14 února 2023

Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19)

Abraham prožil emocionálně nabité dny. Vlastně to byly tři nejextrémnější dny jeho života. Nikdy předtím se nemusel chystat na blízkou smrt milovaného syna, kterou má navíc vykonat vlastní rukou. Nikdy předtím nemusel řešit otázku, zda je mu následování Boha tak drahé, aby mu stálo i za toto, a jaký je to vlastně Bůh, jestliže žádá život dítěte, které mu po dlouhých letech čekání sám zázračně daroval. Zkrátka, vír myšlenek a pocitů, které se v něm odehrávaly, byl dramatický, strhující a stával se až nesnesitelným. O takových věcech se nikdy nedá uvažovat příliš racionálně, ale s pohledem na poslední hodiny života vlastního dítěte je to naprosto vyloučené.

Ale Abraham nakonec na hoře prožil jako již mnohokrát..., že Bůh je mnohem lepší, než si doposud myslel. Někdy ho zavedl do extrémních situací, ale pokud v nich prokázal věrnost, nakonec z nich vyšel v každém ohledu lépe, než dříve. Bůh sám našel beránka k oběti a ukázalo se, že to celé byla zkouška Abrahamovy vydanosti. Ta byla nyní bohatě odměněna vysloveným požehnáním, které nejen přesáhne další generace, ale které na sobě Abraham takřka hmatatelně cítil, když se z hory vracel. 

"Abraham se pak vrátil..." Potřebujeme své hory a setkání na výšinách. Ne snad, že bychom milovali zkoušky, ale právě ony nás k nim často vynesou. Ale z každé hory, z každého setkání se jednou vrátíme zpátky, do míst normálních všedních starostí. Pokud naše setkání bylo pravé, vracíme se odtud jiní a naše každodennost dostane jiný nádech i význam. Náš život se, stejně jako Abrahamův, stává nádobou Božího pokladu na zemi (2K 4,7). 

08 února 2023

To nejvyšší pro Jeho slávu (My Utmost for His Highest)

...je název knihy Oswalda Chamberse, muže neobyčejného duchovního vhledu, který zemřel již před více než 100 lety. A přece jeho úvahy zní naprosto aktuálně i pro dnešní hledače Boha, protože jsou zcela nadčasové. Oswald Chambers v nich vyjádřil princip "požehnané ztráty", kdy člověk dá Bohu to nejvyšší, co sám může – ale tím také to nejvyšší nalézá.

Je to rozhodnutí, ke kterému člověk není nucen, je k němu zván. Ale pokud chce výš, je to jediná cesta. Jinou se nelze do výšin dopracovat: nestačí samotná víra, horlivost, zbožnost, jinými slovy naše konání. Je to otázka vztahu srdce: člověk je postaven před volbu, zda dokáže odepsat, co mu bylo dosud nejdražší (Fil 3,7-9). "Ztrácím vše, abych Jej nalezl..."

Právě tehdy Abraham dosáhl výšiny svého života. Ale jako každý na své hoře Mórija nakonec mnohem víc nalezl, než ztratil. Znovu nalezl nejen Izáka, ale nově i svého Boha. V plnosti, v jaké ho doposud nepoznal.

Duchovní vítězství však vypadají pohledem světa nepochopitelně, bláznivě a uboze. Stejně jako když byla nádoba nardu vylita na Ježíšovy nohy. Mnozí reptali: jaká ztráta...! Ta žena vylila s nardem i celou svou budoucnost – ta nádoba byla její budoucí věno, její poklad. A podobným vylitím se jevilo i putování stoletého starce, již notně znaveného životem a přece se vydávajícího brzo zrána na dalekou cestu, aby vyprahlou krajinou stoupal vstříc smrti svého nejdražšího. To vše daleko od domova, který opustil kvůli suchu, a netušil, kdy se vrátí. Nyní proto pobýval v Geraru, kde měl sváry s místními obyvateli a necítil se zde příliš bezpečně.

