05 května 2021

I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10)

Abram byl zmaten. Jeho následování nového Boha bylo pro něj zatím mnohem úspěšnější, než by si byl pomyslel. Tento Bůh ho provázel a přivedl sem - nevíme sice, jakým způsobem, ale víme, že mu cestu ukazoval („odejdi... do země, kterou ti ukážu. 12,3) Vědomí zvláštní ochrany, vědomí, že je s ním nadpřirozená síla, která mu dává prospěch, chrání ho na jeho cestách - to všechno se z jeho nitra ještě úplně nevytratilo, jenom se těžko orientoval v rozporu mezi tím, co cítil uvnitř a jak věci vypadaly navenek.

Abram se samozřejmě ptal sám sebe, jestli se nespletl a neudělal chybu - je opravdu na tom správném místě? Ale ať se na to díval z jakéhokoli úhlu pohledu, nemohl než konstatovat, že o tom nemůže být pochyb. Šel pouze tam, kam ho tento Bůh vedl a nezmýlil se v tom. Vždyť mu to zde znovu dosvědčil, když se mu zjevil.

Neudělal tedy chybu. Ale chyba tu každopádně je, a velká - věci už nefungují. Jestliže se Abram nepletl, znamená to jediné - tento Bůh není tak mocný, dokonce snad všemocný, jak se mu někdy zdál. Ve svém životě byl svědkem toho, že lidé z okolních kmenů vyměnili svou modlu za jinou, když zjistili, že jim nepřináší ochranu, úspěch a vítězství v bojích, která čekali. Nebo nevyměnili, ale přidali ke stávající novou, od které čekali víc. Zřejmě to tak už s Bohy chodívá. Každý sice něco uctívá, ale nastanou chvíle, kdy si každý musí pomoct sám.

Zřejmě tedy nezbývá, než zemi opustit a vydat se někam, kde ještě je hojnost. Jestli v tomhle na světě existuje nějaká jistota, pak se jí ne nadarmo říká "obilnice světa" - Egypt.

Pohleděl na jeden z posledních oltářů, který v zemi vybudoval. Tušil, že v Egyptě žádný oltář Hospodinu nepostaví, a připadal si trochu podivně při myšlence, že odtud odejde. Jakoby těmi oltáři zvěstoval obyvatelům Kannánu něco, čemu teď už sám tak úplně nevěří.

01 května 2021

I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10)

Přišel zlom a kouzlo, kterým ho Bůh doposud obestíral, zjevně přestalo působit.

Abram si samozřejmě všiml souvislosti mezi tím, že Boha uposlechl a tím, jak se mu stále víc dařilo. Poprvé vykročil na nejistou půdu, když s celou rodinou definitivně opustil Ur. Ale věci byly stále lepší, až do Cháranu. Zde, kde ekonomicky vyspěl, udělal velké rozhodnutí mezi časným a věčným. Poprvé "odepsal" to, co od Boha získal a šel do méně civilizované země, do větší nejistoty. Následování Boha se mu zatím vyplatilo, zbohatl a dařilo se mu dobře. Kdyby to bylo jediné, na čem mu záleželo, z Cháranu by neodešel. Co ho pohnulo k odchodu? Byla to pošlušnost Bohu nebo spíše fakt, že stále nedosáhl plnosti zaslíbení - neměl slíbenou zemi a neměl potomka? Ve světle toho, jak poznáváme jeho charakter doposud a změny, ke kterým dozrál teprve později, si nebudeme dělat velké iluze. Abram byl zatím schopen ztratit své pozemské věci - protože očekával, že najde pozemské věci ještě lepší.

