29 ledna 2023

...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)

Mesiáš tedy bude z rodu Abrahamova. O Kristu však nemluvíme jako o muži z rodu Abrahamova, byť je to nesporný fakt. Má jiný přídomek, "z rodu Davidova". Izák se stal pro Abrahama osobním požehnáním. Ale v potomstvu Izákovu se pak nacházeli také třeba Kórachovci, první král Saul nebo později Menaše, tedy lidé, kteří přinášeli druhým hodně nepožehnání. Samotný původ člověka k trvalému požehnání zjevně nestačí, musí se přidat něco víc. Tak i mezi těmi, kteří později z Izáka vzešli, byl prováděn výběr, jehož podstatným znakem byla poslušnost, zájem konat Boží vůli. Některé větve stromu byly vyťaty a jiné byly místo nich naroubovány, další se zazelenaly a vydaly plody. Jednou z takových byl David; spojil v sobě izákovský původ a charakter s touhou po Bohu a následování Jeho záměru.

Když Abraham slyšel Boží hlas na hoře Mórija, naprosto si neuvědomoval, jak daleko do budoucnosti v té chvíli Bůh hledí. V Izákovi již přijal požehnání pro sebe, ale nyní to byl jiný level, naplnění původního povolání "Staň se požehnáním" (Gen 12,2) Tedy, už nehleď jen na to, jak ti věci fungují nebo nefungují, jak jsi nebo nejsi happy, ale co dobrého, co nebeského se může skrze tebe na tomto světě stát. 

Z našeho hlediska teď bude Bůh neuvěřitelně dlouhou dobu připravovat příchod Mesiáše, muže všeho požehnání. Ten čas vypadal na zemi velmi, velmi různorodě a většinu té doby to popravdě nevypadalo, že k tomu vše směřuje! Tak i my jsme ve svém životě na plnost požehnání nezřídka připravováni; tím či oním způsobem jsme tvářeni, abychom se stali pramenem, darem požehnání pro druhé. Náš kristovský původ, který je nám darován shůry, se k tomu musí propojit s něčím dalším - ochotou poslechnout a touhou konat Boží vůli, aby zde zanechal trvalé ovoce.

26 ledna 2023

...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)

Bůh začal připravovat požehnání pro svět, o kterém s Abrahamem mluvil na hoře Mórija, asi 1600 let před tím, než přišlo v osobě Ježíše Krista. Dnes je to pro nás trochu nezvyklá myšlenka, že existuje proces, vývoj, než je něco Božího zjeveno, a že mohl být tak neuvěřitelně dlouhý. My nejsme zvyklí tak dlouho čekat. Ve skutečnosti nejsme už zvyklí čekat vůbec na nic. Smýšlíme tak, že se vše pro nás podstatné odehraje za období našeho života. 

Ano, je pravdou, že dnes jsme už ve věku Nové smlouvy, a tedy máme přístup ke všem požehnáním Božím v Kristu: "Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘." (2 K 1,20). Dnes už nečekáme na to, až Bůh otevře novou epochu, v níž bude cesta následování snazší a Boží věci dostupnější, než se nám teď zdají. V epoše, v níž se nacházíme, bylo řečeno a shůry nabídnuto vše. Ale my přece vše nemáme! I v Novém zákoně zřetelně vidíme, že se určité věci nezískávají okamžikem poznání, nýbrž procesem vrůstání do Boží plnosti (Písmo pro něj má souhrnný název "posvěcení"). Stačí se podívat na životy apoštolů. Ježíš jasně sdělil, že jsou věci, kterých ještě nedosáhli (viz Mt 17,19-21). Přibližně třináctiletý proces růstu vidíme u Pavla, než mohl vyrazit na svou první misijní cestu. A jak převeliké rozdíly jsou mezi církvemi, které Ježíš oslovuje ve Zjevení. Některé měly plnost požehnání, jiné jen živořily. Ježíš přitom žádné z nich neřekl, že problém je v jejich teologii. Byl jinde, v postojích srdce.

Je dobré vědět, že jsou před námi věci, kterých jsme ještě nedosáhli. Mnohé nelehké situace, kterými dnes procházíme, nás přetavují a připravují na to, abychom jednou mohli být zaplaveni plností požehnání.

22 ledna 2023

Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)

Není to divné, když vládce nebes a země vyhlašuje největší dosud vyslovené požehnání (od stvoření větší nenajdeme), a mezi těmi úžasnými zaslíbeními musejí zaznívat i slova o nepřátelích? 

