... (Sára) byla proto vzata do domu faraóna a ten kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy. (Gen 12,15-16)

Už v době, kdy Abram sestupoval do Egypta, byl zámožným člověkem, ale nyní ho obohatil sám farao o další majetek a stáda, takže celá jeho družina se opět vydatně rozrostla. Musela čítat přinejmenším  desítky lidí. Ale jak může člověka - navíc člověka jako Abram, který poznal realitu přesahující tento svět - uspokojit bohatství či jiné věci? Mnozí snad Abramovi záviděli, ale on věděl, že se octnul ve zlaté kleci. Necítil se v ní dobře, nemohl se upřímně radovat z toho, co získal. K faraonovým darům mu pomohla polopravda (on i Sára měli stejného otce, nikoli matku - taková manželství se ve starověku připouštěla). Teď tu dobře placenou roli musel hrát a neodhalit pravdu. Ale jeho manželství bylo poskvrněno, možná svou ženu už navždy ztratil.

Stále s tím bojoval: znepokojoval ho vnitřní hlas, který mu říkal, že se nezachoval správně a je tím vším vinen. Znovu jako by ožíval červík pochyb, zda bylo nutné vůbec do Egypta jít. Ale Abram tomu hlasu oponoval, že neměl jinou možnost. "Ale měl", říkal onen hlas. "Neměl!" vzrušeně odpovídal Abram. "Jen kdyby ses na to podíval z jiné strany". "Ne, protože jiné východisko nebylo!" křičel Abram zpátky. Jenže ten hlas pokračoval: "A co Sára, přemýšlel jsi vůbec, jak je v tom všem asi jí...?"

V nastalé situaci Abram nenacházel řešení. Nemohl jen tak přijít k faraonovi a vzít si Sáru zpět. V této temné chvíli se však stala podivuhodná věc: na scénu vstoupil jeho nový Bůh.