12 srpna 2022

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uzavřel v abímelekově domě každé lůno. (Gen 20,17-18)

Abraham nezískal v Geraru jen ochranu, odškodné a rozmnožení svých stád, to vše navzdory určité své nedověře. Tento druh požehnání ho na jeho cestě provázel a zažil je už mnohokrát. Ale nyní poznal naprosto novou duchovní zkušenost: Bůh zcela konkrétně odpověděl na jeho modlitbu za uzdravení.

K plodnosti se určitým způsobem vztahovaly v podstatě všechny dávné kulty, protože byla zárukou pokračování rodu, prostého přežití. Bez vlastních potomků neměl kmen další otce, pastevce ani bojovníky. V dobách, kdy nebylo lékařské zabezpečení a častokrát vzplály místní kmenové války, spory se řešily vyhlazováním celých rodin nebo kmenů, bylo nutno počítat se značným úbytkem potomstva a jedině jeho hojnost dávala nějaké záruky budoucnosti.

Bůh „uzavřel...každé lůno“. Bůh tím demonstroval svou moc nad božstvy Abímelekova kmene (na které se jistě zkusili obrátit o pomoc, jak to dělali běžně) a potvrdil před nimi Abrahama jako svého muže. „Nesahejte na něj, jinak vás stihnou pohromy“, sděloval jim způsobem, kterému dobře rozuměli. V mysli Abímeleka a jeho lidí se velmi pravděpodobně objevily nejrůznější myšlenky, jak s Abrahamem naložit, takže bylo nutné poskytnout mu dodatečnou ochanu. Ale co se vlastně konkrétně stalo? Nevíme, ale z celkového vyznění textu je jisté, že ženy v Abímelekově domě zjistily svou neplodnost velmi záhy po incidentu se Sárou – je totiž zjevné, že Abraham se za ně modlil krátce po jejím propuštění, ne až po dlouhých měsících, kdy by se žádné z nich nenarodilo dítě. Jakkoli tehdejší lidé neměli hlubší znalosti medicíny, oblasti plození rozuměli, právě proto, že byla pro ně tak důležitá. Proto - i když s jistotou to samozřejmě nevíme - lze za nejjednodušší vysvětlení považovat to, že ženám v Abímelekově domě se stalo to, co dávno předtím Sáře, totiž, že jim „ustal běh ženský“ (18,11).

Abrahamova modlitba je první modlitba za fyzické uzdravení, kterou v Písmu nacházíme. Boží muž, prorok, se z přímého Božího pověření modlí za osvobození lidí z nemoci, která je způsobena tím, že upadli do Boží nevole. Je proto zajímavé, že na rozdíl od jiných uzdravení v Písmu (např. modlitby doprovázející zvěstování evangelia) je to spíš modlitba, která doprovází obnovení milosti nad životem člověka ve smyslu Jak 5,15 „a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno“. Dnes je tento druh modlitby chápán a praktikován spíš výjimečně.

08 srpna 2022

Abímelek tedy vzal brav a skot, otroky a služebnice a dal je Abrahamovi a navrátil mu jeho ženu Sáru. Abímelek také řekl: „Hle, má země je před tebou; usaď se, kde uznáš za dobré.“ Sáře pak řekl: „Hle, tvému bratru jsem dal tisíc šekelů stříbra..." (Gen 20,14-16)

Víme, že Abraham se nezachoval zrovna ukázkově, a přece z celé situace vyšel jako vítěz. Je až s podivem sledovat, jak jsou Boží lidé z naprosté milosti neseni výš i tehdy, když na cestě Boží právě neexcelují! Je ale nutné něco k tomu dodat: Abrahamova vina zde nespočívala ve vrhnutí se do nějakého excesu, hříchu. Nebyl to vykalkulovaný čin, promyšlené rozhodnutí. Byla to daleko spíše slabost víry, neobstání ve zkoušce, která byla v tu chvíli větší, než kam až dorostla jeho víra. Bůh má k takovým velikou milost.

Nakonec mu celá epizoda přinesla stejně jako kdysi v Egyptě zbohacení - "brav, skot, otroky a služebnice" a "tisíc šekelů stříbra". Ale ještě důležitější bylo, že ho tato událost sblížila s Abímelekem. Ten mu nabídl, ať se usadí kdekoli v jeho zemi – což znamená, že Abraham bude nyní pod jeho ochranou, bude vnímán jako vlastní, ne cizinec. Nebude zde už muset pociťovat žádný strach!