Jako by tím Bůh sám doložil tu skutečnost, že náš život není jen o hezkých věcech, které si můžeme "užívat", když budeme mít na své straně Boží přízeň. I v takovém případě totiž s překvapením zjišťujeme, že jsme se ocitli na území, kde probíhá konflikt protichůdných sil. A možná by bylo správné říct, že jsme se tam neocitnuli omylem, ale právě proto, že máme na své straně Boha. 

Pro někoho je to překvapivá myšlenka, že by ho poznání Boží dobroty mělo dovést k místu boje. Vždyť i v Písmu jsme vybízeni hledat pokoj, smíření a lásku. Kde je v tom místo pro střet? Ale Boží slovo je jednoznačné: Abraham na svém duchovním vrcholu na hoře Mórija slyší slova požehnání, ale v nich je obsažen i přemáhající boj nad nepřáteli ("brána nepřátel" charakterizuje centrum nepřítele). Totéž však říká i Ježíš, když Petrovi na jeho dosavadní duchovní výšině zaslibuje klíče království a zbudování církve, již brány pekel nepřemohou.

Dějiny Izraele, Ježíšova příchodu i církve dokládají, že kdekoli se na této zemi zrodily Boží věci, zrodil se i svár. Nelze se tomu vyhnout. Herodes, zákoníci, Římané, islám, odpadlá církev, komunismus... všichni, kdo v dalších dějinách pronásledovali Boží lid, byli nevědomky aktéry předpověděného dramatu. Jakmile přišlo světlo, pronásledovala je temnota. 

Máme zaslíbení, že "tma je nepohltí" (J 1,5). Ale v životě víry se určitému zápasu nelze vyhnout. Stojíme na Boží straně, používáme jiné zbraně a metody než temnota ("odění světla" Ř 13,12), a máme zaslíbení o vítězství. A přece si nebudeme nalhávat, že ve svém životě máme vítězství vždy. Ostatně dějiny Abrahamových potomků jsou v Písmu zaznamenány mimo jiné i proto, aby nás poučily, že existuje něco, co nás o ně dokáže připravit. Není to však moc nepřítele, ale naše duchovní selhání.

17 ledna 2023

„Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Gen 22,16-18)

Bůh žehná tomu, co nese jeho charakter. Abraham jej právě prokázal v plnosti, a proto Bůh nad ním vyslovuje největší požehnání, které mu v jeho životě udělil. Přesahuje všechna předchozí - už se netýká jen jeho potomka, rozmnožení rodu a vzniku národa; Bůh skrze něj požehná doslova celý svět. Je to samozřejmě odkaz na požehnané símě, milovaného syna Izáka - Krista, který bude dán jako věčné požehnání celému světu, nejen Izraeli. 

Většinou se domníváme, že Bůh žehná konkrétním lidem a motivem je to, že je tzv. má rád. Přemýšlíme, jak na to, aby aspoň kapka jeho požehnání spočinula i nás. Ale často je to jen myšlenková zkratka, odpovídající spíše pojetí lásky ve světě kolem, která nemá s duchovní realitou nic společného. Bůh totiž v prvé řadě žehná tomu, co je jeho, co nese jeho charakter, co má jeho podstatu. Takový člověk, dílo či církev dostává Boží požehnání v podstatě okamžitě a bez nutnosti rvát se o ně na modlitbách. Klíčem k tomu je být v souladu s Bohem. Vždyť Bůh žehnat chce, je to jedna z hlavních vlastností jeho srdce! Ale žel, často nemá komu. Vždyť celé Písmo ukazuje, jak přestává žehnat tomu, co odporuje nebeskému charakteru, co se svou povahou vymyká jeho povaze, co je vůči němu ve vzdoru. Proč by to měl dělat? Vždyť k jakým koncům by to vedlo? 

Nejdůležitějším základem k cestě požehnání je proto slovo dané Abrahamovi: "...protože jsi uposlechl mého hlasu". Dodejme, že ne jako někdo, kdo poslouchá, nicméně v podstatě nesouhlasí s tím, co dělá. Ale jako ten, kdo jedná ze srdce, protože je vnitřně naladěn na stejné vlně s Bohem. Takový člověk svou poslušnost prožívá jako svobodu.

12 ledna 2023

„Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gen 22,12-13)

V celém příběhu není napsáno, s jakým srdcem Abraham ty tři dny k hoře Mórija kráčel. Někdo ho vidí jako zlomeného muže, zdrceného ztrátou nejdražšího potomka. Ale ten, kdo není vůči víře zrovna přátelsky naladěn, v něm může vidět fanatika, který nelituje čehokoli, jestli se tím zalíbí svému bohu. Pak by sice prožíval ztrátu, ale na druhé straně by byla vykompenzovaná pocitem povznesenosti, stejně jako u rodičů, kteří jsou schopni být hrdí nad sebeobětováním svých dětí při bombových útocích na "nevěřící".

