14 dubna 2021

I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,7)

Abram v sobě zpracovává všechny změny, které s sebou stěhování do neznámé země přineslo - a ačkoli nejsou všechny jen příjemné, zatím může být v nahlížení své situace pozitivní, to dobré převažuje. Jak jsme viděli, učí se vzhlížet vzhůru a staví oltáře Bohu, který ho do této země povolal. Vzbuzuje-li jeho nová situace nejistoty, překonává je uctíváním Nejvyššího. Abram tím začíná spontánně zaujímat postoje víry. Zatím to však zdaleka ještě není víra navzdory - ona budoucí víra abrahamovská, pro kterou byl nazván jejím otcem. Zatím věří, že teď, kdy Božího hlasu uposlechl, se splnění toho nejdůležitějšího očekávání (příslibu potomka) splní určitě už brzy. O tom nemůže být pochyb, je-li jeho nový Bůh pravdomluvný!

Na začátku k Abramovi Bůh promluvil. Zjevně to nebyla jen lehce vnímaná slova, co ho přimělo opustit celý svůj dosavadní známý svět a odejít do Kanaanu, ale mocná přítomnost té nejvyšší moci. Nyní, když do Kanaanu vstoupil, se zjevení stupňuje: zde se mu Bůh "ukazuje" (12,7) a potvrzuje své zaslíbení.

Písmo říká, že Boha nikdo neviděl (1Tm 6,16), a tedy ani Abram nezahlédl cele. Ale uviděl v té malé částce, jak mu bylo odkryto, podobně jako třeba později Mojžíš.

Jde-li člověk správným směrem, Bůh se mu přes všechna klopýtání a pády přibližuje a on jej "vidí" (poznává) více a více. Přestože nás na cestě následování neminou ani období pouští, ty jednou skončí. Jdeme-li správně, naše vnitřní vědomí nám dosvědčuje, že se Bohu přibližujeme víc a víc.

10 dubna 2021

Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,6-7)

Abram se konečně octnul v zemi, k níž směřoval. Byl jistě plný zvědavosti: jaká je, s čím se tam setká - bude potěšen nebo zklamán? O jeho reakcích Písmo nic neříká, ale můžeme usuzovat, že rozdíl mezi místy, kde žil doposud - v nejrozvinutější části tehdejšího světa - a Kannánem, byl změnou spíše k horšímu. Z hlediska rozvoje lidské společnosti a hospodářství to byl sestup níž, i když jako pastevce ho tamní země musela zaujmout - možnosti skýtala, ne že by ne.

Hlavní problém však představoval fakt, že byla osídlená. A nebyli to žádní zásadně mírumilovní, k nově příchozím vstřícní lidé, to tedy ne. Abram si rychle uvědomil, že se nebude moci mezi ně integrovat, že bude muset žít vedle nich a snažit se nevzbudit nepřátelství, protože byl v menšině. Kdo přišel později, nemohl si vybírat místo k životu a nejlepší půdu pro stáda, musel se spokojit s tím, co na něj zbylo. Musel dávat najevo respekt ke starousedlíkům a dokazovat, že přichází v míru.

Abram viděl, že ta země je dobrá, nebo ještě lépe: skýtá potenciál k tomu, aby byla výborná, jestliže ji bude moudře spravovat. Ale nepatří mu a nechápal, jak by se to jednou mohlo stát. Byl zmaten. Copak Kenaanci odtud odtáhnou? Jsem tu s pár lidmi, nemohu s nimi vést válku...

Procházel postupně zemí a snažil se zpracovat rozpor mezi tím, co mu Bůh vložil do srdce, a realitou, kterou viděl kolem sebe. Tento rozpor mezi tím, co vidí rozum, a co v Bohu přijalo srdce, je základem zápasu víry. Abramův vnitřní zápas začíná - a on v tuto chvíli ještě neví, že se má stát tím, kdo bude navěky vzorem všech, kdo jej vedou, takže bude dokonce nazván "otcem víry".

Zatím se snaží v sobě nové dojmy zpracovat. Připadá mu, že toho není mnoho, co může pro zábor země nyní udělat, a tak zůstává u toho, že při svém prvním putování zemí uctívá Boha a staví mu oltáře. 

Od pohledu kolem tak raději vzhlédá vzhůru. Stejně jako každý, kdo si chce uprostřed nemožností zachovat vědomí, že Bůh zůstává věrný a není mu nemožného nic.

