20 října 2021

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram je odháněl. Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. (Gen 15,10-12)

Během toho dlouhého rozhovoru s Bohem (nebo možná spíše dlouhého přebývání před Ním, protože ne celou dobu se mluvilo) padl na Abrama strach a temnota. Jako by se propadl do nějaké hlubiny, v níž ztratil ze zřetele světlo, které od Boha tak jasně vnímal. Co se to stalo - co byl tento "přístrach a veliká temnota"?

Nebyla to moc temnosti, co by v depresi sevřelo jeho nitro, vždyť zde byl Bůh tak blízko. Nebylo to ani Abramovo vědomí hříchu, co by ho strhávalo od Boha pryč. Byla to hlubina lidské slabosti, okamžik vyčerpání, kdy po vnitřním zápase a prožitku setkání s Bohem, který přesahuje vše známé, se člověk ocitne na pokraji sil a jeho schopnost vše absorbovat se vyčerpá. Není divu, že lidé, kteří v Bibli zakusili navštívení shůry, nezřídka upadli do mdlob, ztratili řeč, chvěli se a potřebovali uslyšet: "neboj se...". Neznamená to, že tak dramatické to musí být při setkání s nebeským vždy, je to otázka míry moci tohoto navštívení. Každopádně to není úplně snadné akceptovat pro ty, kdo se domnívají, že v Boží přítomnosti je člověku vždy jen nádherně. Jednou tomu tak bude bez výjimky, ale nyní jsme stále ještě "v těle".

Abram odháněl ptáky, kteří zde napadají jeho smlouvu a představují neviditelného nepřítele. Vůbec nečekal, že v samotném centru Božího dění a vůle se bude odehrávat zápas, v němž musí sehrát svou roli. Nicméně když to nastalo, povstal a hned se dal do práce. Dodejme, že do vyčerpávající práce...

I tato Abramova zkušenost dokresluje, jak jsou v životě následování nebeské výšiny blízko hlubokým údolím. A znovu zopakujme, že vedle duchovních výšin neleží údolí hříchu (jako by do nich následovníci Beránka museli padnout), nýbrž údolí slabosti, oné "hlíny", v níž je uložen nebeský poklad (2K 4,7).

17 října 2021

Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ I řekl mu: „Vezmi pro mne tříletou krávu a tříletou kozu a tříletého berana, hrdličku a holoubě.“ (Gen 15,8-9)

Abram žádal po Bohu důkaz, protože, když krátce předtím uvěřil narození potomka, tím zřejmě svou kapacitu vyčerpal a dalšímu zaslíbení, zaslíbení země, už prostě uvěřit nemohl. Můj Bože, jak to poznám? Jak zní správná odpověď? "Nijak". Ovšemže to nijak nepoznáš, musíš se prostě ve víře chopit neviditelného. Bůh má z věčnosti jiný úhel pohledu, pro Něj je zjevné, že co zaslibuje, splní, ale člověk pochybuje. Víra je pro člověka vždy také zkouška časem. Nyní ještě nevidím, přesto věřím.

Naštěstí má však Bůh pochopení i pro naše slabosti. Abramovi, který prvně prokázal, že věřit chce, ale víc už aspoň pro tentokrát nemůže, nabízí jistotu v podobě smlouvy.

V době, kdy Abram žil, neexistoval stát a jedinou místní správou tak byli muži kmene, který ovládal určité území. Tehdy kmeny mezi sebou uzavíraly dohody - smlouvy, zapřísahali se při svých bozích a přivolávali na sebe zlořečení v případě porušení. Bylo to logické. Neexistoval nadřazený orgán, u nějž by poškozená strana mohla vymáhat plnění, nedodržování by pravděpodobně vyústilo ve válku, a proto se kmeny zavazovaly sliby, jejichž plnění mohla zajistit v prvé řadě jejich morální věrohodnost (tu měl podepřít odkaz na tradice předků: "budeme vzájemně respektovat své hranice, jak to ostatně činili již odedávna naši otcové..."), a úctu před vyšší mocí - božstvem.