Jakkoli to není snadné přijmout, na své cestě následování býváme někdy nečekaně vykolejeni, jinak řečeno: Bůh si používá k našemu růstu "hlad". Existuje-li něco, co v životě velmi postrádáme, kde nás tlačí pata, je to možná místo, kde nás Bůh chce obzvášť požehnat. Ale chce to udělat svým zvláštním způsobem, ve kterém nás vede k vnitřní proměně. Jak jednou řekl A.W.Tozer: "Má-li Bůh člověka požehnat, nejprve ho musí přemoct". Tyto zvláštní Boží způsoby však Abram ještě neznal - zatím šlo všechno jako po drátkách, jednoduše a z Abramova pohledu směřovalo k cíli. Nemůže to už trvat dlouho, a přijde potomek, kterého mi Bůh přislíbil, říkal si.

Nastalá krize s ním proto hluboce otřásla. Co si počne, když mu nyní mezi rukama utíká vše, co prozatím od Boha dostal? Věci přestaly fungovat, slíbená země se stává neobyvatelnou... Abram ještě v plnosti neznal víru, jejímž otcem se měl stát. Zareagoval proto zkratkou. Byly to právě krize, tato, a mnohé další, které ho dovedou k poznání a nabytí skutečného bohatství, které nám i dnes, po čtyřech tisících letech, může předávat.

25 dubna 2021

‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. (Jak 2,23)

Na prvním stupni vztahu k Bohu je člověk v pozici dítěte. Dítě si užívá toho, že je milováno, rodičům za jejich péči nic nevrací - kromě úsměvu, milého pohledu, stačí jim, že je jejich a že tady prostě "je", a tak tomu má být. Stejně tak člověk od Boha očekává pomoc, zastání i potěšení v těžkých chvílích, zakoušené vědomí jeho lásky.

Ale stejně jako v životě má člověk růst i ve vztahu k Bohu. Další úrovní tohoto vztahu je přítel. Přátelství nesmí být založeno na tom, co mi druhý může přinést. Je to vztah důvěrný, jde v něm v prvé řadě o vzájemné porozumění, i kdyby jinak nepřínášel žádnou výhodu: "V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení." (Př 17,17) Jakmile se do něj vloudí jiné prvky (třeba úsilí o prodej čisticích prostředků pro domácnost nebo pojištění), poškozuje jej to, protože je jasné, že jedna strana jej chce využít pro svůj zisk.

Ten, kdo je ve vztahu k Bohu v pozici přítele, už k němu nepřichází proto, že od něj něco čeká. To ale neznamená, že od něj nic nedostává! Jak Abram rostl ve svém vztahu, dostával mnoho, stále více, ale to postupně přestával být důvod, proč Boha následuje. (Současným žargonem bychom mohli říct, že čím víc prosperoval, tím víc opouštěl učení prosperity.) Na počátku, dokud Božím přítelem nebyl, však naplnění jeho potřeb pro jeho následování silný impuls byl, a zkoušel o to prosit nejprve své modly. Copak by si nevyvolil je, kdyby mu dokázaly dát víc než tento Hospodin?

Další úrovní vztahu je vztah spolupracovníka. Většina lidí, kteří ještě zápasí se svým vztahem k Bohu na úrovni dítěte, se chtějí stát spolupracovníky, aby si tím zasloužili Boží přátelství a zakusili rovinu vzájemnosti. Člověk chce Bohu předložit své nasazení, svůj úspěch, své skutky, aby se dočkal pochvaly a přijetí. Vede to k nekonečnému zacyklení se: nenaplněnost - snaha - očekávané naplnění se nedostavilo -  nenaplněnost - ještě větší snaha - opět prázdnota - nenaplněnost - snaha - ...

Člověk se musí stát Božím přítelem dřív než služebníkem.

21 dubna 2021

O tom, co je to požehnání, mohl mít Abram až do příchodu do Kannánu docela jasnou představu. Od té doby, co odešel z Uru, se mu dařilo ekonomicky stále lépe a jeho rodina se stávala farmou za pochodu, která nabírala stále více pracovníků (tehdy to prakticky znamenalo kupovat otroky). Dokládá to, že měli k dispozici přebytek výnosů, které Abram opět investoval. Nesmírně však vyzrál i po lidské stránce. Začal se očividně měnit, vztah k jeho Bohu pro něj otevíral nový vnitřní svět, zabýval se myšlenkami a otázkami, které rozhodně neměl, dokud uctíval modly. Jelikož byl v oblasti jejich nového náboženství vůdcem, znamenalo to, že prakticky přebíral duchovní vedení rodiny od svého otce a stával se hlavou kmene.