Abraham měl ve svém životě také slavné a úspěšné kapitoly, ale kdyby je měli lidé seřadit podle toho, jak se jevily zvenčí, vybrali by si na první místa jistě kapitoly jiné než horu Mórija. Ostatně na ní zůstal sám, a tak kromě něj nikdo jiný ani nevěděl o tom, co se zde odehrávalo. Pokud uvažujeme o výšinách našeho života, často se liší podle toho, zda jsou nahlíženy očima lidskýma nebo Božíma. A o těch, které byly skutečně nejdůležitější, víme často jen my sami.

Protože jen my sami se musíme spolu s Abrahamem rozhodnout zvolit "to nejvyšší pro jeho slávu". Nikdo nás nedonutí dojít na horu Mórija proti naší vůli. Ta cesta je vždy dost dlouhá na to, abychom se z ní mohli kdykoli vrátit.

04 února 2023

Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu... (Ž 42,2-3)

Čekání na Boha neznamená, že člověk nic nedělá. Pisatel tohoto Žalmu to znal velmi dobře - toužil po Bohu, dychtil po Něm. Nebylo v tom nic pasivního, stejně jako dychtící jelen je obrazem touhy po uspokojení, nikoli pasivity. Vnitřní žízeň představuje duchovní kvalitu a je v pořádku, když ji člověk pociťuje, protože díky ní je zaměřován správným směrem, je přiváděn do Boží blízkosti k jejímu uspokojení. Čekat na Boha znamená obracet pozornost k Bohu a být schopen se na něj trvale vnitřně napojovat. K tomu člověk po pádu už není přirozeně uzpůsoben a navíc, v dnešním světě nás neustále rozptyluje neuvěřitelné množství vjemů, které naši předkové neměli. Člověk potřebuje vnitřně sílit v duchu, aby Boha mohl trvale vnímat i během činností, kdy na Něj přímo nemyslí. Je to celoživotní proces duchovního růstu, kterým musel projít každý Boží muž a žena.

Člověk před sebou vlastně nemá vyšší cestu, než aby se jeho život stával svatyní živého Boha. Právě aktivní čekání na Něj je tím, co ho k tomu přivádí. Je to cesta, kterou začal před tisíci let kráčet  jistý muž z Uru. Přes všechny své chyby a přešlapy na ní směřoval stále výše. Jeho život samozřejmě odráží kulturu a svět té doby, a proto všechny jeho kroky dnes třeba už plně nechápeme, ale přesto nemůžeme přehlédnout, jak se svému Bohu postupně přibližoval.

Proto jsem mnohokrát použil výrazu, že nakonec "dosáhnul výšin". Zde dal Bohu nejvíc, vlastně své vše. Ale zde také prožil, že od Boha nejvíc dostal a Bůh mu byl nejblíž, kdy byl. V tomto světle si není bez zajímavosti položit otázku, s ohledem na dlouhou dobu a celé drama jeho putování, zda něčeho litoval, když se ohlížel zpátky?

Mám za to, že kdyby byl mohl něco vrátit, byly by to prázdné roky, čas, v němž nedokázal čekat a v nichž se Bohu vzdálil nebo přinejmenším se mu nijak nepřibližoval. Ony roky mlčení po narození Izmaele byly z toho hlediska stagnací a jeho život se svatyní nestával, jen přešlapoval na místě. Později, při pohledu ze svých duchovních výšin si jasně uvědomoval, že to byla ztráta i přesto, že v té věci nakonec nalezl u Boha milost. Kdyby bylo možné to vrátit, žil by dnes jinak. 

To však dovede chápat jen ten, kdo žízní.

01 února 2023

Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gen 22,17-18) 

Na hoře Mórija Bůh Abrahamovi zopakoval a ještě rozvinul požehnání, které mu oznámil na počátku při jeho povolání v Kaldejském Uru. Tehdy ho vyzval: Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! (Gen 12,2) Ač ta slova znějí podobně, je mezi nimi velký rozdíl. Na začátku Abram Boha neznal, ale byl ochoten vyjít na dlouhou a ne vždy snadnou pouť následování. První Boží slova k němu nebyla tvrzením něčeho, co už nastalo, ale pozváním. Byla zaslíbením pro budoucnost člověka, který, pokud uposlechne, okusí, že Bůh je dobrý.

