22 ledna 2022

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka." (Gen 18,1-3)

Když si člověk svou cestu zkomplikuje, je vzácné, když nalezne cestu zpět. Tehdy se mu mohou i jeho minulé pády stát požehnáním  - pokud díky nim předejde pádům budoucím. A přesně to se stalo Abrahamovi. Udělal správný závěr, našel cestu zpátky k víře, dokázal přehodit výhybku svého života - ve stu letech! Následující momenty po uzavření druhé smlouvy byly pro jeho život klíčové. V nich se musel rozhodovat, s jakým vnitřním postojem vůči Bohu půjde dál. 

A Abraham zvítězil.

Jak to s takovou jistotou můžeme vědět? Především proto, že Boha okamžitě uposlechl ohledně obřízky, čímž přijal Jeho smlouvu a vyvolení. A uvěřil slibu o narození Izáka, ačkoli všechno mluvilo proti tomu, bylo to lidsky nemožné. V té víře byl sám proti rozumu, sám proti přírodě, sám proti svému okolí, dokonce i proti Sáře, která tomu nevěřila.

V tomto rozpoložení ho Bůh navštívil, několik týdnů po uzavření druhé smlouvy, tedy dříve, než byl počat Izák. Abraham "seděl ve dveřích stanu". To není zmíněno náhodou. Ve chvíli naprostého klidu a odpočinku, se Abrahamovi "ukázal Hospodin", v prvé řadě proto, aby s ním měl obecenství. Chce se zvolat: zase jako za starých časů, kdy Abraham putoval zemí, Bůh k němu přicházel a jeho zjevení Abrahamovi rostlo! Nyní se Abraham ještě bojí, že by Bůh mohl zase zmizet ("nepomíjej svého služebníka"); po třinácti letech mlčení jsou mu Boží návštěvy natolik vzácné, že by udělal vše, aby o ně opět nepřišel.

Ale Bůh tohoto Abrahama, kterého sám vyhledal v jeho polední siestě, muže víry a nyní už i muže proměny, minout nechce! Stejně jako nikoho z těch, kdo jeho cestou kráčí k Bohu.

19 ledna 2022

Jeho synu Izmaelovi bylo třináct let, když bylo jeho neobřezané tělo obřezáno. Abraham i jeho syn Izmael byli obřezáni v týž den. (Gen 17,25-26)

Když Bůh promluví, věci se člověku někdy zkomplikují. Ovšem nebylo by tomu tak, kdyby člověk neměl již nakročeno vlastním směrem, neudělal rozhodnutí, na kterých ustavil své srdce, zkrátka kdyby už nezačal realizovat svůj plán, který díky Božímu navštívení bere za své. 

A přesně to se Abrahamovi stalo, jelikož svůj odkaz už připravil pro Izmaele. I přesto mohl Abraham druhou smlouvu s Bohem přijmout s radostným srdcem, protože mu nabízela novou naději - Izáka. Ale ostatní osazenstvo farmy mohla nadchnout jen v případě, že ze srdce ctili jeho Boha. V opačném případě jim mohla připadat jen jako dodatečná nádstavba náboženství, které se na farmě přece již praktikovalo a "nic se nemá přehánět". Nevíme, jak velká část Abrahamových mužů byla toho či onoho mínění. Jistě si skoro všichni uvědomovali zvláštní ochranu a požehnání nad jejich farmou a pobýváním. Ale i pokud byl někdo v otázkách víry lhostejný, k obřízce byli vyzváni všichni bez rozdílu. Museli v tom svého pána následovat. Všechny přesvědčit jistě nebylo úplně snadné, ale ten nejtěžší úkol si Abraham nechal až na konec. Promluvit s třináctiletým Izmaelem, který právě těžce prožíval nástup puberty a jeho konfliktní povaha se ukazovala v plném světle.

Rozhovor tehdy mohl vypadat třeba nějak takto:

Izmael: O-b-ř-e-z-a-t? Týjo, a jako proč? Řekni mi laskavě jedinej rozumnej důvod, proč bychom to měli dělat!
Abraham: Bůh nás zahrnuje do své smlouvy a požehná nám, Izmaeli.
Izmael: Ale vždyť nám už ve všem požehnal, otče. Aspoň to často říkáš. Když máš ty svý pobožný chvilky.
Abraham: Nebuď prosím takový, synáčku můj, copak to do tebe zase vjelo.
Izmael: Táto, už jsi viděl můj nový luk? To je věc, co? Dostřelí dvakrát tak daleko! Dneska jsem ulovil dva zajíce a damana! To ti bylo hustýýý.
Abraham: No tak, poslouchej mě, Izmaeli. Je to opravdu nutné.
Izmael: Ale proč, proč, proč? Vždyť to bolí. A k čemu to je. My už všechno máme, nic nepotřebujem.
Abraham: Ano, máme, díky Bohu, ale teď konečně přijde něco nového, na co celý život čekám!
Izmael: Fakt? Týjo, to ses teda načekal, to muselo bejt dlouhý. Ale na co čekáš? Všechno máš, proč si to nevezmeš? Co nového jako?
Abraham: No přeci naše vlastní dí... 