Abram zatím poznal vztah k Bohu na první úrovni, úrovni dítěte. Na této úrovni člověk očekává, že mu Bůh bude pomáhat, předcházet ho, řešit jeho problémy, starat se, jedním slovem žehnat mu, což v jeho chápání zamená "dělat mi dobře tak, jak tomu teď rozumím a očekávám".

Je to tak přirozené - dnešním žargonem bychom řekli, že to byl vztah, který si Abram mohl až do určitého okamžiku spokojeně užívat. Ale jakkoli je "užívání si" pro mnohé vrchol jejich víry, Abram na tomto bodě zůstat neměl. Z dítěte měl vyrůst a stát se Božím přítelem (Jak 2,23). To už je vztah na jiné rovině, v němž existuje vzájemná známost, porozumění a důvěra jednoho k druhému. Dítě s otcovou pomocí počítá, ale jako člověka ho nemůže chápat; oproti tomu přátelé spolu sdílejí své úmysly, porozumění světu i tajemství.

Charakter a víra roste ve zkouškách, a Abram do nich proto musel vstoupit, jestliže se měl dále proměnit.




18 dubna 2021

Kdybychom se v této chvíli zeptali Abrama, co je to víra, řekl by, že je to docela fajn věc a že se vyplatí. Když totiž Boha uposlechl a odešel z Uru, provázel ho prakticky všude zdar. Před cestou měl jistě své pochyby a obavy o bezpečnost, ale ukázaly se jako liché. Nabyl zvláštního dojmu, že jakási neviditelná síla jej předchází a otevírá mu dveře, vede ho na správná místa a dopřává mu zdaru. To bylo něco, co mu nedalo žádné z božstev, které uctíval předtím - ti bohové byli mrtví.

Nejen, že se dařilo, ale nový Bůh se mu postupně stále zjevoval a potvrzoval, co mu zaslíbil. Není to úžasné? V zemi Kannán byly již rozsety oltáře jiným božstvům. Nyní mezi nimi Abram prochází a staví oltáře svému jedinému Bohu. Ta jejich božstva však nebyla tak dobrotivá, mírumilovná a přející jako jeho Bůh, o své lidi se moc nestarala. Když se na to díval z této stránky, připadalo mu to jako šťastná výhra v loterii - vždyť si ho tento Bůh sám našel!

Zůstává proto klidný a šťastný ve své víře. Na základě dosavadní zkušenosti lze očekávat, že věci půjdou správným směrem stále dál, stále výš a brzy, brzičko se dočká toužebně vyhlíženého potomka.

Jako na počátku každý, i Abram interpretoval Boží slovo na základě své dosavadní zkušenosti, a proto se zakrátko ukáže, že se mýlil. V jeho případě nikoli v podstatě samé, ale v čase. A v tom, že jeho nejvyšší zaslíbení se nenaplní tak snadno jako vše doposud, ale přijde skrze zápas víry. Ta mu nyní stále ještě připadala jako "fajn věc", ale když prožil následujících 25 let... už dobře chápal, co to znamená pochyby mít i stát proti nim.


14 dubna 2021

I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,7)

Abram v sobě zpracovává všechny změny, které s sebou stěhování do neznámé země přineslo - a ačkoli nejsou všechny jen příjemné, zatím může být v nahlížení své situace pozitivní, to dobré převažuje. Jak jsme viděli, učí se vzhlížet vzhůru a staví oltáře Bohu, který ho do této země povolal. Vzbuzuje-li jeho nová situace nejistoty, překonává je uctíváním Nejvyššího. Abram tím začíná spontánně zaujímat postoje víry. Zatím to však zdaleka ještě není víra navzdory - ona budoucí víra abrahamovská, pro kterou byl nazván jejím otcem. Zatím věří, že teď, kdy Božího hlasu uposlechl, se splnění toho nejdůležitějšího očekávání (příslibu potomka) dočká určitě už brzy. O tom nemůže být pochyb, je-li jeho nový Bůh pravdomluvný!

