25 dubna 2021

‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. (Jak 2,23)

Na prvním stupni vztahu k Bohu je člověk v pozici dítěte. Dítě si užívá toho, že je milováno, rodičům za jejich péči nic nevrací - kromě úsměvu, milého pohledu, stačí jim, že je jejich a že tady prostě "je", a tak tomu má být. Stejně tak člověk od Boha očekává pomoc, zastání i potěšení v těžkých chvílích, zakoušené vědomí jeho lásky.

Ale stejně jako v životě má člověk růst i ve vztahu k Bohu. Další úrovní tohoto vztahu je přítel. Přátelství nesmí být založeno na tom, co mi druhý může přinést. Je to vztah důvěrný, jde v něm v prvé řadě o vzájemné porozumění, i kdyby jinak nepřínášel žádnou výhodu: "V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení." (Př 17,17) Jakmile se do něj vloudí jiné prvky (třeba úsilí o prodej čisticích prostředků pro domácnost nebo pojištění), poškozuje jej to, protože je jasné, že jedna strana jej chce využít pro svůj zisk.

Ten, kdo je ve vztahu k Bohu v pozici přítele, už k němu nepřichází proto, že od něj něco čeká. To ale neznamená, že od něj nic nedostává! Jak Abram rostl ve svém vztahu, dostával mnoho, stále více, ale to postupně přestával být důvod, proč Boha následuje. (Současným žargonem bychom mohli říct, že čím víc prosperoval, tím víc opouštěl učení prosperity.) Na počátku, dokud Božím přítelem nebyl, však naplnění jeho potřeb pro jeho následování silný impuls byl, a zkoušel o to prosit nejprve své modly. Copak by si nevyvolil je, kdyby mu dokázaly dát víc než tento Hospodin?

Další úrovní vztahu je vztah spolupracovníka. Většina lidí, kteří ještě zápasí se svým vztahem k Bohu na úrovni dítěte, se chtějí stát spolupracovníky, aby si tím zasloužili Boží přátelství a zakusili rovinu vzájemnosti. Člověk chce Bohu předložit své nasazení, svůj úspěch, své skutky, aby se dočkal pochvaly a přijetí. Vede to k nekonečnému zacyklení se: nenaplněnost - snaha - očekávané naplnění se nedostavilo -  nenaplněnost - ještě větší snaha - opět prázdnota - nenaplněnost - snaha - ...

Člověk se musí stát Božím přítelem dřív než služebníkem.

21 dubna 2021

O tom, co je to požehnání, mohl mít Abram až do příchodu do Kannánu docela jasnou představu. Od té doby, co odešel z Uru, se mu dařilo ekonomicky stále lépe a jeho rodina se stávala farmou za pochodu, která nabírala stále více pracovníků (tehdy to prakticky znamenalo kupovat otroky). Dokládá to, že měli k dispozici přebytek výnosů, které Abram opět investoval. Nesmírně však vyzrál i po lidské stránce. Začal se očividně měnit, vztah k jeho Bohu pro něj otevíral nový vnitřní svět, zabýval se myšlenkami a otázkami, které rozhodně neměl, dokud uctíval modly. Jelikož byl v oblasti jejich nového náboženství vůdcem, znamenalo to, že prakticky přebíral duchovní vedení rodiny od svého otce a stával se hlavou kmene.

Abram zatím poznal vztah k Bohu na první úrovni, úrovni dítěte. Na této úrovni člověk očekává, že mu Bůh bude pomáhat, předcházet ho, řešit jeho problémy, starat se, jedním slovem žehnat mu, což v jeho chápání zamená "dělat mi dobře tak, jak tomu teď rozumím a očekávám".

Je to tak přirozené - dnešním žargonem bychom řekli, že to byl vztah, který si Abram mohl až do určitého okamžiku spokojeně užívat. Ale jakkoli je "užívání si" pro mnohé vrchol jejich víry, Abram na tomto bodě zůstat neměl. Z dítěte měl vyrůst a stát se Božím přítelem (Jak 2,23). To už je vztah na jiné rovině, v němž existuje vzájemná známost, porozumění a důvěra jednoho k druhému. Dítě s otcovou pomocí počítá, ale jako člověka ho nemůže chápat; oproti tomu přátelé spolu sdílejí své úmysly, porozumění světu i tajemství.

Charakter a víra roste ve zkouškách, a Abram do nich proto musel vstoupit, jestliže se měl dále proměnit.




