03 prosince 2022

Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní. (Gen 21,32-34)

Návštěva abímeleka a píkola u Abrahama věru nebyla srdečným setkáním starých přátel. Byla spíš vynucena potřebou najít smír a ustanovit vzájemné hranice, jak geografické, tak toho, jak si obě strany budou vůči sobě počínat. Ne nadarmo je proto zmíněno, že jakmile byla domluva skončena, oba hosté se "hned" navrátili do pelištějské země. Ani jedna strana neměla potřebu rozpravu prodlužovat.

Vydechl si i Abraham. Byl rád, že na tomto místě může zůstat, ale bylo zjevné, že ani on, ani Pelištejci se nebudou chtít sbližovat víc, než bylo nutné. Po odchodu jejich velitelů si znovu s vděčností uvědomil, že ho jeho Bůh provází na jeho cestách. Vždyť nebýt toho, mohlo to tu s ním dopadnout velmi špatně, konflikt málem vzplanul přinejmenším dvakrát. Udělal proto to, co bylo již charakteristickou součástí jeho života, ale obzvlášť to platilo po významných událostech. Udělal to už tolikrát, a přesto to o něm Písmo znovu neopomíná zmínit: "vzýval jméno Hospodina, Boha věčného".

Abraham stavěl oltáře a vzýval Boha po celé zemi, kterou mu Bůh zaslíbil. Vynechal Egypt, který mu nepatřil, ale ne Pelišteu. Vždyť mu Bůh sdělil o celé té zemi včetně Geraru, že bude patřit jeho potomstvu; tomu ji sice ještě předat nemohl, ale svěřoval ji již svému Bohu. Rozuměl už dobře tomu, že tento dar, který je mu Bohem darován, tu není jen proto, aby si ho jeho potomci užívali. Ta země má kromě toho  naplňovat i vyšší záměr věčného Boha - být zjevením Jeho slávy pro celý svět.

30 listopadu 2022

I vzal Abraham brav a skot a dal abímelekovi. Pak spolu uzavřeli smlouvu. Sedm ovcí ze stáda postavil Abraham zvlášť. Tu se abímelek Abrahama otázal: „Co s těmi sedmi ovcemi, které jsi postavil zvlášť?“ A on řekl: „Sedm ovcí si ode mne vezmi na svědectví, že jsem tuto studni vykopal já.“ (Gen 21,27-30)

Život patriarchů lze nahlížet pomocí ryze duchovních významů, mít za to, že mysleli především na to, jak následovat Hospodina a hledat paralely s přenesenými významy odhalenými v Novém zákoně. Nebo se lze postavit nad ně, dívat se na ně jako na zaostalé lidi nižší kulturní úrovně, kteří jako každý usilovali získat ze života co nejvíc pro sebe, ale k tomu praktikovali jakési nové náboženství.

Jak to tak bývá, pravda o člověku (o jakémkoli člověku) není výhradně černá ani bílá. I lidé Starého zákona jsou jen lidé, ne andělé. Jejich výšiny jsou v tom, kdy rovinu svého průměrného života překročí a vystoupají výš, i když to jejich tehdejší "výš" je viděno zvenčí výrazně jiné než to naše.

Abraham byl sice poutníkem následujícím věčného Boha, ale musel denně řešit zcela obyčejné pozemské problémy. Abímelekovi lidé ho připravili o studnu a on ji teď žádá zpátky. Dává proto Abímelekovi na svědectví sedm ovcí, aby on a všichni navždy uznali, že tato studna bude patřit Abrahamovi.

Abraham nemohl chodit celý den zahleděn do dáli jako ve snách a modlit se; kolem byla farma, stáda, každodenní rutinní práce, obchod, zajištění bezpečí. A přesto, když pomyslel na Boží přísliby, s jakým srdcem asi dával Abímelekovi ovce jen proto, aby mu byla v Geraru přiznána aspoň obyčejná spravedlnost - v zemi, která dle Božího úradku patří jemu, Abrahamovi?  