V té chvíli se Abraham zakoktal a větu nebyl schopen dokončit. V duchu se modlil, aby to Izmael aspoň pro tentokrát přeslechl.

Izmael se nakonec obřezat nechal. Ale jen za slib zbrusu nové perletí vykládané kuše s dvěma tucty šípů a ozdobným toulcem, jakou nikdo na farmě nemá.

Abram si tiše povzdechl: když Bůh promluví, věci se člověku někdy zkomplikují...

15 ledna 2022

Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna). Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů." (Gen 17,15-16)

Také Sára tedy získá nový status, o čemž vypovídá změna jejího jména. V těch dobách se nově narozené děti ještě nezapisovaly do matriky, neexistoval souhn uznaných jmen, žádný kalendář a žádné svátky... takže si lidé mohli jméno svých dětí vymýšlet dle libosti. Proto byla jména více významová, rodiče do nich vkládali svá přání, očekávání, charakteristiky. Mnohokrát vidíme v Bibli, jak jméno dítěte mělo jasně prorocký charakter. Ostatně v řadě případů sám Bůh (stejně jako nyní u Izáka) sdělil, jak mají rodiče dítě pojmenovat. Bylo-li jméno uděleno jako významové, pak má na člověka rozhodně vliv. V poslední době se dětem víc než v dřívějších desetiletích dávají exotická jména, dnes ale spíše kvůli libozvučnosti než významu. Nicméně, před časem byl proveden výzkum, který došel k zajímavému závěru: děti s exotickými jmény dosahovaly v některých ohledech statisticky vyšší úspěšnosti ve studiu nebo kariéře. Závěr byl ten, že jejich zvláštní jméno jim dávalo dojem určité výlučnosti, podpory ze strany rodičů, očekávání zvláštního údělu. To jim pomohlo v sebedůvěře, že toho mohou dosáhnout.

V Božím království ale nejde o to, čeho dosáhneme nebo o statistiky. Jméno ale má vliv i zde: "A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou." (Mt 16,18) Známe skutečné znění původního textu a jeho slovní hříčku - změna Petrova jména je z řeckého "Petros" (úlomek) na "Petra" (skála). Ježíš Petrovi změnil jméno poté, co se mu dostalo nejdůležitějšího zjevení shůry. Ano, Bůh má tendenci - počínaje od Abrahama - měnit lidem jména, když se něco duchovně významného v jejich životě stane - neboli, když dosáhnou jiného statusu. Petr byl právě tehdy blahoslaven a dostal nové jméno - Ježíš to činí i v novozákonní době!

Všimněme si ale, že Bůh Abramovi, Sáře či Petrovi jména nezměnil, ale pozměnil. Bůh je nejen nejlepší lingvista (ostatně z Něj pochází slovo, bylo už před stvořením...) Ale je to i krásný obraz toho, že Bůh uchopí člověka tak, jak je, nevymaže jeho osobnost, nýbrž mění ji ve svůj obraz - korunuje ji nebeskými věcmi.


12 ledna 2022

Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. (Gen 17,22)

Abraham se stával mužem víry - bez ní ve své situaci jednak neobstál, ale řada věcí by mu ani nedávala smysl. Přesahovaly totiž rozměr jeho vlastního života, sahaly do daleké budoucnosti, ba věčnosti - kdyby chtěl vše dobré pro sebe, tady a teď, nemohl by jimi být uchvácen. Vyžadovaly jiný náhled na tento život. Pro Boha však byly tak podstatné, že tvořily obsah JEHO smlouvy - a Abraham se přes všechny své chyby učil smýšlet o rozměru svého života jinak, než dřív. Bůh mu přišel utvrdit svá zaslíbení, která však pro Abrahama nebyla nová: zopakoval, že Abraham bude mít syna a zdědí zemi, což mu slíbil už dříve, ale doposud to nenastalo. (Ohledně země mu ostatně bylo řečeno, že ji definitivně dostane jeho potomstvo teprve za 400 let.) Abraham ale pochopil, že pokud jde o zaslíbení syna, čas se právě nachýlil, a že i když to bylo vždy v Božím plánu pro něj, měl syna získat jiný Abram, než  ten, kterým doposud byl. Bylo třeba víry - odvážit se spolehnout, vsadit vše na jedinou kartu se jménem Bůh a opustit všechny jiné možnosti a jistoty - a Abraham se odvážil.