Není to tam napsáno - a přece je to pro celý příběh ta nejdůležitější otázka! Na ní totiž záleží, zda Abraham obstál.

Když člověk Bohu vnitřně vydá určitou věc, prožije obvykle úlevu a osvobození. Uvolní se pouta, které ho k té věci vázaly. Byl Abraham tímo způsobem svoboden, takže ho vydání Izáka už tolik netížilo? Z textu to nevíme, a přece tu odpověď ukryta je. Klíčem k odpovědi je Boží pokyn "vezmi svého jediného syna, kterého miluješ". Není pravda, že by Abraham jednal ze zaslepeného fanatismu nebo že by jeho city byly otupené. Musel si svou poslušnost vnitřně vybojovat a musel prožívat velikou bolest. Jakmile však dospěl k okamžiku, kdy by to byl opravdu udělal, Bůh ho zastavil a dal mu jiného obětního beránka, protože lidskou oběť opravdu nechtěl. Chtěl ale jinou věc.

Bůh kdysi stvořil člověka ke svému obrazu. Avšak od pádu se člověk tomuto obrazu odloučil a zůstalo v něm z něj, pokud vůbec, spíš rozbité zrcadlo, střípky toho, čím kdysi byl. Kromě několika málo světlých výjimek Bůh na zemi svůj obraz už nezahlédal.

Než se objevil muž z kaldejského Uru, který jej byl ochoten následovat, věřit nade vše jeho slovu a zejména charakteru. Který Boha přes všechny své nedokonalosti a chyby poznával a miloval. A jak v tom rostl, bral na sebe jeho charakter do té míry, že když Bůh během těch tří dnů Abrahamova putování k hoře Mórija, tedy pozdějšímu Jeruzalému, pohleděl na zemi, spatřil v tomto člověku to, co zde tolik toužil znova uvidět: svůj vlastní obraz obětující lásky.

Neboť to bude milovaný Boží syn, kterého Bůh o staletí později vydá, aby byl právě zde obětován pro hříchy člověka. Ale tehdy žádný anděl tuto oběť už nezastaví. Neboť Bůh "tak miloval svět..."

07 ledna 2023

Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo... (Gen 22,4)

Abraham dospěl až k místu, kde se podle ortodoxních Židů odehrály klíčové události duchovní historie. Zde bude mít později Jákob vidění otevřeného nebe; zde padne oheň na Davidovu oběť a označí tak místo pro oběti; zde bude stát Šalomounův chrám; a "až se naplní plnost času" (Gal 4,4) bude na této hoře znovu obětován milovaný Syn, Beránek Boží.

Bůh dal Abrahamovi znát svou vůli. Od toho okamžiku bylo na něm, zda uposlechne a do jaké míry. Ještě se mohl zastavit. Mohl se otočit a vrátit se zpět. Mohl pokračovat, ale vyhledat sám náhradu za svého syna. Pak na hoře uspořádat velkolepé obětní shromáždění a předložit Bohu jinou variantu uctívání, než Bůh chtěl. Abraham nic z toho neudělal, ale to neznamená, že se mu i takové věci nehonily hlavou. Když k němu Bůh mluvil, cítil jeho blízkost, ale ten prožitek vyprchal a on poté zůstal už jen "sám se sebou". Musel vážit, jak se zachová, a zda ten hořký pohár vypije až do dna.

Napadlo ho mnohé, ale vůbec se s Bohem nepřel. Je zřejmé, že svůj ani Izákův život už nepovažoval za soukromou věc. Bůh ví, co prožívám, a i to, zda Izák žije, budu brát z Boží ruky. Boha znova uslyšel až poté, co uposlechl. Je to obecný princip zkoušky - po jejímž skončení se Bůh člověku přiblíží ještě víc než kdy dřív.

Pokud zde Jákob později nahlédl do duchovního světa, byl v jiném postoji. To poznání bylo jistě vzrušující a povznášející, ale bylo mu málo platné, leccos viděl, ale Boha neposlouchal. Bůh mu proto nežehnal, Jákob měl poté naopak velmi krušný život. Mnoho lidí se snaží dodnes o totéž - dostat se k poznání duchovního světa, aniž by museli Boha poslouchat. Ale je to marnost. Jákob musel být nejprve proměněn, ba zlomen. Požehnání přichází na ty, kdo poslouchají.

Což někdy znamená být připraven vydat Bohu to nejcennější, vstávat brzy zrána a kráčet dlouhou cestou, kterou nám ukázal. Tak dlouho, dokud znova neuslyšíme Jeho hlas.