Zakoušel vlastně totéž, co provází jeho následovníky po tisíciletí: "nic nemáme, a přece nám patří vše" (2K6,10). Nechodil jistě zahleděn do dáli celý den, ale aspoň občas zvedl hlavu a do té dáli se podíval. A vzdal chválu Bohu za všechnu Jeho milost k němu a zaopatření, kterého se mu dostávalo. Pak se ale musel v myšlenkách vrátit zpátky na zem, vzít ovce a dát je bezbožnému vládci, aby mohl v jeho zemi aspoň nějak žít.

Pohled do dáli nám dává naději, že jednou přijde čas, kdy už nic podobného nebude třeba.

26 listopadu 2022

Ale (Abraham) domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. Abímelek na to odvětil: „Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel.“ (Gen 21,25-26)

Minule jsem napsal, že Abraham se necítil v Geraru zcela bezpečně, jako by byl na přátelské půdě. Se svými služebníky tvrdě pracoval, vykopali studnu (v pouštních oblastech se jednalo o hlubokou a díky úrovni tehdejší mechanizace náročnou stavbu), ale jakmile se to dověděli Abímelekovi služebníci, přišli a uchvátili mu ji. U té studny tehdy jistě nestál Abraham sám. Na jeho farmě bylo přinejmenším 300 mužů, kteří se však nepustili vojáky do boje, ale raději ustoupili. Je možné, že o tom incidentu Abímelek nevěděl? Gerar nebyl velký a bylo v tom zaangažováno mnoho lidí, navíc jmenovitě "jeho služebníci". Je to tedy zřejmě lež. Každopádně o tom musel vědět píkol, protože Pelištějci studnu uchvátili vojenskou silou. Museli mít v místě připraveno tolik mužů, aby byli v přesile a Abrahama o studnu nenapadlo bojovat. (I když možná by nebojoval, stejně jako o vykopané studny později nebojoval v téže oblasti Izák (viz Gen 26), a pravděpodobně tím následoval tento příklad svého otce. Jelikož i Izák zde zakusil ze strany místních úplně stejné jednání, je to zjevně jakýsi vzorec, jak se zde věci řešily.) Ale Pelištejci předpokládali, že by bojovat mohl. Vždyť řešit věci násilím bylo v tehdejším světě ještě běžnější než dnes. Bývá to ostatně vždycky tak, že jedni se snaží něco vytvářet, a druzí jejich ovoce uchvacují. Válka byla v tomto smyslu vždycky výnosný podnik.

Boží lidé prožívají na zemi dvojí: Boží přízeň, ale i nepřátelství okolí. Nejsme zde vždy milováni, často spíše trpěni. Jediná smysluplná cesta stejně zůstává nepoddat se malomyslnosti a snažit se vymýšlet a vytvářet věci, i když jsou nám pak někdy vzaty.

20 listopadu 2022

V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host.“ (Gen 21,22-23)

Abímelek předtím prožil kvůli Abrahamovi děsivou zkušenost, při které mu Bůh na rovinu řekl, že zabije ho i jeho muže, jestli si přivlastní Sáru. Tu si předtím přišel vzít právem kmenového vůdce oblasti, do níž Abraham přišel přebývat. Po této Boží intervenci byl Abímelek otřesen, jak jen může být otřesen člověk, který se na vlastní kůži setká s živým Bohem, s nímž není usmířen, a poznává ho tedy primárně jako soudce. Po této zkušenosti měl Abímelek k Abrahamovi zvláštní vztah respektu, ale nikoli lásky. Někdy jsou podobné vztahy mezi dvěma stranami, jež jsou ze zcela jiného těsta, docela užitečné. Tím, že je mezi oběma uctivá vzdálenost, zabraňují totiž vzniku konfliktů.

Abímelek měl zjevně silnější vojsko než Abraham, který měl jen dobrovolnickou armádu (můžeme-li tak nazývat ozbrojené sedláky) v počtu stovek mužů (Gen 14,14), zatímco Abímelek měl profesionály (...píkol, velitel jeho vojska...). A přesto se Abrahama obával. Nebo možná jinak: bál se jeho Boha. Chtěl se proto pojistit tím, že s ním uzavře smlouvu, cítil, že s tímto mužem není radno si to rozházet - mohl by přijít jeho Bůh a něco velkého nám vyvést.

