„Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Gen 22,16-18)

Bůh žehná tomu, co nese jeho charakter. Abraham jej právě prokázal v plnosti, a proto Bůh nad ním vyslovuje největší požehnání, které mu v jeho životě udělil. Přesahuje všechna předchozí - už se netýká jen jeho potomka, rozmnožení rodu a vzniku národa; Bůh skrze něj požehná doslova celý svět. Je to samozřejmě odkaz na požehnané símě, milovaného syna Izáka - Krista, který bude dán jako věčné požehnání celému světu, nejen Izraeli. 

Většinou se domníváme, že Bůh žehná konkrétním lidem a motivem je to, že je tzv. má rád. Přemýšlíme, jak na to, aby aspoň kapka jeho požehnání spočinula i nás. Ale často je to jen myšlenková zkratka, odpovídající spíše pojetí lásky ve světě kolem, která nemá s duchovní realitou nic společného. Bůh totiž v prvé řadě žehná tomu, co je jeho, co nese jeho charakter, co má jeho podstatu. Takový člověk, dílo či církev dostává Boží požehnání v podstatě okamžitě a bez nutnosti rvát se o ně na modlitbách. Klíčem k tomu je být v souladu s Bohem. Vždyť Bůh žehnat chce, je to jedna z hlavních vlastností jeho srdce! Ale žel, často nemá komu. Vždyť celé Písmo ukazuje, jak přestává žehnat tomu, co odporuje nebeskému charakteru, co se svou povahou vymyká jeho povaze, co je vůči němu ve vzdoru. Proč by to měl dělat? Vždyť k jakým koncům by to vedlo? 

Nejdůležitějším základem k cestě požehnání je proto slovo dané Abrahamovi: "...protože jsi uposlechl mého hlasu". Dodejme, že ne jako někdo, kdo poslouchá, nicméně v podstatě nesouhlasí s tím, co dělá. Ale jako ten, kdo jedná ze srdce, protože je vnitřně naladěn na stejné vlně s Bohem. Takový člověk svou poslušnost prožívá jako svobodu.