To hlavní a nejcennější, co smlouva přinesla: "budu navěky Bohem tobě a tvému potomstvu", znamenalo pro Abrahama dar Boží záštity nad jeho rodem, ale stejně tak zvláštní poslání na této zemi. A s tím možná i zárodek specifického konfliktu - Abrahamovo potomstvo bude jiné. Jako znamení toho, který "nese" Boha na zemi mu byla dána obřízka. Už v raných školních letech jsme měli iniciály na svém oděvu a od té doby různě označujeme svůj majetek, domy, auta - stejně jako Bůh se zvláštním zájmem označuje svůj lid. Třeba "znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v Jeruzalémě páchají.“ (Ez 9,4) nebo "služebníky Boha na jejich čelech“ Zj 7,3. Toto označení na čele (jako symbol smýšlení) je viditelné pro Boha a duchovní svět, není to nějaké fyzické znamení, aby se jím označovali a vzájemně poznávali tito lidé. Je dokonce možné, že někteří označení byli překvapeni - třeba jako ti z Ježíšova podobenství o ovcích a kozlech ("kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?") Oblíbeným námětem diskuzí je pak znamení šelmy ze Zjevení. I zde je však pravděpodobné, že toto označení je duchovní, nikoli fyzické - charakterizuje, jak kdo smýšlí (= čelo) a koná (= ruka). Ostatně o takovém znamení mluvil Bůh již v Ex 13,16, a význam jeho nařízení je každopádně duchovní, ne fyzický.

Na rozdíl od toho je obřízka znamení, kterého si je obřezaný dobře vědom - ale přesto není zjevné na první pohled. Což není ani obřízka srdce, v tom výnamu, kterou má dodnes pro nás: "Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci..." Fil 3,3

09 ledna 2022

Abraham tedy vzal svého syna Izmaela a všechny zrozené ve svém domě i všechny koupené za stříbro, všechnu svou čeleď mužského pohlaví, a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne, kdy k němu Bůh promluvil. (Gen 17,23)

Abraham se stával mužem víry. Ta se pozná na poslušnosti snáze než na slovech - a jakkoli Abraham kolísal a během rozpravy s Bohem se neudržel neusmát při představě, že by se věci mohly stát tak, jak mu Bůh říká, nakonec Boha okamžitě uposlechl. Můžeme říci opět uposlechl - stejně se zachoval i při předešlém navštívení před 13 lety. Jenže tehdy byli se Sárou ještě tělesně schopní dítě počít, nyní už ne. Proto nyní musel prokázat větší víru než tenkrát, víru v životodárnou moc Boží, překonávající smrt, víru ve vzkříšení těla.

Toto Boží navštívení teď postavilo celou rodinu a farmu naruby. Jak Abraham se Sárou, tak všichni jejich služební a otroci si už přivykli na to, že malý Izmael se stane dědicem a až dospěje, převezme Abrahamovu roli. A teď se má místo něj prý narodit jiný syn, i když jsou rodiče tělesně zjevně za zenitem. Nezbláznil se náhodou jejich pán, že tomuto věří? Prý má od teď (považte, je mu devětadevadesáti!) nové jméno a mají ho tak oslovovat. A kdyby jenom to. Nakonec přišel s tím, že se dává okamžitě obřezat, ale jak mu řekl Bůh, chce totéž i po nich... A je v tom naprosto neodbytný.

Chlapi napřed tiše lamentovali a pak sbírali odhodlání, kde jen mohli. Oni se na rozdíl od Abrahama s Bohem nesetkali a neměli proto jeho motivaci. Nicméně nemohli popřít, že v době, kdy s ním Bůh mluvil, pohltila tábor podivuhodná atmosféra, plná bázně, jakou nikdy předtím nezažili.

Svému pánu nedokázali dlouho odporovat a uposlechli ho. Několik dalších dní byl v táboře klid, nepracovalo se, občas se z toho nebo onoho stanu ozývalo bolestné zasténání. Abrahamovi došlo, že nyní svou vírou dává vlastně veřejně v sázku Boží jméno. Jestli Sára neotěhotní, bude bolest, kterou museli jeho muži snést, jen zbytečnou obětí pošetilosti jednoho starce na jeho cestě k duchovnímu sebeurčení.

06 ledna 2022

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gen 17,7)

Při uzavření druhé smlouvy s Abrahamem ji Bůh nazval osmkrát jako smlouvu "svou". Nebyla něčím, co by si Abram na Bohu vynutil, nebo o čem by ho musel přesvědčovat, aby to přijal, jak se o to pokoušel v případě Izmaele. Je to smlouva Bohu vlastní, vyplávající z jeho svrchovaného záměru - s kým vlastně? S jedním člověkem Abrahamem, aby si onen vzácný muž mohl užívat požehnání své rodiny a podnikání? O víc tu nešlo?