Snaží se proto na Abrahama zapůsobit tím, že prý mu "prokázal milosrdenství". Myslí snad, tím že ho rovnou nezabil? Jsou to klamavá a dost neupřímná slova. Jak ještě uvidíme, Abraham se v jeho zemi od začátku zjevně necítil moc přátelsky, byl tu spíše trpěn.

Někdy to má Boží símě v tomto světě prostě tak. Jsme odlišní, a proto druhými někdy jen trpěni. Ale musíme být vděční, že i v takových chvílích a na takových místech se v našich životech může zrodit něco svrchovaně Božího, stejně jako Abrahamovi se právě tady narodil Izák.

12 listopadu 2022

A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. Usadil se v Páranské stepi a jeho matka mu dala ženu z egyptské země. (Gen 21,20-21)

Člověk se životem pohybuje po trajektorii, která je dána jeho nejsilnějšími charakterovými vlastnostmi. Můžeme si je fyzikálně znázornit v podobě sil, které působí na nějaký předmět a vychylují ho určitým směrem, nebo trochu poetičtěji třeba jako provázky, které člověka někam táhnou, aniž by si toho často byl přímo vědom. Protože jsou to rysy jeho vlastní povahy, připadá mu docela přirozené, že se jeho cesta stáčí tam, kam ho to táhne.

Jakmile člověk pozná Boha, leccos se změní. Nad to, k čemu přirozeně inklinuje, se postaví nová měřítka. Zapojí se tu "nové síly“, nebo chceme-li, „nové provázky". Od té chvíle probíhají volby mezi starým a novým, někdy v podobě až usilovných zápolení, kdo s koho.

O dalším praktickém životě Izmaele a Hagar toho kromě shora uvedených dvou vět moc nevíme, snad jen to, že Písmo později uvádí, že Izmael se rozrostl v národ. Ale nelze si nevšimnout znatelného rozdílu v tom, jakým způsobem probíhají u Izmaele a Izáka životní rozhodování. Jaká opatrnost byla později v tom, aby Izák našel tu správnou ženu, jež neměla být z okolních národů. Vždyť jsou to především ženy, které určují vnitřní rozpoložení rodiny. Navíc si do ní ze svého kmene často přinášely i způsob zbožnosti. Volbu ženy pro Izáka Abraham proto cele vydal Bohu a žádal Ho o zázračné jednání. Písmo to podrobně popisuje v Gen 25.

Izmael byl povahově prudký, stal se lučištníkem. Žili v Páranu blízko Egypta, jeho matka mu tedy dala ženu z okolí, vždyť to byl její národ. Ne snad, že by tyto volby byly samy o sobě hříchem. Nicméně trajektorie života Izmaele a Izáka a jejich potomků se postupně stále více rozcházejí, protože na ně působily jiné síly, jiné „provázky“. Abraham už dávno nechtěl dělat jen přirozené volby. Chtěl do nich zapojit svého Boha. Šlo mu o to, aby Izák později převzal i jeho duchovní dědictví, víru v ojedinělého Boha a cestu, po níž Abraham kráčel v Boží blízkosti. Proto s Bohem naléhavě řešil rozhodování o Izákově životě (což byl, jak je patrno z Gen 25, docela zápas) a nenechával věci běžet samospádem.

Jestli se lze v něčem z Abrahamova života učit, pak právě v tomto ohledu.

05 listopadu 2022

V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. (Gen 21,22)

Abímelek neznal osobního Boha. Takového, který by s ním mluvil a měl k němu vztah, který by po něm nepožadoval jen oběti, ale i poslušnost, spojenou s hledáním nejvyšší možné cesty. U bohů, které poznal, stačila oddanost značce a oběti. Nemohl tedy vůbec chápat, jakým způsobem přistupuje ke svému Bohu Abraham a jak své následování prožívá. Abímelek neznal nic, co by se tomu podobalo.