05 dubna 2021

"Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam." (Gen 12,4-5)

Když Abram přijal Hospodina, rozdělil se jeho život na dvě části - předtím a potom. Opustil modly a začal uctívat nového boha, pro kterého (na rozdíl od okolních kmenů) neměl žádné viditelné zpodobnění - byl neviditelný. S překvapením zjišťoval, že tento Bůh s ním komunikuje, je mu často nápomocen, ale možná ještě větší překvapení mu přineslo zjištění, že tomuto bohu záleží na tom, jak Abram žije a dokonce ho zajímá jeho vnitřní rozpoložení - například jestli mu Abram věří nebo ne. Ve srovnání s tím, jakou bohoslužbu dosud praktikoval a viděl kolem sebe, bylo toto zjištění opravdu šokující.

Na cestě z Uru do Cháranu urazila jejich karavana asi 800 km. Vyplatí se tak dlouhé putování? A není mu konce, jeho bůh ho posílá dále - má ale smysl táhnout dál, když se nám tady daří? Získali jsme zde majetek a otroky, zvolíme jistotu nebo riziko, může někdo zaručit, že to bude dál lepší?

Nebylo to poprvé, kdy Abram musel udělat rozhodnutí mezi dočasným a budoucím dobrem. Ještě nesmýšlel o věčnosti (toto slovo ostatně později poprvé použil jeho nový bůh), ale musel se rozhodnout: dál za Cháranem byla civilizace na nižší úrovni, nebezpečí větší. Zde se místní poměry aspoň trochu podobaly tomu, co znal z rodného Uru, ale co bude tam daleko, v neznámé zemi?

Nebylo to rozhodnutí snadné, ale učinil správně a vytáhnul odtud. Ale v této chvíli to učinil jen proto, že věřil, že tam dál to pro něj bude lepší než tady. Stále totiž neobdržel potomka, kterého mu nový bůh slíbil, a věřil, že tam se ho dočká.

Nemylme se: na počátku svého putování Abram následuje Boha kvůli vlastnímu dobru, nehledá nějaké vyšší záměry, neuvažuje o nich a nezná je. Je stejný jako mnozí jiní, který se na tuto cestu dobrovolně vydávají. K Abramově cti však patří, že takový nezůstal.


30 března 2021

"Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam." (Gen 12,4-5)

Karavana putovala úrodnou Mezopotámií, až se dostala na sever od zaslíbené země, do města Cháranu, které leží na severovýchod od dnešního Aleppa. Zde, kde pomalu opouštěli pás nejrozvinutější oblasti tehdejší civilizace mezi Eufratem a Tigridem, se usadili.  

Začali hospodařit a dařilo se jim. Zde Písmo poprvé, ale zdaleka ne naposled mluví o Abramově majetku: "...jmění, jehož nabyli, i duše, které získali". V Cháranu se z rodiny stala pospolitost, rozvinuli své hospodářství, přibyla jim stáda i otroci.

Když se člověk vydá na cestu za Božím povoláním, prožije v první fázi většinou velké změny a zakusí lecjaké požehnání. Každý má nějaký Cháran - k tomuto bodu, kde nám Bůh žehná, se putuje snáze, protože se zdá, že jsme tím dosud jenom získali.

Vlastně by bylo jednodušší zde zůstat a užívat dobrých darů, kterými jsme zahrnuti. Kdo chápe cestu následování jen ve smyslu "co mi to může přinést", tomu se jeho Cháran opouští jen těžko, přetěžko.

28 března 2021

Abram opustil své jistoty a svůj dosud známý svět. Jak jsme viděli, neuposlechl zcela a vzal s sebou i ty, kteří s ním jít neměli, ale v tom hlavním ano - vydal se na cestu. Nevíme, jestli už předtím navštívil tak daleká místa, každpodádně se však vzdal dosavadního života, bylo téměř jisté, že se zpět už nevrátí.

Nová situace znamenala, že se ve skupině, která putovala na východ, stal hlavou. Nyní bylo na něm, aby určoval, kde se karavana usadí, kdy půjdou dál, ale s tím začal určovat i jiné věci. Dříve nebo později jistě svým blízkým řekl o mocném setkání s neznámým bohem a o jeho zaslíbení. Jeho - ale tím i jejich - bohoslužba se proměnila a je zřejmé, že nejen Abram, ale celá skupina přestali uctívat jiné bohy. Pro ostatní členy karavany, kteří na rozdíl od Abrama neměli s Bohem svůj osobní zážitek, to musela být nelehká volba! Jistě kolem toho vypukly lecjaké spory (významný prvek kultu je strach z trestu). To dokládá, že Abram měl ve skupině opravdu velkou autoritu.