Tato ochrana byla pro něj vlastně to nejcennější. Neboť právě v této zemi nastane o několik měsíců později ten nejvytouženější okamžik jeho života a narodí se mu syn, Izák.

Bůh si používá i naše slabosti a chyby k tomu, aby vystavěl něco vzácného, cenného. Corrie ten Boom vzpomíná, jak se na jednom misijním turné dostala so asijských zemí. Měla zde ovšem velký problém pamatovat si obličeje místních; připadaly jí, jako mnoha Evropanům, všechny stejné. Tak se stalo, že důvěrně oslovila člověka, o němž se domnívala, že je to její pomocník z místního sboru, ale mýlila se, byl to cizí a dokonce nevěřící člověk, který v té chvíli nereagoval právě nejlépe. Za svůj faux pas se styděla - než později zjistila, že díky tomuto jejímu omylu se onen člověk octnul na jejím shromáždění a nakonec se obrátil ke Kristu.

29 července 2022

 Když mě bohové po odchodu z otcova domu nechali bloudit, řekl jsem jí: „Prokazuj mi toto milosrdenství: na každém místě, kam přijdeme, říkej o mně, že jsem tvůj bratr.“ (Gen 20, 13)

Pro většinu lidí není snadné pochopit, proč Bůh nechal Abrahama tak dlouho čekat na narození slíbeného syna. Jako El-shaddai, všemohoucí, mohl přeci konat už dávno, ale neudělal to. Proč?

Už jsme zmínili, že Bůh nechtěl, aby syna dostal ten Abraham (vlastně Abram), kterým byl na počátku. Je to tajemství, které nepochopí neproměněná mysl: Božích pokladů se nemůže zmocnit tělesný člověk. Po pádu Bůh zapověděl člověku, jehož určující složkou se stalo „tělo“, přístup ke stromu života. Člověk bez hlubší duchovní zkušenosti se  domnívá, že Bůh je v podstatě jakýsi Mikuláš, který lidem rozdává dárky. Jelikož tak na začátku některé skutečně dostane a setká se s neuvěřitelným principem Boží milosti ve spasení, potvrzuje se mu, že je to tak: vše je zdarma a nejlépe ihned. Posléze ale zjišťuje, že to tak úplně nefunguje, a jeho víra v důsledku uvadá; neporozuměl, nebo mu nikdo neřekl, že jeho víra bude zkoušena, jeho srdce na poušti života proměňováno. To není lehká cesta, ale je to jediná cesta k duchovnímu bohatství a vítězství. Tou cestou šel i Abraham, a to již 24 let. Události v Geraru se patrně odehrávají krátce před zázrakem početí Izáka a nyní se blížil slavnému okamžiku, kdy mohlo být zaslíbení splněno.

Když se člověk pozvolna mění uvnitř, všímá si toho spíš jeho okolí. My sami vnímáme naše změny, pokud jsou větší a odehrají se v nějakém konkrétním okamžiku, tj. skokově. Většinou je to etapa krize, zkoušky, která nás donutí ke změně postojů, náhledu a vrhne nás do Boží náruče.

Podle toho, co řekl Abímelekovi, vnímal Abraham ještě těsně před početím Izáka svou situaci jako velmi nebezpečnou. O své situaci jistě hodně přemýšlel. Kdyby měl možnost se na ni podívat z Božího úhlu pohledu, došel by k závěru – že vlastně vůbec nemusel říkat polopravdu. Byl v centru Božího pohledu, doslova zřítelnicí Jeho oka. Nic by se mu nestalo, neboť by tím vzal za své osud Božího národa, jeho plán s celým světem! Ale Abraham ještě vidí Boha (doslova božstvo - Elohim) – jako ty, kdo ho „nechali bloudit“ a on je vydán nepřízni života, musí se chránit všemi prostředky, které jsou k dispozici.

Buďme opatrní, abychom nesoudili chyby druhých - dělá nám to dobře, a tak to děláme rádi. Nepoukazuji na to z tohoto důvodu. Ale je dobré na tomto příkladu porozumět, jak Abraham duchovně rostl. 

Budeme totiž dále svědky toho, jak se zcela pustil do Boží ruky, když dosáhl výšin víry svého života. Nyní je před ním takový „skok“ v růstu. Možná mu k tomu pomohla právě situace, do níž se dostal v Geraru a jeho uvažování o ní. Přivedla ho k ještě větší míře sebevydání Bohu na život a na smrt, k výšinám víry, že Bůh je pro něj schopen udělat cokoli, i zcela nemožné.

Krátce nato přišel na svět zaslíbený Izák.