Je vlastností požehnání, že vždy zahrnuje mnohem víc než učinit dobře svému adresátovi. Stejně jako vše, co z Boha vychází, se i Boží požehnání přenáší dál a rozmáhá, možná je příhodné říct, že přetéká k dalším lidem kolem, jako svědectví o Bohu a pomoc této zemi. Tak i požehnání dané Abrahamovi zahrnuje nejen jej, ale další pokolení, ba dokonce celé národy (v.4), které budou požehnány díky jeho poslušnosti víry.

Jestliže Bůh osmkrát říká, že je to smlouva "jeho", pak zároveň čtyřikrát v souvislosti se smlouvou používá slovo "věčný". Nemůže tomu být jinak: co je Bohu vlastní, je i věčné.

Druhá abrahamovská smlouva tak odráží věčný Boží záměr se světem: mít na zemi nový národ, pokolení těch, kteří jsou zvláštním způsobem znamenáni (a tím pro Boha ze světa vyděleni) a "chodí" (tj. žijí) před ním. Stanou se světu svědectvím o tom, kdo je Bůh a jaký je. Prvním z těchto národů je Izrael, ale nakonec to podle zaslíbení budou i mnozí další (v.6).

Nakonec to nejcennější, co je obsahem smlouvy, vystihuje verš v nadpisu: "Budu Bohem tobě i tvému potomstvu". Lidstvo od počátku bloudilo a zvolilo si povětšinou bohy jiné. Tou největší výsadou všech Abrahamových potomků je ctít jediného pravého Boha, a to od nynějška až do věčnosti. Pro dnešního člověka z tzv. křesťanských zemí už toto není ta nejdůležitější věc, nad níž by jásal. Je totiž zaměřena na někoho jiného, nezabývá se nekonečným uspokojením vlastního já, nesděluje, co dnes většina chce slyšet - co mi náboženství přinese, jak vyřeší mé problémy? A bude mi líp, když uvěřím? 

A přesto, otázka: kdo je tvůj bůh? je klíčová pro osud jednotlivce a celého lidstva. Při pohledu na Boha žehnajícího Abrahama a skrze něj svět, si můžeme znova uvědomit, proč platí - o Bohu i o nás - že "blahoslaveněji jest dáti nežli bráti" (Sk 20,35).

01 ledna 2022

„Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím... Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou." (Gen 17,2.4.6)

První smlouva z Gen 15 měla Abramovi dotvrdit Boží slib o zaslíbené zemi, a jak jsme zmínili, nebyla by vůbec uzavřena, kdyby Abram po Bohu nepožadoval nějaký důkaz. Ptal se "podle čeho poznám, že ji (= zemi) obdržím?" Bůh ho proto vyzval k uzavření smlouvy tím, že vezme zvířata a obětuje je. Jejich prolitá krev smlouvu dotvrdila, jak bylo tehdy u těch nejdůležitějších zvykem.

Druhá smlouva je však odlišná. Bůh ji především označuje jako "svou". Znamená to, že vyplynula ze svrchovaného Božího úmyslu a Abram nebyl v žádném smyslu jejím iniciátorem, pouze příjemcem. Jejím obsahem primárně není země (ta je jen jednou zmíněna), nýbrž soustředí se na potomstvo samo. Abram se stane praotcem dokonce mnohých národů! Tato smlouva nebyla uzavřena s prolitím krve zvířat, ale člověka (Abrama), protože k zahrnutí  účastníků do smlouvy je nutná jejich obřízka. Jak jsme si ukázali, ta charakterizuje jejich nový status, můžeme říci přerod; Abramovo potomstvo se účastí na smlouvě stává něčím novým, vyšším než doposud.  

V těchto dvou smlouvách s Abramem je vyjádřen Boží plán spásy a jeho jednání s člověkem v dějinách. První smlouva došla naplnění ve zformování národa Izrael, byl oznámen jeho odchod z Egypta a vstup do zaslíbené země. Tato smlouva tak zahrnuje období Starého Zákona s jeho zákoníkem a oběťmi zvířat v pozemském jeruzalémském chrámu.

Druhá smlouva, kterou byla v Božím úmyslu od počátku a Bůh ji proto nazývá "svou" smlouvou, pak došla naplnění skrze prolitou krev člověka - Božího syna Ježíše Krista. Dochází naplnění u Božích následovníků, kteří neopouští fyzický Egypt, nýbrž duchovně "tento svět" a skrze osobní proměnu (transformaci, jejímž symbolem je obřízka viz Kol 2,11) se vydávají na vyšší cestu. Tato smlouva zahrnuje období Nového Zákona, v níž byla přinesena jediná a poslední oběť, po níž už další nejsou třeba. Lidi z mnohých národů - účastníky smlouvy - nepřivádí do konkrétní země, nýbrž do věčnosti.

I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské... Jestliže již pokropení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí. Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni, přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno... (Žd 9,13-15)

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu st...