Na začátku k Abramovi Bůh promluvil. Zjevně to nebyla jen lehce vnímaná slova, co ho přimělo opustit celý svůj dosavadní známý svět a odejít do Kanaanu, ale mocná přítomnost té nejvyšší moci. Nyní, když do Kanaanu vstoupil, se zjevení stupňuje: zde se mu Bůh "ukazuje" (12,7) a potvrzuje své zaslíbení.

Písmo říká, že Boha nikdo neviděl (1Tm 6,16), a tedy ani Abram nezahlédl cele. Ale uviděl v té malé částce, jak mu bylo odkryto, podobně jako třeba později Mojžíš.

Jde-li člověk správným směrem, Bůh se mu přes všechna klopýtání a pády přibližuje a on jej "vidí" (poznává) více a více. Přestože nás na cestě následování neminou ani období pouští, ty jednou skončí. Jdeme-li správně, naše vnitřní vědomí nám dosvědčuje, že se Bohu přibližujeme víc a víc.

10 dubna 2021

Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,6-7)

Abram se konečně octnul v zemi, k níž směřoval. Byl jistě plný zvědavosti: jaká je, s čím se tam setká - bude potěšen nebo zklamán? O jeho reakcích Písmo nic neříká, ale můžeme usuzovat, že rozdíl mezi místy, kde žil doposud - v nejrozvinutější části tehdejšího světa - a Kannánem, byl změnou spíše k horšímu. Z hlediska rozvoje lidské společnosti a hospodářství to byl sestup níž, i když jako pastevce ho tamní země musela zaujmout - možnosti skýtala, ne že by ne.

Hlavní problém však představoval fakt, že byla osídlená. A nebyli to žádní zásadně mírumilovní, k nově příchozím vstřícní lidé, to tedy ne. Abram si rychle uvědomil, že se nebude moci mezi ně integrovat, že bude muset žít vedle nich a snažit se nevzbudit nepřátelství, protože byl v menšině. Kdo přišel později, nemohl si vybírat místo k životu a nejlepší půdu pro stáda, musel se spokojit s tím, co na něj zbylo. Musel dávat najevo respekt ke starousedlíkům a dokazovat, že přichází v míru.

Abram viděl, že ta země je dobrá, nebo ještě lépe: skýtá potenciál k tomu, aby byla výborná, jestliže ji bude moudře spravovat. Ale nepatří mu a nechápal, jak by se to jednou mohlo stát. Byl zmaten. Copak Kenaanci odtud odtáhnou? Jsem tu s pár lidmi, nemohu s nimi vést válku...

Procházel postupně zemí a snažil se zpracovat rozpor mezi tím, co mu Bůh vložil do srdce, a realitou, kterou viděl kolem sebe. Tento rozpor mezi tím, co vidí rozum, a co v Bohu přijalo srdce, je základem zápasu víry. Abramův vnitřní zápas začíná - a on v tuto chvíli ještě neví, že se má stát tím, kdo bude navěky vzorem všech, kdo jej vedou, takže bude dokonce nazván "otcem víry".

Zatím se snaží v sobě nové dojmy zpracovat. Připadá mu, že toho není mnoho, co může pro zábor země nyní udělat, a tak zůstává u toho, že při svém prvním putování zemí uctívá Boha a staví mu oltáře. 

Od pohledu kolem tak raději vzhlédá vzhůru. Stejně jako každý, kdo si chce uprostřed nemožností zachovat vědomí, že Bůh zůstává věrný a není mu nemožného nic.

I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10) Abram byl zmaten. Jeho následování nového Boha bylo pro něj zatím mnohem úspěšnější, než by si byl pomysle...