24 července 2022

Abímelek tedy zavolal Abrahama a řekl mu: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ (Gen 20,9)

Abímelek byl zjevně otřesený. Byl sice král a na jeho území ho nikdo nepřevyšoval, ale právě se setkal s mocí samotného Boha, před kterou jej a jeho muže pojala bázeň. Abrahama si předvolal a vytýká mu jeho jednání. Jak je to podivné, když král - pohan morálně kárá Božího muže!

Je dobré vnímat, jak nás vidí druzí lidé. Je dobré nežít život, který budí znechucení nad naší vírou. Ale je třeba v tom zachovat určitou rovnováhu. Každému Božímu následovníku se asi čas od času stane, že je okolím posuzován nespravedlivě. Když lidé cítí, že je v určitých věcech převyšujeme a záleží nám na tom, jak je náš život vnímán okolím, rádi poukáží na něco, v čem nejsme právě dokonalí. Ale taková kritika nemusí být spravedlivá, je totiž často nesená heslem "kdo chce psa bíti...". Často pak dojdeme k závěru, že kdybychom měli naplnit všechna očekávání a vyhovět kritice všech, nemohli bychom nakonec dělat vlastně vůbec nic, byli bychom úplně ochromení - když jsme takoví, vadí to jednomu člověku, když jiní, zase jinému.

Bývá to naopak spíše past, která nás má uvrhnout do pocitů viny a ospravedlňování se před lidmi. Když do toho upadneme, kritika neustane. Jelikož funguje a splňuje svůj účel, bude pokračovat. Proto je nejrozumnější udělat si o věci vlastní závěr a neupadnout do stavu, kdy se vnitřně vykazujeme lidem a ne Bohu. Jestli je třeba, abychom u sebe něco změnili, vyznali, přinesme to Bohu, ale s vědomím, že soudcem nad námi je jen on sám, ne lidé.

Abrahamův nynější případ je však trochu odlišný, protože s jistotou víme, že chyba byla na jeho straně. Přesto mu Bůh byl nakloněn a nakonec ho vůči Abímelekoívi potvrdil ("Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu" Gen 20,7), neboť spíše neunesl tlak aktuální situace (pocit nebezpečí), než že by se vrhnul do hříchu vlastním přičiněním.

Jak je dobré, že Bůh vidí nejen čin, ale i pohnutky, které k němu člověka vedly! I proto není náš soud nikdy zcela spravedlivý. Stejný skutek dvou lidí může být Bohem posouzen odlišně. I proto nám Písmo radí, abychom byli velice opatrní v soudu o druhých.


20 července 2022

Proto se k ní abímelek nepřiblížil a řekl: „Panovníku, což vybiješ pronárod, i když je spravedlivý? Což mi on sám neřekl: ‚To je má sestra‘? Ano, i ona řekla: ‚To je můj bratr.‘ Učinil jsem to v bezúhonnosti srdce a s čistýma rukama.“ A Bůh mu ve snu odvětil: „I já vím, že jsi to učinil v bezúhonnosti srdce a sám jsem ti zabránil, aby ses proti mně neprohřešil; proto jsem ti nedovolil dotknout se jí. Teď však ženu toho muže navrať, neboť je to prorok. Bude se za tebe modlit a zůstaneš naživu. Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ (Gen 20,4-7)

Nuže, Abímelek nám právě předvedl, jak se uzurpuje cizí žena bezúhonně a „s čistýma rukama“ – a Bůh mu snad ještě dává za pravdu!

Abychom pochopili místa jako je toto, musíme si uvědomit, že ve starověku lidé jednali na základě zvykového práva, protože jiné ještě na rozdíl od našich časů obecně rozšířené nebylo. Král dané oblasti měl zjevně právo vzít si do harému kteroukoli nevdanou ženu na svém území. Jakkoli se to zdá hrozné, je možná na místě zmínit, že o tisíce let později, ještě v 18. století najdeme i v tzv. křesťanské Evropě zmínky o tzv. právu první noci. Podle něj měl feudální pán právo na první styk s ženou svého panství, která právě vstoupila do manželství.

Bůh jistě s něčím takovým nesouhlasil, neboť z pozdějších míst Písma víme, jak pohlíží na manželství – jenže tuto laťku nedosahovali ani mnozí patriarchové, natož nějaký Abímelek, který Hospodina vůbec nectil. Proto je třeba tomu rozumět tak, že Bůh k němu nyní přistupuje jen jako k cizímu, na základě jeho porozumění, jeho kultury, tehdy obecně uznávaných zásad – které on skutečně neporušil. Kdyby se Abímelek chtěl stát Božím ctitelem, musela by jeho morálka samozřejmě dojít změn mnohem dalekosáhlejších, než jen v této oblasti – a Bůh by to po něm rozhodně žádal!

