14 dubna 2021

I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,7)

Abram v sobě zpracovává všechny změny, které s sebou stěhování do neznámé země přineslo - a ačkoli nejsou všechny jen příjemné, zatím může být v nahlížení své situace pozitivní, to dobré převažuje. Jak jsme viděli, učí se vzhlížet vzhůru a staví oltáře Bohu, který ho do této země povolal. Vzbuzuje-li jeho nová situace nejistoty, překonává je uctíváním Nejvyššího. Abram tím začíná spontánně zaujímat postoje víry. Zatím to však zdaleka ještě není víra navzdory - ona budoucí víra abrahamovská, pro kterou byl nazván jejím otcem. Zatím věří, že teď, kdy Božího hlasu uposlechl, se splnění toho nejdůležitějšího očekávání (příslibu potomka) dočká určitě už brzy. O tom nemůže být pochyb, je-li jeho nový Bůh pravdomluvný!

Na začátku k Abramovi Bůh promluvil. Zjevně to nebyla jen lehce vnímaná slova, co ho přimělo opustit celý svůj dosavadní známý svět a odejít do Kanaanu, ale mocná přítomnost té nejvyšší moci. Nyní, když do Kanaanu vstoupil, se zjevení stupňuje: zde se mu Bůh "ukazuje" (12,7) a potvrzuje své zaslíbení.

Písmo říká, že Boha nikdo neviděl (1Tm 6,16), a tedy ani Abram nezahlédl cele. Ale uviděl v té malé částce, jak mu bylo odkryto, podobně jako třeba později Mojžíš.

Jde-li člověk správným směrem, Bůh se mu přes všechna klopýtání a pády přibližuje a on jej "vidí" (poznává) více a více. Přestože nás na cestě následování neminou ani období pouští, ty jednou skončí. Jdeme-li správně, naše vnitřní vědomí nám dosvědčuje, že se Bohu přibližujeme víc a víc.

I nastal v zemi hlad. (Gen 12,10) Abram byl zmaten. Jeho následování nového Boha bylo pro něj zatím mnohem úspěšnější, než by si byl pomysle...