Tatáž slova vyřčená na hoře Mórija jsou již řečena jinému Abrahamovi, pro něhož nejsou jen něčím potenciálně možným a budoucím, nýbrž požehnáním, které na něm spočívá tady a teď. Je jeho nositelem. Nejdůležitější dávná výzva k němu zněla "staň se". Být nositelem požehnání nespočívá v prvé řadě v tom, co děláme, ale kým se stáváme. A k Abrahamově cti nutno dodat, že "se stal".

Mezi těmito dvěma vyhlášeními, mezi Urem a Mórijou, putoval Abraham svou dlouhou a dramatickou duchovní pouť. Na hoře Mórija došel svého vrcholu, po němž už další zásadní duchovní zkušenost  neprožil. Jeho pouť k tomuto milníku trvala víc než třicet let. Je zajímavé položit si otázku, co Abraham celou tu dobu vlastně dělal? V čem jeho cesta k získání zaslíbeného potomka a požehnání spočívala především?

Možná nás překvapí, že kromě několika velkých událostí jako třeba vysvobození Lota, prakticky celou dobu čekal na Boha. Jakkoli se to zdá dnešnímu člověku divné a nepochopitelné, duchovní cesta je ve skutečnosti především čekání. Ne však pasivní "Bůh to má v rukách, tak o co jde?". Je to čekání aktivní. Čekání na Boha, aby naplnil mou duši, mou cestu, dal východisko a vítězství. Nevím kdy, nevím jak, ale "jistotně přijde a neopozdí se" (Žd 10,37). Člověk, který ví, že ze svých sil nemůže nic, že veškerá moc k vítězství je svrchovaně Boží, takový člověk je ochoten čekat. Nepovažuje to za ztrátu, neboť ví, že tím svůj život stále více naplňuje Bohem a směřuje k vítězství.

Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse. (Ž 42,6)

29 ledna 2023

...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)

Mesiáš tedy bude z rodu Abrahamova. O Kristu však nemluvíme jako o muži z rodu Abrahamova, byť je to nesporný fakt. Má jiný přídomek, "z rodu Davidova". V potomstvu Izákovu se totiž nacházeli také třeba Kórachovci, první král Saul nebo později Menaše, tedy lidé, kteří přinášeli druhým hodně nepožehnání. Samotný původ člověka k trvalému požehnání zjevně nestačí, musí se přidat něco víc. Tak i mezi těmi, kteří později z Izáka vzešli, byl prováděn výběr, jehož podstatným znakem byla poslušnost, zájem konat Boží vůli. Některé větve stromu byly vyťaty a jiné byly místo nich naroubovány, další se zazelenaly a vydaly plody. Jednou z takových byl David; spojil v sobě izákovský původ a charakter s touhou po Bohu a následování Jeho záměru.

Když Abraham slyšel Boží hlas na hoře Mórija, naprosto si neuvědomoval, jak daleko do budoucnosti v té chvíli Bůh hledí. V Izákovi již přijal požehnání pro sebe, ale nyní to byl jiný level, naplnění původního povolání "Staň se požehnáním" (Gen 12,2) Tedy, už nehleď jen na to, jak ti věci fungují nebo nefungují, jak jsi nebo nejsi happy, ale co dobrého, co nebeského se může skrze tebe na tomto světě stát. 

Z našeho hlediska teď bude Bůh neuvěřitelně dlouhou dobu připravovat příchod Mesiáše, muže všeho požehnání. Ten čas vypadal na zemi velmi, velmi různorodě a většinu té doby to popravdě nevypadalo, že k tomu vše směřuje! Tak i my jsme ve svém životě na plnost požehnání nezřídka připravováni; tím či oním způsobem jsme tvářeni, abychom se stali pramenem, darem požehnání pro druhé. Náš kristovský původ, který je nám darován shůry, se k tomu musí propojit s něčím dalším - ochotou poslechnout a touhou konat Boží vůli, aby zde zanechal trvalé ovoce.