Nevrátíš-li ji, věz, že určitě zemřeš se všemi, kteří jsou tvoji.“ Jaké to asi je, když Bůh někomu vyhrožuje smrtí – a pozor, ne přes prostředníka, ale přímo, rovnou do očí! Není mnoho míst Písma, kde bychom toho byli svědky. Vypadá to, jako by se Abílemelek na chvíli usebral, když mu Bůh dává za pravdu, a jako by ho to postavilo na nohy natolik, že Bůh musel zajít dál a přitvrdit: jestli ji nevrátíš, zemřeš nejen ty, Abímeleku, ale i všichni tvoji blízcí!

I to byl ovšem zvyk tehdejší doby, a proto mu Abímelek velmi dobře rozuměl: za způsobenou újmu byl trestán nejen viník, ale celá jeho rodina, případně kmen. Odplata běžně převyšovala způsobený čin.

I proto je pozdější ustanovení Starého zákona "oko za oko, zub za zub" z tehdejšího pohledu vyjádřením milosti, ne tvrdosti, jak se nám dnes jeví - stanovuje, že trest neměl překročit provinění.

16 července 2022

Té noci však přišel k abímelekovi ve snu Bůh a řekl mu: „Kvůli ženě, kterou sis vzal, zemřeš; vždyť je provdaná.“ (Gen 20,3)

Stala se pozoruhodná věc: Bůh sám se vydal do akce kvůli člověku, jehož postoj nebyl v tu chvíli stoprocentně správný. Abraham tu situaci zavinil, byť polehčující okolností pro něj je, že mluvil polopravdu z víceméně oprávněných obav o život, pod velkým tlakem.

O to pozoruhodnější je, že Bůh se s takovou vehemencí vložil do věci, kde počínání jeho člověka nebylo dokonale svaté. Ta vehemence je nevídaná – Bůh oznamuje Abímelekovi rovnou, že zemře! List Židům 10,31 říká, že je „hrozné upadnout do ruky živého Boha.“ Nejen suché konstatování o hrozící okamžité smrti, ale sám zážitek setkání s Bohem bez milosti, to muselo být pro Abímeleka opravdu děsuplné.

V podobných situacích, ve chvílích našeho selhání si znova uvědomíme, že Bůh je mnohem větší než naše hříchy! Kdyby míra jeho milosti odpovídala dokonalosti našeho života, takže by ji vyvažovala jako jazýček na vahách, kdyby nebyla neskonale větší – kde bychom jen byli? Díky Bohu, že jeho ochota zahladit (a zapomenout) hřích je mnohonásobně větší. Že nám vždy znovu nabízí pomoc, i poté, co jsme ho zklamali. Kdyby na cestě naší víry neexistovalo toto NAVÍC – kdyby vše fungovalo jen a jen do té míry, do jaké se ze všech sil snažíme, mohli bychom se rovnou odebrat do kláštera kteréhokoli náboženství, a snažit se tam dosáhnout posvěcení prostřednictvím nadlidské disciplíny a umrtvování svých sklonů.

Ale Bůh nám toto své NAVÍC daroval! Moc jeho Ducha je přítomná, kdykoli uznáváme, že jsme slabí, takže nedokážeme žít opravdu svatě. Je nablízku, kdykoli jsme ochotni ji přijmout, kdykoli jí nečiníme překážky. Působí při nás dokonce vskrytu, ve chvílích, kdy vlastně ani nevíme, že ji potřebujeme. Nabízí se nám opět dokonce i poté, kdy jsme ji zarmoutili. Znova a znova nám Bůh nabízí svoji milost, bez jakékoli výčitky.

Nevybízím tím k tomu, brát své následování lehkovážně, protože Bůh to za nás nakonec vždycky nějak vyžehlí. Ale obraťme zrak od naší nedokonalosti k tomu, který nám daroval vše, co potřebujeme k životu – a v první řadě k duchovnímu životu. Naše cesta, skutečné následování, se vyznačuje přemírou Boží milosti. Jinak by to bylo jen, jak s oblibou říkáme, mrtvé náboženství.

I modlil se Abraham k Bohu a Bůh uzdravil abímeleka i jeho ženu a jeho otrokyně, takže rodily. Hospodin totiž kvůli Abrahamově ženě Sáře uza...