18 dubna 2021

Kdybychom se v této chvíli zeptali Abrama, co je to víra, řekl by, že je to docela fajn věc a že se vyplatí. Když totiž Boha uposlechl a odešel z Uru, provázel ho prakticky všude zdar. Před cestou měl jistě své pochyby a obavy o bezpečnost, ale ukázaly se jako liché. Nabyl zvláštního dojmu, že jakási neviditelná síla jej předchází a otevírá mu dveře, vede ho na správná místa a dopřává mu zdaru. To bylo něco, co mu nedalo žádné z božstev, které uctíval předtím - ti bohové byli mrtví.

Nejen, že se dařilo, ale nový Bůh se mu postupně stále zjevoval a potvrzoval, co mu zaslíbil. Není to úžasné? V zemi Kannán byly již rozsety oltáře jiným božstvům. Nyní mezi nimi Abram prochází a staví oltáře svému jedinému Bohu. Ta jejich božstva však nebyla tak dobrotivá, mírumilovná a přející jako jeho Bůh, o své lidi se moc nestarala. Když se na to díval z této stránky, připadalo mu to jako šťastná výhra v loterii - vždyť si ho tento Bůh sám našel!

Zůstává proto klidný a šťastný ve své víře. Na základě dosavadní zkušenosti lze očekávat, že věci půjdou správným směrem stále dál, stále výš a brzy, brzičko se dočká toužebně vyhlíženého potomka.

Jako na počátku každý, i Abram interpretoval Boží slovo na základě své dosavadní zkušenosti, a proto se zakrátko ukáže, že se mýlil. V jeho případě nikoli v podstatě samé, ale v čase. A v tom, že jeho nejvyšší zaslíbení se nenaplní tak snadno jako vše doposud, ale přijde skrze zápas víry. Ta mu nyní stále ještě připadala jako "fajn věc", ale když prožil následujících 25 let... už dobře chápal, co to znamená pochyby mít i stát proti nim.


14 dubna 2021

I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,7)

Abram v sobě zpracovává všechny změny, které s sebou stěhování do neznámé země přineslo - a ačkoli nejsou všechny jen příjemné, zatím může být v nahlížení své situace pozitivní, to dobré převažuje. Jak jsme viděli, učí se vzhlížet vzhůru a staví oltáře Bohu, který ho do této země povolal. Vzbuzuje-li jeho nová situace nejistoty, překonává je uctíváním Nejvyššího. Abram tím začíná spontánně zaujímat postoje víry. Zatím to však zdaleka ještě není víra navzdory - ona budoucí víra abrahamovská, pro kterou byl nazván jejím otcem. Zatím věří, že teď, kdy Božího hlasu uposlechl, se splnění toho nejdůležitějšího očekávání (příslibu potomka) dočká určitě už brzy. O tom nemůže být pochyb, je-li jeho nový Bůh pravdomluvný!

Na začátku k Abramovi Bůh promluvil. Zjevně to nebyla jen lehce vnímaná slova, co ho přimělo opustit celý svůj dosavadní známý svět a odejít do Kanaanu, ale mocná přítomnost té nejvyšší moci. Nyní, když do Kanaanu vstoupil, se zjevení stupňuje: zde se mu Bůh "ukazuje" (12,7) a potvrzuje své zaslíbení.

Písmo říká, že Boha nikdo neviděl (1Tm 6,16), a tedy ani Abram nezahlédl cele. Ale uviděl v té malé částce, jak mu bylo odkryto, podobně jako třeba později Mojžíš.

Jde-li člověk správným směrem, Bůh se mu přes všechna klopýtání a pády přibližuje a on jej "vidí" (poznává) více a více. Přestože nás na cestě následování neminou ani období pouští, ty jednou skončí. Jdeme-li správně, naše vnitřní vědomí nám dosvědčuje, že se Bohu přibližujeme víc a víc.

10 dubna 2021

Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,6-7)

Abram se konečně octnul v zemi, k níž směřoval. Byl jistě plný zvědavosti: jaká je, s čím se tam setká - bude potěšen nebo zklamán? O jeho reakcích Písmo nic neříká, ale můžeme usuzovat, že rozdíl mezi místy, kde žil doposud - v nejrozvinutější části tehdejšího světa - a Kannánem, byl změnou spíše k horšímu. Z hlediska rozvoje lidské společnosti a hospodářství to byl sestup níž, i když jako pastevce ho tamní země musela zaujmout - možnosti skýtala, ne že by ne.