Abrahamovu náboženství rozuměl proto jen v tomto světle. Ano, Bůh opravdu byl s Abrahamem ve všem, co činil, ale pokud o cestě následování něco víme, pak sem na rozdíl od Abímeleka budeme muset vložit "již". Bůh již je s tebou ve všem, co činíš, Abrahame. Po všech letech, kdy ses učil jej následovat, což pro tebe nebylo vždycky snadné, někdy jsi scházel z cesty a znova ji hledal.

Abímelek chápal, že bohové mohou člověka požehnat, dopřát mu zdar, ale nerozuměl tomu, že u Hospodina existuje požehnání darované a získané. Darované je to, které člověk přijímá zdarma shůry, zcela bez zásluh. Rodiče dávají dobré dary svým dětem, těm, které jdou po dobré cestě, i těm, které jim často dělají vrásky na čele. Bůh podobně "nechává své slunce svítit na dobré i zlé" (Mt 5,45), nebo vztaženo na Boží děti, žehná jim díky jejich synovství. To však nutně neznamená, že kráčejí životem tou nejlepší cestou.

Použiji příměr hospodáře, který ze svých bohatých úrod dává svým dětem, co potřebují. To je ono darované požehnání. Když ale hospodář uvažuje nad tím, že nadešel čas, aby své hospodářství předal, pak potenciálnímu následníkovi nestačí splnit to jediné kritérium, že je dítětem. Musí být ochoten se od hospodáře učit, zapřít se, pracovat a vědět, jak věci dělat, protože jinak by přivedl celou farmu i se všemi jejími lidmi k pádu. Kdo je ochoten vstoupit do takové školy a vyučit se u otce, bude pak moci užívat darů mnohem větších, než jaké by měl coby syn a bude z nich moci žehnat i druhé.

To je požehnání získané. Přichází, když Bůh může člověku říct: "vím, že ti mohu důvěřovat".

02 listopadu 2022

V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: „Bůh je s tebou ve všem, co činíš. (Gen 21,22)

Abímelek měl nejprve s Abrahamem konflikt, když ho káral za to, jak se k němu zachoval (ze strachu zatajil, že Sára je jeho žena, a když si ji Abímelek vzal do harému, Bůh ho vyděsil výhružkou smrti, pokud se s ní vyspí). Ze shora uvedeného verše lépe pochopíme, proč se Abraham tehdy bál: "... a píkol, velitel jeho vojska". Abímelek byl prakticky sice jen kmenový vůdce v obasti Geraru, ale měl i vlastní vojsko s určitou strukturou velení, nebylo to tedy jen pár lidí. Když Abraham přišel pobývat na jejich území, byl zjevně v menšině a v obavě se podle toho zachoval, ale o tom jsme už pojednávali dříve. Je spíše zajímavé uvědomit si, že narození Izáka se odehrálo právě zde, pro Abrahama v ne zcela pohostinném prostředí, kde se musel cítit stále trochu na pozoru.

Po Boží intervenci měl tedy Abímelek strach Abrahamovi ublížit, ale jeho postoj k němu jistě nebyl zcela přátelský. Dal by se spíše označit jako "respekt s dostatečným odstupem". Ale právě proto je tak cenné jeho pozorování, že "Bůh je s tebou, Abrahame, ve všem, co činíš". Kdyby Abímelek byl jeho přítel, byl by nakloněn říkat mu jen pozitivní věci a vidět realitu trochu zkresleně, jako to obvykle u přátel bývá. U těch, s kterými se máme navzájem rádi, leccos omluvíme. Ale když o nás řekne něco pozitivního člověk, který nás nemá zrovna v lásce, pak si můžeme být jisti, že je to pravda. Tak i Kostnický koncil nesmyslně odsoudil Jana Husa za hereze, ale nemohl mu upřít (jak konstatoval), že žil velmi mravným životem. Je jisté, že o tomto nemůže být jakýchkoli pochyb, pokud to uznali i jeho nepřátelé!