26 ledna 2023

...a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)

Bůh začal připravovat požehnání pro svět, o kterém s Abrahamem mluvil na hoře Mórija, asi 1700 let před tím, než přišlo v osobě Ježíše Krista. Dnes je to pro nás trochu nezvyklá myšlenka, že existuje proces, vývoj, než je něco Božího zjeveno, a že mohl být tak neuvěřitelně dlouhý. My nejsme zvyklí tak dlouho čekat. Ve skutečnosti nejsme už zvyklí čekat vůbec na nic. Smýšlíme tak, že se vše pro nás podstatné odehraje za období našeho života. 

Ano, je pravdou, že dnes jsme už ve věku Nové smlouvy, a tedy máme přístup ke všem požehnáním Božím v Kristu: "Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno ‚Ano‘." (2 K 1,20). Dnes už nečekáme na to, až Bůh otevře novou epochu, v níž bude cesta následování snazší a Boží věci dostupnější, než se nám teď zdají. V epoše, v níž se nacházíme, bylo řečeno a shůry nabídnuto vše. Ale my přece vše nemáme! I v Novém zákoně zřetelně vidíme, že se určité věci nezískávají okamžikem poznání, nýbrž procesem vrůstání do Boží plnosti (Písmo pro něj má souhrnný název "posvěcení"). Stačí se podívat na životy apoštolů. Ježíš jasně sdělil, že jsou věci, kterých ještě nedosáhli (viz Mt 17,19-21). Přibližně třináctiletý proces růstu vidíme u Pavla, než mohl vyrazit na svou první misijní cestu. A jak převeliké rozdíly jsou mezi církvemi, které Ježíš oslovuje ve Zjevení. Některé měly plnost požehnání, jiné jen živořily. Ježíš přitom žádné z nich neřekl, že problém je v jejich teologii. Byl jinde, v postojích srdce.

Je dobré vědět, že jsou před námi věci, kterých jsme ještě nedosáhli. Mnohé nelehké situace, kterými dnes procházíme, nás přetavují a připravují na to, abychom jednou mohli být zaplaveni plností požehnání.

22 ledna 2023

Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země. (Gen 22,17-18)

Není to divné, když vládce nebes a země vyhlašuje největší dosud vyslovené požehnání (od stvoření větší nenajdeme), a mezi těmi úžasnými zaslíbeními musejí zaznívat i slova o nepřátelích? 

Jako by tím Bůh sám doložil tu skutečnost, že náš život není jen o hezkých věcech, které si můžeme "užívat", když budeme mít na své straně Boží přízeň. I v takovém případě totiž s překvapením zjišťujeme, že jsme se ocitli na území, kde probíhá konflikt protichůdných sil. A možná by bylo správné říct, že jsme se tam neocitnuli omylem, ale právě proto, že máme na své straně Boha. 

Pro někoho je to překvapivá myšlenka, že by ho poznání Boží dobroty mělo dovést k místu boje. Vždyť i v Písmu jsme vybízeni hledat pokoj, smíření a lásku. Kde je v tom místo pro střet? Ale Boží slovo je jednoznačné: Abraham na svém duchovním vrcholu na hoře Mórija slyší slova požehnání, ale v nich je obsažen i přemáhající boj nad nepřáteli ("brána nepřátel" charakterizuje centrum nepřítele). Totéž však říká i Ježíš, když Petrovi na jeho dosavadní duchovní výšině zaslibuje klíče království a zbudování církve, již brány pekel nepřemohou.

Dějiny Izraele, Ježíšova příchodu i církve dokládají, že kdekoli se na této zemi zrodily Boží věci, zrodil se i svár. Nelze se tomu vyhnout. Herodes, zákoníci, Římané, islám, odpadlá církev, komunismus... všichni, kdo v dalších dějinách pronásledovali Boží lid, byli nevědomky aktéry předpověděného dramatu. Jakmile přišlo světlo, pronásledovala je temnota. 

