od okolních obyvatel vzdaloval, stále vůči nim hledal dohodu a konsenzus. Snad to byl právě tento rys povahy - potřeba kontaktu s lidmi, touha být mezi nimi, nebýt sám, co ho zlákalo víc než po sociální stránce dosti ochuzený život v Abramově táboře.

Dav, shromážděný kolem svého domu, Lot vyšel oslovit a nazval je přitom "bratří". Bylo to v dané chvíli míněno jistě i účelově, se snahou najít u nich kladný ohlas. Ale na druhé straně, kdyby to nyní udělal úplně po prvé, asi by tušil, že to nebude fungovat. Spíše se tak skutečně viděl a takto chtěl být viděn - mezi svými, jako mezi "bratřími". Být přijat, být součástí celku, nezůstat vně coby outsider.

Ale jak odpovídají oni jemu! - „Kliď se!“ A hrozili: „Sám je tu jen jako host a bude dělat soudce!" Lotovi se muselo v jednom okamžiku zhroutit opravdu vše. Celý falešný obraz, který o svém pobývání v Sodomě měl, všechny argumenty, kterými si nalhával, že to není tak zlé. Bylo to zlé; bylo to ještě mnohem horší. Nyní uviděl jasně celou pravdu: Sodomští ho doslova nenávidí a ve skutečnosti ho nikdy mezi sebe nepřijali. Nenávidí ho za to, že se odlišuje. Lot přitom o jejich společenství stál a nevystupoval vůči nim jako prorok, kritik poměrů. Oni to přesto vidí jinak - je pro ně jako jejich "soudce". Jak je to možné? Iritovalo je, že se s nimi nepouští do stejných orgií: "Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás" (1Pt 4,4). Zároveň však, protože je obviňovalo svědomí, vnímali to jako svůj odsudek.

Lotovi spadly z očí šupiny, a během jediného večera pochopil, co si dlouhé roky nechtěl připustit. Byl to omyl. Jeho život v Sodomě je definitivně u konce.

 

„Ne tak prosím, Panovníku. Hle, tvůj služebník našel u tebe milost. Prokazuješ mi velké milosrdenství, že mě chceš zachovat při životě. Já v...