Abímelekovo pozorování, že je Bůh je s Abrahamem "ve všem", dokládá míru velikosti Božího požehnání nad tímto Božím mužem. Jenže Abímelek rozuměl jen té jeho části, která byla vidět navenek, a mohla proto oslovit i mysl pohanů. Jinými slovy poměřoval Boží přízeň podle pozemského úspěchu. O té daleko vzácnější části, která se nachází v nitru člověka,  je-li naplněno živým vztahem k Bohu, neměl zřejmě ponětí. Osobně soudím, že po dlouhé cestě, kterou urazil na cestě následování, byla právě tato část pro Abrahama již důležitější a daleko víc si jí cenil.


30 října 2022

A Bůh byl s chlapcem. Když vyrostl, usadil se ve stepi a stal se lučištníkem. (Gen 21,20)

Není pro nás jednoduché porozumět tomu, že Bůh často žehná i věcem, které nevzešly z Jeho vůle. Dokonce takovým, se kterými by nesouhlasil. Nemyslím takovým, které by byly namířeny proti němu, nebo které svým charakterem vychází rovnou z pekla. Ale požehná mnoha rozhodnutím, krokům, aktivitám, které sám neinicioval, nezamýšlel, jen proto, že je uskutečnili jeho vlastní lidé na zemi.

Písmo nám říká, že "Bůh byl s chlapcem". Co to znamená? Nic víc a nic míň, než že Boží ruka ho chránila, aby dospěl. Lidský život visel na vlásku a okolností, kdy se jeho nit mohla přetrhnout v důsledku nemoci nebo násilí, bylo mnoho, ještě víc než dnes. Izmael nebyl ctitelem Boha a nositelem Jeho požehnání na zemi v tom smyslu jako Izák. Nevíme, jestli v Abrahamova Boha věřil (a neopustil víru v něj poté, co byl od Abrahama vyhnán). Pokud ano, netušíme, zda a jak se jeho víra projevovala. Víme tedy, že "Bůh byl s chlapcem", ale už nevíme, zda "chlapec byl s Bohem". Spíše lze uvěřit tomu, že Izmaelova víra splynula s náboženstvím okolních kmenů, takže vznikla další z mnoha směsí pravé víry a pohanských pověr, jakými je země od nepaměti poseta.  

Být požehnán podobně jako Izmael je jistě dobré. Ale je to požehnání, které končí u svého příjemce, dělá mu dobře, ale nestačí na to, aby skrze něj dál požehnalo zemi. Na něco takového Izmael nepomýšlel, a jeho neklidná povaha na to rozhodně neměla. Stal se lovcem, hlavou kmene, okolí z něj jistě mělo respekt, možná až strach. Ale moc si neumíme představit, že by byl světlem pro druhé v cestě za Bohem, jako Abraham. Jak často nám jde jen o to, aby nás Bůh požehnal, prostě proto, aby nám bylo dobře. Ano, je to fajn, když se to děje. Je čas si to užívat, těšit se. Ale jestli zde nechceme skončit a chceme jít dál, musíme se ve svém smýšlení dostat od Izmaele k Izákovi. Nechtít jen, aby nám bylo (byť s Bohem) dobře, nýbrž hledat, která věc je svrchovaně Boží, abychom do ní vstoupili a stali se požehnáním této zemi. 

Tato řeka požehnání vytéká od pramene, který my sami nevlastníme. Jediná možnost, jak z její plnosti brát a dávat dál, je do ní vstoupit.

27 října 2022

Když voda v měchu došla, odložila dítě pod jedním křoviskem. Odešla a usedla opodál, co by lukem dostřelil, neboť si řekla: „Nemohu se dívat, jak dítě umírá.“ Usedla tam, zaúpěla a rozplakala se. Tu jí Bůh otevřel oči a ona spatřila studni s vodou. (Gen 21,15-16.19)

Podruhé je Hagar na cestě od svých pánů. Poprvé prchala z vlastní vůle, nyní je vyhnána. A vždy ji na její cestě zastavili Boží poslové a zachránili ji. Poprvé ji poslali zpět, protože by malé dítě jinak zahynulo. Nyní jí pomohli najít vodu, bez níž v poušti brzo zemře. 

