„Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. (Gen 22,12-13)
V celém příběhu není napsáno, s jakým srdcem Abraham ty tři dny k hoře Mórija kráčel. Někdo ho vidí jako zlomeného muže, zdrceného ztrátou nejdražšího potomka. Ale ten, kdo není vůči víře zrovna přátelsky naladěn, v něm může vidět fanatika, který nelituje čehokoli, jestli se tím zalíbí svému bohu. Pak by sice prožíval ztrátu, ale na druhé straně by byla vykompenzovaná pocitem povznesenosti, stejně jako u rodičů, kteří jsou schopni být hrdí nad sebeobětováním svých dětí při bombových útocích na "nevěřící".
Není to tam napsáno - a přece je to pro celý příběh ta nejdůležitější otázka! Na ní totiž záleží, zda Abraham obstál.
Když člověk Bohu vnitřně vydá určitou věc, prožije obvykle úlevu a osvobození. Uvolní se pouta, které ho k té věci vázaly. Byl Abraham tímo způsobem svoboden, takže ho vydání Izáka už tolik netížilo? Z textu to nevíme, a přece tu odpověď ukryta je. Klíčem k odpovědi je Boží pokyn "vezmi svého jediného syna, kterého miluješ". Není pravda, že by Abraham jednal ze zaslepeného fanatismu nebo že by jeho city byly otupené. Musel si svou poslušnost vnitřně vybojovat a musel prožívat velikou bolest. Jakmile však dospěl k okamžiku, kdy by to byl opravdu udělal, Bůh ho zastavil a dal mu jiného obětního beránka, protože lidskou oběť opravdu nechtěl. Chtěl ale jinou věc.
Bůh kdysi stvořil člověka ke svému obrazu. Avšak od pádu se člověk tomuto obrazu odloučil a zůstalo v něm z něj, pokud vůbec, spíš rozbité zrcadlo, střípky toho, čím kdysi byl. Kromě několika málo světlých výjimek Bůh na zemi svůj obraz už nezahlédal.
Než se objevil muž z kaldejského Uru, který jej byl ochoten následovat, věřit nade vše jeho slovu a zejména charakteru. Který Boha přes všechny své nedokonalosti a chyby poznával a miloval. A jak v tom rostl, bral na sebe jeho charakter do té míry, že když Bůh během těch tří dnů Abrahamova putování k hoře Mórija, tedy pozdějšímu Jeruzalému, pohleděl na zemi, spatřil v tomto člověku to, co zde tolik toužil znova uvidět: svůj vlastní obraz obětující lásky.
Neboť to bude milovaný Boží syn, kterého Bůh o staletí později vydá, aby byl právě zde obětován pro hříchy člověka. Ale tehdy žádný anděl tuto oběť už nezastaví. Neboť Bůh "tak miloval svět..."