Někdy hovoříme o Bohu jako o Bohu smluv, ale jako v mnoha jiných věcech je to proto, že tak vychází vstříc chápání člověka v tomto věku, tzn. Bůh se nám takto jeví, je Bohem smluv pro nás. Je dobré mít na mysli, že třeba tato první smlouva s Abramem by vůbec nevznikla, nebýt Abramovy nevěry. Bůh podává člověku ruku v jeho obtíži uchopit neviditelné a stává se jednou stranou smlouvy, aby mu dotvrdil, že co zaslibuje, také platí.

13 října 2021

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ Abram odvětil: „Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že ji obdržím?“ (Gen 15,7-8)

Abram vystoupal na svou duchovní výšinu - uvěřil Bohu a on mu díky tomu přiřkl pozitivní kvalitu spravedlnosti. Vystoupal na ni vnitřním zápasem, nebylo to žádné lehkovážné odkývání "bene, bene" čehokoli, co se mu předloží. Musel se prodrat křovím nedůvěřivých myšlenek, že co Bůh slibuje, přece už není možné; ale v Boží přítomnosti nakonec zvítězil.

Jakmile je člověk na výšině, je připravena půda k tomu, aby jeho duchovní vítězství pokračovalo a přelévalo se do dalšího. Bůh proto Abramovi slavnostně připomíná svůj původní slib, že kromě potomka obdrží do vlastnictví zemi, ve které přebývá.

Ale ouha, víra není automatická věc... Abram, který ji před chvílí prokázal, opět padá dolů. V zemi sice přebývá a daří se mu uhájit svou svébytnost a náboženství, ale přesto, tato země je obsazena Kenaanci a obdržet ji mu připadá jako fantaskní myšlenka z jiného světa. Nechce Bohu zjevně oponovat, ale ani nedokáže přitakat - žádá důkazy. "A podle čeho poznám, že ji obdržím?“

Jakmile dosáhneme duchovní výšiny, jsou pro nás nablízku připraveny další, ale zápas, který nás stálo vystoupat vzhůru je ještě příliš čerstvý, vítězství v nás není ukotveno natolik, abychom o chvíli později nepadali zpět. Petr za okamžik po svém nejlepším vyznání u Cesareje pronese největší hloupost a je pokárán; učedníci nejprve zakusí Boží moc, jak se skrze ně projevuje, ale zakrátko chtějí svolat oheň pomsty na své protivníky. Výšiny i hlubiny se na duchovní cestě nacházejí pozoruhodně blízko. Vystoupat vzhůru znamenal pracovat proti naší staré přirozenosti, a proto jsou zpětné síly ještě určitý čas zde, setrvačností nás chtějí stáhnout zpět. Zde je třeba nevzdat se, vytrvat a postavit tak pevný základ naší stavby. Zde je třeba ona "trpělivost svatých".

09 října 2021

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)

Napsal jsem, že víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka.

Víra je zápas, neboť víra v to, čemu věřím, stojí zároveň proti tomu, čemu nevěřím nebo věřit nechci. Stejně jako Abram věřil Bohu proti zjevné realitě: už nemůže mít syna. Nevěra je člověku přirozeně bližší, nemusíme vynakládat velké úsilí k tomu, abychom nevěřili. Skepticismus a pochybování jsou dokonce přikázáním moderní vědy. Ano, na úrovni vědeckého poznání to tak musí být, pokud se to týká materiálního světa, kterého se můžeme dotýkat a následně ho analyzovat rozumem. Ale ve věcech neviditelných, o nichž nám naše smysly nedávají informace, jsme odkázání na vnitřní konstrukce, nevědeckou intuici - a víru. Jejich správnost ověřujeme nepřímo nebo zpětně, pokud ovšem neprožijeme setkání podobná těm abrahamovským. Pak máme něco, co lze stěží vysvětlit těm, kdo pochybují - ale díky Bohu, že jeho Duch pracuje i v 21. století...