30 prosince 2022

Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo... (Gen 22,3-4)

S jakým srdcem asi Abraham kráčel směrem k oznámenému cíli? Někteří mají za to, že v podstatě věděl, že Bůh po něm něco takového nebude chtít. Vysvětlili jsme si ale, že o nepřijatelnosti lidských obětí nemusel vědět, kromě vlastních zkušeností s Bohem neměl jiný pramen poznání (ústní nebo sepsanou teologii), a sám tuto otázku dosud nikdy neřešil. Naopak tedy vše připravil na dlouhou cestu, vzal s sebou dříví a služebníky. Je zřejmé, že neponechával otevřené dveře k variantě, že by se oběť neuskutečnila. Vždyť celá zkouška by nedávala smysl, kdyby měl za to, že je to jen hra.

Ostatně i výklad, který k tomu dává epištola Židům, hovoří jasně o tom, že Abraham byl připraven syna obětovat. Pokud měl nějakou naději, nespočívala v tom, že se oběť neuskuteční, nýbrž že se odehraje a Bůh Izáka vzkřísí (Žd 11,17-19).

K takové víře se ale člověk musí prodrat. Je snadné si ji barvitě představovat, když ten příběh čteme v Bibli, ale zkusme se vžít do Abrahamova rozpoložení, když po tři dny kráčí za svými služebníky a stále se ohlíží za svým milovaným synem, který má brzo skonat. Mít víru ve vzkříšení v takové situaci je něco jiného než v teple domova nad knihou.

Abraham se s Izákem, kterého zázračně zplodil a miloval, musel v srdci navždy rozloučit. Těžko si lze představit, co v těch chvílích prožíval. Jediná naděje, že se s Izákem znovu shledá, by bylo vzkříšení. Přijal by z Boží ruky zpátky syna, který okusil smrt, zemřel a byl vzkříšen. Ale je Bůh něčeho takového mocen? Ale když si skládal dohromady obraz, který za ta léta o Bohu získal a zaslíbení, která mu dal, opatrně se ptal sám sebe: ale může to Bůh po tom všem neudělat?

My dnes víme, co Abraham cestou ještě nevěděl, že totiž Bůh oběť Izáka skutečně nechtěl. Z Božího pohledu byly Abrahamovou zkouškou právě ony tři dny putování, kdy se Abraham ocitnul ve vnitřním zápase o to, zda svého syna vydá nebo si jej ponechá.

V jeho srdci se odehrálo to, co se o staletí později znovu odehraje na stejném místě: otec na tři dny ztratí svého milovaného syna.

25 prosince 2022

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj... (Gen 22,2)

Zkouška, které byl Abraham vystaven, nespočívala jen v tom, jestli bude ochoten vrátit Bohu největší dar, který od Něj dostal. Tedy, jestli Izák patří cele jemu, Abrahamovi, nebo patří Bohu a Abraham tento dar jen spravuje. Pro většinu lidí je takový vztah k nejdražším věcem a lidem těžko představitelný, ale je to skutečně něco, do čeho Bůh svého člověka uvádí. Radost z života v takto osvobozených vztazích není umenšená, naopak. Ale tomu plně porozumí jen ten, kdo to prožije.

Syn Izák Abrahamovi už dávno nebyl jen tím, kdo představoval Boží zaslíbení, vyslyšení, dar, pokračování rodu, plán pro svět. Abraham nyní nemusel zpracovávat jen teologickou stránku věci - jak to, že od něj Bůh žádá jediného potomka, skrz nějž má přijít národ, který mu několikrát přišlíbil? Proč něco takového, změnil snad Bůh svou vůli ohledně budoucnosti? To se mu ještě nikdy nestalo, dříve naopak poznal, že Bůh na svém slovu trval i tehdy, když Abraham pochyboval. Zpracovat tyto otázky nebylo snadné, ale nebylo to zdaleka to nejtěžší. "Vezmi svého jediného syna, kterého miluješ..."

O Bohu víme, že "je láska" (1J4,16). Je láska od počátku stvoření, a přece je to nyní první místo, kdy je v Bibli výslovně použito slovo milovat. Ne že by láska na světě neexistovala už dřív, jak mezi Bohem a člověkem či mezi mužem a ženou. Ale je pozoruhodné, že poprvé, kdy Písmo mluví o tom, že někdo někoho miluje, je otec (Abraham) syna (Izáka).

Když Abraham kdysi přilnul k Izmaelovi, velmi se trápil, když ho pak musel poslat pryč. Nebylo to ale nic proti tomu, co prožíval nyní ve vztahu k Izákovi. Nejhlubší podstata zkoušky na hoře Mórija je v něčem jiném, než v zápasu o víru. 