Byla Hagar tím důvodem, proč ji Bůh a jeho andělé mají ve svém hledáčku a v nejtěžších chvílích ji nenechají padnout? Měla k němu tak osobní vztah, že ji Bůh provází svou rukou mnohem více, než jiné lidi? Nezdá se. Bůh zjevně nepřichází kvůli ní, ale kvůli Izmaelovi. A dalo by se říci: ne kvůli Izmaelovi, který v původním Božím plánu nebyl, nýbrž kvůli Abrahamovi. Tak velký je Boží respekt k příteli, tak vážně jej bere s jeho klady i chybami, že se Bůh o jeho syna postará, jen proto, že je Abrahamův.

Ve chvílích krizí na tom býváme podobně jako Hagar. Těžce na nás leží tíživá situace, jsme v mysli tak zaměstnáni nepřekonatelným problémem, že už nevidíme, co nám Bůh nabízí a co je často tak blízko, na dosah. Potřebujeme strhnout zástěru z očí, a najednou je vše jiné.

Ježíš kdysi řekl, ať dáváme pozor, jak slyšíme. Ale na cestě následování je neméně důležité i to, jak vidíme. Tak často potřebujeme "mast k potření očí, abychom uviděli"! (Zj 3,18) 

Nejenom pravdu, ale často právě naději.

22 října 2022

Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.“ Za časného jitra vzal Abraham chléb a měch vody a dal Hagaře. Vložil jí to na ramena a propustil ji. Šla a bloudila po Beeršebské stepi. (Gen 21,14)

Pokud si přečteme o takovém zacházení s lidmi, napadne nás, že to odpovídá spíš snaze odklidit je navždy z cesty než zacházení s vlastním synem. Vždyť Abraham byl, jak už víme z dřívějška, "velmi bohatý". Mohl bez problémů vybavit Hagar s Izmaelem zásobami na několika velbloudech, dát mu k rukám své služebníky pro doprovod a ochranu, a přece se nezdá, že by udělal něco, co by s jistotou zabránilo tomu, aby nezahynuli.

Takové počínání bylo v rozporu se zvyklostmi tehdejší doby. Mohl proto počítat s tím, že pokud Hagar s Izmaelem nakonec najdou útočiště u okolních kmenů, nepřidá mu to u nich (řekněme to mírně) na oblíbenosti. Co je to za člověka, který vyžene vlastního syna do pouště? Abraham požíval u sousedních kmenů vážnosti, a to nejen díky nadpřirozené intervenci jeho Boha u Abímeleka, ale obecně tím, jak si mezi nimi počínal, vedl své hospodářství, dodržoval uzavřené dohody atd. Jestliže se po velkém uvážení rozhodl pro tak drastický krok, muselo být za ním něco zásadního.

Izmaelovi muselo být v tuto chvíli možná 15-16 let. Víme totiž, že byl o 13 let starší než Izák, který byl právě odstaven, což se dělo běžně teprve po několika letech. (I proto volím v citovaném textu písmáckou opravu "vložil jí to na ramena" namísto "vložil jí dítě na ramena"). Izmael byl v této době již fyzicky zralý a zřejmě schopný čehokoli. 

Abraham nakonec ustoupil naléhání Sáry, ale zjevně to nebylo jen proto, že ho k tomu dohnala a umořila. Víme, že se tím velmi trápil; měl udělat něco, co nechtěl. Sářin požadavek mu byl natolik cizí, že v té věci nakonec i vyhledal Boha. 

Z toho všeho můžeme usuzovat, že důvod nastalé situace, totiž Izmaelovo počínání vůči Izákovi, byl opravdu nesmírně závažný a jeho žárlivost vůči dítěti zjevně nebezpečná. Pokojné soužití zde bylo bohužel vyloučeno. Izmael musel pryč.

Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. A Abraham zasadil v Beer-šebě ...