Hlavní problém však představoval fakt, že byla osídlená. A nebyli to žádní zásadně mírumilovní, k nově příchozím vstřícní lidé, to tedy ne. Abram si rychle uvědomil, že se nebude moci mezi ně integrovat, že bude muset žít vedle nich a snažit se nevzbudit nepřátelství, protože byl v menšině. Kdo přišel později, nemohl si vybírat místo k životu a nejlepší půdu pro stáda, musel se spokojit s tím, co na něj zbylo. Musel dávat najevo respekt ke starousedlíkům a dokazovat, že přichází v míru.

Abram viděl, že ta země je dobrá, nebo ještě lépe: skýtá potenciál k tomu, aby byla výborná, jestliže ji bude moudře spravovat. Ale nepatří mu a nechápal, jak by se to jednou mohlo stát. Byl zmaten. Copak Kenaanci odtud odtáhnou? Jsem tu s pár lidmi, nemohu s nimi vést válku...

Procházel postupně zemí a snažil se zpracovat rozpor mezi tím, co mu Bůh vložil do srdce, a realitou, kterou viděl kolem sebe. Tento rozpor mezi tím, co vidí rozum, a co v Bohu přijalo srdce, je základem zápasu víry. Abramův vnitřní zápas začíná - a on v tuto chvíli ještě neví, že se má stát tím, kdo bude navěky vzorem všech, kdo jej vedou, takže bude dokonce nazván "otcem víry".

Zatím se snaží v sobě nové dojmy zpracovat. Připadá mu, že toho není mnoho, co může pro zábor země nyní udělat, a tak zůstává u toho, že při svém prvním putování zemí uctívá Boha a staví mu oltáře. 

Od pohledu kolem tak raději vzhlédá vzhůru. Stejně jako každý, kdo si chce uprostřed nemožností zachovat vědomí, že Bůh zůstává věrný a není mu nemožného nic.

05 dubna 2021

"Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam." (Gen 12,4-5)

Když Abram přijal Hospodina, rozdělil se jeho život na dvě části - předtím a potom. Opustil modly a začal uctívat nového boha, pro kterého (na rozdíl od okolních kmenů) neměl žádné viditelné zpodobnění - byl neviditelný. S překvapením zjišťoval, že tento Bůh s ním komunikuje, je mu často nápomocen, ale možná ještě větší překvapení mu přineslo zjištění, že tomuto bohu záleží na tom, jak Abram žije a dokonce ho zajímá jeho vnitřní rozpoložení - například jestli mu Abram věří nebo ne. Ve srovnání s tím, jakou bohoslužbu dosud praktikoval a viděl kolem sebe, bylo toto zjištění opravdu šokující.

Na cestě z Uru do Cháranu urazila jejich karavana asi 800 km. Vyplatí se tak dlouhé putování? A není mu konce, jeho bůh ho posílá dále - má ale smysl táhnout dál, když se nám tady daří? Získali jsme zde majetek a otroky, zvolíme jistotu nebo riziko, může někdo zaručit, že to bude dál lepší?

Nebylo to poprvé, kdy Abram musel udělat rozhodnutí mezi dočasným a budoucím dobrem. Ještě nesmýšlel o věčnosti (toto slovo ostatně později poprvé použil jeho nový bůh), ale musel se rozhodnout: dál za Cháranem byla civilizace na nižší úrovni, nebezpečí větší. Zde se místní poměry aspoň trochu podobaly tomu, co znal z rodného Uru, ale co bude tam daleko, v neznámé zemi?

Nebylo to rozhodnutí snadné, ale učinil správně a vytáhnul odtud. Ale v této chvíli to učinil jen proto, že věřil, že tam dál to pro něj bude lepší než tady. Stále totiž neobdržel potomka, kterého mu nový bůh slíbil, a věřil, že tam se ho dočká.

Nemylme se: na počátku svého putování Abram následuje Boha kvůli vlastnímu dobru, nehledá nějaké vyšší záměry, neuvažuje o nich a nezná je. Je stejný jako mnozí jiní, který se na tuto cestu dobrovolně vydávají. K Abramově cti však patří, že takový nezůstal.


Abram nyní neprosil Boha o navštívení shůry. Těžko říct, co vše se mu v té chvíli honilo hlavou. Patrně zejména nádherný pocit úlevy z vítěz...