Přitom v tuto dobu ještě ve mnohém Boha neznal. Je však pozoruhodné, jak rychle hned na počátku pochopil obsah prvního přikázání: ctít tohoto Boha lze jen výlučně, jako jediného. Nelze mít vedle něj ještě bohy jiné.

24 března 2021

Abram měl opustit své rodiště a dům svého otce - ale proč vlastně? "Proč" je dvousečná otázka a ne vždy se vyplatí ji klást, zejména ne ve smyslu "proč se tohle děje zrovna mě?". Jednak pravděpodobně nenajdeme rozumnou odpověď, aspoň ne v oné těžké chvíli, a jednak nám takové hloubání odčerpá obrovský kus energie, který potřebujeme na to, abychom v dané situaci obstáli či se z ní posunuli dál. Proto je v takových situacích lepší ptát se "JAK mám reagovat, CO konkrétně teď mohu udělat?".

Nicméně pokud otázku "proč" klademe proto, že chceme Bohu více porozumět ("proč Bůh chce po člověku to či ono, proč Bůh jednal v té situaci tak a ne jinak?"), je to otázka zcela regulérní. Musíme však počítat s tím, že odpověď nebude vždy nasnadě a budeme ji chápat podle úrovně, na níž se vůči Bohu právě nacházíme.

Dům otce představoval širokou rodinu včetně služebnictva, tedy lidi, kteří spolu žili, ale i hospodařili. Starší zde měli větší slovo než mladší a nejstarší otec, hlava kmene, požíval obzvláštní úcty. Dům sdílel společné božstvo. O něm rozhodoval otec - stařešina, ale většinou v tom smyslu, že bylo děděno od předků.

Abram, jehož otec byl stále ještě naživu, nemohl uprostřed své rodiny jednoduše začít uctívat jiného boha a přestat uctívat staré. Právě proto, aby mohl v plnosti a svobodě následovat Hospodina, žádal ho Bůh, aby opustil stará pouta rodinnných vztahů, která by to nedovolovala, a stal se sám hlavou nové komunity.

V té chvíli pozorujeme jeho první, ale zdaleka ne poslední zaváhání. Uposlechl sice Boha, ale jen zčásti. Měl opustit svou "zemi, rodiště a dům otce" (12,1). Udělal první i druhé, ale "dům otce" tak docela neopustil. Naopak, vzal si ho pěkný kus s sebou. Kromě otce Teracha i Lota, svého synovce.

Musel se poté jako každý, kdo Boha následuje, skrze obtížně životní situace učit, k čemu ho to dovede a PROČ (zde opět dobrá otázka) by bylo nakonec mnohem jednodušší, kdyby Boha tehdy poslechl.


20 března 2021

"A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot." (Gen 12,4)

Dokud člověk neprojde jákobovským zápasem víry, dokud si určité pravdy neosvojí tak, že je "protrpí" - protože k určitým pravdám se v životě nelze dobrat jinak - bude v pokušení smýšlet o Bohu lidsky a cestu víry bude nahlížet jako procházku na růžovém obláčku. Ta cesta ale vede pouští. Neplatí to o spasení z milosti, které je zdarma a týká se věcí budoucích, ale o cestě následování na této zemi. Snaha zjednodušit si ji a najít jednoduché zkratky uvede člověka do polopravd, padělků víry.

Pak čteme Bibli s růžovými brýlemi na nose a připadá nám jako snůška mírně naivních příběhů se šťastným koncem. "Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal." Jak je vše jednoduché, přehledné a prosté. Ale pak se najednou dočítáme, že s ním je i Lot, jeho synovec a Terach, jeho otec. Jenže když k němu Bůh promluvil, řekl mu jasně, aby opustil "svou zemi, své rodiště a dům svého otce".

Abram nepředpokládal, že by měl výroky božstva brát až tak vážně a doslova. Nebyl na to zvyklý a žádný ze známých lidí to své modle neprokazoval (ostatně, ona ani nemluvila). Ale čekala ho řada zkušeností, která ho musela nikoli bezbolestně poučit o tom, že na cestě následování existují zákonitosti příčiny a následku a že svého nového Boha musí brát mnohem vážněji, než se na začátku domníval.

I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 1...