Kdybychom se v této chvíli zeptali Abrama, co je to víra, řekl by, že je to docela fajn věc a že se vyplatí. Když totiž Boha uposlechl a odešel z Uru, provázel ho prakticky všude zdar. Před cestou měl jistě své pochyby a obavy o bezpečnost, ale ukázaly se jako liché. Nabyl zvláštního dojmu, že jakási neviditelná síla jej předchází a otevírá mu dveře, vede ho na správná místa a dopřává mu zdaru. To bylo něco, co mu nedalo žádné z božstev, které uctíval předtím - ti bohové byli mrtví.

Nejen, že se dařilo, ale nový Bůh se mu postupně stále zjevoval a potvrzoval, co mu zaslíbil. Není to úžasné? V zemi Kannán byly již rozsety oltáře jiným božstvům. Nyní mezi nimi Abram prochází a staví oltáře svému jedinému Bohu. Ta jejich božstva však nebyla tak dobrotivá, mírumilovná a přející jako jeho Bůh, o své lidi se moc nestarala. Když se na to díval z této stránky, připadalo mu to jako šťastná výhra v loterii - vždyť si ho tento Bůh sám našel!

Zůstává proto klidný a šťastný ve své víře. Na základě dosavadní zkušenosti lze očekávat, že věci půjdou správným směrem stále dál, stále výš a brzy, brzičko se dočká toužebně vyhlíženého potomka.

Jako na počátku každý, i Abram interpretoval Boží slovo na základě své dosavadní zkušenosti, a proto se zakrátko ukáže, že se mýlil. V jeho případě nikoli v podstatě samé, ale v čase. A v tom, že jeho nejvyšší zaslíbení se nenaplní tak snadno jako vše doposud, ale přijde skrze zápas víry. Ta mu nyní stále ještě připadala jako "fajn věc", ale když prožil následujících 25 let... už dobře chápal, co to znamená pochyby mít i stát proti nim.