Máme zaslíbení, že "tma je nepohltí" (J 1,5). Ale v životě víry se určitému zápasu nelze vyhnout. Stojíme na Boží straně, používáme jiné zbraně a metody než temnota ("odění světla" Ř 13,12), a máme zaslíbení o vítězství. A přece si nebudeme nalhávat, že ve svém životě máme vítězství vždy. Ostatně dějiny Abrahamových potomků jsou v Písmu zaznamenány mimo jiné i proto, aby nás poučily, že existuje něco, co nás o ně dokáže připravit. Není to však moc nepřítele, ale naše duchovní selhání.

17 ledna 2023

„Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Gen 22,16-18)

Bůh žehná tomu, co nese jeho charakter. Abraham jej právě prokázal v plnosti, a proto Bůh nad ním vyslovuje největší požehnání, které mu v jeho životě udělil. Přesahuje všechna předchozí - už se netýká jen jeho potomka, rozmnožení rodu a vzniku národa; Bůh skrze něj požehná doslova celý svět. Je to samozřejmě odkaz na požehnané símě, milovaného syna Izáka - Krista, který bude dán jako věčné požehnání celému světu, nejen Izraeli. 

Většinou se domníváme, že Bůh žehná konkrétním lidem a motivem je to, že je tzv. má rád. Přemýšlíme, jak na to, aby aspoň kapka jeho požehnání spočinula i nás. Ale často je to jen myšlenková zkratka, odpovídající spíše pojetí lásky ve světě kolem, která nemá s duchovní realitou nic společného. Bůh totiž v prvé řadě žehná tomu, co je jeho, co nese jeho charakter, co má jeho podstatu. Takový člověk, dílo či církev dostává Boží požehnání v podstatě okamžitě a bez nutnosti rvát se o ně na modlitbách. Klíčem k tomu je být v souladu s Bohem. Vždyť Bůh žehnat chce, je to jedna z hlavních vlastností jeho srdce! Ale žel, často nemá komu. Vždyť celé Písmo ukazuje, jak přestává žehnat tomu, co odporuje nebeskému charakteru, co se svou povahou vymyká jeho povaze, co je vůči němu ve vzdoru. Proč by to měl dělat? Vždyť k jakým koncům by to vedlo? 

Nejdůležitějším základem k cestě požehnání je proto slovo dané Abrahamovi: "...protože jsi uposlechl mého hlasu". Dodejme, že ne jako někdo, kdo poslouchá, nicméně v podstatě nesouhlasí s tím, co dělá. Ale jako ten, kdo jedná ze srdce, protože je vnitřně naladěn na stejné vlně s Bohem. Takový člověk svou poslušnost prožívá jako svobodu.

12 ledna 2023

„Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gen 22,12-13)

V celém příběhu není napsáno, s jakým srdcem Abraham ty tři dny k hoře Mórija kráčel. Někdo ho vidí jako zlomeného muže, zdrceného ztrátou nejdražšího potomka. Ale ten, kdo není vůči víře zrovna přátelsky naladěn, v něm může vidět fanatika, který nelituje čehokoli, jestli se tím zalíbí svému bohu. Pak by sice prožíval ztrátu, ale na druhé straně by byla vykompenzovaná pocitem povznesenosti, stejně jako u rodičů, kteří jsou schopni být hrdí nad sebeobětováním svých dětí při bombových útocích na "nevěřící".

Není to tam napsáno - a přece je to pro celý příběh ta nejdůležitější otázka! Na ní totiž záleží, zda Abraham obstál.

Když člověk Bohu vnitřně vydá určitou věc, prožije obvykle úlevu a osvobození. Uvolní se pouta, které ho k té věci vázaly. Byl Abraham tímo způsobem svoboden, takže ho vydání Izáka už tolik netížilo? Z textu to nevíme, a přece tu odpověď ukryta je. Klíčem k odpovědi je Boží pokyn "vezmi svého jediného syna, kterého miluješ". Není pravda, že by Abraham jednal ze zaslepeného fanatismu nebo že by jeho city byly otupené. Musel si svou poslušnost vnitřně vybojovat a musel prožívat velikou bolest. Jakmile však dospěl k okamžiku, kdy by to byl opravdu udělal, Bůh ho zastavil a dal mu jiného obětního beránka, protože lidskou oběť opravdu nechtěl. Chtěl ale jinou věc.