Je to otázka, zda by člověk dokázal pro Boha ztratit svého milovaného syna.

22 prosince 2022

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22,2)

Tak podivné zkoušce nebyl Abraham dosud nikdy vystaven. Zažil již zkoušku, kdy Bůh mlčí a nenaplňuje své zaslíbení. Trvala předlouho, a v těch letech se učil, že Bůh neklame a nakonec dokáže nemožné.

Ale nyní šel mnohem dál. Jestliže mu prvně nedával, nač Abraham toužebně čekal, nyní mu chce vzít, co má a miluje. Bůh po něm nikdy nechtěl lidské oběti a ani když Abraham zvítězil v boji, k takovým praktikám nesáhl. Ale ještě neměl v ruce Tóru a Proroky, neměl žádné učitele, aby si mohl ověřit, že je to v Božích očích ohavnost. Tušil sice, ale s jistotou nemohl vědět, jestli Bůh něco takového zavrhuje nebo ne. Když mu Bůh oznámil, co má udělat, Abraham to musel vzít tak, jak mu bylo řečeno a rozhodnout se, zda uposlechne.

Zkoušku, kdy se zdá, že Bůh nekoná, známe jistě všichni. I Ježíš ji označuje za normální duchovní zkušenost, když jsou dveře zavřeny a přítel neochotný vyslyšet prosby (L 11,5-8). Jako by chtěl říct, že tak se nám Bůh bude někdy jevit, ale je třeba pokračovat, vytrvat, nevzdat se.

Ale výzva k obětování syna, to byl pro Abrahama "nový level". Bůh koná, ale proti své zjevené vůli, proti svému plánu, doslova proti svému lidu.

Na rozdíl od Abrahama víme, jak příběh dopadl. On ale tuto výhodu neměl. Hlava se mu točila a težce oddechoval, polykal naprázdno. Dvacet pět let stoupal na výšinu víry, dokud neuvěřil v život ze smrti. Nyní chápal, že její vrchol je stále ještě před ním a má jméno Mórija. Právě svítalo a on se začal chystat na cestu.

17 prosince 2022

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ (Gen 22,1-2)

Řekli jsme už, že Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet nikoli proto, aby na něm našel chyby a selhání. Připomíná to zkoušení ve škole, kde většina učitelů jistě zkouší své žáky s tím, že by jim přáli dobrou známku, což je nakonec i vizitka jejich práce, a ne proto, aby je před tabulí ponížili. I když výjimky se možná někdy najdou, to ale není případ našeho Boha. Bůh se raduje, když na zemi najde člověka podle svého srdce.

Abraham však zkoušku tohoto druhu určitě nečekal. Vždyť jen před několika lety slavně dosáhl toho, co mu Bůh zaslíbil a dosud žil s vědomím veliké vděčnosti. Jak dlouho na ten okamžik čekal! Věděl, že nic většího si pro svůj život už nemůže přát, a měl na tom dost. Jediné, oč někdy prožíval obavy, byla obvyklá rizika, která mohla ublížit komukoli, i jeho synovi - nemoci, zranění, války. Ale učil se pohlížet na Izáka z jiného úhlu. Pokud má Bůh, soudce celé země, s tímto dítětem plán, pak mu jej nedal proto, aby o něj zakrátko zase přišel. Přinejmenším dokud se nenaplní onen zvláštní záměr, který s ním Bůh má.

"Odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím." Bůh nevyzval Abrahama, aby obohatil své náboženství o nový prvek a stavěl na zemi oltáře pro lidské oběti jako tomu bylo u některých dávných kultů. Mnohý by to tak pochopil: jestliže po mě Bůh něco žádá, pak je to jistě nové pravidlo, které má platit pro každého. Ale zde se jednalo o něco jiného, o zvláštní a osobní Abrahamovu cestu, jednorázový akt poslušnosti. Něco, co se odehrávalo mezi ním a Bohem. Abraham si ve vztahu k Izákovi prošel velkým vývojem a musel si probojovat nelehké otázky: bude na něj pohlížet jako na plod svého stáří, přivlastní si jej a upne se naň jako na svého jediného potomka, zkrátka, je Izák jeho nejcennějším vlastnictvím nebo spíše Božím darem, který Abraham na zemi jen spravuje?

Bůh nyní svým podivným požadavkem vybídl Abrahama, aby mu Jeho dar vrátil. Zkouška spočívala v tom, jestli to Abraham bude ochoten udělat.

...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18) Mesiáš tedy bude z rodu Abrahamova. O Kristu však nemluvíme jak...