Víra je zápas o Boží obraz, protože pádem člověka byl tento obraz poskvrněn a porušen, a žádný člověk proto nevidí Boha správně, dokud z jeho očí není sejmut závoj oklamání.

Víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka, nejen v jeho hlavě. Víra není pouhým přesvědčením. Ona biblická víra není jen vírou v něco, ale důvěrou někomu; není jen o myšlenkách, ale zakládá nový vztah k osobě. Stala se cestou k ospravedlnění i proto, že tento vztah znamená proměnu. Není možné mít v srdci zakotvenou důvěru v Boha, a žít dál stejně, jako bez ní.

07 října 2021

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)

Většinou si pochopení pojmu víra přeneseme ze svého dosavadního života či ho převezmeme od okolí. Většinou ji pak chápeme jako popření určité negativní skutečnosti, snahy vidět realitu jinak (nebo ji nevidět vůbec, taková snaha o život na modrém obláčku). Pokud hovoříme o důvěře v Boha, většina z nás ji pak nejčastěji chápe jako doufání, že nějaká nedobrá situace nakonec dopadne dobře nebo aspoň ne tak zle.

Tím však do jisté míry zaměňujeme víru za naději. Naděje se pojí k budoucím očekáváním, a můžeme si zde sami doplnit, co bychom rádi, aby se stalo, a za to Boha prosit. Ale víra, konkrétně ta abrahamovská, je ještě něčím jiným - ta se váže na konkrétní Boží zaslíbení. Pro Abrama byla celá cesta k vytouženému potomkovi zápasem o to, zda uvěří Božímu slibu, i když vše vypadá přesně naopak, a vlastně stále hůř. Ano, on si jistě přál ten dobrý konec - měl naději - ale bylo zde ještě něco jiného. Na počátku totiž dostal jasné zaslíbení, ale pak - dlouhých pětadvacet let - zakoušel vnitřní boj o to, jestli je jeho Bůh věrohodný, jestli dokáže splnit, co zaslíbil. Abram v tom boji někdy vítězil, ale často prohrával.

Lidé, kteří snadno věří čemukoli, jsou okolím považováni za pošetilce, a po právu. Abrahamovská víra však není naivita nebo pošetilost. Během svého rozhovoru s Bohem Abram zakoušel velký boj, než se mu odvážil uvěřit, nicméně v jednom okamžiku se k tomu nakonec odhodlal. Bůh na to okamžitě reagoval. Zatímco na vysněný modrý obláček naděje bychom se občas utekli rádi všichni, Abram je nám důkazem o tom, že ona biblická víra je pro člověka věcí spíše nepřirozenou (a přirozená je pro nás nevěra). Životní zkušenost nás učí něčemu jinému než věřit, a jako starý obchodník to dobře znal i Abram. V životě nakonec máš, co si urveš, a nikdo ti zadarmo nic nedá. Raději nikomu moc nevěř, spolehni se na sebe sám, že by to s tebou někdo myslel příliš dobře, je naivní představa.

K důvěře Bohu se proto musíme pozvednout (a často spíše "být pozvednuti" - jak veliká je Boží milost!), protože jak nám to Abram dosvědčuje, tato víra, na kterou Bůh reaguje,  je ve skutečnosti zápas o Boží obraz v srdci člověka.

03 října 2021

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,6)

Ve starověku tedy pojem "spravedlnost" přičítalo člověku okolí a znamenalo to respekt, vážnost, úctu jako výsledek toho, jak si onen člověk mezi lidmi počínal. Tomu Abram rozuměl a žil ostatně tak, že mohl být svým okolím za spravedlivého považován. Ale být za spravedlivého považován Bohem - to bylo něco jiného! Když sám Bůh na něj toto pozitivní hodnocení přenesl, musel být Abram překvapen, díky čemu se to stalo: v té chvíli, kdy uvěřil Bohu, že splní své slovo, své nemožné slovo... jej Bůh na tom základu deklaroval za pozitivně akceptovaného. Abram se nemusel roztrhat v konání dobrých skutků, nýbrž zaujmout k Bohu zvláštní vztah, jaký nikdy předtím nezaujal k žádné své modle. Ostatně ani neslyšel o nikom, kdo by to vůči svému božstvu učinil.