Bůh kdysi stvořil člověka ke svému obrazu. Avšak od pádu se člověk tomuto obrazu odloučil a zůstalo v něm z něj, pokud vůbec, spíš rozbité zrcadlo, střípky toho, čím kdysi byl. Kromě několika málo světlých výjimek Bůh na zemi svůj obraz už nezahlédal.

Než se objevil muž z kaldejského Uru, který jej byl ochoten následovat, věřit nade vše jeho slovu a zejména charakteru. Který Boha přes všechny své nedokonalosti a chyby poznával a miloval. A jak v tom rostl, bral na sebe jeho charakter do té míry, že když Bůh během těch tří dnů Abrahamova putování k hoře Mórija, tedy pozdějšímu Jeruzalému, pohleděl na zemi, spatřil v tomto člověku to, co zde tolik toužil znova uvidět: svůj vlastní obraz obětující lásky.

Neboť to bude milovaný Boží syn, kterého Bůh o staletí později vydá, aby byl právě zde obětován pro hříchy člověka. Ale tehdy žádný anděl tuto oběť už nezastaví. Neboť Bůh "tak miloval svět..."

07 ledna 2023

Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo... (Gen 22,4)

Abraham dospěl až k místu, kde se podle ortodoxních Židů odehrály klíčové události duchovní historie. Zde bude mít později Jákob vidění otevřeného nebe; zde padne oheň na Davidovu oběť a označí tak místo pro oběti; zde bude stát Šalomounův chrám; a "až se naplní plnost času" (Gal 4,4) bude na této hoře znovu obětován milovaný Syn, Beránek Boží.

Bůh dal Abrahamovi znát svou vůli. Od toho okamžiku bylo na něm, zda uposlechne a do jaké míry. Ještě se mohl zastavit. Mohl se otočit a vrátit se zpět. Mohl pokračovat, ale vyhledat sám náhradu za svého syna. Pak na hoře uspořádat velkolepé obětní shromáždění a předložit Bohu jinou variantu uctívání, než Bůh chtěl. Abraham nic z toho neudělal, ale to neznamená, že se mu i takové věci nehonily hlavou. Když k němu Bůh mluvil, cítil jeho blízkost, ale ten prožitek vyprchal a on poté zůstal už jen "sám se sebou". Musel vážit, jak se zachová, a zda ten hořký pohár vypije až do dna.

Napadlo ho mnohé, ale vůbec se s Bohem nepřel. Je zřejmé, že svůj ani Izákův život už nepovažoval za soukromou věc. Bůh ví, co prožívám, a i to, zda Izák žije, budu brát z Boží ruky. Boha znova uslyšel až poté, co uposlechl. Je to obecný princip zkoušky - po jejímž skončení se Bůh člověku přiblíží ještě víc než kdy dřív.

Pokud zde Jákob později nahlédl do duchovního světa, byl v jiném postoji. To poznání bylo jistě vzrušující a povznášející, ale bylo mu málo platné, leccos viděl, ale Boha neposlouchal. Bůh mu proto nežehnal, Jákob měl poté naopak velmi krušný život. Mnoho lidí se snaží dodnes o totéž - dostat se k poznání duchovního světa, aniž by museli Boha poslouchat. Ale je to marnost. Jákob musel být nejprve proměněn, ba zlomen. Požehnání přichází na ty, kdo poslouchají.

Což někdy znamená být připraven vydat Bohu to nejcennější, vstávat brzy zrána a kráčet dlouhou cestou, kterou nám ukázal. Tak dlouho, dokud znova neuslyšíme Jeho hlas.



Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil. (Gen 22,19) Abraham prožil emocionálně...