Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. (Gen 12,6-7)
Abram se konečně octnul v zemi, k níž směřoval. Byl jistě plný zvědavosti: jaká je, s čím se tam setká - bude potěšen nebo zklamán? O jeho reakcích Písmo nic neříká, ale můžeme usuzovat, že rozdíl mezi místy, kde žil doposud - v nejrozvinutější části tehdejšího světa - a Kannánem, byl změnou spíše k horšímu. Z hlediska rozvoje lidské společnosti a hospodářství to byl sestup níž, i když jako pastevce ho tamní země musela zaujmout - možnosti skýtala, ne že by ne.
Hlavní problém však představoval fakt, že byla osídlená. A nebyli to žádní zásadně mírumilovní, k nově příchozím vstřícní lidé, to tedy ne. Abram si rychle uvědomil, že se nebude moci mezi ně integrovat, že bude muset žít vedle nich a snažit se nevzbudit nepřátelství, protože byl v menšině. Kdo přišel později, nemohl si vybírat místo k životu a nejlepší půdu pro stáda, musel se spokojit s tím, co na něj zbylo. Musel dávat najevo respekt ke starousedlíkům a dokazovat, že přichází v míru.
Abram viděl, že ta země je dobrá, nebo ještě lépe: skýtá potenciál k tomu, aby byla výborná, jestliže ji bude moudře spravovat. Ale nepatří mu a nechápal, jak by se to jednou mohlo stát. Byl zmaten. Copak Kenaanci odtud odtáhnou? Jsem tu s pár lidmi, nemohu s nimi vést válku...Procházel postupně zemí a snažil se zpracovat rozpor mezi tím, co mu Bůh vložil do srdce, a realitou, kterou viděl kolem sebe. Tento rozpor mezi tím, co vidí rozum, a co v Bohu přijalo srdce, je základem zápasu víry. Abramův vnitřní zápas začíná - a on v tuto chvíli ještě neví, že se má stát tím, kdo bude navěky vzorem všech, kdo jej vedou, takže bude dokonce nazván "otcem víry".
Zatím se snaží v sobě nové dojmy zpracovat. Připadá mu, že toho není mnoho, co může pro zábor země nyní udělat, a tak zůstává u toho, že při svém prvním putování zemí uctívá Boha a staví mu oltáře.
Od pohledu kolem tak raději vzhlédá vzhůru. Stejně jako každý, kdo si chce uprostřed nemožností zachovat vědomí, že Bůh zůstává věrný a není mu nemožného nic.