Jsme-li odkojeni novozákonní teologií spásy, pak víme o tom, že jsme spaseni díky Kristově oběti. Tu přijímáme vírou, a proto bereme víru docela samozřejmě jako prostředek ke spáse, ale možná jsme si nikdy nepoložili otázku, proč to tak vlastně je? Proč má tím mostem být právě naše víra?

Člověk vypadl ze vztahu s Bohem díky své nevěře. Když Adam pojedl ze stromu poznání, vědomě tím vyjádřil svou nedůvěru v to, že cesta s Bohem je pro něj ta nejlepší možná. Nedůvěřoval Bohu jako bytosti nejvyššího, absolutního dobra. Zpochybnil Boží záměr, Boží dar člověku a Boží slova o tom, co je pro něj nejlepší. Přiklonil se k myšlence, kterou mu našeptával had, že Bůh to s nimi nemyslí nejlíp, ba dokonce s nimi možná hraje jakousi hru. Tím zpochybnil samotný Boží charakter.

Zpochybnit neznamená nic jiného než nevěřit. Rodiče, jež zakusili, že jejich vlastní děti pochybovali o jejich dobrých úmyslech či charakteru, okusili v částce, co se asi muselo odehrávat v srdci Boha, když Adam zhřešil. 

Člověk vypadl ze vztahu s Bohem díky své nevěře, a právě proto se do něj vírou vrací zpět.

29 září 2021

Abram dále řekl: „Ach, nedopřáls mi potomka...Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gen 15,3.5-6)

Jsme-li uvězněni ve svých "ach", musí nás Bůh vyvést ven! Tam se Abramovi nabídl pohled na rozlehlou blízkovýchodní noční oblohu, na níž jsou hvězdy vidět jasněji než u nás a jakoby blíže. "Tak tomu bude i s tvým potomstvem". Bůh během rozhovoru s Abramem své stanovisko neměnil, ale konečně ho změnil Abram a aspoň pro tuto chvíli uvěřil Bohu, že co říká, se také stane.

Jedná se o klíčovou větu Písma, na které později Pavel stavěl novozákonní ospravedlnění z víry a dokazoval, že nejde o novou, nýbrž velmi starou teologii. Ale jak tomu vlastně tehdy rozuměl Abram?

Abram o teologii neměl žádné ponětí. Kdybyste s ním chtěli zapříst rozhovor třeba o trojjedinosti Boží, nerozuměl by příliš, o čem mluvíte. (Rozdíl by ale možná byl v tom, že u něj trojjediný Bůh skutečně přebýval...) Během rozhovoru s Bohem však Abram pochopil, že si Bůh velmi přeje, aby uvěřil, že naplní své slovo - a když  se to stalo, že se to Bohu líbí. Pojem spravedlnost však Abram nemohl chápat teologicky, jak to dnes pod vlivem Nového zákona chápeme my.

Nejen, že Abram neměl ponětí o teologii, ale ani o jazykovědě. Pojmy, které používal, braly své významy z běžného jazyka. "Spravedlivý" ve starověku označoval toho, kdo je hodný uznání, respektu, kdo jedná čestně, je důvěryhodný, přímý. Abram věděl jako každý člověk o svých minulých selháních. Nicméně ve chvíli, kdy Bohu uvěřil, mu Bůh dal najevo, že je to pro něj tak velká věc, že díky tomu připsal Abramovi novou kvalitu: vidí jej díky tomu jako "spravedlivého". Abrama to jistě dost překvapilo a přemýšlel, proč na tomto Bohu tak záleží? Neznamená snad víc, jak se Abram konkrétně chová (a není to v důsledku těžší)?

Vzal tedy pro něho to všechno, rozpůlil a dal vždy jednu půlku proti druhé; ptáky však nepůlil. Tu se na ta mrtvá těla slétli dravci a Abram...